Josef Kliment – člověk, intelektuál a nešťastný politik

Motto: „Měla jsem ho vždycky ráda a věřila jsem, že je osobně čestný člověk. Myslím, že osobní kvality by se vždycky měly oddělovat od politického vyznání.” (Adina Mandlová o Josefu Klimentovi jako jedné z obětí poválečného honu na kolaboranty) 

Nadcházející nekulaté výročí odchodu na věčnost doc. JUDr. Josefa Klimenta (24. 6. 1901 – 4. 10. 1978) je pro mne příležitostí k připomenutí tohoto tajemníka prezidenta Háchy a významného českého právního historika, který „zemřel v absolutním zapomnění” (1) a nemá být ani kým vzpomínán (nikdo z jeho rodiny nežije). Smutná je i skutečnost, že obsáhlé paměti tohoto muže, představující jeden z nejdůležitějších pramenů k dějinám protektorátu, dodnes nebyly vydány a zájemci o naše novodobé dějiny je musejí hledat v Archivu Národního muzea. Tím spíš bych se však chtěl dnes pokusit doc. Klimenta z onoho zapomnění poněkud vytrhnout.

Klimentovy paměti je samozřejmě nutné – tak jako všechnu memoárovou literaturu tohoto druhu – číst kriticky, jako subjektivní a ne vždy spolehlivou výpověď o době a lidech. Rozhodně však nejsou nějakou prvoplánovou sebeobhajobou. Jejich cílem je vydat svědectví o osobnosti prezidenta Háchy, kterého si Kliment celý život nesmírně vážil bez ohledu na to, že by vlastně svou spolupráci s ním mohl považovat za příčinu svého tragického osudu. Určitou ironií zůstává, že naopak Háchově úctě se těšily spíš jiné osobnosti z jeho okolí než doc. Kliment. I z Klimentových pamětí lze při jejich konfrontaci s některými jinými prameny vyčíst, že Hácha sice zajisté před Klimentem nijak neskrýval své protinacistické postoje, při různých svých skrytých aktivitách se však většinou opíral spíš o jiné spolupracovníky.

Plukovník Němeček z Háchovy vojenské kanceláře po válce vypověděl: „Dr. Hácha mluvíval o Klimentovi s jakýmsi despektem a říkával, že prý právníci o Klimentovi říkají, že je historik, a historikové že zase tvrdí, že je právník.” (2) Právě tím je mi Kliment osobně blízký, protože jako badatel, který se rovněž pohybuje na pomezí různých oborů, jsem také občas terčem různé ironie (citovaný výrok bych si přeložil například do podoby „religionisté říkají, že je teolog, a teologové zase tvrdí, že je religionista”).

Blízká – byť zdaleka ne vždy a ve všem – je mi i Klimentova kritika nacionalismu a národního státu a jeho zaujetí ideou univerzální vlády, které je ústředním motivem jeho odborných textů. Problém je ovšem v tom, že právě nikoliv jen odborných textů, ale i textů politických, a to textů publikovaných za nacistické okupace, které v dané době mohly, ba musely být vykládány všelijak. A také v pozdější době – až do současnosti – zůstaly předmětem nejrůznějších interpretací. Jedna z nich je třeba i taková, že doc. Kliment byl příliš vzdělaný na to, aby se mohl v politice správně orientovat. (3) Osudy nás intelektuálů bývají bohužel komplikované…

Josef Kliment, rodák z Německého Brodu, vystudoval gymnázium ve svém rodném městě a právnickou fakultu na Univerzitě Karlově. Několik měsíců před maturitou se v Brodě v době převratu z října 1918 s nadšením účastnil strhávání císařských orlů, jejichž smysl mu totálně unikal; o několik let později jako student práv zjistil, že dvouhlavý habsburský orel symbolizoval úctyhodnou ideu univerzální říše, a začal studovat její široký kontext v dějinách křesťanství, v dějinách antiky i v některých biblických pasážích.

Není vyloučeno, že jeho poměrně svérázné výklady na toto téma do jisté míry souvisely i s jeho duchovní orientací, která, jak se zdá, byla spojena spíš se svobodným zednářstvím než s křesťanstvím. V tomto ohledu Kliment patrně zapadal do nadšenecké, s hledáním nové spirituality spojené atmosféry prvních let Československé republiky, o níž se lze poučit např. z pamětí Václava Havla staršího. K tomuto svému vrstevníkovi i k jeho bratru Milošovi měl dr. Kliment mnohdy blízko.

Osudem Josefa Klimenta se však brzy stal jiný „Havel”, totiž Emil Hácha (krycím jménem Havel později označovaný v depeších vyměňovaných mezi Prahou a Londýnem v letech druhé světové války). Jeho „osudová vteřina” nastala roku 1927, kdy šestadvacetiletému  Klimentovi, tehdejšímu konceptnímu úředníkovi Zemského výboru, při jeho zastupování této instituce před Nejvyšším správním soudem Hácha jako prezident tohoto soudu nabídl funkci jeho sekretáře.

Tímto okamžikem začalo Klimentovo působení v „úřadovnách Emila Háchy”, které později pokračovalo i na Pražském hradě. V době okupace zpráva nacistické tajné služby podezřívavě konstatovala, že „základ ke své karieře položil Kliment u příležitosti návštěv Dr. Háchy a jeho tajemníků nejvyššího správního soudu na velkostatku Škvorec v okrese Český Brod”, nota bene patřícího židovskému nájemci. (4)

Škvorec byl každopádně pro významné právníky první republiky v čele s Háchou místem odpočinku i místem, kde společně přemýšleli o možné formě ideálního státu a dalších filozofických a právnických otázkách. To, že mezi nimi byl i dr. Kliment, svědčilo spíš o mimořádných kvalitách tohoto stále ještě velmi mladého právníka než o jeho kariérismu.

