Jeremiáda Emila Háchy II

Napsal Vít Machálek (») 11. 7. v kategorii Soudobé dějiny, přečteno: 270×

Před 145 lety, dne 12. července 1872, se narodil Emil Hácha, po většinu svého života všemi respektovaný a mnohými obdivovaný právník a soudce a na úplném konci své životní cesty naopak nešťastný, mnohými odsuzovaný státník. Samotný Hácha svou životní cestu s ironií jemu vlastní nakonec popsal slovy „zapomněl jsem v pravý čas do hrobu se uložiti. (1) K popsání toho, co Hácha v posledních letech svého života prožíval, stačí jediné slovo: utrpení. Také důvod, proč onu roli nešťastného státníka proti své vůli přijal a sehrál, může být pojmenován jediným slovem: pokora.

Zdá se mi, že pro hodnocení Háchova působení v prezidentské roli je rozhodující právě to, zda vnímáme jako klíčové kladné hodnoty pokoru a ochotu k sebezapření, anebo naopak hrdost a čest. Smutnou skutečností každopádně zůstává, že představitelé malých národů v dějinách nezřídka mívají na výběr jen mezi hrdostí, s níž se mohou postavit na odpor zlu ztělesněnému mocným agresorem bez ohledu na nebezpečí, že se pak toto zlo rozběsní proti jejich národu, a pokorou, jíž se dopad tohoto zla na svůj národ mohou snažit zmírnit.

Uznávám, že je obecně vzato scestné číst pod tímto úhlem pohledu i Bibli, jejíž poselství je vyjádřeno hlubší rovinou příběhů, které v ní nikdy nejsou jen příběhy politickými. Pokud se však na chvíli vědomě omezíme jen na aspekt politický či historický, můžeme Judsko starozákonní doby vnímat jako podobně nešťastnou vlast malého národa nalézajícího se na pomezí sfér vlivu pyšných sousedních velmocí, jakou byly i naše země v době historicky nedávné. Archetypální tragickou událost zde představuje především zničení Jeruzaléma Babylóňany v roce 586 před Kristem. O půl třetího tisíciletí později nebylo zdaleka jen teoretickou možností, že by naprostá zkáza mohla postihnout i Prahu. V tomto ohledu nemusí být od věci srovnání prezidenta Háchy s judským králem Sidkijášem, na jehož hrdosti či pokoře osud města a národa podle Bible závisel.

Před pěti lety mi k 140. výročí Háchova narození v příloze Katolickém týdeníku vyšel článek „Jeremiáda Emila Háchy (2), ke kterému se dnes vracím touto jeho rozsáhlejší a dál promýšlenou verzí. Samozřejmě v něm Háchu nechci přirovnávat k proroku Jeremjášovi (podobně jako mnou v knize Prezident v zajetí z roku 1998 použité novozákonní metafory Getseman, křížové cesty a Golgoty absolutně neznamenaly, že bych snad chtěl Háchu přirovnávat ke Kristu). Částečné paralely existují pouze mezi „příběhem Jeremjášova utrpení(3) a příběhem utrpení Háchova a v již zmíněné situaci malého národa ohroženého mocnou říší.

Dále snad už jen v tom, že jeden i druhý byl „zvláštní citlivý člověk, který stál v krutém protikladu k svému světu a době. O Jeremjášovi to konstatuje velký pražský židovský spisovatel Franz Werfel. (4) V případě Emila Háchy kontrast s jeho světem a dobou platí ve vztahu k létům 19381945, ve kterých prezident s jemnou a citlivou duší zajisté působil nepatřičně. (5)

Hácha patřil do klidnějších časů Rakousko-Uherska před první světovou válkou a Československa před nástupem německého nacismu, v nichž se mohl plně uplatnit jako celoživotní přesvědčený stoupenec, hlasatel a představitel ideálů právního státu a liberální demokracie. Po jejich skončení se ovšem „zapomněl v pravý čas do hrobu uložiti a místo v hrobě či na penzi se ke svému zděšení ocitl v politice v době, která mu byla bytostně cizí.

