Motto: „Role Vatikánu jako silného nepřítele nacismu a smrtelného nepřítele komunismu patří k tomu nejdůležitějšímu z odkazu papeže Pia XII. (...) Jak nacismus, tak komunismus chtěl dosáhnout toho, aby národy světa měly jen bohy schválené vládou. Úsilí Pia XII. o uchování víry v jediného pravého Boha se stalo inspirací pro jeho nástupce a významně napomohlo k vítězství Západu ve studené válce. Současně však tyto snahy naneštěstí umístily Pia XII. a Vatikán na první místo seznamu nepřátel, sestaveného Kremlem.” (Ion Mihai Pacepa)
Největší dějinnou událostí, kterou má generace zažila, bylo vítězství Západu ve studené válce a pád komunistických model v naší části Evropy. Šlo o šťastné dovršení snah mnoha státníků od Trumana po Reagana, odbojářů a disidentů od Milady Horákové po Václava Havla a duchovních vůdců od Pia XII. k Janu Pavlu II. K těm, kteří se na šťastném výsledku studené války podíleli, však patřili i „přeběhlíci” z východní strany barikády na západní. Nejvýznamnějším z nich byl někdejší představitel rumunské tajné služby generál Ion Mihai Pacepa.
Pacepa koncem sedmdesátých let nesplnil příkaz Nicolae Ceausesca k zavraždění ředitele rumunské sekce Radia Svobodná Evropa a místo toho uprchl do Spojených států. Přispěl k pádu komunismu a ve svých publikovaných textech – především v knize Dezinformace – odhalil zákulisí komunistických dezinformačních kampaní, což mohl učinit právě jen člověk, který byl předtím sám jejich zasvěceným účastníkem.
I když ani jeho knihu jistě není vhodné číst nekriticky, jde každopádně o unikátní pramen k poznání sovětské propagandistické mašinérie. A snad na prvním místě o jedinečné popsání způsobu, jakým sovětští a prosovětští propagandisté dosáhli veleúspěšné proměny Pia XII., velkého nepřítele nacismu a zachránce statisíců Židů, v „Hitlerova papeže”. Ve svém článku nechám stranou četné další propagandistické triumfy kremelských vůdců a jejich tajných služeb a zaměřím se jen na tuto vpravdě kafkovskou proměnu.
Nelze popřít, že z hlediska jejích strůjců šlo o triumfální úspěch, jehož plody sklízíme dodnes. Vzpomínám si například, jak jsem byl před nějakými deseti či patnácti lety zděšen, když jsem na setkání jinak dobře smýšlejících křesťanů, účastníků křesťansko-židovského dialogu, slyšel vyznávání (neexistujících) vin Pia XII., slovo od slova opakující to, co nám po dlouhá desetiletí vštěpovala komunistická propaganda. Zejména nad katolicko-židovskými vztahy tento její „majstrštyk” visí jako temný stín dodnes...
Vše začalo hned roku 1945, kdy komunistická média na celém světě – včetně médií ve službách Komunistické strany Československa – začala lidem vtloukat do hlavy lži o tom, že Pius XII. za války vystupoval pronacisticky. Zdá se, že tenkrát tato kampaň nebyla úspěšná, protože v době, kdy válečné události byly ještě v živé paměti, pro to nebyly vhodné předpoklady. U nás jí také dobře čelil Antonínem Mandlem pořízený překlad papežových projevů z let 1939–1945, vydaný pod názvem Mír ze spravedlnosti a nabízející čtenářům možnost na základě vlastního poznání posoudit, co je pravdy na komunistických obviněních.
