Na dnešek připadá osmdesáté výročí úmrtí Andreje Hlinky (27. 9. 1864 – 16. 8. 1938). Můj dnešní článek bude jen malou glosou k tomuto výročí, na které jsem si po pravdě řečeno vzpomněl až na poslední chvíli. Nekladu si v něm za cíl předložit nějaký komplexní obraz československých dějin s Hlinkou spojeného období, ale jen připomenout některé důležité otázky, které je nutné si klást v souvislosti s blížícím se stým výročím vzniku ČSR.
Založení Československé republiky představovalo nenadálý triumf masarykovců, kterých bylo před válkou v Čechách málo, na Moravě ještě méně a na Slovensku jen nepatrná hrstka. Jejich slovenským představitelem byl Hlinkův vrstevník Vavro Šrobár (9. 8. 1867 – 6. 12. 1950), jehož „radikální a vyhraněně antiklerikální názory nemohly v té době získat široký ohlas v katolickém a poměrně konzervativním slovenském politickém životě“. (1)
Konzervativní katolický kněz Andrej Hlinka a protikatolický hlasatel pokrokářské ideologie Vavro Šrobár se v roce 1918 mohli na společné platformě záchrany Slováků před maďarizací v československém státě sejít jen v době kolem vyhlášení republiky (za Šrobárovy účasti) 28. října v Praze a přihlášení se k ČSR Martinskou deklarací (za Hlinkovy účasti) 30. října na Slovensku. Pak už se jejich cesty rozešly. Hlinka, usilující o autonomii Slovenska v duchu Pittsburské dohody (uzavřené za Masarykovy účasti Čechy a Slováky v Americe v květnu 1918 a nikdy nenaplněné), zůstal v rámci Československa podobným „disidentem“ jakým byl předtím v rámci Uher, měl však velký vliv na Slovensku jako vůdce Slovenské ľudové strany a velké části národa. Čechoslovakista Šrobár měl naproti tomu po roce 1918 na Slovensku velkou moc jako de facto diktátor dosazený Prahou, jeho vliv ve slovenské společnosti byl však zcela nepatrný.
Zatímco Hlinka, který se neúspěšně pokusil prezentovat slovenský autonomismus na pařížské mírové konferenci, skončil na čas v československém vězení, Šrobár byl poslán na Slovensko jako ministr s plnou mocí, aby je nejen vydobyl z rukou Maďarů, ale také tam zahájil úsilí o přetvoření katolického Slovenska ve Slovensko „pokrokové“. I Ferdinand Peroutka, který měl sám k pokrokářské ideologii také blízko, ve svém Budování státu konstatuje, že Šrobár, který byl „jediným s důvěrou přijímaným informátorem Prahy“ (protože pražským masarykovcům o Slovensku říkal to, co chtěli slyšet), svou bojovně protikatolickou politikou vposledku dosáhl jen protičeské nechuti slovenských katolíků. (2) Tím spíš musí pomýlenost toho, že Praha na Slovensku vsadila právě na tohoto muže, vidět každý, komu jeho ideologie nic neříká.
Slovenští katolíci v čele s Hlinkou, kteří by jinak pomoc Čechů přicházejících na Slovensko uměli ocenit, se chtě nechtě museli stavět na odpor vpádu bojovného českého antikatolicismu, který jim hlásal „husitství“ (v masarykovském pojetí) a boj proti Římu. „I na Slovensku káceli Češi sochy světců, odstraňovali kříže a s posměchem ponižovali tradiční víru. Bezohledně tam vnášeli zvyklosti laicizovaného života společenského i rodinného, ba i nešvary politického stranictví. Slovenští katolíci je upozorňovali, varovali, ale nic naplat.“ (3)
Hlinka, který by byl za jiných okolností oddaným Čechoslovákem, vzhledem k tomuto nešťastnému vývoji poměrů ve své loajalitě k Československu poněkud kolísal. Jeho programem vždy byla jen autonomie Slovenska v rámci ČSR, nikdy ne separatismus, avšak už v roce 1922 napsal slova naznačující, že svazek s Čechy není pro Slováky jedinou možností: „Poláci nám nejsou o nic méně bratry než Češi… Ba katolická a křesťanská mentalita Poláků je nám o mnoho bližší než český husitismus, pokrokářství a erotický materialismus.“ (4)
Masarykovci trvali na tom, že Češi a Slováci tvoří jediný „národ československý“, a to především proto, že jen za tohoto předpokladu mohlo být Československo národním, a ne mnohonárodnostním státem. Ve skutečnosti však tato fikce nakonec jen přispěla k tragédii roku 1938, ve kterém nacistická propaganda mohla ve svém protičeskoslovenském tažení sice pokrytecky a ve skrytém kontextu hitlerovských zrůdných plánů, ale přece jen částečně pravdivě argumentovat tím, že československý (de facto spíš český) stát byl vybudován na problematických základech.