Svou nominaci na prezidenta pomnichovského Československa v listopadu 1938 přijal pod obrovským tlakem ze strany českých politiků, kteří jej jednomyslně přesvědčovali, že je jediným možným kandidátem, a to právě jako dosavadní prezident Nejvyššího správního soudu, ztělesňující kontinuitu s hodnotami první republiky a současně (právě pro svou oddanost právnímu státu i v oblasti národnostní politiky) přijatelný i pro Němce. Správnost tohoto jejich posouzení situace ve vztahu k Německu, kterému bylo v Mnichově Československo svými spojenci vydáno na milost a nemilost, potvrzuje zpráva německého chargé d´affaires v Praze Andora Henckeho do Berlína z 2. prosince 1938, oceňující nového prezidenta za to, že v národnostních otázkách zastával „výhradně právní úhel pohledu. Tatáž zpráva také konstatuje, že „dr. Hácha je hluboce náboženským člověkem a své povolání za hlavu státu považuje za řízení osudu, kterému nemůže uniknout“. (6)

Háchovy myšlenky tohoto druhu samozřejmě nelze srovnávat s Jeremjášovým přijetím povolání za proroka. Právě tak nelze u obou srovnávat ani jejich vnímání kritické situace vlastní země, jež bylo u Háchy výsledkem vlastního politického odhadu, zatímco Jeremjáš v něm podle Bible mohl vycházet z toho, co mu bylo zjeveno Hospodinem. Každopádně je však třeba konstatovat, že budoucí vývoj Hácha předpovídal naprosto přesně: v počátečním období války říkal, že „Boží mlýny melou někdy velmi pomalu a že však i na Němce jednou dojde, ne však tak brzy, jak bychom si to my sami přáli“, ale „tak nejdříve za 4‒5 let“. (7)

Češi ovšem chtěli na začátku války slyšet, že bude krátká, a před nacistickou okupací, že si samostatný stát udržíme. V příběhu vyprávěném knihou Jeremjáš se také setkáváme s oddáváním se útěšným iluzím: Judští politikové a obyvatelé ještě v době, kdy už bylo ohrožení Jeruzaléma „babylónským Hitlerem Nabuchodonozorem zcela akutní, neochvějně věřili, že žádná národní katastrofa nenastane, a Jeremjáše, který před ní varoval, považovali za zrádce. „Prorok dosáhl někdy ideového vítězství i proti tzv. válečné straně. Nakonec však byl nejen nepochopen, ale přímo zavržen.(8)

Háchův realismus měl zdánlivě situaci snadnější, protože válečná strana u nás svou při prohrála už v době Mnichova, kdy prezident Beneš po zradě spojenců odmítl vést národ na jatka osamělé a beznadějné války proti Hitlerovi. Ve skutečnosti však i v Háchově případě muselo nakonec dojít k jeho zavržení černobíle uvažujícímipatrioty.

Judskému králi Sidkijášovi nemůže nikdo upřít, že pro úspěšnou obranu své země proti Nabuchodonozorovi udělal vojensky i mezinárodněpoliticky všechno, co mohl. Právě proto je ovšem zřejmé, že nebyla v lidských silách a že měl místo ní jednat v duchu výzev proroka Jeremjáše. Ten jej podle Bible (Jr 38:17) v době babylónského obléhání Jeruzaléma vyzval, aby před Nabuchodonozorem kapituloval, vyšel mu vstříc a pokořil se před ním. Žádná jiná cesta k záchraně životů a statků jemu svěřených nevedla.

Právě tato scéna představuje jeden z nejsilnějších výjevů jeremjášovského románu Franze Werfla, v němž spisovatel podrobně rozebírá to, co je v Bibli jen naznačeno. Jeremjáš podle něj Sidkijáše vyzval, aby „zachránil toto město, tento národ a celou zemi“ tím, že „předstoupí před krále Bábelu, vrhne se mu k nohám a pokoří se každým způsobem“. Judský král se takovouto cestou, která by jej v očích vlastního národa zneuctila, absolutně odmítl vydat a místo toho chtěl před branami Jeruzaléma padnout v boji s nepřítelem. Marně mu Jeremjáš vysvětloval, že oběť v podobě smrti před branami přinesou tisíce prostých vojáků, že však „ta není věcí krále, jemuž přísluší vyšší oběť“. Král „jako mladý zuřivý býk bránil svou čest a vyhýbal se oběti“. (9)

Prezident Hácha byl naproti tomu podle svých slov „v každé chvíli a v každé situaci ochoten přinésti národu všechny oběti, které ode mne bude situace žádat. (10) Necelého půl roku po svém zvolení se v kritické chvíli vydal k Hitlerovi do Berlína a ve strašné noci ze 14. na 15. března 1939 svým pokořením se před diktátorem dosáhl alespoň částečného zmírnění jeho úmyslů s českým národem a odvrácení strašlivého krveprolití. (11) Když se v Berlíně ukázalo, že neexistuje žádná možnost, jak by mohl nacistům rozmluvit okupaci českých zemí, a že může ovlivnit jen to, zda bude či nebude doprovázena zkázou našich měst a masakrováním obyvatelstva, a to jen za tu cenu, že podepíše listinu předstírající jeho souhlas s okupací, rozhodl se tak učinit poté, co si vymohl, že z ní bude vypuštěno tvrzení, že jednal i jménem vlády. Jak později sám řekl spisovateli Karlu Horkému, šlo mu o to, aby poskvrnil jen svou osobní čest:

„Národ to nepodepsal, podepsal to, rozumíte mi, jenom neblahý jednotlivec, jenom ten nešťastný Hácha. A tím je dáno, že to pro nás není dějinná poskvrna. Českému historiku, doufám, bude kdy jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: To jsme tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha. Zkrátka, pouze osobní poskvrna. Poručeno Bohu, já už jako starý člověk ji nějak unesu a plně jsem s tím vyrovnal.(12)

Své zneuctění berlínským podpisem Hácha samozřejmě nesl těžce a doplatil na ně i svým zdravím, ale bylo mu vždy útěchou, že jím „zachránil tisíce lidských životů i Prahu samotnou. (13) Praha každopádně tehdy nebyla letecky srovnána se zemí, jak Háchovi v Berlíně hrozil hlavní velitel německých vzdušných sil Hermann Göring, a zkáza, kterou nacisté připravili mnoha jiným evropským městům (včetně polské metropole Varšavy), ji nestihla ani nikdy později.

Ve starozákonním příběhu se naproti tomu naplnila Jeremjášova varování: Jeruzalém byl po marném odporu dobyt a zničen, elita judského obyvatelstva vyvražděna a zbytek lidu deportován do Babylónie (Jr 39:6‒9). Když čtu ve Werflově románovém zpracování líčení této ohromné tragédie, při níž bylo judské obyvatelstvo deportováno do otroctví a z pohledu jeho katů bylo jen dobře, že je cesta prosela tím, že při ní zahynuli ti, kteří by neměli dost sil k tvrdé otrocké práci (14), působí to na mne jako popis logiky nacistů a hypotetický popis toho, co by se stalo s námi Čechy, kdyby Háchovo záchranné úsilí vyznělo naprázdno.

Po atentátu na Heydricha k tomu opravdu mohlo dojít. Je známo, že Hitler tehdy zvažoval různé způsoby msty, za které by se nemusel stydět ani Nabuchodonozor, a že na Heydrichově pohřbu Háchovi a protektorátní vládě výslovně pohrozil, že mu „nic nemůže zabránit, aby z Čech a Moravy vysídlil několik milionů Čechů“, a že pokud toto jeho poslední varování nebude vyslyšeno, „pak bude český národ z Evropy vymazán“. (15)

Za těchto okolností dr. Háchovi, který na Heydrichově pohřbu se sepjatýma rukama prosil Hitlera, aby se slitoval nad českým národem a nevraždil jej, nezbylo nic jiného, než aby dovršil obětování své cti a zúčastnil se nacisty přikázaných masových shromáždění odsuzujících Beneše a československý exil. Tato shromáždění společně se smrtí atentátníků v pravoslavném chrámu v Resslově ulici nakonec hrozbu deportace a „vymazání Čechů z mapy“ odvrátila; mezitím musel ovšem ještě Hácha v Lánech pozorovat kouř stoupající z nedalekých „z mapy vymazaných“ Lidic, což byla společně s popravou jeho ministerského předsedy generála Eliáše poslední kapka, po níž se psychicky a fyzicky zhroutil. Jeho úkol pomoci obětováním své cti českému národu přežít nacistickou okupaci byl však po skončení druhé heydrichiády už víceméně splněn.

Jinak by se věci měly v případě, že by dr. Hácha po příchodu Heydricha do Prahy ze září 1941 demonstrativně složil svou funkci, jak si to bez ohledu na následky pro národ z Londýna přál prezident Beneš. Hácha sice tehdy už nechal vypracovat abdikační listinu, ale jeho touha umožnit úplným obětováním vlastní cti co největšímu počtu Čechů dožít se konce války jej nakonec vedla k setrvání v úřadě. Jeho abdikace by totiž znamenala okamžitou smrt mnoha českých lidí. Podle vzpomínky Háchova důvěrného spolupracovníka Františka Schwarzenberga, který se tehdy přimlouval za abdikaci a dr. Hácha mu vysvětloval své důvody proti ní, prezident „skončil svoje vývody ujištěním, že dobře ví, že by svou abdikací vstoupil do dějin v podobě jakéhosi hrdiny, ale na tom že mu nezáleží a dodal, že ho nebudou soudit dějiny, ale Pán Bůh. Odešel jsem tenkráte zklamán svým neúspěchem, ale naplněn úctou k Háchově ušlechtilosti a obdivem k jeho ochotě, obětovat i vlastní dobré jméno v historii pro dobro národa. Myslím, že při trošce spravedlnosti není možno upřít jeho uvažování značnou mravní velikost.“ (16)