Po prvním nepříliš úspěšném pokusu záhy následoval další, sám o sobě také ještě nijak triumfální. Pacepa o něm píše: „Kreml dal Piovi XII. nálepku 'papeže studené války'. V tomto duchu sovětští vůdcové instruovali M. M. Scheinmanna, badatele Historického ústavu Sovětské akademie věd v Moskvě, aby vytvořil zprávu o údajné vatikánsko-nacistické konspiraci proti Sovětskému svazu. Scheinmannova zpráva obsahovala vymyšlené detaily o údajném 'tajném paktu' Vatikánu s Hitlerem. Tato podvržená zpráva, přetištěná roku 1954 v Německu pod názvem 'Vatikán za druhé světové války', se stala nástrojem dezinformacii, ale ze strany generace, která na vlastní oči viděla rozhodný boj Pia XII. proti nacismu, získala jen málo pozornosti.”
Triumf sovětského umění zvaného dezinformacija mohl nastat až ve vztahu k nastupující nové generaci. Přišel poté, co Pius XII. roku 1958 zemřel a už se nemohl bránit. Chruščov, který v té době seděl v Kremlu, nebyl o nic menším mistrem ve falšování dějin než Stalin. Ion Pacepa se o tom přesvědčil více než názorně, protože právě ve vztahu k přepsání historické role Pia XII. si Sověti vyžádali spolupráci rumunské Securitate. Ve své knize rozebírá pozoruhodnou postavu generála Alexandra Sacharovského, Chruščovova nového šéfa sovětské tajné služby, a to v neposlední řadě v souvislosti s antisemitskými kampaněmi KGB (Sacharovskij se podílel mj. na šíření nechvalně známých Protokolů sionských mudrců, antisemitského podvrhu vyrobeného kdysi carskou ochrankou). Právě tento Chruščovův „vrchní špión” se stal strůjcem dodnes trvající pověsti Pia XII. jako domnělého antisemity:
„Sacharovskij a Chruščov měli v úmyslu změnit obraz Piovy minulosti z papeže bránícího Židy na papeže nenávidějícího Židy, aby tak kompromitovali Vatikán... Doufali, že se jim představením hlavy katolické církve jako muže nenávidějícího Židy podaří vyvolat válku mezi katolíky a Židy, která odvede pozornost obou společenství od jakéhokoliv vážného pokusu odsoudit Chruščovův další zamýšlený tah, vojenskou blokádu Západního Berlína... Proměnit všeobecně obdivovaného antinacistického papeže Pia XII. v pronacistického papeže bylo jistě monumentálním úkolem, ale Chruščov a Sacharovskij si jej důkladně promysleli... Začít bylo třeba tím, že tajné služby budou po celém světě všemožně rozhlašovat, že Pius XII. byl vskutku 'Hitlerovým papežem'... Sovětská verze měla být taková, že než se stal papežem, Pius XII. působil jako nuncius v Německu, kde se nakazil virem antisemitismu a začal sympatizovat s nacismem. Pravý opak byl pravdou. Ve skutečnosti budoucí papež v době, kdy byl nunciem v Německu, často odsuzoval rasismus, antisemitismus a extrémní nacionalismus... Tím, co z Pia XII. udělalo terč sovětské dezinformační kampaně, nebyl jeho postoj k nacistům či k Židům, ale postoj ke Kremlu a jeho politické policii. Pius byl prvním papežem, který exkomunikoval komunisty... Chruščov se rozhodl, že se exkomunikujícímu papeži pomstí způsobem sobě vlastním: naprostou změnou jeho minulosti. Papež se měl stát ze svatého sviňákem.”
Velice úspěšným tahem strůjců komunistické dezinformační kampaně se stala hra Náměstek: Křesťanská tragédie, jež měla světu hlásat zvěst o tom, že Kristův náměstek kolaboroval s Hitlerem. Náměstek byl v únoru 1963 uveden v západoberlínském divadle Theater am Kurfüstendamm. Autorem hry byl západoněmecký levicový dramatik Rolf Hochhuth, mladý a zcela neznámý, zatímco „doslova všichni ostatní, kteří se na hře podíleli, svůj život tak či onak zasvětili službě Moskvě”. Pacepa v této souvislosti rozebírá především roli Erwina Piscatora, veterána komunistické dramatické tvorby, agenta KGB a režiséra Náměstka.
