Motto: „To je ohromná věc pro stát, když je prezident krásný!“ (Antonín Švehla)
První Československá republika, jejíž sté narozeniny si letos budeme připomínat, byla do značné míry spojena s osobním charizmatem prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka (1918‒1935), který zvláštním způsobem kombinoval převzatou roli stařičkého mocnáře s rolí krásného junáka.
V Čapkově knize o T. G. Masarykovi, nejznámější představitelce žánru „světských hagiografií“ zakladatele československého státu, je zdůrazňována Masarykova krása, elegance a junáctví. (1) Ve vztahu k osmdesátiletému muži to působí poněkud úsměvně, byť není sporu o tom, že Masaryk dokázal do vysokého věku jezdit na koni, na kterém se jeho postava dobře vyjímala. Karel Čapek také cituje výrok premiéra Švehly vztahující se k Masarykovi v bílých jezdeckých šatech, který jsem si vypůjčil jako motto tohoto článku. (2)
Těžko se ubránit dojmu, že je-li pro republiku ohromnou věcí krása hlavy státu, bylo by lepší mít mladou prezidentku než starého prezidenta. S hanbou také přiznávám, že předtím, než jsem si mohl po roce 1989 prostudovat Čapkovy Hovory s TGM, jsem o Masarykově kráse neměl ani tušení. A že když jsme v dětských letech s kamarádem pěstovali filatelii, používali jsme pro prvorepublikové známky s Masarykem, tvořící velkou část našich sbírek, označení „pleška“.
Druhý z našich prezidentů, Edvard Beneš (1935‒1938 a 1945‒1948), svého předchůdce připomínal snad právě jen tou čelní pleší (v jeho případě poněkud předčasnou). Rozhodně neměl jeho figuru. Napodoboval sice všechna jeho gesta a aktivity včetně jízdy na koni, ale dělal při tom dojem špatně vybraného herce, který snaživě hraje roli Masaryka. (To měl tak trochu společné s Václavem Havlem, který v roce 1990 na koni v Lánech také působil divně. Oba – Beneš i Havel – měli údajně společnou i dětskou baculatost, pro kterou byli v chlapeckém věku terčem posměšků.)
Prezident Emil Hácha (1938–1945) byl drobný mužíček fyzicky ještě zranitelnější než Edvard Beneš, který se ovšem na rozdíl od něj nechtěl podobat Masarykovi a na rozdíl od obou svých předchůdců rozhodně odmítal osobní kult. Po svém zvolení prezidentem republiky trval na tom, že jeho portrtéty se nemají objevit na známkách ani viset v úředních místnostech.
To by snad někdo mohl považovat za projev komplexů z podoby vlastní tváře, která se v případě našeho třetího prezidenta „vyznamenávala vysloveně nesouměrnými rysy, zejména nápadně širokými ústy s poněkud vyčnívajícími velkými zuby“. (3) Ničím takovým ovšem Hácha ve skutečnosti netrpěl. O svém fyzickém zjevu naopak často vtipkoval a tímto způsobem dokázal odlehčit i velmi vypjaté chvíle doby nacistické okupace. Charakteristický je jeho výrok v okamžiku, kdy se ke své velké radosti dozvěděl, že dva z jeho ministrů, kterým hrozilo zatčení gestapem, šťastně uprchli z protektorátu do exilu: „Teď musím nasadit svůj gorilí ksicht a oznámit Frankovi s bolestí, že ti dva zradili.“ (4)
V autobiografickém románu V Zářečí se nebrečí, ve kterém spisovatel Jaroslav Baláš popsal své prožitky kluka přicházejícího ze Slovenska do protektorátu, se objevuje tato humorná pasáž: „Ve třídě bylo všechno stejné jako v té mé trenčínské. Jen obraz v čele byl jiný. Místo farářského kolárku pod dvojitým podbradkem byl tady zarámován nějaký vyděšený pán a silně mi připomínal žabáka, kterého Jurko Pagáč učil skákat zapálenou sirkou, za což jsme byli rodiči oba ztrestáni.“ (5)
