Na dnešek připadá 100. výročí narození Jiřího Rubína. I když jen poměrně nevelká část jeho vzpomínek, s nimiž jsem měl to štěstí být obeznámen v živé ústní podobě, se týkala let 1938–1945, přesto musejí právě ta stát v popředí tohoto článku. Jedná se totiž mj. o léta prezidentství Emila Háchy, osobnosti, s níž byla spojena velká část veřejných aktivit pana Rubína po roce 1989.
Jiří Rubín byl mužem četných kontaktů a mimořádných organizačních schopností, s nimiž se přičinil prakticky o vše, co se na háchovské líše v devadesátých a nultých letech vykonalo. Něco by se pro objektivnější hodnocení Háchovy osobnosti po sametové revoluci jistě udělalo i bez něj, ale osobně si dovedu živě představit, že bych bez Rubínovy fantastické pomoci měl dodnes v rukou jen nikdy nedokončený a nevydaný rukopis své první háchovské monografie a nic víc…
Má háchovská spolupráce s Jiřím Rubínem (lze-li to tak vůbec říci, abych svou vlastní roli nepřeceňoval) se rozjela neuvěřitelným způsobem hned poté, co jsem se s ním seznámil. Došlo k tomu zásluhou prof. Vladimíra Kadlece, mnou již v minulém „rubínovském“ článku zmiňovaném protagonistovi pražského jara i následného disentu a samizdatu, v jehož knize o našich prezidentechmne zaujala reedice někdejší samizdatové studie o Háchovi (1). Napsal jsem prof. Kadlecovi s prosbou, zda by mi tipy na další literaturu neusnadnil práci na plánovaném háchovském životopisu, on však udělal něco mnohem lepšího: dal mi kontakt na pana Rubína.
Památným dnem, v němž jsem se pak poprvé (ale zdaleka ne naposledy) mohl stát hostem v jeho bytě ve vršovické Murmanské ulici, byl 14. červen 1993. Shodou okolností šlo zároveň i o den prvního výročí mého křtu. S Jiřím Rubínem mne od počátku sblížila – přede všemi jinými věcmi – právě jeho zjevná láska ke Kristu a církvi.
Ale zpět k životopisu Emila Háchy. I když mé zpracovávání tohoto tématu bylo tehdy ještě v úplných počátcích, pan Rubín mi od počátku dodával důvěru, že kniha bude v nejbližších letech vydána, a současně mne již směřoval k tomu, abych zatím připravoval alespoň dílčí výstupy. Nebylo přitom možné nesdílet jeho obrovský zápal pro věc.
Snad už tehdy jsem se dozvěděl, že se s prezidentem Háchou osobně setkal při jedné z audiencí zástupců Mládeže Národního souručenství. Jeho vzpomínky na dobu protektorátu se ovšem přelévaly i do pozdějších let (kdy byl též na audienci u Beneše) a také do let předcházejících.
Tak tomu bylo i v článku, který k 55. výročí Háchova zvolení prezidentem republiky z 30. listopadu 1938 připravil pro Katolický týdeník. Byl publikován současně s mým článkem na stejné téma, který Rubínovou zásluhou vyšel v Lidové demokracii (2), a představoval krásný text s názvem „Dluh zapomenutému státníku“ a s ilustrační fotografií dr. Háchy uctívajícího po volbě lebku sv. Václava. Vedle jedinečných, v některých případech poprvé publikovaných faktů týkajících se prezidenta Háchy a křesťanského rozměru jeho života obsahoval i pasáž, zjevně odrážející pamětnické vzpomínky Jiřího Rubina na dobu po Mnichovu:
„I když krátké období druhé republiky bývá někdy právem označováno jako jedno z nejsmutnějších v našich národních dějinách, je nutno také přiznat, že došlo k nebývalému povzbuzení národního uvědomění v širokých vrstvách našeho lidu. Po mnichovské zradě západních spojenců mnoho našich mužů, i někteří důstojníci, vrátilo anglická i francouzská vyznamenání, která získali v I. světové válce. Mizely cizojazyčné nápisy, vznikal obrovský počet vlasteneckých českých spolků, pěveckých souborů a čtenářských besed, které žádné jiné období nezaznamenalo. Nelze zapomenout, co znamenal Svatováclavský chorál zpívaný jako hymnus ve všech našich kostelích.“ (3)
Takto jsem i já díky Jiřímu Rubínovi mohl poznávat pravdivé dějiny našich zemí s jejich křesťanským rozměrem bez ohledu např. na křik mnoha komunistických a postkomunistických historiků, kteří se svatováclavskou úctu snažili a dodnes snaží vydávat za projev proněmecké kolaborantské ideologie.
