Není prezident jako prezident (Hácha, Svoboda a dvojí okupace)

Ode dneška do 21. srpna bude mé blogování – v tomto prázdninovém období ovšem méně pravidelné – spojeno především s tragickým výročím sovětské okupace Československa. Dnes se zaměřením na postavu tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody (25. 11. 1895 – 20. 9. 1979) a na její srovnání s prezidentem Emilem Háchou (12. 7. 1872 – 27. 6. 1945), jehož výročí narození připadá na dnešní den.

Čestmír Císař, který byl „takřka protikandidátem“ jak Svobody v prezidentských volbách z roku 1968, tak ještě i Havla na sklonku roku 1989, publikoval jako starý muž a pamětník všech hlav československého státu knihu Moji českoslovenští prezidenti. (1) Řada mých československých prezidentů by začínala právě Svobodou. Jeho prezidenství sice skončilo v době, kdy mi teprve pět let, takže si je sotva mohu pamatovat, v živé paměti mám však každopádně televizní přenos Svobodova o čtyři roky pozdějšího pompézního pohřbu.

Už zde začínají protiklady mezi příběhy prezidenta Háchy a prezidenta Svobody: Háchův pohřeb byl totiž naopak krajně skromný a před veřejností zcela utajený. Na rozdíl od Svobody, nad jehož rakví zaznívaly jen komunistické fráze, se ovšem zase Háchovi dostalo církevního pohřbu spojeného s modlitbou za jeho duši…

Nepočítáme-li poměrně vysoký věk a křehké zdraví obou prezidentů (Hácha i Svoboda byli v prezidentském úřadě trápeni postupující arteriosklerózou), jediným styčným bodem jejich působení byla právě jen tragičnost doby, v níž stáli v čele našeho státu. Jinak šlo o osobnosti velmi rozdílné. To bylo dáno již tím, že zatímco Hácha, docent právnické fakulty a prezident správního soudu, tvořil společně se svými předchůdci Masarykem a Benešem trojici prezidentů vzešlých z univerzitních prostředí a spojených s českou demokratickou tradicí, Svoboda byl čtvrtým z řady komunistických prezidentů, kteří nebyli žádnými intelektuály a neměli nic společného s demokratickým právním státem.

I Svoboda sice za masarykovské republiky samozřejmě působil v jejích službách, ovšem jako voják, zastávající různé armádní funkce. Převor znojemského dominikánského kláštera Jakub Zemek, který měl sám s rodinou Svobodových ne právě radostné zkušenosti (za nacistické okupace pomáhal ukrývat Svobodovu ženu a dceru, ale ty se mu pak odmítly jakkoliv odvděčit v době, kdy putoval na dlouhá léta do komunistického vězení), přesto o Svobodovi ve svých pamětech mluví pěkně ne jako o komunistovi, ale jako o věřícím a snad „v duši čestném“ člověku, který byl „odchovaný první republikou, kdy se vojáci vůbec nestarali o politiku“; proto se podle Zemka posléze jako politický „analfabet“ spíš proti své vůli „stal hříčkou všemocné partaje“. (2) Existují ovšem i jiná svědectví a především výroky samotného Svobody, z nichž vyplývá, že již v roce 1939 spolupracoval se sovětskou rozvědkou, díky důvěře Sovětů a Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR se stal za války velitelem československé jednotky v Sovětském svazu a generálem a po válce „nepolitickým“ ministrem národní obrany který byl však ve skutečnosti tajným komunistou a sehrál důležitou roli i v převratu z února 1948. (3)

V prezidentské volbě z března 1968 hrála každopádně svou roli skutečnost, že nový prezident musel být přijatelný pro Sověty, podobně jako z prezidentské volby z listopadu 1938 musel vzejít prezident přijatelný pro Němce. V osmatřicátém se v osobě Háchy našel kandidát, který byl takto přijatelný navzdory svému odporu k nacistické ideologii a svému československému vlastenectví: jediným důvodem Háchovy přijatelnosti byla totiž skutečnost, že jako muž práva zachovával v roli prezidenta prvorepublikového Nejvyššího správního soudu vzornou nestrannost ve sporech týkajících se národnostní otázky. V případě Svobody se naproti tomu v osmašedesátém objevil prezident, jehož dlouholeté vztahy k „sovětským soudruhům“ byly zcela jiného rázu.

