Jiří Rubín (16. 4. 1921 – 18. 12. 2012)

Napsal Vít Machálek (») 1. 4. 2021 v kategorii Soudobé dějiny, přečteno: 254×

Tento měsíc by oslavil sté narozeniny Jiří Rubín. Jistě nejen v mém srdci i léta po jeho odchodu stále zůstává prázdné místo. V dubnu 2021 budu na blogu ve spojením s jubileem tohoto velkého člověka, pokud mi to bude možné, nejprve vzpomínat na jeho osobní a politický životopis, poté na Jiřího Rubína jako na znalce našich dějin a především znalce osobnosti a doby Emila Háchy, a snad i na téhož muže jako na svého otcovského přítele. Na prvním místě by ovšem bylo záhodno sepsat život Jiřího Rubína – křesťana; ten však, jak pevně věřím, byl již sepsán jinde, v Knize života…

Dnes tedy shrnu jubilantův životopis. Jiří Rubín se narodil v Mladé Boleslavi, kde se vyučil autoklempířem. V mladoboleslavské Škodovce pracoval až do konce druhé světové války. Od dětství byl činný v katolickém skautingu, kde také posléze poznal svou budoucí manželku a matku syna Jaroslava, Miloslavu. „V době německé okupace se podílel na národně obranných akcích v rámci Národního souručenství.“ (1)

Po válce jeho politické působení plynule pokračovalo v Československé straně lidové (ČSL). Za tuto stranu byl nejprve členem Revolučního národního výboru a posléze místopředsedou Městského národního výboru v Mladé Boleslavi. Přes své mládí zastával v letech 1945–1948 funkci okresního tajemníka ČSL tamtéž. Své další působení v ČSL popsal těmito slovy:

„V roce 1945 jsem se sblížil s tehdejším lidoveckým místopředsedou Národního shromáždění a pozdějším předsedou strany a ministrem dopravy Aloisem Petrem a posléze jsem se stal jeho blízkým spolupracovníkem. Proto jsem i po únoru 1948 zůstal v aparátu Československé strany lidové, kde jsem patřil k těm, kdo se snažili zachovat maximální možnou autonomii a ideovou integritu této strany a nepřestávali doufat v návrat demokratických poměrů.“ (2)

Alois Petr si jej vybral nejprve pro funkci krajského tajemníka ČSL v Liberci (1948–1949) a pak pro funkci tajemníka ústředního lidoveckého sekretariátu v Praze, kterou Jiří Rubín zastával i po jeho smrti a bez ohledu na měnící se politické poměry po celých dvacet let (1950–1970).

Prvním vrcholem jeho politické dráhy se stala doba pražského jara, v níž patřil k protagonistům demokratizačního procesu a snah o obnovení samostatné politické pozice ČSL. Spolupracoval také s některými reformně komunistickými osobnostmi, z nichž pražskojarní ministr školství (a pozdější disident) Vladimír Kadlec se stal jeho osobním přítelem. V letech 1968–1970 působil jako poslanec České národní rady (místopředseda sociálního a zdravotního výboru) a zároveň jako člen předsednictva Ústřední rady odborů.

Jiří Rubín „se všechny lidovecké i odborové funkce, které kdy v životě zastával, i za obtížných podmínek snažil využívat ke službě a pomoci lidem a zejména kněžím… Ještě v roce 1969 se mu k 1100. výročí úsmrtí sv. Cyrila podařilo zorganizovat kněžský poutní zájezd do Říma, jehož účastníci se setkali s kardinálem Josefem Beranem a s řadou osobností české katolické emigrace.“ (3)

V době normalizace, která samozřejmě zasáhla i lidovou stranu, mu bylo (poté, co odmítl vykonat rituální sebekritiku) novým režimem vše spočítáno. „V roce 1970 byl označen Jiří Rubín za protisocialistického živla a klerikála, vyloučen ze strany lidové, zbaven členství v předsednictvu ÚRO za stranu lidovou a zbaven poslaneckého mandátu. Žádná organizace nechtěla přijmout Jiřího Rubína do zaměstnaneckého poměru ze strachu z odplaty StB. V roce 1971 nastoupil Jiří Rubín v Družstevní službě invalidů jako hlídač na parkovišti a tuto práci vykonával do odchodu do důchodu (do svých 62 let) v r. 1983. I v tomto neradostném období udržoval aktivní spolupráci s katolickými kněžími, členy lidové strany a věřícími.“ (4)

