Nad druhou světovou válkou, jejíž vypuknutí si 1. září každoročně připomínáme, bych se dnes rád zamyslel z úhlu pohledu nikoliv dnešní, ale tehdejší doby. Obyvatelé okupovaného Protektorátu Čechy a Morava tehdy nemohli vědět, zda se dočkají porážky nacistického Německa. Nejenom statečně jednat, ale i správně se orientovat v tehdejší situaci bylo podle všeho mnohem těžší, než se nám dnes zdá.
Mnohé nasvědčuje tomu, že snadněji se tehdy orientovali lidé nábožensky věřící, zatímco pro lidi věřící jen v tu či onu ideologii mohlo být přizpůsobení se momentálně vítězícímu nacismu mnohem větším pokušením. Literární kritik A. M. Píša stačil ještě na prahu nacistické éry využít posledních možností svobodného českého tisku k podstatu věci vystihujícímu apelu na mladé lidi, aby se nestali „modloslužebníky skutečnosti, nýbrž věrnými služebníky pravdy, jež je v souzvuku s mravním citem a řádem”, a to i tehdy, když je pravda „zrazována 'skutečností'”. (1)
Ilustrativní postavy v tomto ohledu představují na jedné straně Emanuel Moravec, který by byl zřejmě ve stejné míře ochoten k upřímné oddanosti liberalismu, nacismu nebo komunismu podle toho, která ideologie by se mu zdála představovat trvalou politickou „skutečnost”, a na straně druhé hluboce náboženský prezident Emil Hácha, který v protikladu k Moravcovi vždy vnímal nacismus a třetí říši jako zlo, jehož pád může být jen otázkou času.
Po svém desítky let trvajícím zabývání se dějinami českých zemí v době nacistické okupace však musím konstatovat, že v době ohromných německých vojenských úspěchů z let 1939–1941 ani v Háchově okolí takřka nikdo (snad s výjimkou generála Eliáše) kromě samotného prezidenta nepociťoval skálopevnou víru v porážku Německa. Všichni Češi kromě Moravce a hrstky fašistů v ni sice doufali, avšak v době, kdy nacistické Německo ovládalo velkou většinu Evropy (o Asii a Africe nemluvě), se asi jen málokdo mohl ubránit myšlence, že by válka mohla skončit i německým vítězstvím či bez rozhodného výsledku. I samotný Beneš v Londýně se obával možnosti kompromisního míru, který by české země ponechal v německém područí. (2)
Tyto černé myšlenky byly jistě pochopitelné v době, kdy po pádu Francie stála proti německé veleříši jen osamocená Velká Británie, která se připravovala spíš na německou invazi na britrské ostrovy než na nějakou vlastní osvobozeneckou misi na kontinentě, kdy Amerika byla neutrální a kdy Sovětský svaz byl spojencem nacistického Německa, se kterým si rozdělil sféry vlivu.
Ve vztahu k dnešnímu výročí nelze nikdy zapomínat na to, že předehrou 1. září 1939 byl o týden dřív uzavřený pakt Stalina s Hitlerem, na jehož základě pak do Polska vtrhla nejen německá, ale z druhé strany také sovětská vojska. A že čilé diplomatické kontakty mezi oběma totalitními velmocemi v následujícím období vedly i k jejich vzájemně koordinovanému ovládání řady dalších evropských zemí. (3) Německé výboje úspěšně probíhaly na Západě, zatímco sovětský moloch pohltil tři pobaltské republiky a části Polska, Finska a Rumunska.