Zatímco Emil Hácha byl do čela pomnichovské republiky vybrán jako skutečně nadstranická a těžce zkoušený národ sjednocující osobnost, Svobodovu volbu z 30. března 1968 lze z tohoto hlediska vnímat jen jako žalostný omyl. Rozdíl byl ovšem dán už způsobem výběru: V listopadu 1938 byl u nás sice už pluralitní stranický systém z doby první republiky částečně likvidován, ale o výběru vhodné osobnosti pro úřad prezidenta republiky se kuloárově domlouvali a nakonec shodli právě představitelé politických stran či osobnosti z různých částí politického spektra. O výběru Svobody naproti tomu rozhodovali jen představitelé KSČ jako jediné státostrany, a pokud přicházely do úvahy i jiné osobnosti, tak zase jen z řad komunistů.

Za daných okolností se zdálo znamenat hodně už to, že reformní komunisté v čele s Dubčekem vybrali na Hrad muže, který se nijak nepodílel na zločinech páchaných za Gottwalda a jeho nástupců. Svoboda pak po svém zvolení položil věnce jak na hrob svých zločinných předchůdců Gottwalda a Zápotockého, tak i na hrob Masaryka a Beneše. (4) Zdánlivě tak napdobil smířlivé gesto prezidenta Háchy, který po svém nástupu do úřadu uctil jak ostatky svatého Václava ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta, tak i hrob T. G. Masaryka v Lánech. Ve skutečnosti je ovšem rozdíl mezi těmito dvěma gesty na první pohled víc než patrný. Pražskojarní republika se nemohla odstřihnout od padesátých let a ve vztahu k důstojnějším obdobím našich dějin mohla nanejvýš nesměle pošilhávat směrem k první republice, zatímco ve vztahu ke svatováclavskému státu předcházejícího tisíciletí nepřicházelo v úvahu ani to zašilhání.

Zajímavé však je, že i když Svoboda po svém zvolení uctil Benešův hrob v Lánech, ve své knize Z Buzuluku do Prahy předtím o Benešovi psal de facto negativněji než o Háchovi. Připomněl v ní naprosté odsouzení Háchovy kapitulace z 15. března 1939 v Benešových poválečných pamětech a s celkem výstižnou ironií konstatoval, že prezident Beneš „zapomněl dodat, že 15. březnu předcházel Mnichov a jeho vlastní souhlas s tímto hanebným aktem, který zahájil rozbíjení československého státu“, a bezostyšně tvrdí, že „Hácha, který už pro ozbrojený odpor ztratil Benešovou vinou všechny hlavní předpoklady, se měl do okupantů pustit a Čechy a Moravu bránit!“ (5) Ironií je ovšem i to, že Svoboda, nesmiřitelně pranýřující Benešovo mnichovské kapitulanství, v době svého vlastního prezidentství o nějaké obraně proti okupaci vůbec neuvažoval…

Zatímco mezi zvolením Háchy a nacistickou okupací uplynulo jen tři a půl měsíce, Svobodu zastihla okupace Československa v pátém měsíci od jeho uvedení do úřadu. Bilance oněch předcházejících měsíců se ovšem výrazně lišila – Hácha si v nich byl plně vědom toho, jaké nebezpečí státu vydanému na milost a nemilost nepříteli hrozí, a dělal pro jeho přežití, co mohl (a každopádně viděl v Hitlerovi našeho úhlavního nepřítele), Svobodův postoj ke Kremlu byl jiný a ve vztahu k jeho předokupačnímu působení existuje vážné podezření, které se jeho pozdější splynutí s pookupační „normalizací“ zdá potvrzovat.

Jaroslav Šabata, pražskojarní tajemník jihomoravského KV KSČ, který posléze většinu let, v nichž Svoboda seděl na Hradě, strávil jako politický vězeň v kriminále, nepochyboval o tom, že Svoboda byl už od počátků svého prezidenství „demokratizačním hnutím zneklidněn a že v tomto směru našel společnou řeč s Gustávem Husákem: ,Zcela jistě se domluvili nejpozději – odhaduji – v květnu, červenci 1968, že je nutno narovnat vztahy k Sovětům jakýmkoliv způsobem. Já vím o rozhovoru mezi nimi, který proběhl na Javorině, na – tenkrát se o tom mezi zasvěcenějšími hodně mluvilo – česko-slovenských dnech. Oba se shodli, že vývoj v Československu zašel příliš daleko, že tedy to vlastně kontrarevoluce sui generis je a že Rusové mají pravdu. Navíc také byli přesvědčeni, že jít proti Rusům je nesmysl v tom světě, jak tehdy vypadal, v tom rozděleném světě na Západ a Východ. Oni respektovali danou geopolitickou situaci a v jejím rámci, zvláště po srpnu 1968, se snažili obnovit důvěru Sovětů naprosto upřímně…“ (6)