Bylo by až nemožné vypočítat všechny další aktivity, které se v této době rozvíjely, a hlavně všechnu pomoc, kterou mi pan Rubín poskytl nejen při pozdějším vydání, ale už i při psaní háchovské monografie.
Mezníkem, k němuž byly aktivity soustředěny, se stala výročí. V roce 1994 jsem díky Jiřímu Rubínovi k 55. výročí 15. března mohl poprvé publikovat předběžné výňatky z připravované knihy. (4) Na podzim téhož roku se pak panu Rubínovi podařilo dosáhnout prvního velkého vrcholu háchovských snah v podobě uvedení Háchova jména na jeho hrob vzdor Rubínem v článku v Katolickém týdeníku zmiňovaném „zřejmě stále platném“ zákazu z roku 1945. Nápis „President republiky JUDr. Emil Hácha“ se na náhrobku objevil přičiněním občanské iniciativy založené Jiřím Rubínem a ing. Karlem Reumannem. Ta posléze navázala kontakt i s městem Trhové Sviny, které se pak spoluzasloužilo o další úpravy pietního místa na Vinohradském hřbitově typu doplnění jmen prezidentova bratra a dcery. Na podzim 1994 vyšel také – pochopitelně opět přičiněním Jiřího Rubína – můj další článek, věnovaný tentokrát činnosti háchovské politické reprezentace v době kolem 17. listopadu před 55 lety. (5)
Následoval památný rok 1995. V únoru jsem se ve svatováclavské kapli Svatovítské katedrály zúčastnil bohoslužby k 50. výročí popravy Zdeňka Bořka-Dohalského, někdejší spojky mezi Háchou v Praze a Benešem v Londýně, a má zmínka o této aktivitě Jiřímu Rubínovi stačila k tomu, že se již k 50. výročí Háchovy smrti z 27. června 1945 poprvé (a zdaleka ne naposledy) konaly pietní akce ve svatováclavské kapli i na Vinohradském hřbitově. Současně bylo toto výročí důstojně připomenuto i instalací pamětní desky prezidenta Háchy na jeho rodném domě v Trhových Svinech, kde jsem se pak po boku Jiřího Rubína mohl účastnit diskuse historiků a pamětníků s tamějšími občany.
Šestadevadesátý se pak stal rokem zrodu Společnosti JUDr. Emila Háchy, jejíž přípravný výbor v čele s Jiřím Rubínem byl ustaven na semináři v pražském Kolowratském paláci (za protektorátu sídle úřadu premiéra Eliáše) z 15. února a ustavující shromáždění se konalo 23. května 1996 tamtéž. Předsedou se stal Vladimír Kadlec (v budoucnu pak i další reprezentativní osobnosti včetně Huga Mensdorffa-Pouilly), většina práce však vždy spočívala v rukou Jiřího Rubína jako „výkonného“ místopředsedy (od 2003 čestného předsedy). K této práci nadále patřilo mj. organizování pravidelných „výroční“ pietních aktů v katedrále a na Vinohradském hřbitově, jakož i dalších seminářů a regulárních zasedání Společnosti, opakovaně konaných v Poslanecké sněmovně. V dané souvislosti je třeba zmínit i udělování medailí Společnosti, pravidelné celebrování zádušních mší za dr. Háchu českými biskupy a dalšími významnými církevními osobnostmi, stálé vystupování představitelů Společnosti v médiích atd.
V osmadevadesátém byla za všestrannné podpory Jiřího Rubína, jeho přátel a celé Společnosti (včetně jednoho z jejích představitelů dr. Iva Koudelky z nakladatelství Regulus) vydána má první háchovská monografie, což bylo možné jen díky sponzorské podpoře získané panem Rubínem od českého šlechtice Jeronýma Colloredo-Mansfelda. (6)
Neúnavné úsilí Jiřího Rubína pak přinášelo ještě další hojné ovoce i v době, kdy už mu bylo hodně přes osmdesát let a musel přemáhat obtíže spojené se zvyšujícím se věkem a zhoršujícím se zdravotním stavem. Zde je nutné zmínit alespoň vědecký seminář Causa Emil Hácha, konaný v Poslanecké sněmovně dne 8. června 2005 za účasti širokého spektra historiků a významných osobností. A dále o tři roky pozdější sborník k 80. výročí Háchova zvolení prezidentem republiky, skvěle redigovaný dvojicí představitelů Společnosti Emila Háchy Jiří Rubín – Josef Tomeš a opatřený mj. i Rubínovým úvodním slovem. To končilo větou: „Znalec života našich prezidentů, profesor Vladimír Kadlec (…), při hodnocení Emila Háchy právem říká, že jeho smrt v pankrácké věznici volá po rehabilitaci.“ (7)
Poslední veřejné vystoupení Jiřího Rubína pak bylo ještě v roce 2012 spojeno se 140. výročím Háchova narození a s obvyklou červencovou pietní akcí u hrobu a v katedrále. O faktické rehabilitaci Háchy po dvaceti letech velké práce sotva mohlo být pochyb, i když šlo „jen“ o rehabilitaci morální.
