Dnešní den - 10. prosinec, Den lidských práv - mám stále ještě v duchu spojený s Amnesty International (AI), i když má účast v aktivitách této organizace za smutných okolností fakticky skončila už před skoro dvaceti roky. O několik let později jsem se pak ovšem AI věnoval i v rámci svého studia sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Svou tehdejší seminární práci zde publikuji v doplněné a aktualizované podobě.
Úvod
V této práci budu vycházet ze studie W. W. Powela a R. Friedkina věnované obecně organizačním změnám v neziskových organizacích a ze studie H. Anheiera a N. Themuda zabývající se vlivem globalizace na tyto změny. Podle Powela a Friedkina existuje troji možné vysvětlení organizačních změn:
„První vysvětlení se zaměřuje na vnitřní organizační podmínky a procesy. Změna může být vývojová, jako výsledek jednotlivých období v historii organizace, nebo reaktivní, odpověď na takové faktory, jako výkon, klientela, kultura nebo cíle. Ostatní dvě vysvětlení se soustřeďují na změnu jako na následek organizačních adaptací na vnější prostředí. Jak organizační základ zdrojů, tak jeho institucionální souvislosti jsou důležité. Teorie závislosti na zdroji předpokládá, že organizace se přizpůsobí vzhledem ke změnám množství a typu zdrojů jí dostupném. [...] Instituční vysvětlení jsou založená na pohledu, že organizace se [...] včleňuje do větší sociální struktury, které je součástí. Organizační změna je viděná jako odpověď na posuny v ideologii, profesionálních standardech a kulturních normách z pozadí nebo sektoru, ve kterém je organizace situována.“ (1)
Velice významný vliv měnícího se prostředí na změny probíhající v neziskových organizacích, které v něm působí, představuje proces globalizace. Anheier a Themudo o tomto procesu říkají: „Globalizace zřetelně mění organizační úlohu prostředí pro mnoho organizací občanské společnosti a přicházející globální způsoby jednání s výzvou rostoucí složitosti a nepředvídatelnosti. [...] Někteří analytici navrhují, že globální trendy vyzývají organizace občanské společnosti nově promýšlet jejich mandáty, mise a strategie.“ (2)
V hlavní části práce se nyní zaměřím na zkoumání toho, v čem obecným závěrům výše uvedených autorů odpovídají změny, k nimž došlo v dějinách Amnesty International (AI). Ta představuje dobrý příklad organizace, která prošla pozoruhodnými proměnami, týkajícími se jejího uspořádání, ale také cílů, hodnot apod. Je rovněž zajímavým příkladem organizačního růstu neziskové organizace, působící v rámci globální občanské společnosti.
Amnesty International (případová studie)
AI „založil v roce 1961 Peter Benenson (1921-2005), anglický konvertita ke katolicismu a bojovník za lidská práva (vystoupil z ní v roce 1967). Jejím úkolem mělo být organizování akcí na ochranu lidských práv, především pak zveřejňování jejich porušování a podpora vězňů svědomí. Mezi prvními vězni, kterým se od AI dostalo podpory, byl například i náš komunisty vězněný kardinál Beran.“ (3)
Podle svého druhu zakladatelského mýtu AI (jeho historická spolehlivost bývá někdy zpochybňována) stál roku 1960 na počátku článek informující o zatčení dvou portugalských studentů za to, že symbolicky připili na svobodu své země, který si Peter Benenson přečetl v novinách. Benensona „napadlo vést kampaň bombardováním portugalských úřadů dopisy, ve kterých žádal propuštění obou studentů. To nakonec vedlo k roční kampani s cílem upoutat pozornost na osud politických vězňů v celém světě. Nazývala se Appeal for Amnesty, 1961 a stala se z ní stálá instituce – Amnesty International. Princip byl jednoduchý. Místní skupiny Amnesty International si přisvojí ,vězně svědomí‘, budou otravovat vlády, aby je propustily, budou psát hlavně dopisy na podporu vězňů.“ (4)
Tímto způsobem AI do jisté míry funguje dodnes, ovšem na mnohem vyšší organizační úrovni. Od roku 1972 používá systém tzv. urgentních akcí (Urgent Actions, UA), který dnes v praxi „probíhá tím způsobem, že příslušný výzkumný tým Mezinárodního sekretariátu AI, který obdrží informaci o faktickém i možném porušení základních lidských práv, sestaví text UA. Ten je okamžitě pomocí internetu a faxu předáván jednotlivým sekcím AI a dobrovolníkům po celém světě.“ (5)
Mohlo by se tedy zdát, že cíle AI zůstaly a zůstávají beze změny. Tak tomu ale není. K původní snaze o osvobození konkrétních „vězňů svědomí“ se v průběhu dalšího vývoje přidaly i aktivity více ideologického rázu, od boje za zrušení trestu smrti přes agendu spojenou s právy sexuálních menšin až k tzv. reprodukčním právům. Tím ovšem přestalo jít o lidskoprávní cíle univerzálního rázu, založené na přirozeném právu. Nejen v rámci Amnesty, ale i v rámci celého lidskoprávního diskurzu charakteristického pro dnešní západní civilizaci v posledních desetiletích dochází k rozšiřování univerzálních práv o práva partikulární, tedy platná jen v rámci určité dobově podmíněné podoby jedné kultury, byť v rámci globalizovaného světa exportovaná i do kultur jiných. (6)