Hácha si osobně přál abdikovat, podobně jako si samozřejmě přál proti nacistům bojovat (dokud mu k tomu stačily síly, intenzivně podporoval domácí i zahraniční odboj), současně však byl ochoten stát se raději opovrhovaným kolaborantem než oslavovaným hrdinou, pokud to tak bude lepší pro český národ. Je třeba říci, že už samotná existence „háchovské“ protektorátní správy znamenala např. ve srovnání s Poláky, žijícími pod přímou nacistickou okupací, pro Čechy podstatné ulehčení. Srovnání počtu českých a polských obětí nacismu je v tomto ohledu více než výmluvné.

Podle konstatování Karla Schwarzenberga (bratra Františka Schwarzenberga a otce nedávného prezidentského kandidáta) se dr. Hácha „dobrovolně pro národ obětoval“ a„sedm konečných let svého života učinil dobrovolným očistcem pro zachování národa“. (17) Efektivnost této jeho oběti může být sice nahlížena jako sporná ve vztahu k době, kdy už mu síly nestačily ani na čelení nacistickému tlaku, ani na skryté ilegální aktivity, faktem však je, že intervenceza odsouzené, uvězněné, odvlečené na nucené práce atd., které Hácha prostřednictvím své kanceláře prováděl až do konce protektorátu, nepřestaly zachraňovat lidské životy.

Neodmyslitelnou součást Háchovy oběti samozřejmě představovalo nezměrné osobní utrpení. Emil Hácha byl slabým člověkem, který své trýznivé postavení z let okupace nesl se stálým nářkem. Právě ten však ospravedlňuje pojmenování mého článku „Jeremiádou Emila Háchy“. Výše citovaný výraz lítosti nad tím, že se nestačil včas uložit do hrobu (doprovázený ovšem mnoha jinými Háchovými nářky a lamentacemi, které po válce zaznamenal bezpočet jeho spolupracovníků), se stále ještě nevyrovná míře zoufalství, s níž Jeremjáš proklínal celou svou existenci počínaje dnem svého narození (Jr 20:14nn). Ne náhodou se jeden z Jeremjášových nářků (Jr 20:7nn.) četl i při zádušní mši za Emila Háchu, sloužené k sedmdesátému výročí jeho zvolení prezidentem dne 29. listopadu 2008 ve Svatováclavské kapli svatovítské katedrály biskupem Karlem Herbstem.

V době, kdy se úkol, který si dr. Hácha vytyčil ‒ pomoci českému národu, aby se nezdecimovaný dožil porážky nacistického Německa ‒ chýlil ke svému závěru, bylo už zřejmé, že průběhem okupace doslova utýraný Hácha na konci války nebude fyzicky s to ani vystoupit proti okupantům a předat svůj úřad Benešovi, ani vysvětlit národu okolnosti svého prezidentství.

To by mu však podle všeho nebylo umožněno ani v případě, že by se osvobození dožil v lepším zdravotním stavu. Politikové, kteří se po skončení války vrátili z londýnského a moskevského exilu do vlasti a chopili se v ní vlády, trvali na tom, že Hácha a jeho spolupracovníci musejí být odsouzeni a vystaveni opovržení. (18) Emil Hácha jako domnělý kolaborant č. 1 ovšem už příslušného procesu nebyl fyzicky schopen, a tak „jen“ bez soudu zemřel v pankrácké věznici, do níž byl v květnu 1945 z lánského zámku odvlečen. V dané souvislosti lze připomenout, že i Jeremjáš byl podle Bible (Jr 43:5‒7) vlastními krajany odvlečen do Egypta, kde potom zemřel, respektive byl jako „zrádce“ jejich rukama zabit.

Vlastenci, kteří opravdu myslí na svůj národ a nikoliv na to, jak by se mu zalíbili, to mívají těžké. Svým jednáním mnohdy sami sebe odsuzují k roli poražených. Podle konstatování Franze Werfla z posledních řádků jeho Jeremjáše nicméně platí, že právě „ti věčně poražení jsou věčnými vítězi“. (19)

 

Poznámky:

1) František Škarvan, Sloužil jsem třem prezidentům, dělníkům a církvi: Vzpomínky, Praha: Soukromý tisk, 1999, s. 36 (dostupné na https://issuu.com/ibily/docs/franti_ek__karvan__vzpom_nky/8).

