„Nechci, aby z lidské paměti vymizel Hácha-člověk a ve vědomí mladých generací přežil jen Hácha-nešťastný státník, tak, jak jej v lidsky zkreslené podobě zobrazila propaganda londýnského vysílání.” (1) Těmito pro mne velmi důležitými slovy je uvedena stať „Hácha – Beneš” od Františka Schwarzenberga, publikovaná v knize z roku 1990, jež tehdy zásadním způsobem ovlivnila zrod mé role Háchova životopisce. (2) Nejpopulárnějšími řečníky českého vysílání z Londýna v letech druhé světové války byli osobnostně velmi různí, ale svým tragickým osudem (skok či vyhození z okna po komunistickém puči) nakonec si blízcí Jan Masaryk a Prokop Drtina, kteří oba přispěli k onomu zkreslenému obrazu prezidenta Háchy. Dnes se budu zabývat prvním z nich, protože na 14. září 2016 připadá 130. výročí narození Jana Masaryka.
Bylo by zajímavé někdy srovnat Drtinovo A nyní promluví Pavel Svatý… a Masarykovo Volá Londýn, knižní vydání londýnských projevů, která po válce dovršila jejich působení na českou veřejnost. Můj dojem z těchto dvou mužů je každopádně takový, že oproti velmi černobíle smýšlejícímu Drtinovi byl Masaryk osobností mnohem složitější, nejednoznačnější a samozřejmě také rozporuplnější.
Z knihy Volá Londýn byla ovšem rozporuplnost Masarykových proslovů do jisté míry vyretušována, protože v jejím poválečném vydání bylo mnohé vynecháno či upraveno. Podle zdaleka nejzajímavějšího, protože masarykovskému mýtu nepoplatného životopisu Jana Masaryka od Pavla Kosatíka a Michala Koláře se provedené úpravy týkaly jednak výroků z hlediska doby po roce 1945 „nevhodných” (to jest těch, v nichž Masaryk ještě nezastával svou pozdější politiku podřízení se Sovětskému svazu), jednak některých útoků proti domnělým kolaborantům, jejichž pomýlenost Masaryk po válce nahlédl. (3)
Ve druhém případě šlo konkrétně o dirigenta Václava Talicha, který za války musel s Českou filharmonií koncertovat před nacistickými činiteli v Berlíně. Talicha, ale i dalších obětí poválečných štvanic na údajné kolaboranty (včetně např. podnikatele Joe Hartmanna, za protektorátu osobně velmi blízkého prezidentu Háchovi) se Jan Masaryk v kritické době zastal. U jiných protektorátních činitelů, k jejichž poválečnému smutnému osudu svými londýnskými projevy spolupůsobil, se však své někdejší nedomyšlené soudy nijak napravit nesnažil.
František Schwarzenberg ve své výše zmíněné stati konstatuje, že „rozdíly v názorech Londýna a domova se především týkaly údajné ,viny’ Háchovy, o které se londýnské vysílání často šířilo a kterou my jsme neviděli. Především mám na mysli ostré londýnské odsuzování a pranýřování veřejných projevů dra Háchy a jeho ministrů.” (4) Tyto přehmaty londýnského vysílání zčásti omlouvá pochopitelnými politickými důvody, zčásti vysvětluje prostou neznalostí protektorátních poměrů a neschopností rozlišovat mezi projevy skutečných kolaborantů a projevy činěnými jen „na oko”, které lidé doma nebrali vážně či dokonce dobře rozuměli jejich záměrné dvojsmyslnosti. (5)
