Před několika dny naše země ztratila jedinečného svědka svých strašných moderních dějin. V neděli 5. prosince v Praze zesnula Heda Margoliová-Kovályová, jejíž osobnosti je dnes věnována zasloužená pozornost. Jen v Lidových novinách se objevily dva její důstojné nekrology. Druhý z nich z pera historika Petra Zídka obsahoval mj. i unikátní fotografii dvou krásných mladých lidí na lyžích, ve kterých mohl čtenář s úžasem poznat Hedu Margoliovou (1919–2010) a Pavla Tigrida (1917–2003) v době, kdy byli ještě oba teenagery. (1)
Heda (rozená Blochová) i Pavel (původním příjmením Schönfeld) pocházeli z asimilovaných českožidovských středostavovských rodin (Tigrid byl pokřtěn). Ze stejného prostředí pocházel i Rudolf Margolius, ve třicátých letech Tigridův starší spolužák na pražské právnické fakultě. Tigrid tehdy chodil s Hedou a Margolius s její sestřenicí Máňou Kafkovou, zatímco pro Hedu byl něčím jako starším bratrem. Po několika letech se Rudolf Margolius „rozešel s Máňou, i Heda mezitím opustila svého přítele Pavla Tigrida. Když odmaturovala, Rudolf s ní začal doopravdy chodit.“ (2)
Dne 3. dubna 1939 se ve vinohradské synagoze konala svatba Hedy Blochové a Rudolfa Margolia. Československá republika, ve které středostavovské židovské rodiny sehrávaly významnou kladnou roli, v té době už neexistovala a české země byly od 15. března okupovány nacistickým Německem. Pavel Schönfeld tehdy na nic nečekal a se svým přítelem Josefem Schwarzem-Červinkou se vydal na motocyklu na fanfarónskou cestu přes celé nacistické Německo; šťastně se dostal do Holandska a pak do Velké Británie, kde později pod jménem Tigrid působil jako hlasatel i redaktor v československém vysílání BBC. „Heda a Rudolf ale měli oči jen jeden pro druhého a nezajímalo je, co se děje kolem. Když si uvědomili, jaké jim hrozí nebezpečí, bylo už pozdě. Zažádali si o pasy, aby se mohli vystěhovat do Palestiny. Získali potřebné doklady, ale o pár dní později jim byly zase zabaveny a Heda a Rudolf tak o svou šanci přišli.“ (3)
Po zahájení holocaustu jsou Margoliovi deportováni do Lodže; později procházejí Osvětimí a celou řadou dalších koncentračních táborů. V únoru 1945 Heda prchá z pochodu smrti z tábora Christianstadt a dostává se do Prahy. „Většina přátel jí však odmítá pomoci, v zoufalé situaci dokonce zvažuje, že skočí z Karlova mostu do řeky. Nakonec dokáže přežít a po osvobození se shledat se svým manželem, který unikl stejně zázračným způsobem z Dachau… Vyhlazovací tábory přežili – zázrak, který se neopakoval v případě jejich nejbližších.“ (4)
Holocaust skončil, avšak antisemitismus v Čechách nikoliv. Příznačné je Tigridovo anekdotické líčení rozhovoru mezi hlasateli českého vysílání BBC a jejich šéfem Hubertem Ripkou na konci války v Londýně: „Jako hlasatelé a komentátoři jsme vysílali kryti pseudonymy nebo vůbec anonymně; teď na konci jsme se chtěli posluchačům představit pod svými pravými jmény – trochu z ješitnosti, ale taky proto, poněvadž jsme mysleli, že si to zasloužíme, naše hlasy byly dobře známé, proč je neidentifikovat… Ripka nás vyslechl a pak řekl zhruba toto: ,Mládenci, nic proti tomu, když chcete, udělejte to. Ale uvažte taky tohle…znáte mě dobře, víte, že nejsem žádný antisemita, ale to asi nelze tvrdit o lidech doma, přes to všechno, čím židé za nacisté prošli. No, co si budem povídat, vy jste skoro všichni kluci židovský, s výrazně semitskými jmény, to by na posluchače nemuselo vždy dobře působit, oni třeba nevědí, co víme my, že židé v Evropě měli jen dvojí volbu, utéct nebo zahynout.’ Rozmysleli jsme si to a svá jména jsme v posledním vysílání z Londýna neodhalili. Pseudonymy nám dokonce zůstaly, v životě i na dokladech, z Langsteina se stal Hronek, z Fürtha Firt a z Schönfelda Tigrid.“ (5)