2) Vít Machálek, „Jeremiáda Emila Háchy, Katolický týdeník, 17.23. 7. 2012, roč. 23, č. 29, příloha Perspektivy, č. 14, s. II.

3) Rolf Rendtorff, Hebrejská bible a dějiny: Úvod do starozákonní literatury, Praha: Vyšehrad, 1996, s. 260.

4) Franz Werfel, Jeremjáš: Slyšte hlas, Praha: Vyšehrad, 2006, s. 485.

5) Kontrastem mezi Háchovou lidskostí a nelidskostí doby, v níž zastával prezidentský úřad, jsem se teď ve svém nejnovějším odborném článku zabýval v kontextu srovnání Háchy s jeho naprostým antipodem Emanuelem Moravcem, který naopak do doby nacismu zapadl dokonale [Vít Machálek, „Jak to bylo s vládním vojskem v roce 1943 (Sonda do dějin Protektorátu Čechy a Morava), Moderní dějiny, 2017, roč. 25, č. 1, s. 192nn.].

6) Documents on German Foreign Policy 19181945, Washington: United States Government Printing Office, 1951, č. 143, s. 175176.

7) Rudolf Křovák, „Něco z mých vzpomínek na dr. Háchu, Archiv Akademie věd ČR a Ústavu T. G. Masaryka, fond Edvard Beneš, oddíl III, i.č. 390, k. 76, sg. Varia 12/P76, s. 6.

8) Milan Balabán Veronika Tydlitátová, Tázání po budoucím, Praha: Herrmann & synové, 1998, s. 121.

9) Franz Werfel, Jeremjáš, s. 436443.

10) O své ochotě k jakýmkoliv obětem prezident Hácha ujistil v projevu z 12. 7. 1939 zástupce Národního souručenství, jím samotným vytvořené celonárodní obranné organizace (Archiv Kanceláře prezidenta republiky, fond Kancelář prezidenta republiky, i.č. 1261, k. 187, sg. D 4684/39).

11) Podle Háchova projevu proneseného 23. 3. 1939 v první schůzi Výboru Národního souručenství byly klady jeho berlínské cesty tyto: „Dozvěděli jsme se o zcela již hotovém a nezvratném rozhodnutí vůdce německého národa o několik hodin dříve, nežli bychom se byli o něm dověděli jinak. Bylo to nedlouho po půlnoci na 15. března, a nám tím byla dána možnost zabrániti činům, které by byly zcela jistě měly vzápětí [za následek] strašné krveprolití a žalostnou záhubu našich měst. Netvrdím s jistotou, ale jsou závažné náznaky, že moje cesta způsobila jisté zmírnění obsahových dispozic výnosu [o zřízení protektorátu], takže přese všechno nám zbyly některé znaky státnosti, zůstala nám možnost národního bytí a budoucího našeho rozvoje. (Emil Sobota, Co to byl protektorát, Praha: Kvasnička a Hampl, 1946, s. 27.)

12) Tomáš Pasák, „Neznámé svědectví k 15. březnu 1939, Dějiny a současnost, 1990, roč. 12, č. 2, s. 60.

13) František Schwarzenberg, „Hácha Beneš, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 249.

14) Viz Franz Werfel, Jeremjáš, s. 463.

15) Zdeněk Plachý, Protektorát proti Londýnu: 38 dní heydrichiády, Nové Sedlo u Lokte: Plachý, 2006, s. 48.

16) František Schwarzenberg, „Hácha Beneš, s. 250.

17) Karel VI. Schwarzenberg, „Dr. Emil Hácha, in: týž, Torzo díla, Praha: Torst, 2007, s. 782783.

18) Je třeba konstatovat, že lidé, kteří okupaci prožili doma, věci mnohdy viděli opačně než navrátilci z exilu. V této souvislosti lze odkázat na knihu Evy Janečkové Proces s protektorátní vládou (Praha: Libri, 2012, s. 191), kde je citován např. dopis předsedovi soudu soudícího protektorátní vládu, obsahující otázku: „Kdo dnes chce tvrdit, že by nás nebyl potkal osud Varšavy nebýt několika mužů, kteří setrvali na stráži v nepřátelském pekle, když jsme byli celým světem opuštěni?

19) Franz Werfel, Jeremjáš, s. 485.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a osm