Jozef Tiso, onen muž v „kolárku pod dvojitým podbradkem“, do tohoto mého přehledu krásy našich prezidentů nepatří, byť antiklerikálním karikaturistům a spisovatelům (k nimž by se dal zařadit i Jaroslav Baláš) skýtal v době komunismu vděčné téma. Karikovat prezidenta Klementa Gottwalda (1948–1953) si naproti tomu každý, komu byl život milý, musel rozmyslet, i když tento první alkoholik na Hradě by mohl být jistě také dobrým terčem. Jeho nezapomenutelný popis podala ve svých memoárech, vzniklých ovšem až v exilu, Heda Margoliová, která se s namol opilým Gottwaldem setkala v dobách jeho největší slávy: „Ta fialově rudá tvář, ta tupá opilá očka utopená v tuku, to chraplavé, nesmyslné blábolení ‒ to je náš prezident!“ (6)
V zájmu historické pravdy je však třeba konstatovat, že mezi komunistickými prezidenty byli i adepti na titul hradního „misáka“. Prezident Antonín Zápotocký (1953–1957), jehož zjev národ ocenil přezdívkou „ušaté torpédo“, mezi ně zdánlivě nepatřil, pohled na některé jeho fotografie je však až překvapující. Uniforma vrchního velitele československé branné moci mu například slušela mnohem lépe než Benešovi. A na snímcích z mládí (v němž byl Zápotocký velmi aktivní ve vztahu k opačnému pohlaví) má tento dělnický politik podobu vysloveněho elegána s frajersky nakrouceným knírem, nosícího „slušný proužkovaný oblek s vestou, kravatu a vysoký škrobený límec“. (7)
Prezident Antonín Novotný (1957–1968) se na rozdíl od svého předchůdce vyznačoval velmi spořádaným osobním životem – bez ohledu na to, že rozhodně patří k adeptům na titul prezidentského krasavce č. 1. Západoněmečtí novináři mu přezdívali „der schöne Tony“. Pozdější autor jedné z knih o našich prezidentech se nad tím podivuje, když o Novotném píše: „Muž bez jiskry a bez šarmu, s úzkými rty a tvrdýma očima. Je skoro záhadou, proč ho v polovině 60. let německý týdeník Stern vyhlásil nejhezčím politikem světa.“ (8)
V jiné z prezidentských monografií však Novotného životopisec jeví pro jeho krásu větší porozumění: „Novotný měl ostře řezanou příjemnou tvář. Chodil rád dobře a elegantně oblečen, a to způsobilo, že se líbil ženám. On sám si to však vůbec neuvědomoval, lépe řečeno, bylo mu to lhostejné, pro něj existovala jen jeho Božena. Svědkové uvádějí, že jednou při jakési společenské příležitosti mu populární česká herečka složila nečekaný kompliment: ,Jste velice pěkný a přitažlivý muž, soudruhu prezidente,‘ řekla mu prý. ,Co vaše paní, nežárlí na vás?‘ Zaskočený Novotný zrudl rozpaky a nevěděl, co má odpovědět.“ (9)
Prezident Ludvík Svoboda (1968–1975), naše jediná hlava státu, která nebyla jen vrchním velitelem ozbrojených sil podle ústavy, ale i skutečným generálem a válečníkem, byl z hlediska mužné krásy oproti svým předchůdcům ještě více hendikepován vysokým věkem, ve kterém se dostal na Hrad. Jako mladý důstojník snad mohl být elegánem, v prezidentské funkci však působil spíš jako karikatura „krásného starce“ Masaryka.
Poslední komunistický prezident Gustáv Husák (1975–1989) na rozdíl od Antonína Novotného (a ve shodě s většinou našich prezidentů) nikterak nebyl přísným vyznavačem monogamie. Ve svých mladších letech k přitažlivosti pro ženy nepotřeboval moc, ale nepochybně působil osobním šarmem, jakkoliv překvapivé je to pro nás, kteří jsme jej zažili v roli „prezidenta zapomnění“. I v té se však v rámci možností snažil o eleganci sice „nemocného starce s tlustými brýlemi na očích, ale v dokonale padnoucím obleku“. (10)
S prezidentem Václavem Havlem (1989‒1992 a 1993‒2003) přišel na Hrad Husákův protipól v podobě spojení osobního šarmu s vytahaným svetrem či krátkými kalhotami. Šarm Václava Havla, v mládí známého pod nepříliš lichotivou přezdívkou Chrobák a v době svého prezidentství zase americkými novináři obdařeného také nepříliš valnou charakteristikou „pán s vlasy barvy piva“, byl šarmem rafinovaného druhu.
