Komunisté a (be)zbožnost

Napsal Vít Machálek (») 24. 7. 2020 v kategorii Soudobé dějiny, přečteno: 415×

Tento měsíc jako by se smrtí Milouše Jakeše (12. 8. 1922 – 9. 7. 2020) uzavřela celá jedna historická epocha. Lze nicméně jen s obtížemi doufat, že s ní skončilo „očkování proti víře“ prováděné ideologiemi, v jejichž vidění světa není pro duchovní či existenciální rozměr žádné místo; k takovýmto ideologiím totiž zdaleka nepatří jen marxismus-leninismus. Proto může být stále aktuální věnovat pozornost způsobu, jakým se předlistopadoví komunisté míjeli s křesťanstvím (nikoliv ovšem s religiozitou, o čemž svědčí mj. i skutečnost, že proti křesťanství bojovali jako proti něčemu, co vnímali jako „konkurenční náboženství“).

Je známo, že v naší zemi (spíš ovšem jen v Čechách než v celém Československu) nalezla komunisty s misijním elánem šířená ateistická víra půdu vcelku dobře připravenou. Ještě na začátku doby komunismu byla sice ještě drtivá většina Čechů pokřtěna, těžko se však ubránit podezření, že se z velké části jednalo spíš o pokřtěné pohany než o věřící křesťany, čemuž nasvědčuje např. společenské dění po druhé nebo už i po první světové válce. 

Milouš Jakeš se narodil právě v té době po roce 1918, kdy zřejmě celá rodina jeho rodičů (z důvodů, které by se sotva daly popsat jako náboženské) přestoupila z katolické církve do nově vzniklé „národní“ Církve československé. Je kuriózní, že v loni vydané knize svých rozhovorů s někdejším šéfem brněnské KSČ Pavlem Pilným mu tento spolusoudruh otázku týkající se náboženství položil – i když způsobem, z něhož je zřejmé, že nezvládá ani základní křesťanskou terminologii („Byli jste křtění?“) – zatímco seriózní historikové z Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny, kteří po roce 2000 vedli rozhovory s někdejšími komunistickými prominenty, vesměs náboženskou rovinu ve svých dotazech úplně ignorovali... Na otázku po případném křesťanském rozměru svého dětství a dětství svých sourozenců každopádně Jakeš Pilnému odpověděl:

„Křest jsme absolvovali všichni. Naše rodina byla v Československé církvi husitské a nejbližší kostel byl dvanáct kilometrů daleko. Nebyli jsme aktivními věřícími, nemodlili jsme se k bohu všemohoucímu. Nechodili jsme do kostela. Snad i proto se ze mne stal ateista.“

Naskýtá se dojem, že Jakeš se prostě o křesťanství nikdy nic nedozvěděl a ani netoužil dozvědět a že k hledání pravdy či hledání odpovědí na základní existenciální otázky u něj dokonce ani v jeho předkomunistickém období nedocházelo. Tím spíš samozřejmě ne poté, co se duševně opevnil hradbami rudé ideologie, za nimiž zůstal zabarikádován nejen v době své fukcionářské dráhy, ale i v polistopadovém období svého dlouhého života. Kniha rozhovorů s Pilným Příběh komunisty je po této stránce až děsivá, protože prozrazuje naprostou „neprůstřelnost“ ideologické víry, jejímž prizmatem Jakeš vnímal i veškeré události posledních třiceti let, aniž by byl s to klást si otázky z jejího rámce vybočující.

Nad četbou knihy se mne stále znovu zmocňovala lítost nad nešťastníky, kteří se stále jen motají ve světě rozškatulkovaném na služebníky a škůdce „věci socialismu“ a nejsou de facto schopni vnímat nejen Boha, ale ani člověka. Ten se jim vždy ztrácí za floskulemi o „pracujícím lidu“, „reakci“ apod. a mění se jen na pouhou figurku na ideologické šachovnici. Znovu však připomínám, že východiskem takto odlidštěného světa může být nejen komunismus, ale jakákoliv jiná ideologie, protože dělení lidí např. na na bojovníky proti změnám klimatu a jejich viníky, na hlasatele práv těch či oněch menšin a jejich odpůrce apod. je zrovna tak kontraproduktivní, i když nemusí nutně vždy sklouznout až k perzekuci jinak smýšlejících, od éry komunismu neodmyslitelné.