Také Rudolf Margolius „zvažoval, že si jméno změní, ale pak ten nápad zavrhl. Chtěl uctít památku svého otce a matky a jejich tragické smrti. Chtěl vyniknout ve všem, co dělal, aby jméno Margolius zůstalo v obecné paměti.“ (6) On i Heda se rozhodli vstoupit do komunistické strany a pomáhat při budování osvobozené země. Mylně se domnívali, že komunismus je protikladem nacismu, nezná rasové předsudky a představuje sílu, schopnou vybudovat lepší společnost. Jako vzdělaní lidé sice něco věděli o jeho totalitárním charakteru a o předválečných zločinech stalinismu, považovali to však jen za přechodné stadium „podle mustru Francouzské revoluce: kdo by současné demokracii vyčítal jakobínskou diktaturu?“ (7) Spolu s mnoha dalšími uvažovali (slovy Hedy Margoliové) asi takto:
„Jestli je pro vybudování nové lepší společnosti nezbytné vzdát se na čas svobody, čili podřídit dobrovolně svůj prospěch něčemu, več pevně věřím, je to oběť, kterou jsem ochoten přinést. Jsme stejně ztracená generace, mohli jsme bez užitku a beze smyslu pochcípat v koncentrácích, teď chceme to, co z našich životů zbylo, věnovat budoucnosti.“ (8)
S Pavlem Tigridem, který neprožil to, co oni, si v té době nemohli rozumět – jejich cesty se politicky rozešly. Tigrid si o budoucnosti nedělal žádné iluze. V Londýně dokonce uvažoval o tom, že se do sovětizovaného Československa vůbec nevrátí. Nakonec se stal jedním z představitelů radikálně protikomunistického křídla v lidové straně a kritickým komentátorem poměrů na stránkách lidoveckého tisku. Svými komentáři v „Obzorech“ a v týdeníku „Vývoj“, který sám založil, „kriticky posuzoval vývoj ve státě z hlediska přísného demokrata, a dostával se tak do konfliktu s nastupující komunistickou totalitou“. (9)
Tigrid navštívil Rudolfa Margolia „a snažil se mu jeho sympatie ke komunistické straně vymluvit. Mezi oběma muži vládlo odjakživa napětí, protože i Tigridovi se líbila Heda. Tigrid za svého pobytu na Západě získal solidní rozhled v politice, ale protože neprošel utrpením, které válka přinesla Rudolfovi, nemohli se na věci dívat stejně. Nemohl chápat, že hrůzy koncentračních táborů a nacistická krutost, které byl Rudolf svědkem, v něm jen upevnily jeho víru v komunismus. Tigrid se mu ji snažil vymluvit, ale Rudolf nepovolil. Dokonce ani tehdy, když během rozhovoru zvenku zaslechli volání o pomoc a uviděli, že to křičí žena, na kterou dotírá ruský voják. Tigrid se té příhody hned chopil a dokládal na ní, jací Sověti skutečně jsou, dokonce dal Rudolfovi knihu Arthura Koestlera ,Darkness at Noon (Tma o polednách)’. To všechno však jejich roztržku jen prohloubilo a Tigrid odešel, a Rudolf ho už nikdy neviděl.“ (10)
Rudolf Margolius působil jako obchodní tajemník Svazu československého průmyslu a po komunistickém převratu byl roku 1949 povolán na ministerstvo zahraničního obchodu, kde se stal náměstkem ministra. Na těchto postech by byl i za normálního režimu plně na svém místě: nešlo o nevzdělaného stranického funkcionáře, ale o právníka, ekonoma a člověka plynně mluvícího čtyřmi světovými jazyky. Poúnorový režim ale samozřejmě „normální“ nebyl a Margoliovi v něm brzy začali tušit, že se jako Židé zase znovu stanou obětními beránky. A Rudolf Margolius se pak opravdu stal jedním z těch, na které strana svalila vinu za špatné fungování znárodněné, centrálně plánované a sovětským zájmům podřízené ekonomiky. (11) Roku 1952 byl z rozhodnutí Státní bezpečnosti a sovětských poradců zatčen a začleněn do monstrprocesu se Slánského údajným „protistátním spikleneckým centrem“, přestože se svými „spoluspiklenci“ neměl nic společného. Stejně jako ostatní byl vystaven rafinovanému teroru vyšetřovatelů a z příkazu ministra státní bezpečnosti Bacílka měl „posloužit straně“ (a zároveň zachránit svou rodinu před její mstou) odříkáváním „výpovědí“, které se musel naučit nazpaměť.