Kliment byl „jeden z hlavních představitelů Kaprasovy právně historické školy; od 1930 docent Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Zabýval se problematikou státního občanství a národnosti v českém právu v předbělohorském období, mírovým projektem Jiřího z Poděbrad (…), poměrem středověkého českého státu k univerzální římsko-německé říši, vývojem obecního zřízení v českých zemích, ale též platným právem ústavním a správním. Věnoval se též aktuální politické publicistice, zejména v revui Demokratický střed.” (5)

Jednu z mnoha ironií osudu, spojených s životním příběhem Josefa Klimenta, představuje skutečnost, že v Demokratickém středu (tj. ve skupině osobností hlásících se k demokratickým ideálům a jednoznačně odmítajících jak fašismus, tak komunismus) tento muž stál nejen po boku Václava Havla, ale také Prokopa Drtiny, pozdějšího ministra spravedlnosti, který se v roce 1947 podílel na jeho odsouzení k doživotnímu vězení…

Kliment a Drtina se nelišili jen svým válečným a poválečným osudem, ale i podobou svého právního cítění či postojem k českému nacionalismu, který Drtina nesporně vyznával, zatímco Kliment zásadně odmítal. Možná by v tomto ohledu vstoupil do dějin českého myšlení podobně čestným způsobem jako evangelický filosof Emanuel Rádl, který se s prvorepublikovým nacionalismem kriticky vyrovnal v díle Válka Čechů s Němci a dalších trvale aktuálních textech, a možná dokonce ještě důstojněji, protože na rozdíl od především přírodovědně fundovaného Rádla se mohl nad dějinami i současností zamýšlet na základě svého ohromného historickoprávního a historického vzdělání. Nebýt ovšem toho, že oproti Rádlovi nezůstal spojen jen s dobou první republiky, ale sehrál svou kontroverzní roli v tragických letech protektorátních. Z jistou nadsázkou by se ovšem dalo říci, že vůbec nejlepší by pro Klimenta bylo, kdyby svůj univerzalismus a odmítání národních států mohl hlásat dnes, v éře integrace a globalizace.

Problematikou nadnárodních útvarů se dr. Kliment zabýval už od počátků své vědecké činnosti. „Jedna z jeho prvých vědeckých prací měla titul Myšlenka jediné světovlády a její právní obsah (1929). Ovšem tato univerzalistická představa nabývala různých podob. V obsáhlé právnické studii Svaz národů Jiřího z Poděbrad a idea jediné světovlády (1935) autor klade vedle sebe dva modely: univerzální světovou křesťanskou říši a smluvní společenství státních celků, jež nazývá mezinárodní demokracií. Totalitní systém Kliment tehdy ovšem odmítal stejně jako ,mystickou autoritu rasy’.” (6)

V roce 1938 se tento mnohostranně nadaný muž projevil i jako vynikající autor literatury pro mládež, pro kterou napsal „knížku ,o skutečných příbězích poslů vypravených z Čech do Francie roku 1464’ Sto dvacet dní s poselstvem krále Jiřího (Praha, Dědictví Komenského 1938). Pásmo dobrodružných příběhů, opírající se o dokonalou znalost reálií, patří mezi významné pokusy o nový typ literatury pro děti.” (7)

Tentýž rok 1938 ovšem přinesl i Mnichov a tragickou změnu v situaci našich zemí a posléze i v osobní situaci Klimentově. Koncem listopadu si mu jeho šéf a vzor Emil Hácha hořce postěžoval, že jej politikové donutili k přijetí kandidatury na úřad prezidenta druhé republiky. Těmito nářky tehdy dr. Hácha u Nejvyššího správního soudu zahrnoval kdekoho, Kliment však byl každopádně poslední, s kým Hácha před svým odchodem na Hrad u soudu hovořil. Jejich bizarní rozhovor se odehrával 30. listopadu 1938 v takřka úplně prázdných prostorách Nejvyššího správního soudu, od kterého toho dne většina zaměstnanců odešla přihlížet prezidentské volbě. 

Kliment ve svých pamětech vzpomíná, jak Hácha vyšel ze své kanceláře a když jej spatřil, začal mu „s poznámkou ,Tak přece je tu někdo, tady je od rána jako po vymření’ vykládati nějakou právní otázku, nad kterou prý již dlouho přemýšlí. (…) Při tom se vracel do své kanceláře, stále mi vykládaje, takže jsem ho následoval. Byl oblečen jako vždy v tmavý oblek, jen místo saka měl žaket. Když skončil, podíval jsem se na hodinky a řekl jsem, že je několik minut přes 12 hodinu [kdy mělo být dělovými výstřely ohlášeno zvolení prezidenta] a že by už mělo být slyšet dělové rány. Dr. Hácha pohlédl na hodinky a řekl: ,Tak mne ti Slováci přece zachránili. Půjdeme to zapít 'Na slamník'.’” (8)

Háchova naděje, že snad slovenští členové parlamentu jeho zvolení zablokují a on bude moci s Klimentem odejít do restaurace Na slamníku, aby tam patřičně oslavili radostnou  událost jeho nezvolení, se ovšem nenaplnila. Vzápětí zazněly dělové výstřely a před budovou bývalé kadetky, v níž sídlil Nejvyšší správní soud, se objevila auta, přijíždějící pro nově zvoleného prezidenta k vykonání slibu. Doc. Hácha se tak vzápětí musel odebrat nejprve do parlamentu a pak na Pražský hrad, kam jej posléze doprovázel i doc. Kliment jako budoucí referent Kanceláře prezidenta republiky.

Hácha si s sebou od soudu na Hrad vzal i několik dalších spolupracovníků (podobně jako si o padesát let později lidi ze svého dosavadního prostředí na Hrad přivedl i Václav Havel). Nejvýznamnějším z nich nebyl dr. Kliment, ale dr. Havelka, který se stal vedoucím prezidentské kanceláře a současně i členem vlády. Oba tito mužové později napsali své paměti, z jejichž srovnání (i v konfrontaci s jinými prameny) vychází Havelka jako v jednání s nacistickými okupanty statečnější.

Čtivější jsou nicméně paměti Klimentovy. Mou nejoblíbenější pasáž v nich představuje Klimentovo roztomilé vyprávění o tom, jak se dr. Hácha začátkem roku 1939 stal prvním prezidentem, který navštívil matějskou pouť:

„V den matějské pouti (…) jsem měl dopoledne službu ve své úřadovně v Kanceláři presidenta republiky. Dr. Hácha procházel kancelářemi a zastavil se u mne. Vyprávěl jsem mu, jak je od rána v Dejvicích živo a řekl jsem, že se tam mezi polednem chystám a že loni se tam ještě i on nerušeně procházel. ,Což o to,’ říká Hácha, ,já bych tam šel zase, ale oni by mě nepustili.’ Pod slovem ,oni’ mínil obřadného referenta protokolárního, případně i jiné ,nadřízené’, jak říkával. Byla však neděle, obřadníci měli volno, a tak (…) jsem poradil dr. Háchovi, že bychom se mohli mezi polednem pěšky vytratit pod záminkou prohlídky zahrady a zajít trochu mezi dejvické boudy. Poněvadž Hácha byl ihned při tom, zašel jsem pro něho asi v 1/2 12 do bytu, za chvíli jsme již byli mezi lidmi na 2. nádvoří a odtud s proudem přes Prašný most dolů do Dejvic. Nevzbudili jsme vůbec žádnou pozornost…