Tato omluva je však právě v případě Jana Masaryka sporná, protože z některých jeho projevů je zřejmé, že takovéhoto rozlišování schopný byl. Například jeho výčet viníků, které v projevu ze 17. dubna 1940 volal „na soud Boží” („Hitlere, Neurathe, Franku, Ryse, Kožíšku, Tiso, Tuko”) naznačoval, že u Háchy a protektorátní vlády žádnou vinu neshledává. (6) A mimořádně výmluvné je především jeho vyjádření z 15. září 1941 (tedy z doby několik měsíců po vypuknutí německo-sovětské války, která Edvarda Beneše přiměla k tomu, že se v pohledu na Háchu začal přizpůsobovat názorům komunistů), kdy Jan Masaryk telegrafoval do Moskvy vyslanci Fierlingrovi: „Moje stanovisko k Háchovi a celému režimu znáš… Odmítám útočit nebo vůbec polemizovat s lidmi, kteří vlastně jsou s námi. Byla by to nerozumná politika.” (7)
Bohužel však tuto nerozumnou politiku ve skutečnosti sám provozoval – leckdy tak, že nad tím až zůstává rozum stát. Už 9. října 1940 např. na BBC více než pokleslým způsobem nepochopitelně napadl ministra školství Eliášovy protektorátní vlády prof. Kaprase, o kterém prohlásil: „Přiznám se vám, že jsem měl vždycky ke Kaprasovi trochu nedůvěru – česal si vlasy skoro jako Hitler a fousy měl takové ušmudlané…” (8) Takto se Jan Masaryk vyjádřil na adresu muže, který „jako oddaný zastánce Eliášovy retardační politiky neustále jeho prostřednictvím zasílal své protesty [proti nacistické likvidační politice vůči českému školství] říšskému protektorovi, podával intervence za propuštění vysokoškolských studentů [a] na podzim 1941 se mu podařilo odvrátit i plánované uzavření středních škol. Nakonec byl jako málo poddajný z vlády odstraněn i zásluhou Moravce, který soudil, že by tito obrýlení mandaríni měli zmizet ze scény. Ale i po roce 1942 Kapras pokračoval ve svém spojení s demokratickým odbojem a podporoval ho i finančně.” (9)
U Kaprase tedy o nějakém „hitlerovství” absolutně nemohla být řeč, takže Masarykův vulgární útok je nepochopitelný – o to více, že na prof. Kaprase neméně vulgárně zaútočil i český hitlerčík č. 1 Emanuel Moravec, který svůj výpad proti „obrýleným mandarínům” na pohřbu aktivistického novináře Lažnovského neomaleně pronesl přímo v Kaprasově přítomnosti.
Případů, kdy Masaryk rychleji mluvil než přemýšlel, by se dala uvést dlouhá řada. Háchu poprvé napadl dne 25. září 1940, kdy po jednom z jeho hrozbami celému národu vynucených projevů, které lidé doma nebrali vážně, z Londýna prohlásil: „[Naši lidé] vyhrají válku, ať už Hitler, Goebbels et consortes soudí jakkoliv. A dnes také musím říci Hácha. Před několika dny prohlásil chudák, že musíme být dobrými Čechy a zároveň dobrými Němci [dobrými občany říše]. Nevím, kdo mu to nařídil, ale upozorňuji ho, že nelze dýchat zároveň plicemi a žábrami. (…) Tady v Londýně do nás bouchají Háchovi Němcočeši. Nadělali dost škody a zabili hodně žen a dětí…” (10)
V dobách teroru první a druhé heydrichiády (jimiž byl tehdy psychicky a fyzicky kolabující Hácha postižen snad ještě víc než kdokoliv jiný, které však přesto byly z Moskvy a z Londýna zcela nelogicky označovány za jakousi Háchovu vinu) londýnský rozhlas přestal jakkoliv šetřit útoky proti Háchovi a protektorátní vládě, v jejímž čele stál po nacisty popraveném generálu Eliášovi prof. Krejčí. Těsně po skončení hrůz doby po atentátu na Heydricha, kdy Hitler Háchovi a protektorátní vládě pro případ sebemenší odbojnosti vyhrožoval deportací celého českého národa někam na tehdy ještě Němci ovládaná sovětská území na Východě, Masaryk po oslavě Háchových sedmdesátin v londýnském vysílání z 22. července 1942 řekl:
