Hácha, Komenský a hlubina bezpečnosti

Na dnešek připadá výročí volby Emila Háchy prezidentem republiky z roku 1938. Listopad je současně i měsícem, v němž si připomínáme výročí úmrtí Jana Amose Komenského z roku 1670. Tyto dvě osobnosti se zdají být vzájemně spojeny pouze v mé mysli (zatímco léta 2014 a 2015 jsem badatelsky trávil především nad Komenským, loni a letos se jako historik věnuji Háchovi). Ve skutečnosti však měli Hácha a Komenský společné přinejmenším to, že byli oba křesťany toužícími po „ráji srdce“ a „hlubině bezpečnosti“ v tragických dobách (pomnichovské a pobělohorské), jejichž protagonisty se stali.  

Hácha patřil také ke ctitelům Komenského. Už roku 1902 například v literárním časopise Zvon referoval o vydání anglického překladu Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. (1) Je až divné, že ve svých prezidentských projevech, pokud je mi známo, Komenského nikdy necitoval. Jen v případě vánočního projevu z roku 1940 se rozhodoval mezi zařazením citátu z Komenského a citátu z Tyla, nakonec však zvolil Tylův veršík „všechny naše kroky musí vésti/ láska k národu a jeho štěstí“ – sice poněkud primitivní, leč v dané době z Háchova pohledu výmluvný. (2)

Na podobě prezidentských projevů se v Háchově kanceláři nejvíce podílel dr. Kliment, který Háchu za dlouhá léta působení v jeho úřadovnách (nejprve u Nejvyššího správního soudu a pak na Hradě a v Lánech) velmi dobře znal a věděl i o jeho vřelém vztahu ke Komenskému. I sám Kliment jako člověk velkého přehledu a historického vzdělání Komenského dílo dobře znal. Jako tiskový referent prezidentské kanceláře se významnou měrou podílel na tom, že se k Háchovým sedmdesátínám podařilo v říjnu 1942 opožděně vydat krásný sborník Jihočech Emil Hácha, který až neuvětitelným způsobem unikl všem osidlům nacistické cenzury. Skutečnost tehdejší německé okupace českých zemí v něm byla připomenuta jen jediným snímkem Háchy s Hitlerem „na Hradě pražském dne 16. března 1939“,  po kterém následovala umělecká fotografie Pražského hradu obklopeného temnými mračny (3); a v „textu staré knihy, která leží otevřena před Komenským na jeho slavnostním portrétu při 350. narozeninách 28. března 1942, je drobně vytištěno: ,Vae tibi, Germania!‘ (Běda ti, Německo!).“ (4)

Vae tibi, Germania mělo ovšem přijít spíše až na konci války, v jejímž průběhu prožívaly strašlivé časy především národy nacistickým Německem okupované. Některé z nich měly pod německou nadvládou i své vlastní představitele (např. Češi Háchu), zatímco jiné (např. Poláci) nikoliv. Tento rozdíl nebyl zdaleka nepodstatný.

V listopadu 1939 prof. Otakar Sommer, významný odborník na římské právo a dlouholetý blízký přítel Emila Háchy, v této době už těžce nemocný, Háchovi k prvnímu výročí jeho zvolení prezidentem napsal: „…rád bych Ti řekl, že jsi pro nás v této strašné době centrum securitatis.“ (5)

Toto užití názvu známého díla J. A. Komenského je dojemné a více než srozumitelné. Sommerův výraz je zajisté záměrně nadsazený. Kdyby se však místo o „hlubině bezpečnosti“ mluvilo třeba o poslední jistotě či poslední útěše, která českým lidem ve strašných letech nacistické okupace zbývala, pak jí  opravdu bylo vědomí, „že na Hradě sídlí stařec, který jim rozumí a který je má rád“. (6)

Ve vztahu k pojmu centrum securitatis se ovšem jedná o totální odchýlení se od významu, ve kterém jej používal Komenský. „Hlubinou bezpečnosti“ nikomu z nás nikdy nemůže být druhý člověk, ale jedině Bůh, hlubina bezpečí a střed našeho bytí, od kterého se člověk vzdaluje a tak upadá do zmatků, proti nimž je jediným lékem „navrácení se do centrum, jenž jest Bůh“. (7)

V Komenského tvorbě Centrum securitatis následovalo po již zmíněném Labyrintu světa a ráji srdce, na který navazovalo. Ráj srdce, do nějž nakonec dospívá unavený poutník z Labyrintu, je samozřejmě totožný z hlubinou bezpečnosti z Centra. Nevím, zda Hácha (a ostatně ani nevím, zda sám Komenský) do tohoto cíle cesty v průběhu své životní pouti došel. Pokud to však vůbec o některém z našich prezidentů lze říci, tak snad na prvním místě o něm. K pátému výročí Háchova  zvolení prezidentem o něm v listopadu 1943 předseda české Kulturní rady Miloslav Hýsek napsal:

„Jen muž, jenž mnoho poznal, a co poznal, promyslil a prožil, dovedl vytvořit monumentálně prosté věty, kterými vyslovil hlubokou moudrost, jaká se opět získává jen nejvyšším poznáním. Vrcholným cílem kulturního snažení  jest životní vyrovnanost a jednotné pochopení života v jeho dramatickém vývoji a v poměru k lidem a k Bohu, jak o tom snil před staletími Komenský; všechno, co jsme slyšeli z úst státního presidenta dr. Háchy, vyznačuje se touto pevnou a nekolísavou jistotou, která je dána jen duchům, z labyrintu světa se probojovavším do hlubiny bezpečnosti.“ (8)

Poznámky:

1) Zvon, 1902, roč. 2,  s. 434 (příspěvky Emila Háchy pod  značkou -aa- v rubrice „Literatura“).

2) „Láska k národu a jeho štěstí (Štědrovečerní projev pana státního presidenta r. 1940)“, in: Pan president k národu: Výbor z projevů pana státního presidenta Dr. Emila Háchy, sv. 2, Praha: Odbor Výboru Národního souručenství pro tisk a propagandu, 1941, s. 33–34, č. 17.

3) Karel Hájek et al., Jihočech Emil Hácha: Obraz domova, rodu a života pana státního presidenta, Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1942, obrazová příloha.

4) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925–1945), Archiv Národního muzea, fond J. Kliment, inv. č. 619, kart. 22, díl 5, kap. 40/4.

5) Archiv Kanceláře prezidenta republiky, fond Kancelář prezidenta republiky, inv. č. 1261, kart. 188, sign. D 190/45, dopisy neprotokolované, Sommer Háchovi 29. 11. 1939.

6) František Schwarzenberg, „Hácha ‒ Beneš“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 251.

7) Jan Amos Komenský, „Centrum securitatis to jest Hlubina bezpečnosti“, in: Dílo Jana Amose Komenského, sv. 3, Praha: Academia, 1978, kap. 7, s. 507.

8) Miloslav Hýsek, „Dr. Emil Hácha a naše kultura“, Lidové noviny, 30. 11. 1943, roč. 51, č. 329, s. 1.