Za chvíli jsme již byli mezi davy, Hácha si koupil dárky pro dceru (musel jsem ho založit, peníze neměl) a velice se zajímal o boudu s nápisem: Živý tibetský bůh za pouhé 2K. Šel by býval dovnitř, ale měl jsem ze zkušenosti nedůvěru k různým těm tajemným zámkům ap., kde z jedné strany člověku někdo narazil klobouk nebo ho záhadná noha vykopla ven. A tak jsme se pomalu protlačili hlavními atrakcemi, až si náhle Hácha vzpomněl, že má na 1/2 1 hosty k obědu. Spěchali jsme proto na Dejvické náměstí a nasedli (…) do prvního pohotového taxíku, jemuž jsme dali směr ke Hradu. Šofér upozornil, že na 2. nádvoří je průjezd zakázán, ale ujistili jsme ho, že tam máme co dělat…

Háchovi vycházka vynesla čestné uznání Společenstva pojízdných živností, jejichž deputace se hned druhého dne dostavila na Hrad s velkým diplomem za to, že po prvé v dějinách lidstva hlava státu šla navštívit houpačky a kolotoče. A podobně veliké poděkování přinesla deputace Společenstva autodrožkářů za to, že president republiky po prvé použil nájemní drožky…” (9)

Krátce na to ovšem relativně veselejší časy skončily prezidentovou osudovou cestou do Berlína ze 14. března 1939, kde jej místo očekávaného jednání o budoucnosti českých zemí čekala jen děsivá noční audience, při níž mu Hitler s řevem oznámil, že nařídil obsazení Čech a Moravy německým vojskem a že jakýkoliv odpor z Háchovy strany by měl za následek, že okupace bude spojena s masakrováním Čechů a ničením českých měst.

Kliment, který se cesty do Berlína také zúčastnil, od té doby až do své smrti Háchův tehdejší postup neúnavně hájil. Ve svých pamětech tak činí dosti přesvědčivým způsobem. V době po okupaci však samozřejmě Hácha a lidé kolem něj neměli žádnou možnost mluvit otevřeně a jediné „médium”, jehož prostřednictvím mohli veřejnost pravdivě informovat, představovala ústní „šeptanda”, šířená především prostřednictvím Národního souručenství, celonárodní obranné organizace, kterou Hácha s Havelkovou a Klimentovou pomocí po okupaci rychle založil. K jejím úkolům patřilo i paralyzování českých fašistických skupin, které se snažily prodrat se s pomocí okupantů k moci.

Kliment stál posléze také u zrodu organizace s názvem Svaz pro spolupráci s Němci, která v jeho interpretaci měla tentýž účel (paralyzovat kolaboraci českých extremistických skupin) a byla jen „Potěmkinovou vesnicí”, která ve skutečnosti žádnou spolupráci s okupanty nerozvíjela. Tato organizace ovšem již představuje jednu z jeho politických aktivit kontroverzního rázu.

K první z nich došlo hned 19. března 1939, kdy v Národní politice vyšel Klimentův článek „Obnovuje se svatá říše římská”. Tento text „není v rozporu s Klimentovými teoriemi vyjadřovanými před 15. březnem 1939” a naopak navazuje na Klimentovy odborné texty počínaje jeho habilitační prací Orgány zahraničních styků v českém státě před Bílou horou z roku 1929. (10)

Posunem od zabývání se Svatou říší římskou z pohledu historika k politickému textu komentujícímu vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava však samozřejmě Kliment vstoupil na tenký led, a to mimo jiné už proto, že se tentokrát neobracel k odborné veřejnosti, ale na běžné čtenáře, pro které dějiny vztahů mezi Svatou říší římskou a Královstvím českým či právní obsah pro Klimenta takřka ústředního pojmu „lenní svazek” musely být španělskou vesnicí.

V očích těchto běžných čtenářů tento Klimentův článek – a pak i další, na něj navazující – mohly vyznívat prostě jen jako publicistika proněmecká nebo dokonce pronacistická (protože Češi bohužel mezi „německým” a „nacistickým” příliš nerozlišovali), jakkoliv to nebylo spravedlivé. Docent Kliment totiž – jak konstatuje zatím jediná solidnější odborná studie, která o něm kdy v české historiografii vznikla – „i za protektorátu psal, že ,příklad nadnárodní a nadstátní’ říše je ,zavazující pro oba národy’. Podle něho šlo o záchranu národa. Toto vysvětlení není zcela liché; jeho argumentace, jakkoli je plná iluzí tehdejší doby, má opravdu motiv národní sebeobrany. (…) Volání po univerzalistické svaté říši římské navíc není vůbec pronacistické: nacismus sám o sobě byl hluboce antiuniverzalistický.” (11)

Článek v Národní politice (12) vycházel z poněkud bizarního předstírání, že Velkoněmecká říše, za jejíž součást byl prohlášen protektorát, je jiným státním útvarem než dosavadní nacionalistická Německá říše, totiž útvarem nadnárodním, v jehož rámci mají být Češi uznáváni za respektované partnery Němců. „Předstírací manévry” tohoto druhu doc. Kliment prováděl po celých šest let protektorátu. Otázkou je, nakolik s nimi souhlasil Hácha (který se sám vždy snažil jakékoliv své mediální vystupování v době okupace omezit na minimum) a zda byly produktivní, či spíše kontraproduktivní.

