Ke Slezsku mám rodinný vztah prostřednictvím svého strýce (rodáka z Hradce na Moravicí), o kterém jsem na blogu psal v předminulém článku. Mám k němu však i osobní vztah prostřednictvím pro mne důležitých velkých postav novodobých církevních dějin, které z této země pocházely, přičemž pro mne není vůbec podstatné, že nebyly české národnosti. Slezsko je pro mne historická země s bohatým kulturním a náboženským dědictvím spojeným s Němci, Poláky, Čechy, Źidy a dalšími, odporně pošlapaným a zničeným v době nacionalismu, etnických čistek a holocaustu.
Téměř veškeré mé blogování o soudobých dějinách je něčím na způsob žalozpěvu nad zkázou způsobenou zrůdnými ideologiemi. Mé sympatie patří multietnické a multireligiózní habsburské monarchii z doby před rokem 1914. K té už ovšem Slezsko patřilo jen z malé části. Minulý týden mne fascinovala (a k napsání tohoto článku inspirovala) jedna z cestopisných reportáží v Týdeníku Echo od Jiřího Peňáse. Ten se tentokrát vypravil do Opavy alias Troppau, metropole takzvaného českého Slezska, jehož těžko pochopitelné dějiny v geniálním úvodu svého článku přiblížil takto:
„Je to země, jež je fragmentem velkého Slezska, které je nyní ze čtyř pětin v Polsku, kam se dostalo až roku 1945. Do té doby to byla stará Schlesien, velmi cenný a vyspělý kus německé Říše, kam ji připojil, když ji ovšem předtím loupežným chvatem urval Marii Terezii a nám, Fridrich II. České koruně a císařovně zůstal jen ten proužek nad Moravou s Opavou a Těšínem. Troppau byla pak centrem tzv. Rakouského Slezska, víceméně samostatné země se svým vlastním sněmem, takže když se tam roku 1910 narodila v ulici Na Rybníčku asi nejznámější opavská rodačka Friederike Gessnerová, myslela si pak celý život, že se narodila v Rakousku… V pamětech Volání divočiny píše, jak její rodiče byli zaskočeni, když najednou úředníci mluvili česky, jazykem, kterým nikdo z její rodiny ani široko daleko nemluvil. Tak se sebrala a odjela do Afriky, vzala si George, pečovala o zvěř, adoptovala lvici Elsu a stala se Joy Adamsonovou.“ (1)
Joy znamená radost. Její odchod z vykořeněného Slezska pokládám za výstižnou zkratku, do níž by se celé ty nešťastné dějiny daly shrnout. Pro radost ve Slezsku nezůstalo místo už po roce 1918, kdy se právě Rakouské Slezsko (resp. Těšínsko) stalo místem bojů a násilností mezi Čechy a Poláky, a zejména pak po roce 1945, kdy v jeho do té doby převážně německých oblastech polští i čeští nacionalisté nenechali kámen na kameni. Po německy mluvících Slezanech zůstala jen „cihlová gotika“, o níž Jiří Peňás pojednává ve spojení s opavskou konkatedrálou (2) Nanebevzetí Panny Marie:
„Její loď, která si tím jedním vnějším pilířem jakoby podpírá bradu, je skvostem cihlové gotiky, které Němci říkají Backsteingotik a Poláci, na jejichž nynějším území jí je dost, gotik ceglany. Tím kostelem dává Opava najevo, že patří přece jenom někam jinam. Že historicky náleží trochu severněji, do toho teutonského oblouku, který začíná někde v Lübecku a Brémách a táhne se přes Branibory a Vratislav (Breslau) právě k Opavě, kde dosahuje nejjižnějšího bodu, a pak se zase zvedá k Baltu, Gdaňsku a pruskému Königsbergu, z kterého však nic nezůstalo, a pak ještě dál ke Kaunasu a Rize.“ (3)
Historickou metropolí celého Slezska je Vratislav neboli Breslau (dnes Wrocław), od roku 1702 sídlo univerzity. Na té studovala germanistiku, historii, psychologii a filosofii Edith Steinová (1891–1942), vratislavská židovská intelektuálka, která se později stala katolickou světicí a židovskou mučednicí holocaustu.
Druhým slavným světcem a mučedníkem doby nacismu narozeným ve Vratislavi se stal protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer (1906–1945), který byl největší postavou luterské Vyznávající církve (tj. církve vyznávající výhradně Krista a zcela odmítající Hitlera) a jedním z hrdinů německého protihitlerovského odboje.
Tento odboj měl své významné centrum právě ve Slezsku. Minulý měsíc jsme si připomínali třicáté výročí pádu železné opony v listopadu 1989, při němž jako by se i do Slezska na chvíli vrátila dávno vyhnaná radost v symbolickém okamžiku vzkříšení jeho křesťanského a multietnického ducha. Do Polska, v němž byl tehdy už premiérem donedávna ještě disident Tadeusz Mazowiecki, zavítal západoněmecký kancléř Helmut Kohl.
„Návštěva měla otevřít dveře spolupráci v nových poměrech, k tomu ale bylo třeba překlenout tíživé dědictví minulosti. Hledala se cesta, jak připomenout zločiny nacistického Německa vůči Polákům, a přitom nezapomenout na osudy milionů Němců vyhnaných po válce z území dnešního Polska. Na program návštěvy se tak dostala mše smíření. Za místo mše byl zvolen bývalý statek německé šlechty von Moltke v Krzyżowe, malé vsi v Dolním Slezsku. Během války zde Helmuth James von Moltke pořádal setkání tzv. Kreisavského kruhu, složeného z protinacistických zástupců různých politických proudů. Promýšleli poválečnou proměnu Německa ve svobodnou zemi. Po prozrazení skončili von Moltke a další zkraje roku 1945 na popravišti. Jejich příběh v 80. letech objevili polští opoziční intelektuálové z nedaleké Vratislavi a začali se německým protinacistickým odbojem zabývat.“ V době pádu komunismu se na statku mezitím zcela zdevastovaném působením zemědělského družstva dne 12. listopadu 1989 uskutečnila mše za účasti obou premiérů. „Při tradičním ,pozdravení pokoje‘ se pak Helmut Kohl a Tadeusz Mazowiecki objali.“ (4)
Poznámky:
1) Jiří Peňás, „Volání opavské divočiny: Ve městě, které sem patří i nepatří“, Týdeník Echo, 28. 11. 2019, č. 48, s. 54–55.
2) Opavská konkatedrála je – Peňásovými slovy – kunsthistoricky neporovnatelně významnější než katedrála v Ostravě, ale v diecézi „úředně“ stojí o trochu níž.
3) Jiří Peňás, „Volání opavské divočiny: Ve městě, které sem patří i nepatří“, Týdeník Echo, 28. 11. 2019, č. 48, s. 56.
4) Ondřej Matějka, „Polsko-německá mše smíření“, Lidové noviny, 26. 10. 2019, s. 24.
2024 ©