Hlavními postavami Náměstka jsou „dobrý nacista” a „dobrý kněz”. Ten se od „dobrého nacisty” dozví, co se v nacistickém Německu děje s Židy, a snaží se o tom podat zprávu papeži. „Když se mu to konečně podaří, Pia XII. osud obětí nezajímá. /Dobrý kněz/ se pak obětuje, nasazuje si žlutou hvězdu a odchází do koncentračního tábora, aby se tak stal pravým náměstkem Kristovým. Témata, která se ve hře opakují, zahrnují myšlenku, že Hitlerova válka proti Sovětskému svazu byla druhem papežské kruciáty a že Pius a jezuité se zajímali především o své investice ve zbrojním průmyslu.”
Neměnným cílem Náměstka bylo jen ono proměnění Pia XII. „ze svatého ve sviňáka”, zatímco konkrétní podoby scénáře byly v průběhu desetiletí, po která byla hra uváděna v mnoha různých zemích, stále obměňovány. Žádná z nich se sice nemohla pyšnit nějakou historickou autenticitou, podstatné však bylo jen vyvolávat její dojem. Přes všechno Hochhuthovo odvolávání se na (značně neurčité) vatikánské zdroje ve skutečnosti hlavní „historický” zdroj Náměstka představovala již zmíněná práce sovětského historika Michaila Markoviče Scheinmanna Vatikán za druhé světové války, jež samozřejmě byla „čistou sovětskou propagandou”.
Pacepa ve své knize odhaluje „otisky prstů KGB” ve zrodu Náměstka, v jeho uvádění a propagování po celém světě a ve vytrvalém šíření dezinformací v něm obsažených, ale také ve způsobu, jakým současně komunisté prostřednictvím agentů tajných služeb rozehrávali svou protikatolickou hru na nejrůznějších mezinárodních fórech (např. ve Světové radě církví). Nástroji této hry nebyli ovšem jen přímí agenti, ale také „užiteční idioty” různého druhu, naivními západoevropskými levičáky počínaje a liberálními katolíky alergickými na autoritativního papeže Pia XII. konče.
Vzhledem k tomu, že k hlavním cílům patřilo postavit proti sobě katolíky a Židy, však bylo třeba hledat také židovské podporovatele Náměstka (a jejich prostřednictvím uhájit „právo” na provozání této nactiutrhačné hry v západních zemích). O tomto tématu pojednávající pasáž Pacepovy knihy působí poněkud nejasně. Zdá se však, že i když se podařilo přesvědčit některé Židy o antisemitismu Pia XII., získat jejich podporu pro Hochhuthova Náměstka bylo sotva možné, protože samotná tato hra zobrazuje Židy způsobem připomínajícím antisemitské karikatury. Hochhuth dokonce podle Pacepovy knihy po smrti Erwina Piscatora z roku 1966 našel nového nejbližšího spolupracovníka ve známém britském antisemitovi a popírači holokaustu Davidu Irvingovi. Pacepa vydává svědectví i o svých zkušenostech se sovětským antisemitismem (např. o tom, že při své cestě do Moskvy začátkem sedmdesátých let shlédl tajnou výstavu „Sto let boje proti sionismu” a měl také možnost prohlédnout si celu, v níž KGB tajně věznila a nakonec zabila známého švédského diplomata a zachránce tisíců maďarských Židů před plynovými komorami Raoula Wallenberga) a vyslovuje hypotézu, že antisemitské myšlenky kdysi autorovi Náměstka vnukli právě jeho sovětští dobrodinci.