Možná o Klimentovi platí něco podobného tomu, co jsem minulý měsíc napsal v článku o Janu Masarykovi: že se do svých domnělým potřebám doby přizpůsobených veřejných vystoupení zapletl natolik, až nakonec o sobě „sám ztratil přehled”. (13) Tak jako pováleční politikové Masarykova typu počítali s tím, že budeme určitým způsobem natrvalo spojeni se Sovětským svazem, Josef Kliment zase bral v úvahu možnost trvalosti našeho „zapojení do říše”. Právě tím však bylo dáno to, že se jeho politika „záchrany národa” lišila od Háchovy a Eliášovy, protože protektorátnímu prezidentovi a premiérovi šlo jen o to, aby národu pomohli nějak přežít přechodnou dobu nacistické okupace, přičemž zároveň statečně sledovali vizi obnovy státní samostatnosti. Háchův osobní tajemník dr. Karel Štrup po válce vypověděl, že se dr. Klimentovi snažil vysvětlit, že jeho politická linie je protikladná k Háchově, protože je spojena s podřizováním se Němcům, zatímco Hácha o Němcích mluví „jako o lupičích, vrazích, bestiích apod.” (14)

Z pramenů se zdá, že dr. Kliment se netěšil respektu ostatních úředníků Háchovy kanceláře, právě proto však jejich výpovědi o něm nemusejí být vždy spolehlivé. Klimentův nevalný obraz v historické literatuře (15) utvářejí především zápisky dr. Emila Soboty, jednoho z nejváženějších úředníků prezidentské kanceláře, které zaznamenávají některé nepěkné Klimentovy výroky, vyzývající k dělání politiky „jen jednoho želízka” (ve smyslu počítání s válečným vítězstvím Německa a odmítání odboje). (16)

Zde se však nelze ubránit pochybnostem, protože dr. Kliment ve skutečnosti dělal politiku „dvou želízek”, tj. byl v kontaktu se zahraničním odbojem a jistě doufal v jeho úspěch, jakkoliv se mohl obávat trvalosti německé nadvlády. Profesor Krajina, někdejší vůdčí postava domácího odboje, zajišťující jeho spojení s Benešovým zahraničním odbojem v Londýně, v příloze svých memoárů uvádí „Krycí jména druhého domácího a zahraničního odboje”, mezi nimiž samozřejmě figuruje „Havel” (Emil Hácha), ale také „Halík” (Josef Kliment). (17) Jejich dnešního čtenáře, zvyklého na „dvojku” Václav Havel – Tomáš Halík, tato kombinace jistě zaujme.

Doc. Kliment, který jako tiskový referent v prezidentské kanceláři koncipoval projevy prezidenta Háchy, některé z těchto projevů prostřednictvím spojek předem posílal do Londýna. V poválečném procesu s Klimentem mu také doc. Havelka dosvědčil, že věděl o Havelkově spojení s Londýnem prostřednictvím Benešova zmocněnce v protektorátě Zdeňka Bořka-Dohalského. (18) Nejzajímavější postavu, s níž byl dr. Kliment ve spojení, představoval německý „dvojí agent” Paul Thümmel, spolupracovník československé zpravodajské služby, bez jehož zpráv by podle Winstona Churchilla spojenci válku asi nevyhráli. (19) Kliment se ve svých pamětech zmiňuje například o tom, že už dva dny po vypuknutí německo-sovětské války, v den svých čtyřicátých narozenin ze 24. června 1941, získal od Thümmela alias Holma informace o situaci na ruské frontě, a to při setkání „v kruhu českého filmového průkopníka Miloše Havla, jenž již tehdy nebezpečně spolupracoval s londýnským českým vedením přes Holma”. (20)

O tři měsíce později se situace v protektorátě dramaticky zhoršila po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy. Heydrich nechal zatknout Háchovy nejbližší spolupracovníky Eliáše a Havelku (pouze u druhého z nich se pak prezidentovi podařilo dosáhnout aspoň záchrany jeho života) a rozbil spojení mezi Prahou a Londýnem. Hácha v této době pomýšlel na navázání nového spojení přes Paula Thümmela, avšak i Thümmelovo zatčení bylo už jen otázkou krátkého času. Starý pán zůstal na Hradě izolovaný, těžce nemocný a sevřený do kleští Reinharda Heydricha i Emanuela Moravce, kterého mu Heydrich s Frankem vnutili do vlády.

Zatímco vztah mezi Háchou a Moravcem byl zcela jednoznačný (Hácha vnímal Moravce jako německého agenta a „apoštola germanismu” a všechny Čechy před ním vždy varoval), ke vztahu mezi Klimentem a Moravcem se prameny a literatura vyjadřují velmi rozporuplně. Docent Tomáš Pasák například ve svém životopise Emila Háchy tvrdí, že Kliment byl „nejen jemným antipólem, ale i souběžcem E. Moravce, se kterým se sice rozcházel, ale nikoliv natolik, aby se s ním rozešel úplně”. V určitém rozporu s tím pak vzápětí cituje zprávu sicherheitsdienstu, pro který byl Moravec spolehlivým agentem, zatímco Kliment „velmi schopnou, ale i nebezpečnou hlavou Čechů”. (21)

Klimentův postoj k Moravcovi se každopádně něčím odlišoval od postoje jiných slušných Čechů. Na jedné straně měl doc. Kliment s tímto českým quislingem konflikty, kterých by se jiní báli (a to i v podstatných věcech typu intervencí za české oběti nacismu, které Moravec zásadně odmítal), na straně druhé ale nepokládal Moravce jen za zrádce. V prvním období okupace jej údajně naopak považoval za vlastence, který v případě německého vítězství zachrání český národ, a dokonce prý rozhořčenému premiéru Eliášovi (který jej za to nazval „bláznem”) navrhoval zapojení Moravce do vlády. (22)

Ve stálém boji mezi Háchou a jeho Národním souručenstvím na straně jedné a proněmeckými „aktivisty” Moravcova typu na straně druhé byl však přirozeně Kliment na háchovské straně, jak konstatuje i Michal Musil, autor mnou již zmíněné jediné odborné studie o doc. Klimentovi. Musil dále poznamenává, že „Kliment se spoluprací s nacisty obětoval, aby zachránil národ, zatímco aktivisté – jako například Moravec – zachraňovali národ, aniž by svou aktivitu shledávali jakkoli problematickou”. (23)

Kliment svou oběť považoval za součást oběti Háchovy, bez níž by se Čechům podle jeho slov mohlo stát, že už by jim nakonec nebyli nic platní ani osvoboditelé, protože by u nás (tak jako v Lidicích) po válce nenašli ani hřbitovy. (24) Jistě se ztotožňoval s Háchou používaným přirovnáním k situaci člověka „uzavřeného v jedné místnosti s nebezpečným šílencem”. (25) V této situaci se jednalo o oběť dvojnásobnou: na jedné straně lidé vně místnosti nechápali a odsuzovali snahu nějak onoho po zuby ozbrojeného šílence konejšit, aby nedal volný průběh svým vražedným sklonům, na straně druhé šlo těm, kdo se pohybovali v jeho strašné společnosti, neustále o život…