Tak jako jsou rozporuplná svědectví o někdejším působení generála Svobody, odporují si i svědectví o působení prezidenta Svobody, a to především ve vztahu k osudové chvíli sovětské okupace. Některá z nich staví prezidenta do role toho, kdo invazi a plány okupantů statečně odmítl, zatímco jiná (např. Biľakovo) právě naopak. Jisté je, že Svoboda odmítl jmenovat čistě kolaborantskou „dělnicko-rolnickou vládu“, zřejmě však nešlo o odmítnutí zásadního rázu. Podle vzpomínek vedoucího prezidentské kanceláře Ladislava Nováka, který byl přítomen prezidentovu jednání s evidentními vlastizrádci Kolderem, Indrou, Biľakem a Lenártem, kteří 21. srpna 1968 přijeli na Hrad v doprovodu a pod ochranou vojáků sovětské okupační armády, Svoboda s touto spodinou tehdejší československé politiky zcela vážně debatoval o jejím úmyslu vytvořit kolaborantskou vládu a dokonce připomínkoval personální návrh jejího složení. Zdá se, že hrál dvojí hru jakéhosi lavírování mezi dubčekovci a těmi, kteří okupační vojska do Československa pozvali. (7)

Jestliže nakonec zachoval dekórum a zůstal na straně legálních předokupačních státních orgánů i v době, kdy byli někteří jejich představitelé odvlečeni do Sovětského svazu, nelze z toho vyvozovat, že by se v době okupace projevil statečně. V době obrovského celonárodního odporu proti okupantům nebylo k nepřipojení se ke kolaborantům stíhaným krajním opovržením celé společnosti „třeba zvláštní statečnosti, spíše naopak“. (8)

Je třeba připomenout, že Svobodova situace v Praze v době sovětské okupace byla úplně jiná než Háchova situace v Berlíně v době okupace nacistické. Nešlo jen o to, že Hácha byl v cizině a že jeho odpovědnost byla větší vzhledem k tomu, že ze strany nacistů reálně hrozilo masové vyvražďování českého národa, ale i o to, že Hitler se s ním nehodlal o ničem bavit, zatímco Svoboda si vyjednávání a ústupky ze strany Moskvy mohl snadno vynutit za situace, kdy se Sovětům scénář okupace vymkl z rukou. V protikladu k srpnu 1968 je jistě nemožné představit si, „že týden po 15. březnu 1939 je Praha polepena protinacistickými plakáty a rozhlas škodolibě informuje o tom, jak německé jednotky zmateně bloudí v polích“… (9)

Háchův rozhlasový projev k národu z 16. března 1939, v němž prezident v Čechách bezezbytku ovládaných Němci hovořil o svém zármutku a o svých opatřeních proti ovládnutí protektorátu českými fašisty, byl i za neporovnatelně horších podmínek svým způsobem lepší než to, s čím se po 21. srpnu 1968 k národu obracel Svoboda. Ten sice konstatoval, že k invazi došlo bez vědomí československých orgánů a – podobně jako Hácha ve svých protektorátních projevech – občany vyzýval k zachování klidu a rozvahy, ale vzhledem k tomu, že měl na rozdíl od Háchy možnost mluvit k národu svobodně, bez jakékoliv kontroly ze strany okupantů, od něj lidé jistě čekali více. Také Svobodovo jednání se Sověty bylo jen zdánlivě podobné Háchovu jednání s Hitlerem, protože ve vztahu k Háchovi to byli samotní nacisté, kdo prezidentovi zdůrazňoval, že může zabránit strašnému krveprolití jedině bezpodmínečnou kapitulací, zatímco Svobodův na první pohled sympatický důraz na to, že ze své strany učiní vše pro zabránění krveprolití, se stal výzvou k ústupkům určenou nikoliv Brežněvovi, ale Dubčekovi.