Krása prezidenta Václava Klause (2003‒2013) už zase připomínala spíš husákovské dokonale padnoucí obleky než havlovský disidentský šarm. Klaus „se vždy oblékal elegantně a potrpěl si na vybrané kravaty. Občas chodil i ve sportovním, ale přiznal, že například džínovou bundu by si neoblékl. Naopak nosil dokonalé doplňky, třeba luxusní hodinky.“ Posléze se „začal oblékat ještě výrazněji. K nepřehlédnutí jsou jeho drahé obleky, které mu dokonale padnou. Trochu omezil konzervativní styl a bral si třeba květovanou vestičku či kulaté brýle lenonky. A nechal se módně ostříhat na ježka a účes si pravidelně udržoval.“ (11) Tyto změny údajně souvisely s Klausovým (kulantně řečeno) nekonzervativním osobním životem.
Prezidentu Klausovi každopádně nelze upřít na jeho věk pozoruhodnou fyzickou kondici, která by mohla připomínat Masaryka z prvních období jeho prezidentství, byť se neprojevovala masarykovskou jízdou na koni a „sokolováním“, ale spíš hraním tenisu či chozením do Prčic.
Skutečný oříšek představuje teprve krása Miloše Zemana, jehož „sportovní“ aktivity jsou totožné s těmi, které jsem již zmínil u Klementa Gottwalda. Díky své mohutné postavě by snad dnešní prezident také mohl být přirovnán k ztepilému Masarykovi, ten však byl údajně ještě vyšší, zatímco v tloušťce podle humoristických komentářů, které kdysi vycházely v Mladé frontě DNES, Zemana o prvenství mezi státníky připravil Vladimír Mečiar. Zemanovi prý tedy může být uznáno jen prvenství na poli nevkusu, protože „jeho terylénová saka a náprsenka věčně pokecaná laciným kečupem vejdou do dějin, stejně jako kulovitý útvar z vazkých nažloutlých slin, který se mu objevuje v koutku úst při každém projevu a jemuž novináři říkají kašička. K tomu nutno přičíst sešmaťchané boty, kaskády podbradků, zálibu v tlačence, utopencích a Františku Ringo Čechovi…“ (12)
Závěrem se musím vrátit k výroku Antonína Švehly, na rozdíl od těchto slov míněnému vážně. Uvidíme, zda z nadcházejících prezidentských voleb vzejde „ohromná věc pro stát“. Každopádně mám za to, že krásu stávajícího prezidenta by se za ni ani jeho skalní obdivovatelé označit neodvážili. Možná ale dělají chybu, protože v našem národě, ve kterém se jisté popularitě těší slogan „pivo dělá/ hezká těla“, by to nebylo bez vyhlídek na úspěch.
Poznámky:
1) Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 437 aj.
2) Tamtéž, s. 468.
3) František Weyr, Paměti 2: Za republiky (1918–1938), Brno: Atlantis, 2001, s. 96.
4) Jakub A. Zemek, Vatikánský špión, Olomouc: MCM, 1991, s. 26.
5) Jaroslav Baláš, V Zářečí se nebrečí, Praha: Naše vojsko, 1986, s. 42.
6) Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, Praha: Academia, 2003, s. 117.
7) Pavel Kosatík, Osm žen z Hradu: Manželky prezidentů, Praha: Mladá fronta, 1993, s. 191.
8) Libor Budinský, Deset prezidentů, Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2003, s. 162.
9) Jiří Pernes, „Antonín Novotný“, in: Marie Ryantová a kol., Českoslovenští prezidenti, Praha–Litomyšl: Paseka, 2016, s. 204.
10) Libor Budinský, Deset prezidentů, s. 219.
11) Tamtéž, s. 256.
12) Martin Komárek – Ladislav Verecký, Objevy aneb když byl králem zeman…, Praha: Apsida, 2002, s. 7.
2024 ©