„Slyším, že Krejčí Háchovi k narozeninám blahopřál německou řečí. To to ti mrzáci dopracovali! Po válce budem v Praze organisovat kursy v názorném vyučování češtině. Bylo by dobré, kdyby se tam Hácha a Krejčí už dnes dali zapsat. Kdyby se opozdili, mohlo by se jim stát, že bychom je omylem považovali za skopčáky, a to se nedoporučuje.” (11)
O dva měsíce později, 23. září 1942, zase Masaryk po kritice „nepěkného červa” Emanuela Moravce prohlásil: „Hácha nám bude muset jednou vysvětlit, jak se mohl Moravec stát ministrem lidové osvěty. Za to jsou bývalý prezident správního soudu a jeho pimprlová vládička spoluodpovědni”. (12) Členové „Háchovy pimprlové vládičky” by mu ovšem už tehdy na tuto otázku mohli snadno odpovědět a ministr financí Josef Kalfus (po celou válku významný podporovatel odboje) tak po válce učinil před Národním soudem, kde vypovídal o tom, že ke jmenování Moravce ministrem nacisté dr. Háchu donutili hrozbou, že v případě jeho odmítnutí nechají popravit tři tisíce českých sedláků, zatčených pro zásobovací delikty. (13)
Masaryk, který o Háchově bezmezném odporu k Moravcovi nevěděl či nechtěl vědět, však 31. března 1943 Háchu v kontextu jeho zdravotní zbědovanosti hodil do jednoho pytle s Moravcem a dokonce s Hitlerem slovy: „Jaký pán, takový krám a ta Háchova a Moravcova pseudovláda je krám nadobyčej nepěkný. Ty konce páni – ty konce!” (14) Bohužel, stejné varování ohledně špatných konců by se dalo použít i vůči Masarykovi a Benešovi, protože byl-li Hácha nedobrovolným služebníkem Hitlera, oni se již v této době začali vydávat cestou dobrovolných služebníků Stalinových. V tomtéž projevu Masaryk v naprostém protikladu se skutečností přesvědčoval své posluchače a snad i sám sebe o tom, že Stalin, „znamenitý vojevůdce a vlastenec”, respektuje naše právo na sebeurčení a „nechce ovládnout Evropu”… (15)
Dne 15. září 1943 pak Masaryk nešťastného Háchu (tehdy už natolik nemocného, že ani nebyl s to chápat smysl telegramů, které byly jeho jménem odesílány) napadl slovy: „Bylo mně stydno, když jsem slyšel, že Hácha poslal pořadatelům strahovského divadla [akce Moravcova Kuratoria pro výchovu mládeže] telegram, ve kterém vyzývá českou mládež, aby byla věrna velkoněmecké říši a Hitlerovi. (…) Je to smutný případ, ten Hácha. Kdysi první soudce republiky a tak zvaný slušný člověk a prý dobrý křesťan. Nyní první sluha Hitlerův. (…) Maďar Teleki, náš zlý nepřítel, zemřel chlapsky – Hácha žije zbaběle a nečestně.” (16)
Tento Masarykův nejbrutálnější útok na Háchu snad ani nepotřebuje komentář – snad s výjimkou konstatování, že chvála sebevraždy (Telekim spáchané po Hitlerově zavlečení Maďarska do útoku proti Jugoslávii) zní z úst syna celoživotního bojovníka proti sebevraždě opravdu zvláštně. Zvláštní však byl bohužel i celý osud Jana Masaryka…
V posledním období války se jen vystupňoval výhružný ráz Masarykových projevů. Na adresu dr. Krejčího 16. srpna 1944 prohlásil, že „se značnou umělostí šije sám pro sebe smyčku” (17), a po jmenování dr. Klimenta z Háchovy kanceláře prezidentem Nejvyššího správního soudu 29. března 1944 dokonce řekl: „Klimenta nebude soudit správní soud. Bude ho soudit soud velmi náhlý. Hlídejte si ho, aby vám v poslední chvíli neupláchl.” (18)