Prezidentská kancelář byla za okupace nesmírně rizikovým pracovištěm. Je takřka zázrakem, že z jejích úředníků byli za šest let protektorátu nacisty připraveni o život „jen” dva (dr. Sobota a dr. Strnad). I v případě, že v ní snad byl Kliment pro Němce přijatelnější než někteří jiní, mohl být snadno popraven např. v rámci jednoho z Heydrichových oblíbených masakrů „pro výstrahu”. Při poválečném procesu s dr. Klimentem a jeho nadřízeným dr. Popelkou bylo čteno svědectví bývalého gestapáka, podle kterého byli oba na prvních místech na Heydrichův rozkaz sestaveného seznamu příslušníků „Háchova okolí”, kteří měli být zastřeleni. Od tohoto úmyslu „prý Heydrich upustil, když viděl Háchu na pokraji úplného zhroucení”. (26)

Klimentův život tak asi zachránil jen Heydrichův politický zájem na přežití prezidenta Háchy. Je však také možné, že k plánovanému Heydrichovu úderu nedošlo jen kvůli atentátu na tohoto nacistického zločince.

O atentátu na Heydricha se Kliment a Hácha dozvěděli dřív než Němci, protože protektorátní strážmistr, kterému zraněný Heydrich nařídil, aby volal na Hrad, si jeho příkaz vyložil po svém (Hrad byl za okupace sídlem jak státního prezidenta, tak i protektora). Hácha se ihned vydal za Heydrichem do nemocnice na Bulovku a podařilo se mu tam říci několik slov K. H. Frankovi, který se tehdy stal vládcem protektorátu rozhodujícím o míře represálií. Tutéž myšlenku, kterou prezident vyslovil při setkání s Frankem, pak také Kliment vložil do rozhlasového projevu, jehož text pro Háchu připravil: za atentát je třeba trestat pachatele, nikoliv nevinné. (27) Frank ovšem Háchovi nařídil, že místo Klimentova textu musí do rozhlasu přečíst šeredný text připravený samotnými nacisty; v době, kdy se Hácha oprávněně třásl ne už jen o přežití jednotlivců, ale i o přežití celého  národa, nebylo možné klást odpor. 

Ve svých pamětech Kliment výmluvně popisuje, jak v době heydrichiády museli s Háchou na lánském zámku pozorovat kouř stoupající z nedalekých vypálených Lidic; hrůzy červnových dnů roku 1942, v nichž byl kromě bezpočtu jiných obětí zabit i jeho nejbližší spolupracovník generál Eliáš, Háchu zcela zlomily. Kliment se i v těchto nejstrašnějších dnech odvážil na žádost prarodičů tříleté holčičky intervenovat u velitele pražského gestapa za lidické děti. (28)

Neúspěšnost velké části jeho intervencí v žádném případě nesnižuje odvahu a obětavost, kterou na tomto poli prokazoval. Právě vedení kartotéky českých obětí gestapa (které z německého hlediska bylo už samo o sobě hrdelním zločinem), připravování podkladů pro Háchovy intervence i velmi časté vlastní intervenování za zatčené u různých nacistických činitelů bylo především v letech 1942–1944 hlavní agendou, kterou doc. Kliment v prezidentské kanceláři provozoval. V Klimentově pozůstalosti v Archivu Národního muzea „je uloženo zhruba několik desítek – podle Klimenta jen menší množství – poděkování za intervence nebo potvrzení datovaná nejen po květnu 1945, ale i před ním”. (29)

Jak Hácha, tak i Kliment dokonce vyvíjeli enormní úsilí o dosažení hromadné amnestie pro všechny české politické vězně a rozhodně nebylo jejich vinou, že toto úsilí zůstávalo bezvýsledné. Klimentův poslední pokus na tomto poli spočíval ve snaze přimět K. H. Franka k vyhlášení všeobecné amnestie k 15. březnu 1944, resp. k. pátému výročí protektorátu. Nacisté však trpěli odporem k jakémukoliv milosrdenství. Když Hácha alespoň demonstrativně vyhlásil amnestii pro delikty podléhající českému soudnictví, německá cenzura nedovolila její zveřejnění, aby nevyšel najevo protiklad mezi dobrou vůlí Háchy a krutostí okupantů. (30)

Kliment mohl být ještě rád, že jeho intervenční aktivity popouzejí nacisty i Emanuela Moravce neskončily jeho uvězněním, ale jen odstraněním z prezidentské kanceláře. Dne 7. dubna 1944 se z ní vrátil k Nejvyššímu správnímu soudu, poté co byl „odstraněn povýšením” a jmenován (jak to sám popsal) prezidentem „této pozvolna umírající, kdysi slavné instituce”. (31) Při audienci na rozloučenou se tehdy naposled v životě setkal se svým učitelem a vzorem Emilem Háchou, jehož poněkud smutným nástupcem se nyní stal. Ani po svém odchodu z prezidentské kanceláře však nepřestal s intervencemi za zatčené a odsouzené. (32)

Poslední Klimentovou protektorátní aktivitou se stala jeho konec okupace požadující deklarace z 27. dubna 1945, kterou Kliment „chtěl podle vlastních slov zabránit tomu, aby se území Čech a Moravy stalo bojištěm, a v níž sdělil Frankovi, že musí předat moc českým orgánům”. (33)

Na začátku Pražského povstání doc. Kliment 5. května 1945 nařídil likvidaci německých symbolů u Nejvyššího správního soudu. Ještě 10. května u soudu naposledy úřadoval, aby pak „na druhý den dostal vzkaz, aby se dostavil na pražské policejní ředitelství, a bezprostředně tak učinil. Ve vězení zůstal patnáct let…” (34)

Na začátku tohoto článku jsem citoval z pamětí herečky Adiny Mandlové, která se v květnu 1945 také načas ocitla v pankrácké věznici a doc. Klimenta zmiňuje ve své vzpomínce na  zlou a zmatenou dobu poválečného „vyřizování účtů”. Na stejném místě své neradostné líčení odlehčuje vzpomínkou na pejska, pozoruhodně spojeného s Janem Masarykem, Josefem Klimentem a Emilem Háchou:

„Dostala jsem z Londýna od Jana Masaryka černého skoťáka, vlastně čubičku, a ta měla později pět štěňat, z nichž to nejhezčí a nejsilnější jsem poslala darem Háchovi, když mi jeho sekretář, docent Kliment, jednou prozradil, že starý pán chodí po hradčanském zámku jako duch a je velmi opuštěný. Často jsem se Klimenta na toho psa ptala a on mě vždycky ujišťoval, že ho pan prezident miluje a denně s ním chodí na procházku po zámecké zahradě.” (35)