Ke svým cílům nakonec Berlín úspěšně zneužil i Hlinkova nástupce v čele ľudové strany Jozefa Tisa. Ten byl také knězem stejně jako jeho předchůdce, ale zatímco Hlinka byl „víc knězem než politikem – neměl žádné vlastní zahraničněpolitické koncepce, vně slovenských hranic upíral svůj zrak jen na Vatikán“ (5) – u Tisa tomu bylo spíše naopak a jeho politické směřování budilo značné obavy, které se posléze také naplnily.
Otázka zní, zda česká politika nemohla mnohému předejít, kdyby si počínala prozíravěji. Podle mého dojmu se ze všech českých politických představitelů dvacátého století opravdovým porozuměním vůči Slovensku vyznačovali jen dva, přičemž není náhodou, že oba zaujímali vůči Hlinkovi úplně jiný postoj než masarykovská Praha. Prvním byl Emil Hácha, který se po svém zvolením prezidentem už federalizovaného pomnichovského Česko-Slovenska na sklonku roku 1938 vydal do Ružomberku, aby tam u hrobu Hlinky, který si přál automomii Slovenska ne ke zkáze, ale k posílení ČSR, podle svých slov „tomuto slovenskému vodcovi mohol povedať, že jeho národ zastal pri méte svojich cieľov“. (6) Druhým byl Petr Pithart, který se v roce 1991 jako předseda vlády České republiky obrátil k občanům Slovenské republiky s osobním poselstvím, jehož cílem bylo přispět k překonání česko-slovenských nedorozumění a k udržení společného státu. „V čele slovenských emancipačních snah,“ řekl český premiér v tomto svém poselství, za první republiky „stanul Andrej Hlinka, ve kterém jsem vždycky viděl člověka ryzího charakteru. Tyto snahy byly pochopitelnou odezvou na postavení, v němž se slovenský národ ve společném státě ocitl. A bylo chybou tehdejší české politické reprezentace, že je ignorovala, a tím se vlastně přičinila o jejich rostoucí radikalismus.“ (7) V obou případech však již bylo pozdě. Háchovi se už nepodařilo odvrátit tragické (z Berlína režírované) rozbití ČSR z března 1939 a Pithart už nemohl zabránit definitivnímu rozdělení Československa z roku 1992.
V letošním jubilejním roce se stále znovu zamýšlím nad křivolakými dějinami státu založeného v říjnu 1918 a později tragicky převálcovaného dvěma zrůdnými ideologiemi a nad osudy jeho protagonistů. Často se říká, že Masaryk měl vlastně štěstí, když odešel na věčnost v září 1937 a nebyl tak konfrontován s událostmi roku následujícího. Není vyloučeno, že měl vlastně štěstí i Hlinka, jehož pozemská pouť se uzavřela těsně před Mnichovem. Už se tudíž nikdy nedozvíme, jak by si, být naživu, počínal tváří v tvář nacismu, kterému pak bylo pomnichovské Česko-Slovensko vydáno na pospas. Vavro Šrobár každopádně štěstí neměl. Dožil se komunistického převratu z února 1948 a stal se členem poúnorové totalitní vlády.
Poznámky:
1) Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha: Libri, 1993, heslo „Šrobár Vavro“, s 307.
2) Viz Ferdinand Peroutka, Budování státu I. (1918–1919), Praha: Lidové noviny, 1991, s. 262.
3) Podiven, Češi v dějinách nové doby, Praha: Rozmluvy, 1991, s. 351.
4) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Hlinka Andrej“, s. 173.
5) Martin Hanus, „Lex Hlinka – poslanecká historie: Slovenský parlament otevřel cestu ke státnímu svatořečení bojovníka za autonomii země Andreje Hlinky“, Lidové noviny, 27. 9. 2007, s. 13.
6) „V meste Andreja Hlinku“, Slovák, 28. 12. 1938, s. 2.
7) „Osobní názor Petra Pitharta“, Svobodné slovo, 11. 11. 1991, s. 4.
2024 ©