Češi v této době problém sovětských agresí nijak neřešili (zatím se nás ještě netýkal...), ovšem z německých výbojů nemohli nebýt sklíčení. I tak odbojově a protiněmecky zaměřený politický myslitel, jakým byl dr. Emil Sobota z kanceláře prezidenta Háchy (na konci války nacisty pro odbojovou činnost popravený), si v glose napsaná v srpnu 1940 kladl neradostnou otázku, co s námi bude v případě, že válka na Západě po pádu Francie fakticky skončí:
"Kdyby této válce se nějakým způsobem odtroubilo a nastalo zase několikaleté období prolhaného míru, co bude zatím s námi? V okamžiku, kdy vypukla tato válka, byli jsme, byť sraženi, přece jen ještě aktivními účastníky jejího začátku. Byli jsme na samé hranici bojišť i událostí. Byli jsme 'aktualitou', tak jako např. za první války světové jí byla Belgie nebo Srbsko. Platilo o nás, že jsme nezemřeli, ale spíme. Ale kdyby nyní nastala mírová přestávka, budeme odsunuti do prostoru, který nás všemi směry daleko přesahuje; bude nad námi zasunut náhrobní kámen. A příští konflikt vypukne na území a o otázky, které nás budou bůhvíjak daleky." (4)
Vypuknutí německo-sovětské války z června 1941 čeští lidé nepochybně přivítali s úlevou. Avšak i v této válce nacistické Německo zpočátku dosahovalo ohromných úspěchů. Už ve svém včerejším článku jsem doporučoval nedávno vydané paměti někdejšího náměstka protektorátní vlády a přednosty prezidentské kanceláře Jiřího Havelky, nejbližšího spolupracovníka prezidenta Háchy a premiéra Eliáše a muže spojeného s domácím i zahraničním odbojem. Tyto paměti obsahují i Havelkovy vzpomínky na dobu, kdy už byl z vlády i prezidentské kanceláře vypuzen a naopak po Heydrichově příchodu do Prahy společně s Eliášem a dalšími zatčen gestapem. Na sklonku roku 1941 někdy gestapáčtí dozorci českým vězňům škodolibě dopřávali přístup ke zprávám, takže dr. Havelka se např. mohl podívat do novin, "jež tehdy právě přinesly řeč Hitlerovu, podle níž sovětská armáda prakticky již neexistovala". (5)
Ve svých vzpomínkách upřímně doznává svoji sklíčenost spojenou s tehdejší válečnou situací. Výmluvná je skutečnost, že když prezident Hácha nakonec svými intervencemi u okupantů dosáhl Havelkova přemístění z vazby gestapa do domácího vězení, dr. Havelka se při krátkém setkání, které s ním při této příležitosti mohl mít, stihl zeptat nejen na svou osobní situaci, ale také na situaci frontovou. Prezident, v této době už těžce nemocný a z Heydrichova teroru psychicky i fyzicky zničený, podle Havelkových pamětí reagoval způsobem vskutku pozoruhodným:
"Ihned však dr. Hácha oživl, když jsem mu položil otázku, jaká je situace vojenská. 'Rusové je ženou od Rostova,' řekl dr. Hácha a projevil názor, že je to zásadní obrat ve válce. Nepochyboval o tom, že válka je pro Němce prohrána." (6)
Jak dnes víme, za zásadní obrat ve válce lze pokládat až dobu kolem bitvy u Stalingradu, k níž ovšem došlo až rok po tomto rozhovoru Háchy s Havelkou. Do té doby nebylo Háchovo přesvědčení pravidlem, ale spíš výjimkou. Charakteristická je výpověď jednoho ze svědků z poválečného procesu s tehdejší protektorátní vládou premiéra Krejčího:
„Ke konkretní otázce, zda je mně známo něco o názorech Dra Krejčího na vládu Eliášovu, mohu říci, že jsem skutečně jednou při náhodném setkání v Dejvicích – bylo to asi v roce 1942 – s ním o této věci hovořil. Mluvili jsme o válečné situaci, – bylo to v době největších německých úspěchů – a Dr. Krejčí mně položil přímo otázku, abych mu upřímně řekl a otevřeně, jak myslím, že válka dopadne. Nato jsem mu řekl, že podle mého názoru skončí úplnou vojenskou porážkou Německa. Dr. Krejčí nato řekl, že podle jeho názoru skončí válka nerozhodně a že podle toho vede svoji politiku na rozdíl od politiky Ing. Eliáše, jenž – jak uvedl – věřil ve vítězství spojenců a porážku Německa. Řekl, že kdyby věřil, že Německo válku vyhraje, že by byl nucen vésti svou politiku jinak. Při té příležitosti začal mluvit o Moravcovi a říkat, že ten hází protektorátní vládě nejvíc klacky pod nohy, poněvadž věří v úplné vítězství říše a nejraději by viděl, kdyby český národ se súčastnil aktivně také brannou mocí války, a že ho musí právě hledět v tomhle jeho snažení brzdit.” (7)
Mohu se mýlit, ale zdá se mi, že v roce 1942 byl Emil Hácha neotřesitelně přesvědčen o úplné porážce Německa, Emanuel Moravec o jeho úplném vítězství a většina lidí se podobně jako Krejčí pohybovala někde mezi nadějí a obavami. A zde začíná tragická absurdita poválečných retribučních procesů, které nemilosrdně (byť zároveň i velmi selektivně) odsuzovaly protektorátní činitele k drastickým trestům, přičemž právě i "nevíru" v brzké osvobození českých zemí zpětně považovaly za jakýsi hrdelní zločin. Také dr. Krejčímu, jenž byl odsouzen k pětadvaceti letům vězení, ve kterém pak zemřel, bylo připsáno k tíži i jeho zmíněné ne snad přesvědčení o německém vítězství, ale jen počítání s možností nerozhodného konce války.