Hácha se vydal do Berlína v době, kdy invaze byla teprve na spadnutí, a v Berlíně se ji marně snažil odvrátit. Svoboda naproti tomu do Moskvy odcestoval dva dny po invazi a de facto v ní přispěl k legalizaci okupace. Legální československé vládě (resp. tomu, co z ní po zadržení premiéra Čerrníka okupanty zbylo) prezident sdělil, že jeho zamýšlená cesta do Moskvy „může být přirovnána k cestě Háchy do Berlína“, že by to však „bylo srovnání falešné“, protože jemu jde jen „o návrat našich vedoucích státních a stranických představitelů“. (10) Jaksi však zapomněl dodat, že k návratu Rusy unesených dubčekovců do Prahy a do funkcí dojde jen za cenu jejich kapitulace.

Nejneuvěřitelnější je však to, že s sebou do Moskvy přivezl Husáka, čímž vlastně Rusům sám nabídl vhodnou osobu, na kterou by mohli v Československu vsadit. Svobodova cesta do Moskvy sice nebyla přesně tím, co od něj okupanti očekávali (tím bylo legalizování invazí dosazené kolaborantské vlády), ale poté, co už původní scénář padl, jim nepochybně vytrhla trn z paty.

V Moskvě sice prezident zdánlivě dosáhl toho, že se vězňové v čele s Dubčekem změnili v účastníky mezistátních jednání, ovšem výsledek těchto velmi nerovnoprávných rozhovorů ovlivnil tak, aby s ním okupanti mohli být spokojeni. O průběhu moskevských jednání vydali svědectví jeho českoslovenští účastníci z řad dosavadních pražskojarních i budoucích normalizačních vládců. Z těch druhých tak jako poslední na sklonku svého života učinil samotný Gustáv Husák, hájící se nakonec tím, že nenormalizoval „z chuti“, ale z nezbytnosti. Husákův někdejší „dvorní historik“ Viliam Plevza, který začátkem devadesátých let redigoval finální podobu jeho vzpomínek a názorů, v knize Vzostupy a pády: Gustáv Husák prehovoril Husákovu (sebe)obhajobu ve vztahu k moskevským rozhovorům formuloval jako citaci slov Emila Háchy: „Sme bez zbrane zatvorení so šialencom, ktorý je úplne vyzbrojený, a to musí určovať naše činy, aby sme nerozvážnosťou nezničili národ.“ (11)

I když si podle nečekané husákovské výtky Dubček se svými druhy v Moskvě na tato Háchova slova „nespomenul“ (12), opak je pravdou. V době, kdy už se schylovalo k podepsání Moskevského protokolu, pražskojarní tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář v Kremlu předsedovi Národního shromáždění Josefu Smrkovskému a dalším řekl, že pro něj osobně „je přínosem tohoto jednání cosi nečekaného: pochopil jsem Emila Háchu“. Podle Mlynářova svědectví se při tom „nikdo nepohoršil: na Háchu jsme si tam asi vzpomněli všichni“. (13)

Je ovšem nutné znovu připomenout, že Háchova situace byla ve skutečnosti mnohem horší. V Berlíně mu vyhrožovali leteckým srovnáním Prahy a dalších měst se zemí, přičemž bylo evidentní, že nacisté jsou těchto věcí opravdu schopni (stačí připomenout pozdější osud Rotterdamu, Coventry, Varšavy aj.). V srpnu 1968 sice zřejmě také hrozilo krveprolití velkých rozměrů, rozhodně však nebyla ohrožena fyzická existence českého národa. Není pochyb o tom, že kdyby šlo Háchovi jen o jeho vlastní život – tak jako v Moskvě Dubčekovi a spol. – určitě by podpis tzv. berlínského protokolu odmítl.

Jeden podstatný rozdíl mezi ním a Svobodou je pak snadno prokazatelný a hmatatelný: Hácha sice z důvodu záchrany národa před zmasakrováním nakonec pokládal za nutné berlínský protokol podepsat, vymohl si však vyškrnutí zmínky, že podepisuje i jménem vlády, a chtěl celou poskvrnu spojenou s tímto podpisem nést výhradně jen sám. Svoboda naopak vyvíjel nevybíravý nátlak na všechny v Kremlu přítomné Čechoslováky, aby moskevský protokol podepsali, a navíc už od začátku „jednání“ fakticky sám dělal všechno proto, aby existující manévrovací prostor (který Dubček na rozdíl od Háchy měl) zmenšil na minimum.