Po Háchově a Klimentově zatčení si Mandlová s výmluvnou ironií kladla otázku, co se asi s tím psem stalo: „Chodí teď na špacír s paní Benešovou, nebo ho partyzáni odstřelili, protože žral z ruky Háchovi a tím se stal taky kolaborantem?” (36) Ani Josef Kliment, který ve svých pamětech opakovaně s ironií kritizuje neblahé české doktrinářství, by to nemohl vyjádřit lépe…

Zda samozvaní pováleční strážcové národní cti jeho a Háchova mazlíčka zastřelili, není známo. Osud Háchův a Klimentův je ovšem dobře znám. První zemřel v pankrácké vězeňské nemocnici a druhý strávil ve vězení krutých patnáct let. Jako jeden z paradoxů doby po druhé světové válce lze zmínit skutečnost, že Klimentovo rodiště bylo v roce 1945 přejmenováno na Havlíčkův Brod a prezident Beneš tehdy vzdával dík českým vlastencům, kteří se v něm za okupace zasloužili o záchranu Havlíčkovy sochy před zničením – aniž by tušil, že tato záchrana byla výsledkem intervence dr. Klimenta, momentálně čekajícího na odsouzení v československém vězení.

Benešovci, kteří se po válce vrátili z Londýna, nebyli s to vnímat složitost a tragiku protektorátní každodennosti a údělu lidí Klimentova typu. Svědectví lidí, kteří ji na základě vlastních zkušeností z doby protektorátu vnímali až příliš dobře, soudcové poválečných „retribučních” procesů obvykle odmítali. V Klimentově případě jedno z takovýchto svědectví marně vydal velký český básník Petr Bezruč, který roku 1946 Klimentově manželce napsal:

„Myslím, že soud můžete očekávat klidně, kdyby snad došlo k propuštění ze státní služby, pan Kliment si vždy místo najde. – Já jsem ho za kollaboranta nepovažoval! – Hleděl jsem i na Háchu jako na osobu tragickou, která nesla na duši ponížení a hrůzu národa.” (37)

Bezručova útěšná slova byla ovšem zcela mylná. Kliment byl při svém procesu národním prokurátorem ve stylu, který se příliš nelišil od ducha pozdějších procesů z padesátých let, vylíčen jako starý reakcionář, jehož činnost „nacistického zločince” z doby okupace přirozeně vyplynula ze „zločinů” dávnějšího data, jako byla například jeho „reakční a fašizující glorifikace dr. Kramáře” v Klimentově článku z roku 1924. (38)

Přístup prokurátora, pokládajícího za zločin „fašismu” i kladné hodnocení prvního premiéra Československé republiky, naprosto nebyl ojedinělým excesem. Zarážející je jistě skutečnost, že v Klimentově případě se excesů nedopouštěli ani tak komunisté, jako spíš národní socialisté. Jejich stranický deník Svobodné slovo dal své svérázné chápání presumpce neviny najevo redakčním komentářem ke Klimentovu procesu, publikovaným den před jeho zahájením 13. února 1947. Nesl název „Intrikán a prospěchářský slaboch” a „jeho autor opakoval domněnku obžaloby, že Josef Kliment měl ambice stát se prezidentem protektorátu. Velmi tvrdým slovníkem byl odsuzován především zesnulý Hácha, otevřeně se psalo o tom, že souzen je ,Háchův duch’.” (39)

Představa politiků, že tento „duch” nemůže nebýt exemplárně odsouzen, už sama o sobě dávala soudu charakter politického monstrprocesu. Proběhl velice rychle a už 27. února skončil vynesením rozsudku, kterým byl pro Klimenta doživotní žalář a konfiskace veškerého majetku.

Bezprostředně před tímto verdiktem se Klimentovy soudce nestyděl v jeho neprospěch ovlivnit jeho někdejší spolupracovník z Demokratického středu Prokop Drtina. Ten ve svém svérázném pseudohistorickém výkladu ve Svobodném zítřku přirovnával Klimenta k Pálčovi a vysvětloval členům tribunálu, proč zrádce jeho typu nemohou neodsoudit. Drtina je dodnes veleben jako „český demokrat 20. století”, za kterého se označuje v podtitulu svých pamětí, zatímco Klimentova vlastní interpretace jeho životního příběhu nikdy nikoho nezajímala. V mých očích však tento „kolaborant” stojí lidsky výš než „demokrat”, protože za okupace soucítil se všemi trpícími a snažil se jim pomáhat, zatímco Drtina ve svém politikou odlidštěném vidění světa výslovně označoval za naprosto nepodstatné, že „zrádce” Klimentova typu „mohl zachránit tu a tam nějaký český život nebo nějakou maličkou věc”. (40)

Velký rozdíl mezi Klimentem a Drtinou spočíval i v jejich chápání právního státu, jež bylo u Klimenta dáno jeho sepětím se správním soudem jako vzorně nezávislou prvorepublikovou  institucí hájící práva občanů, zatímco Drtina dal například ve zmíněném článku výslovně najevo, že politické či ideologické zájmy jsou pro něj důležitější než princip nezávislosti soudu. Celé tzv. retribuční soudnictví ostatně nikterak nepatří k světlým stránkám československých právních dějin. V jeho rámci se příliš nerozlišovalo mezi trestnými činy, politickými chybami a „ideozločiny” v duchu Orwellova 1984. Kliment se např. podle svého obžalovacího spisu dopustil ideozločinu „tím, že se zabýval materií pojednávající o těch místech českých dějin, která nejsou [pro český národ] dobou ,jeho rozvoje a výrazu jeho pokrokových sil’.” (41)

Určitou ironií ovšem v kontextu těchto ideologických stupidit zůstává, že i samotný doc. Kliment se občas ne zcela důstojně (a samozřejmě marně) pokoušel dovolávat spravedlnosti odvoláváním se na „pokrokové” autority. (42) Schopnost přizpůsobovat se momentálně vládnoucím ideologickým klišé, kterou Klimentovi vytýká Michal Musil, byla ovšem v našich nedávných dějinách vlastní kdekomu, takže kdo z nás příslušníků střední či starší generace jí nikdy ani v nejmenším nepodléhal, ať hodí první kamenem… (V době okupace byla dokonce Klimentova schopnost volit argumentaci odpovídající způsobu myšlení nacistů velmi užitečná a pomáhala zachraňovat lidské životy; např. Háchův dopis Frankovi ve věci umírání českých vězňů v Osvětimi z května 1943 byl Klimentem koncipován tak mistrně, že dosáhl takřka okamžitého přemístění všech českých nežidovských vězňů a vězenkyň z Osvětimi do nevyhlazovacích koncentračních táborů.)