Komunísté neviděli živé lidi, ale jen pouhý „lid“, jehož prospěch je třeba zabezpečit právě i za cenu pronásledování lidí. Z jejich úhlu pohledu neexistuje důstojnost duše člověka stvořeného k Božímu obrazu ani nesmrtelnost duše a důležitých je jen těch pár desítek let pozemského života a to, zda se v nich za cenu eliminace kontrarevolucionářů podaří lidu zabezpečit základní materiální výdobytky. Tímto způsobem lze bohužel umlčet i hlas vlastního svědomí.

Ve výše zmíněné knize rozhovorů s příslušníky předlistopadové politické elity jsem vesměs marně hledal pro uskutečňování našeho lidství tak zásadní schopnost svoje svědomí zpytovat, svých selhání litovat a svoje smýšlení ve spojení s hledáním pravdy měnit. Jedná se o druhý díl knihy Vítězové? Poražení? Životopisná interview z roku 2005, obsahující mj. i rozhovor s Miloušem Jakešem. Ten i zde považuje za potřebné prohlásit, že celá jeho rodina byla „nevěřící“ a že ani „nechodil ve škole na náboženství, a to bez toho, že by na to byl tázán. Je opravdu podivné, že historikové zaměření na oral history své respondenty zpravidla ještě naopak od jejich výroků týkajících se víry odvádějí pryč k „důležitějším“ tématům...

I bez jejich přičinění či navzdory jemu je však v tomto ohledu velmi instruktivní už první v knize obsažený rozhovor s komunistickým spisovatelem a předlistopadovým „kulturtrégrem“ Jaroslavem Čejkou. Ten svého času ve srovnání s některými jinými soudruhy opravdu mohl působit téměř jako představitel určitého kulturního uvolnění, takže když tento svůj „liberální“ postoj v rozhovoru zdůrazňuje, i dnešní čtenář by na něj mohl pohlížet bezmála se sympatií. Nebýt ovšem toho, že při první náhodné zmínce o křesťanství sám velmi zřetelně odhalí jeho hranice. Sylva Fischerová, podle Čejky špatná, ale dnes každopádně uznávaná básnířka a prozaička, se v rozhovoru stává terčem výpadu ve spojení se sbírkou, jejíž vydání v Československém spisovateli bylo pro Čejku nemyslitelné. Čejka ji shledal „prolezlou náboženskou tematikou“ (napočítal prý přes padesát čárek, které si dělal pokaždé, když se v knize objevilo slovo Bůh, Kristus nebo kříž) a Fischerovou označuje za „bigotní katoličku“...

Z knihy, kterou zde cituji, je vůbec zřejmé, že komunisté zpravidla nepřiznávají, že by měli něco proti křesťanské víře, ale schovávají se za odpor proti jejímu domněle „přehnanému“ (tj. normálnímu) prožívání. Psychologové by jistě leccos vyčetli např. z výroku někdejšího olomoucého stranického funkcionáře Josefa Votočka, který i po mnoha desetiletích s trpkostí vzpomíná na jakousi křivdu, kterou prý jako kluk utrpěl ze strany učitele, který „byl hrozný patolízal farářů, v Hodolanech zpíval na kůru a chodil do kostela, takzvaný kostelní okno to bylo“. Zkušenost s ním ho prý utvrdila v přesvědčení, že každý, „kdo je přehnaně církevně založený“, tím „vždycky něco maskuje a tadyhle u něho to bylo vlastně něco jako zloba“...

Také několik dalších bývalých funkcionářů používá např. slovo „bigotní“ tam, kde mají ve skutečnosti na mysli prosté praktikování víry. Předlistopadový vedoucí pověytného „13. oddělení“ ÚV KSČ Rudolf Hegenbart například říká, že jeho otec „byl nábožensky založen“, což sice i jej ovlivnělo, ale nikdy se z něj nestal „bigotní katolík, který by lpěl na náboženské víře, chodil do kostela“.

Někdejší předseda ÚV SSM a ÚV ČSTV Jindřich Poledník zase označuje za „bigotní katoličku“ svou matku a po více než půlstoletí stále spíš s hrdostí než s pocitem studu vzpomíná na to, jak ji jako třináctiletý kluk zarmoutil ve chvíli, kdy „hledal něco přesvědčivějšího“ než jen slova „svaté bible“. (Je až neuvěřitelné, jak komunisté dokáží i obraty typu „Svatá Bible“ nebo „všemohoucí Bůh“ vyslovovat s ironií, patrnou i z psaného textu.) Za příznačný by se přitom dal označit fakt, že se při přemýšlení o racionalitě či iracionalitě víry zřejmě už nikdy nedostal na vyšší úroveň, než na jaké byl v těch třinácti letech...