„Když si po svém uvěznění Rudolf uvědomil, v jaké situaci se nachází, vážně zapochyboval, jestli lidé, kteří, jak předpokládá, vedou zemi k vytčenému cíli – dosažení skutečně socialistické společnosti –, opravdu mají morální a intelektuální kvality, které by je opravňovaly vést ostatní, a jestli jsou skutečně zodpovědní za své činy, jestli je mají plně v rukou. Teď to bylo paradoxně přesně jako v Koestlerově ,Tmě o polednách’, kterou mu půjčil Tigrid. Bacílek připomínal Gletkina, jak říká Rubašovovi: ,Vaše svědectví při přelíčení je poslední služba, kterou můžete straně prokázat.’“ (12)
Pavel Tigrid už byl v té době ve svém druhém exilu a působil jako programový ředitel československého vysílání Svobodné Evropy. Později začal (nejprve v USA a pak v Paříži) vydávat čtvrtletník „Svědectví“, „bezpochyby nejlepší ze všech kulturně politických časopisů domácích i exilových“, který se „věnoval vývoji v Československu, komentoval jej z demokratických, komunismem neovlivněných pozic, umožňoval zcela svobodnou výměnu myšlenek různých názorových proudů doma i v exilu, a přispíval tak významně k formování protitotalitních sil“. (13)
Památku svého někdejšího úspěšnějšího soka v lásce, jehož neuvěřitelně tragický úděl se dne 3. prosince 1952 uzavřel na komunistickém popravišti, Tigrid uctil těmito slovy: „Margolius…si prožil své v nacistických koncentrácích a do KSČ vstoupil po válce z opravdového přesvědčení: aby se už nikdy nemohlo opakovat, co se stalo, aby už nikdy nikdo nebyl pronásledován pro svůj rasový, národní nebo sociální původ, aby si lidé byli opravdu rovni, aby byl nastolen věk skutečné svobody. O pár let později se soudruhům podařilo, co se nepovedlo nacistům: zabili ho.“ (14)
Hedu Margoliovou po popravě jejího manžela vyhodili ze zaměstnání i z bytu a nechali ji s malým dítětem živořit v extrémně těžkých podmínkách. Později se však podruhé provdala za filosofa Pavla Kovályho a syna Ivana dostala na studia do Londýna. Stala se významnou překladatelkou moderní anglo-americké literatury a po 21. srpnu 1968 odešla se svým druhým manželem do amerického exilu.
Ještě předtím však komunistům, s kterými se už dávno vnitřně rozešla, provedla husarský kousek: „V roce 1966 se jí podařilo propašovat do Paříže tajný stranický dokument o procesech a předat ho svému příteli ze 30. let Pavlu Tigridovi, který jej otiskl ve svém ,Svědectví’.“ (15) Tigrid příběh o tom, jak se tajné Sdělení ÚV KSČ členům strany z roku 1963 dostalo do Paříže, vyprávěl takto:
„Existence textu byla známa i nestraníkům, ale nikdo přesně nevěděl, co v něm je. V západním tisku byl o dokument velký zájem, jenže kde nic tu nic. Až o tři roky později, na počátku roku 1966, propašovala krátkou verzi Sdělení Heda Margoliová. Přivezla ji do Paříže ukrytou v podprsence nebo v kozačkách – už přesně nevím, rozhodně to byl riskantní kousek, ale Hedě nikdy odvaha nechyběla, jinak by už dávno byla pod drnem, ať už nacistickým, nebo komunistickým.“ (16)
Ano, statečná Heda Margoliová díky své odvaze přežila jak nacismus, tak i komunismus a celé dvacáté století, jehož hrůzy budou už navždy symbolizovat dva zrůdní vůdcové, kteří se od sebe lišili jen sestřihem svého kníru – vůdcové, o nichž Heda v roce 2000 vyprávěla v dokumentu Heleny Třeštíkové „Hitler, Stalin a já“. Také Pavel Tigrid se v boji mezi demokracií a totalitou dočkal vítězství demokracie, ke kterému celý život ze všech sil přispíval. Autor knihy „Marx na Hradčanech“ z roku 1960 se o třicet let později vítězně vrátil z exilu do Prahy a sám zamířil na Hradčany jako poradce nového prezidenta republiky.
Poznámky:
1) Petr Zídek, Svědectví Hedy Margoliové-Kovályové, Lidové noviny, 10. 12. 2010, roč. 23, č. 286, s. 12; Jan Rejžek, Nekrolog: Heda Margoliová-Kovályová (91), Lidové noviny, 8. 12. 2010, roč. 23, č. 284, s. 12.
2) Ivan Margolius, Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím, Praha: Argo, 2007, s. 81.
3) Tamtéž, s. 93.
4) Petr Zídek, Svědectví Hedy Margoliové-Kovályové, s. 12.
5) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 191.
6) Ivan Margolius, Praha za zrcadlem, s. 227.
7) Petr Zídek, Svědectví Hedy Margoliové-Kovályové, s. 12.
8) Heda Kovályová, Na vlastní kůži, 2. vyd., Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 68.
9) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 548.
10) Ivan Margolius, Praha za zrcadlem, s. 138.
11) Viz tamtéž, s. 159.
12) Tamtéž, s. 236–237.
13) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, s. 548.
14) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, s. 56.
15) Petr Zídek, Svědectví Hedy Margoliové-Kovályové, s. 12.
16) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, s. 61.
. 
2024 ©