Vězeňské osudy Josefa Klimenta jsou až neuvěřitelnou ilustrací tragické bizarnosti novodobých českých dějin. Při své kruté pouti Pankrácí, Bory, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi se mezi spoluvězni setkal mj. i se „svým” ministrem spravedlnosti, národním prokurátorem, prvním velitelem trestnice i připraveným katem. V Leopoldově např. Kliment ležel na kavalci vedle hlavního autora své někdejší obžaloby dr. Tržického. (43) Jako jeden z mnoha ironických aspektů tohoto zvláštního příběhu lze zmínit i svérázný komentář Prokopa Drtiny ke Klimentovu procesu vedoucímu k jeho odsouzení k doživotnímu vězení, jenž v Drtinových pamětech končí slovy „dodávám hned, že však ani Kliment nezůstal ve vězení trvale, byl propuštěn v roce 1960 v rámci velké amnestie, kdy jsem byl propuštěn i já sám”. (44)

Amnestií z roku 1960 chtěl prezident Novotný nenápadně propustit část politických vězňů. Z mnoha z nich už byly po dlouholetém krutém žalářování trosky a po propuštění již jen dožívali své zločinně zničené životy. Kliment však vyšel z vězení s odhodláním dokončit to, co pokládal za svůj životní úkol. Spatřoval jej ve vydání podrobného svědectví o „národním záchranném díle” prezidenta Háchy, kterým jej sám Hácha písemně pověřil. (45)

Již v posledních letech svého věznění dostal podobně jako jiní významní vězňové možnost  psát své paměti. Nazval je Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy a spíše než vlastním osudům se v nich věnoval „svému” prezidentovi, kterému byl upřímně oddán. Po propuštění z vězení už doc. Kliment – přes všechny své odborné kvality právníka a historika – nikdy nedostal adekvátní zaměstnání a musel pracovat jako dělník. Současně s tím však neúnavně shromažďoval dokumentaci k biografii dr. Háchy a vystupoval na jeho obranu. 

V době kolem Pražského jara se Kliment a další pamětníci dr. Háchy častěji scházeli u jeho hrobu na vinohradském hřbitově a vznášeli podněty, aby byl Hácha „plně politicky rehabilitován”. Rehabilitace některých obětí justičního bezpráví se však ani v tomto období nemohla týkat případů spojených s retribucí. (46) Sovětská invaze z 21. srpna 1968 a nástup husákovské normalizace z dubna 1969 pak na dlouho ukončily nejen naděje na rehabilitaci Háchy, ale i možnost o něm svobodně psát; ještě předtím však Kliment opakovaně veřejně hájil Háchův berlínský postup tváří v tvář německé okupaci z 15. března 1939, a to i jeho nepřímým srovnáváním s moskevským postupem československého vedení ze srpna 1968.

Roku 1972 Kliment k stému výročí narození Emila Háchy dopsal své druhé, obsáhlejší paměti  U obětovaného presidenta, které doplnil i shromážděním různých dokladů k Háchovu životopisu včetně všech zajímavějších posmrtných zmínek o Háchovi v literatuře a médiích. Poslední díl těchto pamětí končí slovy:

„[Hácha] nebyl politickým presidentem ve smyslu bojového politika profesionálního, jaké vytvářela všade moderní demokracie. Kdyby býval 15. 3. 1939 na jeho místě před rozběhnutým Hitlerem stál bojový profesionální politik, mohlo být vše horší, ať už si to kreslíme jakkoli. Hácha nebojoval silnými politickými slovy ,nikdy ještě’ a p. Začal úřadovat s čistým štítem a duší nedotčenou. Toť vše, co mohu jako jeden z dlouholetých jeho úředníků na každou otázku říci a dodávám: běda kdyby byl býval presidentem bojový politik. Byl naopak doživotní úředník, to jest odborník-profesionál pro řešení každodenních lidských vztahů, soudce-arbiter, moderní organizátor z povolání.” (47)

Je velmi smutné, že Klimentovy paměti dodnes marně čekají na své kritické vydání a zpřístupnění široké veřejnosti. V rukopisech dodnes zůstávají i další texty, které Kliment napsal po propuštění z vězení. I v tomto případě je to škoda, protože doc. Kliment je dnes autorem svým způsobem velmi aktuálním. Snad žádný český historik a publicista jeho generace nemohl cítit takové zadostiučinění jako on při pohledu na proces sjednocování Evropy do jednoho nadnárodního společenství…

Osud Josefa Klimenta a jeho rodiny byl bohužel tragický. On sám jej zřejmě nesl velmi statečně, protože ve svých pamětech, zaměřených na Háchu a nikoliv na vlastní osobu, si nikdy nestěžuje a nejsmutnější aspekty svého příběhu přechází úplným mlčením. Leccos jsem se však dozvěděl z rozhovoru s přítelkyní rodiny Klimentových:

Velmi inteligentní manželka dr. Klimenta od jeho zatčení nikdy nedostala slušnou práci a sebe i jediného syna Jaroslava, kterému bylo na konci války třináct let, mohla živit jen tím, že denně doma od rána do večera šila. Museli se vystěhovat ze svého domova a procházeli extrémně těžkými léty. Svého manžela a otce mohli ve vězení navštěvovat jen jednou za rok. Jaroslav Kliment, mimořádně jazykově nadaný a hluboce věřící, byl jako „syn zrádce” vystaven těžkému šikanování. Nakonec se mu podařilo dostat se na gymnázium, ale vysokou školu už studovat nesměl. Nikdy se neoženil a zemřel mladý při banální operaci slepého střeva nedlouho po smrti svého otce ze 4. října 1978. (48)

Poznámky:

1) Jan Boris Uhlíř, Ve stínu říšské orlice: Protektorát Čechy a Morava, odboj a kolaborace, Praha: Aleš Skřivan ml., 2002, s. 46.

2) Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sign. 301-67-5, protokol sepsaný u ministerstva vnitra v Praze dne 25. 1. 1946 s plk genšt Janem Němečkem, s. 1.

3) Háchův zeť Zdeněk Rádl např. v době před Klimentovým poválečným procesem vypovídal, že doc. Klimenta svedla „jeho znalost dějin a různých hledisek, jak mohly býti pojímány” (Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sign. 301-67-5, protokol sepsaný u ministerstva vnitra v Praze dne 24. 1. 1946 s JUDr. Zdenkem Rádlem).