Ještě vyšší trest byl vynesen nad Háchovým tajemníkem dr. Josefem Klimentem, který byl po válce odsouzen k doživotnímu vězení bez ohledu na to, že za války svými intervencemi u okupantů zachránil mnoha Čechům život a také byl ve spojení s domácím i zahraničním odbojem. Faktem je, že Kliment by se dal označit za muže „dvojí tváře”, který jistě doufal v porážku Německa, ale zároveň se obával opačné možnosti a chtěl i pro případ nejhoršího posloužit svému národu – v tomto případě něčím, co se nám s odstupem času velmi snadno označuje jako kolaborace... (8)
Nemohu se zbavit dojmu, že dějiny doby druhé světové války by bylo třeba psát jinak, než jsme zvyklí. Všichni máme před očima jejich obraz vytvářený poválečnou či nejnovější historiografií, která však už na válku pohlíží se znalostí jejích výsledků a jen málokdy bere dostatečně vážně skutečnost, že lidé žijící na přelomu třicátých a čtyřicátých let žádnou takovouto znalost mít nemohli. Čestnou výjimku představuje životopis Emanuela Moravce od Jiřího Pernese, na jehož začátku autor konstatuje, že na nacistickou okupaci lidé, kterých se bezprostředně týkala, reagovali každý „jak dovedl, a nikdo nevěděl, zda dělá správně. Nikdo nedokázal říct, zda ti, kdož odcházejí do exilu, aby tam bojovali za obnovení svobodné republiky, se ještě někdy vrátí domů. Nikdo nevěděl, zda by nebylo správnější zůstat ve vlasti a zde bránit snahám o poněmčení Čech a Moravy...” (9)
Ještě zřejmější je samozřejmě komplikovanost problémů tohoto druhu ve vztahu k době komunistické totality, která se nám všem, kdo jsme v ní žili, zdála být nekonečná. Právě proto, že víme, jak málo se nám v ní dařilo statečně odmítat dobové zlo a bez ohledu na důsledky žít jeho opak, musíme mít pochopení i pro lidi žijící v letech 1939–1945. Znalost let 1948–1989 je tím, co my dnes víme, zatímco soudcové vynášející poválečné retribuční rozsudky nevěděli. Každopádně je zde dost šokující kontrast mezi poválečnou nekompromisností, s níž byli za domnělou či skutečnou kolaboraci k drastickým trestům odsuzováni lidé, kteří mnohdy opravdu chtěli posloužit svému národu, a polistopadovou beztrestností totálně bezostyšných pohrobků Emanuela Moravce z doby komunistické okupace...
Poznámky:
1) Jiří Brabec, „Protektorátní kultura pod tlakem kolaborantských projevů”, Soudobé dějiny, 2001, roč. 9, č. 3–4, s. 422.
2) Např. ve vzkazu do Prahy z 26. 3. 1941 Edvard Beneš varoval prezidenta Háchu a premiéra Eliáše před jakoukoliv ústupností ve chvíli, kdy „Hitler a Neurath přijdou s nabídkami koncesí”, protože „se budou nacházet v situaci Karla Habsburského v r. 1917 a z jara 1918” (Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, „Poznámky k Benešovým kontaktům s Eliášem ve druhé světové válce”, Historie a vojenství, 1967, č. 1, s. 132–133). Necháme-li stranou hloupost srovnávání císaře Karla s Hitlerem, měla obava z uzavření kompromisního míru, který by část Evropy ponechal pod vládou nacistického Německa, ve své době svou logiku, byť ji dnes vnímáme jako nesmyslnou.
3) Viz Toman Brod (ed.), Pakty Stalina s Hitlerem: Výběr dokumentů z let 1939 a 1940, Praha: Naše vojsko, 1990.
4) Emil Sobota, "Dožijeme?", in týž, Glossy 1939-1945, Praha: Jan Laichter, 1946, s. 49.
5) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 177.
6) Tamtéž, s. 171.
7) Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, protokol sepsaný dne 23. 1. 1946 u ministerstva vnitra v Praze se senátním radou Nejvyššího správního soudu Františkem Lieblem, s. 7–8.
8) „Pracovník prezidentské kanceláře Emil Sobota, popravený těsně před koncem války pro odbojovou činnost, ve svých poznámkách čtených před Národním soudem v roce 1947 výslovně popřel, že by Kliment byl zrádce. Podle Soboty byl sice politicky naivní, ale nezradil ani jednoho Čecha, naopak intervenoval s rizikem vážných nepříjemností a miloval národ 'svým malověrným způsobem'. (Michal Musil, „Příběh Háchova politického sekretáře: Josef Kliment před Národním soudem roku 1947”, Soudobé dějiny, 1995, roč. 2, č. 4, s. 538.) „Riziko vážných nepříjemností” je v daném případě třeba chápat jako riziko poslání na popraviště...
9) Jiří Pernes, Až na dno zrady: Emanuel Moravec, Praha: Themis, 1997, s. 5.
2024 ©