„Největší vina za naprostou kapitulaci československého vedení před sovětským nátlakem a za opuštění politiky demokratizace leží jednoznačně na prezidentu Svobodovi, který z dosud nejasných důvodů sehrál v Moskvě úlohu pomocníka kremelských vůdců. […] Ludvík Svoboda svou autoritou zaštítil nerovný vztah mezi všemocnými Sověty a bezbrannými zajatci. Pokud nechtěli českoslovenští politikové ze svých zásad ustoupit, nutil je k tomu nevybíravými prostředky; pokud váhali, obviňoval je z hazardérství, lehkomyslnosti a neodpovědnosti. Jejich postoje ve prospěch Sovětů ovlivňoval i tím, že je neinformoval pravdivě a úplně o vývoji doma. […] Navíc se snažil uklidňovat situaci ve vlasti, přestože trvající celonárodní odpor v kombinaci s případným statečným postojem zadržovaných politiků mohl přinést při jednáních značný užitek. […] Zdeněk Mlynář také dosvědčuje, že se Ludvík Svoboda rozkřičel na Františka Kriegla, který jako jediný odmítl vnucený text protokolu podepsat a podobně se snažil přimět k poslušnosti Alexandra Dubčeka, když se ještě naposledy před chystaným podpisem závěrečné podoby protokolu vzchopil k politickému odporu. V protokolu, který na závěr jednání v Moskvě přijali, se českoslovenští představitelé zavazovali, že neuznají XIV. sjezd KSČ, znovu zavedou cenzuru, z vedoucích míst odstraní politiky nepohodlné Sovětům a naopak dosadí jejich stoupence. Současně přislíbili legalizaci pobytu sovětských vojsk na československém území. Jediný František Kriegel odmítl protokol podepsat, všichni ostatní se sovětskému diktátu podrobili.“ (14)

Hácha se sice kdysi v Berlíně nechal přinutit k podepsání dokumentu, který nacistům usnadňoval obhajování okupace našich zemí, žádné závazky podobné moskevským však nepřijal a naopak po návratu do Prahy pohotově rozpustil Národní shromáždění, aby si jím nacisté nemohli nechat okupaci legalizovat. Později také výslovně odmítl např. složení slibu věrnosti Hitlerovi. Alexander Dubček nemá tak docela pravdu, když ve své auobiografii říká, že smlouva, kterou pod velkým nátlakem podepsal v Moskvě, měla pro Československo „děsivou podobu něčeho, co už znalo z mínulosti: vypadala skoro jako kopie protektorátu Čechy a Morava (15), kterou vnutil poslednímu předválečnému československému prezidentovi dr. Emilovi Háchovi Hitler v Berlíně 15. března 1939“. (16)

Z Dubčekových memoárů je třeba ocitovat ještě úryvek, v němž Dubček popisuje svůj již zmíněný poslední pokus vzbouřit se proti podepsání moskevského protokolu, při kterém se mu ze strany jeho spolusoudruhů nedostalo žádné podpory:

„Svoboda přišel ke mně a řekl, že teď už je pozdě a musím podepsat. Černík poznamenal, že kdybychom nepodepsali teď, mohli by nás donutit podepsat příště něco mnohem horšího. Smrkovský si nebyl jist, ale řekl, že když všechno uvážíme, nemáme jinou možnost než protokol podepsat. Po krátké odmlce uvedl paralelu s rokem 1939, kdy se prezident Hácha vrátil z Berlína. Řekl: ,Podařilo se jim věci zpomalit a zachránit mnoho lidí.‘“ (17)

V případě Háchy, Eliáše a spol. toto konstatování bezesporu platí. Ve vztahu k dubčekovské garnituře je naopak značně sporné, zda vůbec něco zachránila. Toto srovnání je každopádně podstatné pro historické hodnocení osobnosti prezidenta Háchy, jehož naivní odsuzování jako domnělého zrádce a kolaboranta už po srpnu 1968 není možné. Od dob sovětské okupace a s ní spojené skutečné (a nikdy nepotrestané) vlastizrady Biľaka a spol. je naopak nevyhnutelná otázka, proč museli přeživší spolupracovníci dr. Háchy po válce strávit dlouhá léta ve vězení.