Tento můj článek však má širší téma spojené s Jiřím Rubínem a dobou 30. a 40. let, resp. především s dobou od Mnichova k únorovému převratu, tedy od jedné velké kapitulace prezidenta Beneše k druhé. Právě do tohoto rámce Jiří Rubín v už zmíněném úvodním slově zasadil potřebu objektivního hodnocení Háchy a jeho kapitulace z 15. března, když konstatoval, že Beneš se o půl roku dříve „podrobil mnichovskému diktátu, vydal nepříteli velkou část území včetně pohraničních opevnění a vyzval armádu ke kapitulaci. A pak o deset let později, při únorové krize 1948, tentokrát pod nátlakem komunistické ulice, přijal rezignaci demokratických ministrů, jmenoval novou Gottwaldovou vládu, a otevřel tak cestu ke čtyřicetiletému panství komunistů.“ Beneš byl přitom v Praze a měl „za sebou další ústavní činitele a politické představitele, zatímco Hácha byl v Berlíně v nejtěžších okamžicích odkázán jenom sám na sebe.“ (8)
Osmačtyřicátý mohl být ovšem právě pro Jiřího Rubína do jisté míry i osobně citlivou záležitostí. Ve vztahu k únoru a dnům po něm totiž otázka nezněla jen tak, co měl dělat Beneš v rámci celého státu, ale také, co bylo namístě dělat v rámci tehdejší Československé strany lidové. Jak jsem se zmínil již v minulém článku, poúnorová politická pouť Jiřího Rubína byla do značné míry spojena s osobností Aloise Petra, jistě kontroverzní postavou tehdejšího období, která však dokázala lidovce převést přes tehdejší nejhorší možnou krizi a zachovat jim některé možnosti do budoucna. Jiří Rubín ve svém článku k 110. výročí Petrova narození z prosince 1999 těžká poslední léta tohoto politika objektivně popsal těmito slovy:
„Únor 1948 zatihuje A. Petra ve funkci místopředsedy Národního shromáždění – vládní krize a rezignace některých ministrů. Alois Petr je přizván do vytvořeného akčního výboru Národní fronty a ihned se snaží navázat kontakt s předsedou Mons. J. Šrámkem, aby jej osobně informoval o vzniklé situaci, zejména o skutečnosti, že (…) dosavadní vláda hodlá i bez ministrů, kteří odstoupili, pokračovat ve své činnosti. A. Petr se proto odebírá na zasedání narychlo svolaného Ústředního výboru ČSL (…) a upozorňuje, že ve vzniklé krizi, i když je strana podporována více než miliónem voličů, zůstává na současné události zcela nepřipravena – a navrhuje východisko. Petr se setkává s naprostým nesouhlasem a jako odpovědi se mu dostává vyloučení z řad ÚV ČSL. Poté se Petr za podpory Ústředního akčního výboru Národní fronty ujímá vedení Ústředí lidové strany… Jen obtížně hledá prostor pro poslání a existenci strany, v jejímž čele stojí… Na počátku krutých padesátých let je postižen nevyléčitelnou nemocí, na kterou v r. 1951 umírá.“ (9)
Při psaní tohoto článku nemám k dispozici Rubínovy rukopisné paměti věnované jeho šedesátiletému působení ve straně lidové, v nichž o Petrovi nepochybně říká více. I tak jsem však přesvědčen, že si svou spolupráci s tímto mužem mohl plně obhájit. Petr nepochybně hrál dvojí hru a snažil se zachraňovat, co se dalo. Jeho syn odešel do exilu, sám byl údajně agentem americké zpravodajské služby a zřejmě jen jeho nemoc a předčasná smrt zabránila tomu, aby se ocitl před soudem v politickém procesu.