Není snad ani třeba říkat, že dr. Kliment na žádné upláchnutí nemyslel (po válce úřadoval u Nejvyššího správního soudu až do svého zatčení československou Bezpečností). Za zmínku však stojí ještě jedna pasáž z Masarykových londýnských projevů. Dne 3. dubna 1940 Masaryk ironicky prohlásil: „Tak tedy budete ve všech úřadovnách vedle presidenta Háchy mít také obrázek Adolfa Hitlera. Je zajímavé, jak si osud s lidmi zahrává. Bývalý předseda nejvyššího správního soudu a vídeňský tapecír.” (19) O pět let později se od samého začátku Benešova návratu na československé území začal vedle Benešova portrétu všude objevovat také portrét Stalina, k čemuž by se v Masarykově stylu dalo dodat: Bývalý docent sociologie Karlovy univerzity a gruzínský lupič a bandita…
Česká historiografie národu pořád ještě dluží důkladné srovnání Háchovy podřízenosti Hitlerovi na straně jedné a Benešovy a Masarykovy podřízenosti Stalinovi na straně druhé. Jisté je, že míra dobrovolnosti byla ve druhém případě neporovnatelně větší. Ke srovnání se nabízejí především pomnichovská druhá republika a poválečná třetí republika jako dva polosamostatné státní útvary, z nichž ovšem druhý mohl (kdyby chtěl) rozvíjet i vazby na západní demokratické spojence, zatímco pomnichovské Československo jimi bylo zrazeno a opuštěno. Poválečné Československo naopak opustilo je a víceméně dobrovolně se orientovalo jen na Kreml. Je sice pravda, že Masaryk se zpočátku pokoušel mluvit o „mostu mezi Východem a Západem”, ale když byl pro tuto teorii koncem války tvrdě kritizován komunisty, podle nichž Československo náleželo výhradně na Východ, „Masaryk se s tímto stanoviskem spokojil a přijal je za své”. (20)
Hácha byl za druhé republiky ke vstupu do politiky doslova donucen proti své vůli, a to právě jako osobnost, která ve zlých nových časech může ztělesňovat staré hodnoty. Je příznačné, že v posledních dnech před německou okupací z 15. března 1939 se věnoval přípravě rozhlasového projevu k občanům Spojených států amerických, kterým chtěl ve vystoupení plánovaném na 18. března objasnit situaci pomnichovského Československa a svůj postoj k ní slovy: „Moje vlast politickým vývojem posledních měsíců změnila ve mnohém ohledu svou politickou orientaci. Přihlíží více ke svým bezprostředním a nejbližším zájmům a úkolům. Ale to ji přece nikterak nepřivádí k tomu, aby jakkoli zaměnila své mravní ideály a ani mě to nepřinucuje, abych se zříkal toho, več jsem jako dávný vykonavatel spravedlnosti vždy věřil.” (21)
Jan Masaryk naproti tomu na prahu třetí republiky o své křeslo ministra zahraničí velmi stál a byl pro ně ochoten na staré hodnoty rezignovat. O tomto svém postoji úspěšně přesvědčil Gottwalda, kterému na jeho požadavek bezvýhradně prosovětské zahraniční politiky řekl, že „teď padá opona nad jednou periodou a zdvihá se opona druhá”, v níž se „nejužší spolupráce zahraničněpolitická se Sověty musí stát naším nezměnitelným základním kamenem pro budoucnost”. (22)
Ještě strašnější je skutečnost, že ze strany Masaryka a Beneše šlo nejen o vnějškové podřízení se Stalinově moci, ale i o dobrovolné směřování směrem od víry v demokracii k totalitní ideologii. Masarykovi životopisci Kosatík a Kolář konstatují, že Beneš byl zvyklý vnímat dějiny jako nepřetržitý svár „pokrokových” sil a „reakce”, a z tohoto hlediska byla jeho „volba pro Stalina jasná”. (23) Také u Masaryka rozebírají jeho „celý život” (!) ambivalentní postoje ke komunismu. (24) U jednoho ani u druhého nemohla být ani řeč o nějaké konzistentní oddanosti liberální demokracii.