Jedním z nich byl i Háchův dlouholetý tajemník doc. Kliment, postava v rámci let 1938–1945 kontroverzní, avšak ve srovnání s politiky doby normalizace nesporně úctyhodná. Ten na podzim roku 1968 (pouhých osm let po svém propuštění z vězení na amnestii) v časopise Politika publikoval výnluvnou kritikou toho, že marxističtí historikové hanobí druhou republiku, která ani pod velikým tlakem nepřistoupila např. k nacisty požadované perzekuci židů, a jako „poslední žijící účastník berlínské cesty 14. března“ projevil „zbožné přání“, aby bylo podle pravdy konstatováno, že nedošlo k žádnému „odevzdání československé suverenity“ do Hitlerových rukou a že „na celém jednání mělo státoprávní povahu jedině Háchovo prohlášení, konstatované norimberským soudem, že za vládu nemůže nic prohlašovat ani podepisovat“. Kliment také připomněl, že Hitlerův výnos o zřízení protektorátu byl anekčním dekretem Hitlera, „který se ani slůvkem na nějakou snad Háchovu dispozici neodvolal, nýbrž výslovně zdůraznil, že území se stává součástí jeho říše a ze své moci že on uděluje obyvatelstvu autonomii“. (18)

Klimentův článek byl jen jednou z mnoha připomínek údělu prezidenta Háchy, zaznívajících po 21. srpnu 1968 do zřejmých dobových souvislostí. K třicátému výročí 15. března 1939 vyšla v časopise Reportér mj. ukázka z knihy amerického historika Williama Shirera Vzestup a pád třetí říše s mezititulkem „Křížová cesta Dr. Háchy“. (19)

V březnu 1969 už prakticky končila možnost svobodného psaní médií. Reportér se v příloze k výročí nacistické okupace omezil na nepřímé, ale jasné narážky, když se např. zmínil o tom, že tehdejší okupanti „byli dost rozumní, než aby vyžadovali naši lásku. Spíše počítali od prvních hodin s nenávistí a odporem, kterým náš národ vítá každého nepřítele.“ (20) V této narážce šlo o vyjádření toho, že sovětská okupace je ještě zrůdnější než kdysi nacistická, protože současní okupanti se dožadují lásky národa, který tak brutálně znásilnili. V podtextu se jednalo i o výraz pohrdání československými představiteli, kteří okupanty „milují“. V tom právě spočíval naprostý protiklad mezi Háchou, který okupanty nenáviděl, a československými komunisty, pro které byla Moskva předmětem „lásky“. (21)

Zajímavým způsobem připomněl Háchu i časopis Host do domu, jenž mezi dokumenty publikovanými k výročí 15. března citoval mj. výroky Benešova kancléře Smutného, jenž v roce 1943 zdůraznil, že Hácha nemůže být nazýván "quislingem", protože nikdy neměl nic společného ani s nacistickou ideologií, ani s těmi, kdo v různých evropských zemích napomáhali její expanzi. A také výroky samotného Háchy, který se před třiceti lety obrátil k představitelům Národního souručenství více než aktuálními slovy: „Na nás nyní jest, abychom udrželi svůj národ, abychom zamezili jeho rozkladu, abychom sebrali všechnu mravní sílu tak, abychom neposkytovali obraz národa mravně rozvráceného, neboť takovýto národ nemohl by očekávat nic než záhubu a k ní ještě pohrdání.“ (22)

O měsíc později, 17. dubna 1969, nastoupilo do čela Komunistické strany Československa nové vedení, které mravní rozvracení národa naopak samo provádělo. Prezident Svoboda měl tehdy výrazný „podíl na odstranění A. Dubčeka z místa 1. tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce“. (23)

Jak jsem se již zmínil, takřka jedinou podobnost mezi Háchovým a Svobodovým prezidentstvím představovalo neustálé zhoršování jejich zdravotního stavu. To v Háchově případě oslabovalo jeho schopnost čelit okupantům, zatímco v případě Svobody se o oslabení tak jako tak nepřítomné vůle vzdorovat nedalo mluvit. Lze nicméně předpokládat, že ke zhoršování Svobodova zdravotního stavu přispívala atmosféra doby normalizace, v níž dokonce ani prezidentu republiky nebylo dovoleno publikovat jeho paměti (24); s nacistickým terorem proti bezbranným českým lidem, pod jehož tíží se rozvíjela nemoc prezidenta Háchy, to ovšem srovnávat nelze.

Tragický konec života Emila Háchy, který byl v květnu 1945 zatčen bez ohledu na to, že prezident mohl být podle ústavy odsouzen nanejvýš ke ztrátě svého úřadu, je dobře znám. Dr. Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci dne 27. června 1945, tedy vlastně pět měsíců před vypršením svého prezidentského mandátu, který byl podle ústavy z doby první republiky sedmiletý.