Roku 1971 potkala strůjce dezinformační kampaně proti Piovi XII. nepříjemnost v podobě výpovědi někdejšího nacistického generála a koncem války vůdce SS v okupované části Itálie Karla Otto Wolffa. Ten po svém propuštění z vězení vydal (posléze dokumenty z vatikánských archivů potvrzené) svědectví, že Pius XII. nejenže nebyl „Hitlerovými papežem”, ale že jej naopak Hitler nenáviděl jako nebezpečného nepřítele, a proto dal Wolffovi příkaz, aby jej z Vatikánu unesl. „Jak reagovala Moskva na Wolffovo odhalení? V podstatě tak, že je ignorovala a pokračovala ve svých snahách o očernění Pia XII. Knihy a články inspirované Náměstkem dál plnily titulky západního tisku a snažily se přesvědčit čtenáře, že Pius XII. opravdu byl 'Hitlerovým papežem'.” Po tomto konstatování Pacepa přechází k uvádění argumentů pro to, že Náměstek byl ve skutečnosti produktem sovětského umění jménem dezinformacija. Jeden z nich nalézá např. ve způsobu, jakým je v Náměstkovi pojednán Katynský masakr (zmasakrování zajatých polských důstojníků Sověty na začátku druhé světové války) – způsobu „nenápadně” potvrzujícím sovětskou dezinformační tezi, podle níž masakr v Katyni spáchali Němci.
Sedm let po Wolffově výpovědi začal komunistům dělat těžkou hlavu polský papež Jan Pavel II. Pacepa ve své knize popisuje nejen známý atentát na papeže spáchaný Mehmedem Alim Agcou, v jehož pozadí podle různých vyšetřování stály komunistické tajné služby, ale také další dezinformační operaci: „S využitím svých expertů na padělky agenti polské tajné služby roku 1983 vytvořili falešný diář údajně psaný někdejší milenkou kardinála Wojtyly. Využili přitom identity ženy, která byla kdysi známá, ale která už nyní samozřejmě byla po smrti. V plánu bylo nechat diář skrytý v apartmánu, ve kterém by mohl být objeven během policejní razie. Západní reportéři by předpokládali jeho pravost a referovali tak o něm. Došlo však k tomu, že agent pověřený podstrčením falešného diáře se opil a stal se účastníkem automobilové nehody. Ve snaze zabránit svému zatčení a uvěznění vysvětlil, kdo je, a prozradil celý plán. Můžeme si jen klást otázku, co by se stalo, kdyby hodnověrnost papeže Jana Pavla II. byla už v rané fázi jeho pontifikátu poškozena dezinformační akcí tohoto druhu. Samozřejmě, falešný diář byl jen variací Náměstka...”
Poslední pasáž Pacepovy knihy, kterou ještě v souvislosti s tématem tohoto článku musím zmínit, se týká knihy anglického historika a liberálního katolíka Johna Cornwella Hitlerův papež: Tajná historie Pia XII. z roku 1999 (vzápětí vydané mj. i v českém překladu). O této inovované verzi Náměstka Pacepa píše:
„Neexistují jednoznačné důkazy o tom, že by Cornwell byl spojen s ruskou tajnou službou, jejíž archivy zůstávají zapečetěné... /Každopádně však Cornwell/ v chruščovovském stylu použil taktiku falešného obviňování a dezinformacii ke zkreslení historické pravdy o Piovi XII... Podle Cornwellova názoru Pius nejenže selhal tím, že nepromluvil na obranu Židů, ale je ve skutečnosti zodpovědný za Hitlerův příchod k moci a za celý holokaust... Na podporu svého tvrzení, že Pius byl 'Hitlerův papež', Cornwell selektivně editoval citáty ze západních publikací, což je technika široce užívaná dezinformační 'vědou'. S využitím této metody může chytrý autor obrátit pravý smysl původního citátu v jeho pravý opak.”