Jisté každopádně je, že AI se přizpůsobuje současným trendům západní společnosti, a to i v případě, že jsou neslučitelné s jejími vlastními křesťanskými kořeny. K dramatickému vyvrcholení tohoto vývoje došlo 11. srpna 2007, kdy AI prohlásila umělý potrat za „lidské právo“, jehož prosazení ve všech zemích světa je jedním z jejích programových cílů. Mnoho křesťanů z tohoto důvodu „z AI vystoupilo. Také kardinál Renato Martino, předseda Papežské rady Iustitia et pax, vyzval katolíky, aby AI neposkytovali finanční dary.“ (7)
V organizační rovině se Amnesty postupně „rozvinula z malé dobrovolnické skupiny do nadnárodní organizace s vysoce komplexní strukturou vládnutí“. (8) V jejím čele stojí Mezinárodní výkonný výbor, který „se skládá z pokladníka, jednoho zástupce personálu Mezinárodního sekretariátu a sedmi řádných členů. [...] Mezinárodní výkonný výbor může jmenovat generálního tajemníka, který je pod vedením výboru zodpovědný za spravování záležitostí Amnesty International a za realizaci rozhodnutí Mezinárodní rady. Generální tajemník má právo, po konzultaci s předsedou Mezinárodního výkonného výboru a po schválení Výborem, jmenovat vedoucí pracovníky v rozsahu nutném pro žádné spravování záležitostí Amnesty International.“ (9)
AI se dále skládá ze sekcí v jednotlivých zemích či oblastech a tyto sekce z jednotlivých místních skupin, jejichž členové jsou povinni platit pravidelné roční příspěvky. Jedná se o obrovský kolos s deseti miliony členů a sympatizantů ve více než 150 zemích a regionech. (10) Její mohutný růst je pochopitelně spojen i se vzrůstající potřebou finančních prostředků. V době počátků Amnesty činil její roční rozpočet 1667 liber, v roce 2000 už to bylo 19,5 milionu liber. (11)
Podoba vztahů ve správě tohoto kolosu vykazuje problémy spojené s jejich odlidštěním. V květnu 2019 otřáslo křesly všech členů vedení AI „odhalení, že pracovníci managementu šikanují řadové zaměstnance, z nichž někteří dokonce spáchali sebevraždu“. (12)
Závěr
Organizační změny, ke kterým došlo v AI, zjevně potvrzují mnohé z tezí autorů, z jejichž studií v tomto textu vycházím. V Amnesty došlo k přechodu k „menšinové vládě“, k centralizaci a byrokratizaci vedení organizace. Tato změna patří mezi vnitřní vývojové změny, popisované v prvním z možných vysvětlení organizačních změn podle Powela a Friedkina.
Amnesty může být také považována za typický příklad organizačního růstu nevládní neziskové organizace v období globalizace. Svými organizačními změnami reagovala na výzvy prostředí a nové příležitosti. Její vývoj potvrzuje tezi Anheiera a Themuda, že globalizace ovlivňuje organizační formu. Plně o ní platí tvrzení uvedených autorů, že mnoho mezinárodních nevládních organizací „tíhne k přijetí multistupňovité struktury, která zahrnuje místní, národní a mezinárodní prvky“. (13)
Za zmínku stojí i využití nových možností a technologií, spojených s globalizací. Zde bych uvedl masivní využití internetu např. při organizování „urgentních akcí“.
Snad vůbec nejnápadnější fenomén představuje skutečnost, že ve vývoji Amnesty došlo k tomu, co Anheier a Themudo charakterizují jako nové promýšlení mandátů NGOs pod vlivem globálních změn, i ke změnám ideového či hodnotového rázu, souznícím s hodnotovým posunem v majoritní západní společnosti (viz např. orientace AI na problematiku LGBT). To by mohlo být příkladem toho, že nevýdělečná organizace se může „přizpůsobit a posunout s běžnými politickými [...] vichřicemi“. (14)
Poznámky:
1) W. W. Powel – R. Friedkin, „Organizational Change in Nonprofit Organizations“, in: W. W. Powel (ed.), The Nonprofit Sector: A Research Handbook, Yale: Yale University Press, 1987, s. 181.
2) H. Anheier – N. Themudo, „Organizational Forms of Global Civil Society: Implications of Going Global“, in: H. Anheier – M. Glasius – M. Kaldor (eds.), Global Civil Society, Oxford: Oxford University Press, 2002, s. 197–198.
3) I. Pospíšil, „Lekce Zlého: Pád Amnesty International“, http://www.duseahvezdy.cz/2010/06/11/lekce-zleho-pad-amnesty-international/.
4) „Amnesty se stará o disidenty už 40 let“, Mladá fronta DNES, 29. 5. 2001, s. 13.
5) Urgentní akce Amnesty International: Váš dopis může zachránit životy (leták AI).
6) Srov. S. Sousedík, Svoboda a lidská práva: Jejich přirozenoprávní základ, Praha: Vyšehrad, 2010, s. 68.
7) „Ze světa“, Katolický týdeník, 7.–13. 8. 2007, č. 32, s. 3.
8) H Anheier – N. Themudo, op. cit., s. 193.
9) Status Amnesty International: Jak byl přijat 18. mezinárodní radou v Águas de Lindóia, Brazílie, 30. listopad – 6. prosinec 1987, § 25, 36 a 37.
10) Údaje uváděné na www.amnesty.cz (cit. 10. 12. 2020).
11) „Amnesty se stará o disidenty 40 let“, op. cit.
12) J. Palička, „Zemětřesení v Amnesty International: Šéfové lidskoprávní organizace končí kvůli šikaně zaměstnanců“, https://www.info.cz/zpravodajstvi/svet/zemetreseni-v-amnesty-international-sefove-lidskopravni-organizace-konci-kvuli-sikane-zamestnancu.
13) H. Anheier – N. Themudo, op. cit., s. 207.
14) W. W. Powel – R. Friedkin, op. cit., s. 180.
2024 ©