Svoboda byl podle socialistické ústavy zvolen na pět let a po uplynutí pětiletého mandátu zcela formální „volbou“ Federálního shromáždění za předsednictví Aloise Indry (téhož muže, kterého měl Svoboda v noci na 21. srpna 1968 na přání okupantů jmenovat premiérem) v březnu 1973 znovu potvrzen ve funkci bez ohledu na to, že jeho zdravotní stav její faktický výkon neumožňoval. Do penze byl poslán až o dva roky později, kdy si Gustáv Husák přibral k nejvyššímu stranickému postu i nejvyšší státní funkci. Svobodův truchlivý pohřeb ze září 1979 jsem již zmínil. Byl v jistém smyslu mnohem méně důstojným koncem životní dráhy než tragický konec Háchův, který nebyl ničím jiným než dovršením jeho veliké osobní oběti.

„Za Hitlera nikdo z protektorátních špiček nevěděl, zda ho zítra nepřevezou do koncentračního tábora. Zato každý věděl, že dožije-li se konce války, vděku národa se nedočká.“ Za Brežněvova protektorátu naproti tomu „plynuly z postů a postíčků jen výhody a nutnost občas ideologicky blábolit, ale žádné riziko“. Takto výstižně popisuje protiklad mezi dvojí pookupační reprezentací Martin Putna, stavějící do protikladu „dobrovolnou sebeoběť“ na straně jedné a „kolaboraci“ na straně druhé. (25)

Vilém Hejl, v roce 1968 tiskový tajemník klubu bývalých politických vězňů K 231, v osmdesátých letech v mnichovském exilu přemýšlel o tom, „jak vratkých a podjatých měřítek se u nás téměř obecně užívá“, jsou-li komunističtí politici z roku 1968, kteří „ani nepomysleli na obranu republiky a potom – jen s čestnou výjimkou Františka Kriegela – podepsali moskevskou kapitulaci a přispěli pak k její realizaci…namnoze dodnes váženými politickými autoritami“, zatímco „Emil Hácha se stal prototypem zbabělého kolaboranta“. Současně konstatoval, že „vážení“ reformní komunisté z doby pochybné pražskojarní slávy – včetně Františka Kriegela – patřili o dvacet let dřív k protagonistům nastolení totalitního režimu, a vyjádřil naději, že budoucí historikové snad pořídí „třeba statistiku Háchových intervencí za odsouzené a vězně, a srovnají ji s počtem těch, jež ti komunisté s tváří později lidskou poslali do lágrů, věznic a na popraviště“. (26)

Hácha byl úctyhodným představitelem demokratického právního státu období první republiky a vlastencem, který se pak po Mnichově obětoval pro svou zemi v její tehdejší bezvýchodné situaci, na jejímž vzniku „neměl nejmenší podíl“. (27) Ve vztahu ke Svobodovi je naproti tomu třeba připomenout, že ani on nebyl bez viny na únoru 1948, resp. na prvním dějstvím tragédie, jejímž pokračováním se pak stal srpen 1968.

Rozdíl mezi totalitarismus nenávidějícím demokratem Háchou a sovětofilem Svobodou musí být zřejmé každému, kdo nepoužívá oněch „vratkých a podjatých měřítek“. Dokladů rozdílu mezi těmito dvěma osobnostmi by se dal snést bezpočet. Jako příklad jistě postačí konstatování, že Svobodovu politiku po sovětské okupaci si pochvalovali mj. i „fanatici a kolaboranti z libeňské Čechie, kterým…vyhovovalo to, jak Svoboda peskoval noviny a další sdělovací prostředky“. (28) Hácha, od něhož arci němečtí okupanti také očekávali peskování málo přizpůsobivých novinářů, se namísto toho snažil činit pravý opak. Jeho projev k zástupcům českých novin ze 17. října 1939 začínal slovy o tom, že jeho „první myšlenka“ platící tisku je „myšlenka na tiskovou svobodu“. (29)

Nejzásadnější rozdíl byl ovšem v tom, že představitelé posrpnového režimu brali sovětský model socialismu jako něco, co u nás bylo nainstalováno „na věčné časy“, zatímco Hácha věřil, „že nacistický režim je jen dočasný a že hitlerovské Německo nakonec utrpí velkou porážku“. (30)

Své pokořující postavení pod nadvládou okupantů považoval za bolestnou daň, kterou musí zaplatit, aby se náš národ mohl této jejich porážky dočkat bez příliš velkých ztrát. Samozřejmě si ovšem „dobře uvědomoval trapnost svého postavení… Takové reflexe nebyl schopen nikdo z ,dělnických prezidentů‘, příkladných kremelských loutek: ani truhlář Gottwald, ani kameník Zápotocký, ani strojní zámečník Novotný. A už vůbec ne Svoboda, voják z povolání s chatrnou intelektuální výzbrojí.“ (31)

Poznámky:

1) Čestmír Císař, Moji českoslovenští prezidenti, Praha: Slávy dcera, 2006.