Patrně je třeba posuzovat kroky politiků, kteří museli jednat v situacích, v nichž bylo na výběr jen mezi větším a menším zlem, vždy zdrženlivě. Odsoudit přirozeně nelze ani Petrova předchůdce v čele ČSL Jana Šrámka, který ovšem v únoru 1948 vůbec nebyl aktivní a omezil se jen na vyjádření pochybností (oprávněných) ohledně vhodnosti demise. O tom si teď opětovně čtu v Rubínově příspěvku, který na mou prosbu v roce 1996 připravil pro vysílání Radia Proglas ke 40. výročí Šrámkova odchodu na věčnost. Mj. v něm konstatuje, že už když se na sklonku války „vracela [Šrámkem vedená] čs. exilová vláda přes Moskvu, kde na Stalinovu výzvu došlo ke splynutí s čs. komunistickou emigrací, bylo o osudu demokracie u nás předem rozhodnuto“. Jedna z mnoha Rubínových velmi pregnantních formulací ohledně našich dějin 30. a 40. let…
Závěrem se ve spojení s dobou od roku 1945 musím zmínit ještě o jednom pro mě důležitém textu Jiřího Rubína – o příspěvku do sborníku Na pozvání Masarykova ústavu, v němž se k problémům let 1945–1948 vyjadřoval jako jeden z pamětníků z řad činitelů poválečných politických stran. Sborník mám od něj podepsán s překrásným věnováním: „Nejmilejšímu Vítovi na připomenutí skutečné historie upřímně Jiří Rubín.“ Na závěr tohoto článku bych z něj rád ocitoval alespoň malý úryvek, jenž také vysvětluje, proč poválečný vývoj nemohl vyústit v nic jiného než v únor 1948 – a současně poukazuje i na jednu pro mnohé překvapivou souvislost mezi touto dobou a dobou protektorátní:
„Zatímco komunisté [v Mladé Boleslavi] rozvinuli od prvních revolučních dnů stoprocentní aktivitu a ihned otevřeli svůj sekretariát, ostatní politické strany se teprve začaly formovat a hledat místnosti pro svou činnost. V květnu 1945 komunisté převzali krajský sekretariát Národního souručenství (za první republiky to byl sekretariát agrární strany) s veškerým zařízením, technickým vybavením i se zaměstnanci, pokud byli ochotni pro ně pracovat. […] Obdobně se zachovaly komunisty ovládané organizace Revoluční odborového hnutí a Svaz české mládeže, které převzaly sekretariáty a majetek po protektorátní Národní odborové ústředně zaměstnanecké a Moravcovu Kuratoriu pro výchovu mládeže.“ (10)
Poznámky:
1) Vladimír Kadlec, „E. Hácha – z Hradu do pankrácké věznice“, in: Podivné konce našich prezidentů, Hradec Králové: Kruh, 1991, s. 66–95.
2) Vít Machálek, „55 let od volby Emila Háchy prezidentem republiky: ,Přinesu oběť v zájmu národa…‘“, Lidová demokracie, 27. 11. 1993, roč. 49, č. 277, s. 7.
3) Jiří Rubín, „Dluh zapomenutému státníku: Padesát pět let od volby dr. Emila Háchy prezidentem“, Katolický týdeník, 28. 11. 1993, roč. 4, č. 48, s. 8.
4) Vít Machálek, „15. březen 1939: Černý den v naší historii. Začátek řetězu katastrof“, Naše rodina, 1994, roč. 26, č. 10, s. 11.
5) Vít Machálek, „Česká reprezentace na podzim 1939“, Lidové noviny, 3. 12. 1994, roč. 7, č. 284, příloha Nedělní Lidové noviny, s. 8.
6) Vít Machálek, Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy, Praha: Regulus, 1998.
7) Jiří Rubín, „Prezident, který o svou funkci nestál“, in: Jiří Rubín – Josef Tomeš (eds.), Emil Hácha: Před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR, Praha: Vérité, 2008, s. 9.
8) Tamtéž, s. 8–9.
9) Jiří Rubín, „110 let od narození Aloise Petra“, Hlas: Konzervativní týdeník, 11.-17. 1. 2000, č. 3, s. 13.
10) Vratislav Doubek – Michal Pehr – Josef Tomeš (eds.), Na pozvání Masarykova ústavu 2, Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005, příspěvek Jiřího Rubína, s. 136.
2024 ©