Pacepa se nespokojuje s odkazem na svého spoluautora profesora Ronalda Rychlaka, který Cornwellova tvrzení vyvrátil skrupulózně vybranými dokumenty své knihy Hitler, válka a papež, ale také sám rozebírá způsoby, jakými Cornwell uplatnil techniku známou jako dezinformacija. Českému čtenáři mé generace je z nich nejvíce povědomý trik použitý hned na obálce Cornwellovy knihy, ozdobené údajnou fotografií papeže Pia XII. z března 1939 a budící dojem, že Pius ihned po svém zvolení do čela katolické církve pospíchal do Berlína za Hitlerem. Ve skutečnosti jde však o fotografii nuncia Eugenia Pacelliho (pozdějšího Pia XII.) odcházejícího z recepce na počest prezidenta Hindenburga v roce 1927. „Na obou stranách nuncia stojí vojáci Výmarské republiky. Ti, kdo nepoznají rozdíly v detailech na uniformách, si mohou snadno splést výmarské vojáky s nacistickými, protože jejich charakteristické helmy vzbuzují asociace s vojáky nacistické éry.”
I zde jsou neomylné „otisky prstů KGB”, jejíž zvláštní složka se zaměřovala výhradně na manipulování s fotografiemi (místo Pacepou uváděných příkladů byl zmínil jeden známý z českých dějin, totiž Rudolfa Slánského, který se původně objevoval na fotografii s Gottwaldem z vrcholných chvil komunistického převratu z února 1948, ale po svém sesazení, odsouzení a popravě samozřejmě z této fotografie zmizel).
Poté, co historikové typu profesora Rychlaka či amerického historika a židovského rabína Davida G. Dalina (autora knihy Mýtus Hitlerova papeže z roku 2005) publikovali dokumenty týkající se záchrany římských a jiných Židů Piem XII. a dokázali nepravdivost Cornwellových tvrzení, John Cornwell se tím nenechal vyvést z míry. V novém vydání Hitlerova papeže z roku 2008 svou knihu pouze doplnil předmluvou, v níž svá mezitím vyvrácená obvinění nahradil jinými. „Podle Cornwella byl Pacelli ješitný muž se slídivýma očima, nesmírně ambiciózní kariérista, který dominoval vatikánské politice už dlouho před svým zvolením papežem. Autor se snaží zaměřit pozornost na raná třicátá léta, kdy státní tajemník Pacelli 'vstoupil do série rozhovorů s Hitlerovou vládou, vrcholících uzavřením říšského konkordátu'. Říká také, že Pacelliho poválečné tvrzení, že 'při různých příležitostech' odsuzoval 'fanatický antisemitismus postihující hebrejský lid', je 'nehorázná lež'. Přesun od jednoho argumentu (který se ukázal být slabým) k jinému a pokračování v obviněních bez toho, že by kdy bylo upuštěno od toho původního, je typický pro operaci dezinformacija provozovanou KGB. Provozovatelé a podporovatelé Náměstka činili totéž. Z toho sice ještě nemusí vyplývat, že by Cornwell byl agentem Kremlu, plyne však z toho, že použil stejných metod jako oni.”
Po přečtení knihy Dezinformace mi zbývalo jen položit si otázku, co vyplývá ze skutečností v ní popsaných. Plyne z nich jednak to, umění dezinformacii je stále živé (Putinovo Rusko jej využívá zcela stejně jako kdysi Rusko Stalinovo nebo Chruščovovo) a stále mu mnoho lidí skáče na lep, jednak to, že obraz dějin, po čtyřicet let předkládaný mj. ve školách českým dětem, byl totálně lživý, a to v neposlední řadě ve vztahu k církvi. Jeho následky trvají dodnes, podobně jako trvají dodnes i následky kampaně s „Hitlerovým papežem”. Obecně je pak nutné konstatovat, že poslední století není jen stoletím koncentračních táborů, světových válek a stále ničivějších zbraní, ale i stoletím neméně děsivého zla propagandy, schopné libovolně obracet pravdu v lež...
Všechny citáty v článku jsou mým překladem úryvků z knihy Ion Mihai Pacepa – Ronald J. Rychlak, Disinformation: Former spy chief reveals secret strategies for undermining freedom, attacking religion and promoting terrorism, Washington: WND Books, 2013. Děkuji Michalu Capkovi za upozornění na tuto knihu a její zapůjčení.
2024 ©