Hácha naproti tomu znal jen svár mezi demokracií a totalitarismem či mezi respektem k občanským právům a jejich pošlapáváním, přičemž výslovně konstatoval, že mezi fašismem a komunismem v tomto ohledu neexistuje žádný podstatný rozdíl. (25) Jeho postoj dlouholetého prezidenta Nejvyššího správního soudu spojeného s hájením práv občanů proti státu byl zcela jednoznačný. V Háchových odborných právnických textech (26) byl tento postoj vyjadřován negativním pohledem na nacistickou a komunistickou „koncepci, podle níž soudní ochrana veřejných subjektivních práv občana proti státu neměla býti uznána”, a to nejen v předmnichovském období, ale vzdor nacistické cenzuře naposled ještě v roce 1943 Háchovým „skvělým článkem ,Gedanken eines ehemaligen Verwaltungsrichters’, v němž odkázal na své [oproti nacistickým] opačné názory publikované ve Slovníku veřejného práva československého”. (27) Ve čtvrtém svazku tohoto Slovníku, vydaném na samém sklonku předmnichovského období, v roce 1938, dr. Hácha v hesle „Správní soudnictví” vyjádřil svůj svého druhu myšlenkový testament nejvyššího soudce demokratické Československé republiky slovy:
„Středoevropské typy správního soudnictví jsou odvozeny z politické doktriny. Z politického liberalismu vycházelo hnutí pro ústavní a právní stát a představa veřejných práv subjektivních, chápaných jako práva občana proti státu. Pojem těchto veřejných subjektivních práv byl od počátku mlhavý, a ani když zmocnila se ho právní teorie, nedospěla k nepochybné konstrukci. To však nebránilo, aby stal se tvůrčím principem s účinky velmi blahodárnými. Neboť představa veřejných práv subjektivních osvědčila se jako prostředek ku zjednání rovnováhy mezi státním kolektivem a jednotlivým občanem. Význam její dá se změřiti ostrým odporem teoretiků nacionálně-socialistického režimu německého.” (28)
Tentýž odpor ke správnímu soudnictví se samozřejmě projevoval i ze strany komunistů. Když se v době poválečné třetí republiky Nejvyšší správní soud zastal práv některých obětí tehdejších bezpráví a neposvětil vládě znárodnění čokoládovny Orion či rozpuštění Selské jízdy, byly jeho dny záhy sečteny. (29)
Ještě dřív než Nejvyšší správní soud musel být ovšem zlikvidován jeho poslední meziválečný prezident. Už 13. května 1945 byl těžce nemocný dr. Hácha z rozkazu komunistického ministra vnitra Noska v Lánech zatčen a sanitkou převezen do pankrácké věznice. Zatímco Noskův rozkaz byl asi pro málokoho překvapivý, absence jakéhokoliv veřejného nesouhlasu ze strany nekomunistů v čele s Benešem musela být pro mnoho lidí z Háchova a Benešova okolí nesmírně matoucí a zarážející.
Na lánském zámku byl v květnu 1945 do značné míry stále ještě tenýž personál, který do roku 1935 působil ve službách prezidenta Masaryka, potom tři roky ve službách prezidenta Beneše a od konce roku 1938 ve službách prezidenta Háchy. Jménem lidí z tohoto personálu tehdy osobní zřízenec tří prezidentů Bohumil Příhoda poslal telegram z exilu se vracejícímu Benešovi, aby se Háchy zastal. Beneš údajně odpověděl, že se vrací do Prahy politicky oslaben, takže by nebylo taktické, aby se k Háchovi hlásil. Znechucený Příhoda se pak vyhnul návratu do Benešových služeb a raději přešel k Janu Masarykovi. (30)