4) Národní archiv, fond Národní soud, kart. 79, NS 3/47, č. j. 21/46, poř. č. 17, II. dodatek k trestnímu oznámení na J. Klimenta, s. 1 (odkaz na zprávu velitele bezpečnostní policie a SD v protektorátu Horsta Böhmeho pro Heydricha a Franka z 14. 10. 1941).

5) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, eds. Robert Kvaček a Josef Tomeš, Praha: Lidové noviny, 2015, s. 217, pozn. 108.

6) Jiří Brabec, „Protektorátní kultura pod tlakem kolaborantských projektů (1941–1945)”, Soudobé dějiny, 2002, roč. 9, č. 3–4, s. 414.

7) Tamtéž, s. 414, pozn. 2.

8) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925–1945), Archiv Národního muzea, fond J. Kliment, kart. 22, inv. č. 619, díl 2, kap. 7, s. 36.

9) Tamtéž, kap. 5, s. 30.

10) Tomáš Pasák, Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945, Praha: Práh, 1999, s. 313, pozn. 65.

11) Michal Musil, „Příběh Háchova politického sekretáře: Josef Kliment před Národním soudem roku 1947”, Soudobé dějiny, 1995, roč. 2, č. 4, s. 534.

12) V plném znění jej přetiskuje Tomáš Pasák v knize Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 387–388.

13) Jan Boris Uhlíř, Ve stínu říšské orlice, s. 45.

14) Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sign. 301-67-5, protokol sepsaný u ministerstva vnitra v Praze dne 24. 1. 1946 s Dr. Karlem Štrupem, s. 2.

15) Viz Tomáš Pasák, Emil Hácha, s. 256nn.

16) Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sign. 301-67-3, poznámky Emila Soboty, s. 189.

17) Vladimír Krajina, Vysoká hra: Vzpomínky, Praha: EVA, 1994, s. 228–229.

18) Viz Michal Musil, „Příběh Háchova politického sekretáře”, s. 538.

19) Viz Vladimír Krajina, Vysoká hra, s. 204.

20) Josef Kliment, U obětovaného presidenta, Archiv Národního muzea, fond J. Kliment, kart. 23, inv. č. 625, díl 2, s. 97.

21) Tomáš Pasák, Emil Hácha, s. 257–258.

22) Viz Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sign. 301-67-5, protokol sepsaný u ministerstva vnitra v Praze dne 19. 12. 1945 s JUDr. Jaroslavem Mrkvičkou.

23) Michal Musil, „Příběh Háchova politického sekretáře”, s. 539.

24) Viz Josef Kliment, U obětovaného presidenta, díl 2, s. 104.

25) Josef Tomeš, „Emil Hácha”, in: Marie Ryantová a kol., Českoslovenští prezidenti, Praha: Paseka, 2016, s. 67.

26) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy, díl 5, s. 44/3.

27) Viz Josef Kliment, U obětovaného presidenta, díl 2, s. 110–112.

28) Viz tamtéž, s. 119.

29) Michal Musil, „Příběh Háchova politického sekretáře”, s. 536.

30) Viz Národní archiv, fond Národní soud, kart. 79, protokol sepsaný v pankrácké věznici s JUDr. Josefem Klimentem dne 6. 2. 1946, s. 36.

31) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy, díl 8, s. 70/2.

32) Viz Michal Musil, „Příběh Háchova politického sekretáře”, s. 536–537.

33) Tamtéž, 537.

34) Tamtéž, s. 538.

35) Adina Mandlová, Dneska už se tomu směju, Praha: Československý filmový ústav, 1990, s. 150.

36) Tamtéž.

37) Josef Kliment, U obětovaného presidenta, Archiv Národního muzea, fond J. Kliment, kart. 24, inv. č. 627, díl 3, s. 13.

38) Viz Michal Musil, „Příběh Háchova politického sekretáře”, s. 531.

39) Tamtéž, s. 541.

40) [Prokop Drtina], „Buď Hus, nebo Páleč!”, Svobodný zítřek, 27. 2. 1947, roč. 3, č. 9, s. 1.

41) Michal Musil, „Příběh Háchova politického sekretáře”, s. 543.

42) „V jeho textech z různých dob vždy nacházíme schopnost vcítit se do dobových argumentačních klišé. V obhajobách u Národního soudu odkazoval na Masaryka, Eliáše, Ernesta Denise, a ustavení Národního souručenství a zrušení pluralitních politických stran vysvětloval tím, že ,například v SSSR vůbec není politických stran v pravém slova smyslu’. O sobě tvrdil, že je ,spravedlivým Čechem a demokratem oddaným ideálům a vedení dr. Edvarda Beneše’. V žádosti o revizi rozsudku z 6. června 1948 se ale odvolával zase na jiné ,veličiny’ – na Rudé právo a stěžoval si na postup národněsocialistického ministra Drtiny.” (Michal Musil, „Příběh Háchova politického sekretáře”, s. 540)

43) Viz Josef Kliment, U obětovaného presidenta, díl 3, s. 54 a 68.

44) Prokop Drtina, Československo můj osud: Kniha života českého demokrata 20. století, sv. 2, kniha 2: Rok 1947 – únor 1948, Praha: Melantrich, 1992, s. 275.

45) Zatímco tzv. Háchova politická závěť sepsaná Klimentem v září 1943 byla nacisty zfalšována, samotný Hácha ji už těsně před jejím podepsáním fakticky předem anuloval dopisem Klimentovi, v něm konstatoval, že se mu „nedostává možnosti podati objektivní písemnou paměť o svém životě, zejména o posledních letech našeho národního záchranného díla”, a proto pověřuje dr. Klimenta, aby „jako nejbližší účastník i jako pozorný historik”  tento úkol podle potřeby provedl jeho jménem. Opisem tohoto dopisu Kliment uvádí své paměti U obětovaného presidenta. Jeho originál mu byl – stejně jako celý jeho tajný archiv, který za okupace odvážně budoval – hned po skončení války a jeho zatčení zabaven a je dodnes uložen mezi přílohami trestního oznámení (!) na dr. Klimenta v Archivu bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sign. 301-67-3.

46) Viz Josef Kliment, U obětovaného presidenta, díl 3, s. 58.

47) Tamtéž, s. 73.

48) Informace z rozhovoru s Charlottou Chytrou z 20. 10. 1994.