Minulý týden se odehrávaly hlavní aktivity spojené s Meetingem Brno. S potěšením konstatuji, že šlo již o několikátou z akcí, jimiž mé rodné město za primátora Petra Vokřála – nesporně nejlepšího z polistopadových brněnských starostů – přispívá k důstojnému vyrovnávání se s našimi nedávnými dějinami. Jedno z hlavních témat Meetingu Brno představovalo letošní sté výročí nástupu na trůn posledního českého krále (a moravského markraběte) Karla IV. z 21. listopadu 1916.
Blahoslaveného Karla Habsburského (1887–1922) úmyslně zmiňuji jako českého krále, i když je znám spíše jako rakouský císař Karel I. a bez ohledu na to, že v průběhu dvou let své krátké a ve válečné době velmi komplikované vlády neměl čas uskutečnit svůj úmysl nechat se v Praze korunovat svatováclavskou korunou. To je ovšem z hlediska jeho role českého a moravského panovníka skutečnost irelevantní.
Mnohem podstatnější je jeho vřelý vztah k českým zemím a Čechům. Ten byl dán mj. tím, že velkou část svého života prožil v Brandýse nad Labem, jenž vytváří dvojměstí se Starou Boleslaví, Karlovi jistě velmi blízké už jako ctiteli svatého Václava. Do českého prostředí v Brandýse nepochybně zapadl velmi dobře a láskyplně na ně vzpomínal i v dobách, kdy už jej povinnost zavedla jinam. Na jeden z půvabných detailů, jimiž se tento vztah projevoval, na Meetingu Brno vzpomínal Bernd Posselt, dlouholetý blízký spolupracovník Karlova nejstaršího syna, v letech 1916 až 1918 následníka trůnu a později významného evropského politika Otty Habsburského (1912–2011). Podle Posseltova svědectví byly dopisy císaře Karla jeho milované manželce Zitě psány německy, ale podepisovány česky „Karlíček”.
Po 28. říjnu 1918 v Brandýse nevyhnutelně panovaly spíš rozpaky než tehdejší obligátní české nadšení. Smyslem tohoto mého článku je konstatování, že tyto rozpaky jsou dnes (po historických zkušenostech posledního století a po Karlově blahořečení) v celé české společnosti na místě ještě víc než kdykoliv předtím. Především čeští křesťané dost dobře nemohou, jsou-li přemýšlivými lidmi, zánik Rakouska a vznik Československa nekriticky oslavovat. V brožuře s programem Meetingu Brno byla tato problematika velmi výstižně shrnuta v anotaci diskuse s názvem „Kde domov můj?”, jež se konala 24. května 2016 a byla spojena se stým výročím nástupu blahoslaveného Karla na český trůn:
„Pokud platí, že 'státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily' (TGM), chceme s blížícím se výročím zahájit reflexi událostí roku 1918. Proti komu a proti čemu se vlastně prosazovala 'myšlenka státu československého'? ptáme se sto let od intronizace posledního moravského markraběte a českého krále, císaře Karla Habsburského. Středoevropské veřejnosti jeho postavu, priority a vize mnohovrstevně zahalují předsudky, neznalost i řada paradoxů. K nim patří také fakt, že ač měl být Karel vrcholným představitelem moci utlačující Slovany, prohlásil ho první slovanský papež Jan Pavel II. v roce 2004 za blahoslaveného.”
Blábolivé předsudky typu „tři sta let jsme trpěli” (ale dalo se to vydržet, jak dodávají cimrmani), „Rakousko – žalář národů” apod. by už dnes každopádně měly být na smetišti dějin. Rakousko nejpozději od roku 1867 představovalo zajímavou a úctyhodnou kombinaci moderního liberálně demokratického státu s křesťanskou tradicí zosobňovanou císařem a současně říši, snažící se v době ničivého nacionalismu poskytnout spravedlivý domov svým četným národům. Výjimkou se ovšem stala první válečná léta 1914–1916, kdy byla z činnosti vyřazena vídeňská Říšská rada a v Čechách i jinde se ke slovu dostali politikové a vojáci, kterým spravedlnost na srdci neležela.
Právě blahoslavený Karel však po svém nástupu na trůn rychle obnovil parlamentarismus, amnestoval vězně – na prvním místě české politiky odsouzené za velezradu – a přes krajně nepříznivou situaci se pokoušel uskutečňovat svůj program ukončení války a budování Rakouska jako sociálně a národnostně spravedlivého státu. (Je třeba zmínit, že na některých jeho takto zaměřených aktivitách – např. na pokusu o uzavření míru s Dohodou – se podílel i významný český kněz, Karlův blízký spolupracovník a přítel Alois Musil.) Kdyby mu bylo dáno nastoupit na trůn v jiné době, nepochybně by se nejen nechal korunovat českým králem, ale také by uskutečnil přestavbu Rakouska ve federalizovanou říši, ve které by Češi a jiní mohli dosáhnout svých národních aspirací bez rozbití habsburské monarchie na malé státy, mezi Ruskem a Německem odsouzené k neblahé budoucnosti.
Ve své době se však Karel místo toho ocitl „pod koly dějin”; za jásotu zaslepených davů byl na konci války svržen a pak i donucen odejít do vyhnanství, kde přes marné pokusy vrátit se alespoň na uherský trůn mohl jen bezmocně přihlížet rozervanosti střední Evropy, po rozbití Rakouska plné národnostního, třídního i protináboženského fanatismu.
Na otázku, „proti komu a proti čemu se vlastně prosazovala myšlenka státu československého”, by se dalo odpovědět takto: proti světci na trůně, proti našim krajanům, jejichž mateřštinou nebyla čeština nebo slovenština, i proti křesťanskému univerzalismu a celému křesťanství, které mělo být v Masarykově republice nahrazeno jakousi směsí nacionalismu a humanismu.
Nejsem bezvýhradným stoupencem toho, aby byl dnes na Staroměstském náměstí za každou cenu znovu vztyčen mariánský sloup, po 28. říjnu zničený ve jménu ideálů, z nichž se Československo zrodilo. (Samozřejmě bych si to jako mariánský ctitel přál, ale bylo by třeba dosáhnout toho, aby šlo o akt duchovně a ekumenicky pro společnost prospěšný, a ne o podnět k zase ještě dalším předsudkům a nedorozuměním ve vztahu ke křesťanské víře.) Strašlivá rouhání, ke kterým po roce 1918 ve jménu češství a svobody docházelo, masové znesvěcování kostelů, blasfemické ničení a hanobení objektů typu sousoší Nejsvětější Trojice apod. by však každopádně měla být nějak odčiněna anebo přinejmenším aspoň pojmenována.
První léta po rozbití habsburské monarchie jsou v mých očích v neposlední řadě ve znamení kontrastu mezi proti víře běsnící lůzou v Čechách a svatým císařem, posléze umírajícím v exilu v naprosté odevzdanosti do Boží vůle a s modlitbou za český národ a překonání českého církevního rozkolu na rtech.
Bylo by na místě, aby náš poslední (a po svatém Václavovi druhý kanonizovaný) panovník vstoupil do českého povědomí spíš jako „náš Karlíček” než jako „cizácký degenerovaný Habsburk”. Způsob, jakým na něj bylo pohlíženo v českém mainstreamu po 28. říjnu 1918, patří k temným a překonání hodným stránkám našich dějin.