Snad vůbec nejvýznamější zápis Jiřího Rubína do našich nejnovějších dějin souvisel s jeho osobním přátelstvím s pražským arcibiskupem kardinálem Františkem Tomáškem. „Na jaře 1989 byl Jiří Rubín osobně pověřen kardinálem Tomáškem, aby zorganizoval pouť věřících ke svatořečení Anežky české do Říma. Právě Jiří Rubín učinil první přípravné kroky k ustavení výboru a podepsal v květnu 1989 za pražské arcibiskupství smlouvu s Čedokem na cestu 10.000 českých poutníků do Říma.“ (5)

Svatoanežskou poutí vlastně začala sametová revoluce. Hned po ní byl Jiří Rubín rehabilitován a v lednu 1990 se znovu stal poslancem České národní rady. Současně byl tajemíkem poslaneckého klubu ČSL, resp. KDU-ČSL (1990–1992). Nejen začátkem devadesátých let, ale ještě i později byl skutečnou duší veškerého dění spojeného s ČNR a KDU. Výstižně to ve svých pamětech popisuje tehdejší poslanec, někdejší politický vězeň a pozdější soudce Antonín Procházka, který o době svého nástupu do funkcí v České národní radě říká:

„Nedá se říci, že bych nebyl vůbec informován o dění v ČNR. O to se však nepostarali spolustraníci, ale Jiří Rubín, to byl pro mne skutečný drahokam. Byl to vzácný a obětový pracovník ČSL. Jakou tam měl vlastně funkci, to se mi dodnes nepodařilo zjistit. Podle mě byla jeho funkce velmi závažná, neboť znal téměř všechny, kdo měli co společného s politikou. Dopodrobna znal i mechanismus ČNR. Byl tedy pro mě obětavým společníkem i průvodcem. On první mne upozornil na závažnost funkcí, které mě čekají.“ (6)

I po svém odchodu z „oficiálních“ funkcí Jiří Rubín v České národní radě, transformované na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR, nadále působil jako poradce jejího prvního místopředsedy Jana Kasala. Jeho zásluhy byly z různých stran opakovaně oceňovány. U příležitosti jeho 75. narozenin po něm byla dokonce pojmenována výtečná odrůda Svatovavřineckého vína. O jeho 80. narozeninách se na jeho počest konalo zvláštní setkání v Zrcadlovém salónku Poslanecké sněmovny.

Zásluhy Jiřího Rubína o historiografii a zejména o komemoraci osobnosti Emila Háchy představují téma pro jiný článek. Zde však ještě zbývá říci pár slov o jeho osobním životě. Bylo mu dopřáno padesát let šťastného manželského a rodinného života, po jejichž dovršení však roku 1997 svou milovanou celoživotní partnerku náhle ztratil. Potýkal se i se zdravotními problémy, začínajícími onemocněním kolena a nevyhnutelnou operací. Z krásného bytu v Murmanské ulici v Praze-Vršovicích (byl zde mj. fanouškem Bohemky) se posléze odstěhoval do Domu s pečovatelskou službou v Sámově ulici tamtéž. Ani zde však nepřestal být aktivním organizátorem různého dění.

Teprve po devadesátce jej zdraví definitivně zradilo. Po ochodu na věčnost byl pochován dne 28. prosince 2012 v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Praze-Strašnicicích. Mottem jeho parte byl výrok sv. Pavla: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh ukončil a víru uchoval...“

Poznámky:

1) Josef Tomeš, „Za nestorem Československé strany lidové“, Lidové noviny, 3. 1. 2013, roč. 26, č. 2, s. 13.

2) Vratislav Doubek – Michal Pehr – Josef Tomeš (eds.), Na pozvání Masarykova ústavu 2, Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005, příspěvek Jiřího Rubína, s. 138.

3) „Jiří Rubín: 75 let“, Katolický týdeník, 14. 4. 1996, roč, 7, č. 15, s. 4.

4) Citováno z etikety Svatovavřineckého vína Jiřího Rubína.

5) Tamtéž.

6) Antonín Procházka, V boji za ústavnost: Ze vzpomínek bývalého ústavního soudce, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 75–76.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a jedna