2) Jakub A. Zemek, Vatikánský špión, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1991, s. 43–44.

3) Viz Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 504–505, heslo „Svoboda Ludvík“.

4) Viz Vladimír Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, Hradec Králové: Kruh, 1991, s. 258.

5) Ludvík Svoboda, Z Buzuluku do Prahy, 7. vyd., Praha: Mladá fronta, 1974, s. 19.

6) Jiří Pernes, „Ludvík Svoboda“, in: Marie Ryantová a kol., Českoslovenští prezidenti, Praha–Litomyšl: Paseka, 2016, s. 236.

7) Viz tamtéž, s. 237.

8) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 506, heslo „Svoboda Ludvík“.

9) Tomáš Vrba, „Svoboda umírala dlouho“, Literární noviny, 30. 6. 2008, roč. 19, č. 27, s. 7.

10) Vladimír Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, Hradec Králové: Kruh, 1991, s. 262.

11) Viliam Plevza, Vzostupy a pády: Gustáv Husák prehovoril, Bratislava: Tatrapress, 1991, s. 109.

12) Tamtéž.

13) Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, Praha: Mladá fronta, 1990, s. 250.

14) Jiří Pernes, „Ludvík Svoboda“, in: Marie Ryantová a kol., Českoslovenští prezidenti, Praha–Litomyšl: Paseka, 2016, s. 240–241.

15) Zde se Dubček mýlí úplně, protože berlínský protokol neobsahoval žádnou zmínku o protektorátu. Ten byl vyhlášen až 16. března 1939 jako jednostranný akt okupantů.

16) Naděje umírá poslední: Vlastní životopis Alexandra Dubčeka, Praha: Svoboda – Libertas, 1993, s. 211.

17) Tamtéž, s. 214.

18) Josef Kliment, „Suverenita a realita“, Politika, 7. 11. 1968, roč. 1, č. 11, s. 41.

19) Williams Shirer, „15. březen 1939: Československo přestává existovat“, Reportér, 1969, roč. 4, č. 10, příloha s. XII.

20) Ota Holub, „Hitler ante portas", Reportér, 1969, roč. 4, č. 10, s. XVII.

21) „Hácha…nacistické okupanty nenáviděl, zatímco mnozí ze signatářů tzv. moskevského protokolu v čele se stranickým vůdcem Dubčekem byli bezmezně agresorovi oddáni“ (Petr Placák, „Ocenění Háchy po 50ti letech“, Český týdeník, 20.–22. 6. 1995, roč. 1, č. 49, s. 4).

22) Tomáš Pasák, „15. březen 1939“ (dokumenty), Host do domu, 1969, roč. 16, č. 9, s. 22-23. 

23) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 506, heslo „Svoboda Ludvík“.

24) Husák poslal roku 1972 Svobodovi recenzi jeho memoárů Cestami života vypracovanou skupinou „čtyř vědeckých pracovníků schválených sekretariátem ÚV KSČ“ se závěrem, že bude třeba s vydáním „nepospíchat“. Svoboda tím byl zasažen „na citlivém místě, stejně jako ho uráželo, že při svém věku a postavení je mladším normalizátorům pro smích“. (Pavel Kosatík, Osm žen z Hradu: Manželky prezidentů, Praha: Mladá fronta, 1993, s. 279.)

25) Martin C. Putna, „Okupace 1939: dny hrdosti a zrady“, Mladá fronta Dnes, 15. 3. 2004, roč. 15, č. 63, s. A/6.

26) Vilém Hejl, Rozvrat: Mnichov a náš osud, Praha: Univerzum, 1990, s. 51–52.

27) Petr Placák, „Ocenění Háchy po 50ti letech“, Český týdeník, 20.–22. 6. 1995, roč. 1, č. 49, s. 4.

28) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 506, heslo „Svoboda Ludvík“.

29) Pan president k národu: Výbor z projevů pana státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, 4. vyd., Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, 1940, s. 23, č. 8.

30) Jaromír Slomek, „Hácha“, Lidové noviny, 30. 11. 2000, roč. 13, č. 278, s. 12.

31) Tamtéž.