Tuto informaci mám ovšem jen z dnes už neověřitelného ústního svědectví, zatímco existující odborná a memoárová literatura zpravidla pana Příhodu zmiňuje jen v souvislosti s Janem Masarykem, nikoliv v souvislosti s Háchou. Leccos jsem se naštěstí mohl dozvědět z rozhovorů s dětmi tohoto statečného muže, které mi mj. vyprávěly o tom, jak na sklonku války jejich tatínek společně s Háchovou dcerou Miladou Rádlovou zásoboval proviantem partyzánskou skupinu v lánských lesích. A jak se v jeho pokoji na lánském zámku po celá léta všichni jeho zaměstnanci i paní Rádlová scházeli k poslechu Londýna a proslovů Jana Masaryka. Poslech zahraničního rozhlasu mohl být ovšem podle nacistických zákonů trestán smrtí, k čemuž také bezmála došlo. Na konci války se o něm dozvědělo gestapo a zúčastnění nepřišli o život jen díky tomu, že vzápětí přišla revoluce. (31)
Člověk se těžko ubrání otázce, zda poslech projevů tak nespravedlivě napadajících jejího otce paní Rádlové opravdu stál za to veliké riziko… Tato statečná žena jej ovšem považovala za jednu ze svých vlasteneckých povinností. Bez ohledu na postoje Jana Masaryka k Emilu Háchovi byl také postoj Emila Háchy k celé rodině Masarykových velmi kladný, což se projevovalo jak v Háchových osobních kontaktech s jejími příslušníky, tak i v pietě, s níž dr. Hácha udržoval úmrtní pokoj T. G. Masaryka v Lánech a ukazoval jej českým návštěvníkům zámku. Ladislav Karel Feierabend, ministr Háchovy protektorátní a později i Benešovy londýnské vlády, například ve svých pamětech vzpomíná:
„[Hácha] velmi ctil prezidenta Masaryka. Když jsme koncem jara 1939 byli s [manželkou] Haničkou na Lánech, ukazoval nám úmrtní Masarykův pokoj. Byl podle Háchových příkazů pietně zachován v tom stavu, v jakém byl v Masarykův úmrtní den. Tehdy nám také Hácha řekl, že pomohl, aby Masarykova dcera dr. Alice Masaryková mohla odjet do ciziny.” (32)
Je zvláštní, že Janu Masarykovi ani tyto zásluhy dr. Háchy o jeho sestru a o památku jeho otce nestačily k tomu, aby se Háchy po válce zastal. Zprávu o Háchově tragické smrti na Pankráci tento rozporuplný muž přijal „s ulehčením”:
„Jakmile se ministr zahraničních věcí J. Masaryk po svém návratu ze San Franciska dozvěděl v prezidentské kanceláři o Háchově skonu, díval se prý dlouho z oken kanceláře na Prahu a zprávu přijal s ulehčením. Osud podle něho vše vyřešil – Hácha se nedostal před soud. V opačném případě by to Masaryk považoval za národní ostudu.” (33)
V dané souvislosti se lze těžko ubránit strašlivé otázce, co osud vyřešil či nevyřešil o necelé tři roky později, kdy se Jan Masaryk místo vytouženého nástupnictví po svém otci, Benešovi i Háchovi na Pražském hradě dočkal jen zcela bezvýchodné situace po únoru 1948. V únorové krizi Masaryk, nedávný přísný soudce jednání protektorátních činitelů ve vztahu k nacistům, významně posloužil komunistům tím, že se nepřipojil k demisi demokratických ministrů. Následovaly dva týdny tragického zmatku, v nichž v soukromí střídavě mluvil o možnostech emigrace a sebevraždy, zatímco na veřejnosti pronášel prosovětské a prokomunistické projevy už ne „jen vazalské, ale skoro quislingovské polohy” (34), a po nich Masarykův dodnes nepříliš objasněný skon.
Závěrem bych už jen zformuloval otázku, čí odkaz je více nejednoznačný – zda odkaz nacisty znásilněného celoživotního demokrata Emila Háchy, anebo odkaz Jana Masaryka, který se už v Londýně začal dobrovolně přizpůsobovat komunistům a v posledku už možná ani sám nevěděl, jaké je vlastně jeho opravdové smýšlení.
Poznámky:
1) Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 241.
2) I když to bohužel recenzenti mé první háchovské monografie z roku 1998 zpravidla nebrali na vědomí, mým autorským úmyslem byl právě portrét Háchy-člověka. Snad se mi to v plánované druhé verzi podaří ještě lépe vyjádřit již názvem Prezident lidskosti, od kterého jsem byl v devadesátých letech nucen upustit ve prospěch Prezidenta v zajetí.