Mnozí z pozdějších soudruhů na rozdíl od Jakeše v dětství absolvovali určitou náboženskou formaci, ovšem z dětské úrovně vnějškové víry se nikdy nedostali dál ke vznitřněné osobní víře. Charakteristická je například vzpomínka českobudějovického funkcionáře Jana Komendy, který uvádí, že byl na přání babičky pokřtěn, že dodnes „umí“ Otčenáš i Zdrávas, ale že „to nebyl samozřejmě žádný vztah k církvi“ a že je „bytostný ateista“.

Osobní ateistické přesvědčení (byť třeba získané bez reálného hledání pravdy značně povrchním způsobem) je však samozřejmě jedna věc a pronásledování křesťanů v celém období let 1948–1989 věc druhá. Je příznačné, že jen jediný ze zpovídaných soudruhů existenci tohoto pronásledování do jisté míry přiznává, i když jen ve vztahu k období stalinismu. Jedná se o Slováka Ludovíta Trubena, někdejšího funkcionáře v Žiaru nad Hronom, který vevztahu ke svému dětství vzpomíná, že „už tak šušky len v kuchyni si vyprávali otec s materou, že v noci zobrali nám farára“. V kontextu těchto vzpomínek na teror a zatýkání lze sotva vnímat jinak než ironicky, když o téže době konstatuje, že jim ve škole ve vztahu k náboženství „vysvetľovali, že ideme budovať nejakú novú spoločnost a toto sú prežitky“. A přesto se s tím spokojil a „išiel touto cestou“, tj. cestou od víry k domnělé racionalitě...

Mnohem děsivější jsou však výroky někdejšího šéfa SSM Jaroslava Jenerála, který si ani po padesáti letech nebyl s to připustit, že popravy kněží stalinistickým režimem obviněných z podílu na teroristickém činu v Babicích nebyly nic jiného než justiční vraždy. Každopádně neříká nic, co by uvědomění si tohoto evidentního faktu nasvědčovalo, a naopak vzpomíná, jak si jeho matka před smrtí přála, aby jí farář nechodil na pohřeb „z jednoho prostého důvodu: Nemohla odpustit, že fara v Babicích sousedila se školou zahradami, a že ti, co zastřelili jejího manžela, se scházeli tam, a že přitom dlouhá léta byli s farářem přátelé. Vždyť když já jsem tam jezdil, tak se sbíraly známky a farář mně některé dával přes plot.“ Pro Jenerála zřejmě ani po těch padesáti letech vůbec nepadá do úvahy, aby konstatoval, že i na základě svých osobních zkušeností měl mít jasno v tom, že babický kněz není žádným teroristou, ale nevinnou obětí nenávisti stalinistů k víře. (Není zcela jasné, zda má na mysli kněze-mučedníka P. Václava Drbolu, anebo jeho babického předchůdce P. Arnošta Poláčka; i Poláček byl ovšem komunisty uvězněn...) 

Závěrem zbývá ještě ocitovat někdejšího vedoucího ideologického oddělení ÚV KSČ Jaroslava Jeníka, který se zpětně popisuje jako jakýsi bojovník za zdravý rozum proti tehdejší stranické věrchušce, o čemž si lze myslet své, a to zvláště také ve vztahu k tzv. církevní politice. Podle Jeníkovy vzpomínky mu Fojtík na ÚV zamítl jeho požadavek, aby na církevní záležitosti mohl místo dosavadního „vnitráka“ Cinoldra angažovat svého „odborníka, erudovaného chlapa, specialistu na církevní politiku“. Tato vzpomínka je snad i historicky cenná jako ilustrace toho, že na rozhodování o způsobu boje proti křesťanství v rámci tehdejšího režimu aspirovaly různé složky, mezi nimiž k silným hráčům dozajista patřila Státní bezpečnost, nijak z ní však neplyne, že by Jeníkův kandidát byl „lepší“ než Cinoldr.

KSČ si každopádně až do pádu režimu zachovala svou ortodoxii spojenou s ideologickým bojem, utlačováním církvím a úsilím o „snižování religiozity“ jako samozřejmou součástí stranické politiky. Dostupná literatura, z níž jsem citoval, neumožňuje důkladnější zkoumání toho, zda v postojích někdejších stranických představitelů došlo v době, kdy už byli jen soukromými osobami, k nějakému posunu. Skýtá nicméně důvod ke skepsi či k tezi, že překročení vlastního stínu je obtížné, a to jistě zejména ve vztahu k Pánu Bohu u lidí, kteří kdysi za součást svého popisu práce přijali Jeho vyhánění z lidských duší.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a šest