3) Viz Pavel Kosatík – Michal Kolář, Jan Masaryk – pravdivý příběh, 3. vyd., Praha: Mladá fronta, 2009, s. 187.
4) Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, s. 241.
5) Viz tamtéž, s. 242.
6) Jan Masaryk, Volá Londýn, 4. vyd.,, Praha: Práce, 1948, s. 41.
7) Dušan Hamšík – Jiří Pražák, Bomba pro Heydricha, Praha: Mladá fronta, 1965, s. 101. Zajímavá je i skutečnost, že když v červnu 1939 Jan Masaryk tlumočil Benešovi zprávu z protektorátu, podle níž by Hácha a členové protektorátní vlády generála Eliáše byli ochotni odstoupit, pokud by je k tomu zahraniční odboj vyzval, komentoval ji těmito slovy: „Radím jim důtklivě, aby tak nečinili. Němci by jistě dosadili [vůdce českých fašistů generála] Gajdu a ještě horší.” /Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938 – 1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 203–204./
8) Jan Masaryk, Volá Londýn, s. 67.
9) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Kapras Jan”, s. 251.
10) Jan Masaryk, Volá Londýn, s. 63.
11) Tamtéž, s. 183.
12) Tamtéž, s. 190.
13) Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sign. 301-56-2, zpráva o průběhu procesu s protektorátní vládou, výpověď Josefa Kalfuse z 3. 5. 1946, s. 50.
14) Jan Masaryk, Volá Londýn, s. 235.
15) Tamtéž.
16) Tamtéž, s. 257–258.
17) Tamtéž, s. 282.
18) Tamtéž, s. 272.
19) Tamtéž, s. 34.
20) Pavel Kosatík – Michal Kolář, Jan Masaryk – pravdivý příběh, s. 219.
21) Archiv Národního muzea, fond Josef Kliment, kart. 23, inv. č. 622, U obětovaného presidenta, díl 1, s. 107.
22) Pavel Kosatík – Michal Kolář, Jan Masaryk – pravdivý příběh, s. 226.
23) Tamtéž, s. 195.
24) Tamtéž, s. 286.
25) „Dnes jsou hlavními rivály demokracie sovětské zřízení se strany jedné a fašismus se strany druhé. Přes veškerou různost své ideové základny jsou si tito riválové demokracie (…) po nejedné stránce velice podobní. Zejména v poměru k právnímu státu a tedy i v poměru k správní justici není mezi nimi podstatného rozdílu.” /Emil Hácha, „Průvodní slovo”, in: Zdeněk Rádl (ed.), Nejvyšší správní soud: Normy o jeho zřízení a působnosti, komentované podle judikatury býv. správního soudního dvora a nejvyššího správního soudu, s použitím materialií a písemnictví, Praha: Československý kompas, 1933, s. 6./
26) Jeden z rozdílů mezi E. Háchou a J. Masarykem spočíval i v tom, že zatímco Hácha byl doktorem práv a docentem srovnávacího práva správního, Masaryk nedostudoval ani střední školu a jeho jediným titulem byl doktorát honoris causa, který mu udělila Masarykova univerzita.
27) Radek Ondruš, Vybraná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních 1918–1948 a jejich využití v současné aplikační praxi, Praha: Linde, 2001, s. 14.
28) Emil Hácha a kol., Slovník veřejného práva československého, sv. IV: S až T, Brno: Rudolf M. Rohrer, 1938, heslo „Správní soudnictví”, s. 589–605, zde s. 600.
29) Viz tamtéž, s. 14.
30) Informace získané z rozhovoru s MUDr. Václavem Pultrem, manželem Háchovy ošetřovatelky Antonie Duškové, z 23. 9. 1994.
31) Informace získané z rozhovorů s Jiřím Příhodou a Jaroslavou Kárníkovou rozenou Příhodovou z prosince 1994.
32) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 188–189.
33) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), s. 347.
34) Pavel Kosatík – Michal Kolář, Jan Masaryk – pravdivý příběh, s. 316.
2024 ©