Paganus erat

V těchto dnech si připomínáme pětasedmdesáté výročí smrti Reinharda Heydricha z 4. června 1942 po předcházejícím atentátu. Heydrich patří k významným negativním postavám světových dějin dvacátého století, i když jej obvykle poněkud trapně chápeme především jako postavu českých dějin. Jejich zloduchem sice nesporně byl (po jeho příchodu do Prahy ze září 1941 se už tak neblahé poměry v protektorátě po všech stránkách dál změnily k horšímu), nicméně větší zlo než Heydrichův zásah do osudů českého obyvatelstva v protektorátě představoval jeho podíl na vyvražďování Židů. Ten je u nás ještě jakž takž znám (i když s ním Heydrichovu zaslouženou smrt nikdy nikdo nespojoval!); neznámý však zůstává Heydrichův neméně lví podíl na pronásledování křesťanů a boji proti katolické církvi, na který se chci zaměřit v tomto článku.

Častý názor např. českých katolíků, že církev byla ve dvacátém století obětí pronásledování ze strany dvou ateistických režimů, je nesprávný. Ve vztahu ke komunistům sice platí, že se považovali za ateisty (jakkoliv i komunismus lze chápat jako svého druhu náboženství), nacismus však byl každopádně spojený s náboženskostí, nikoliv s ateismem.

Nacismus představoval náboženskou alternativu ke křesťanství, k jejímž představitelům Reinhard Heydrich patřil. Jeho životopisec Günther Deschner o Heydrichovi píše: "Evidentně nesdílel žádný ze světových názorů, které přinesl židovsko-křesťanský svět. Bohem zjevená náboženství mu zůstávala uzavřena… Byl zaměřen nejen proticírkevně, ale i protikřesťansky. Paganus erat. Byl pohan." (1)

Ve svém článku budu postupovat od nacismu obecně k Heydrichovi, který byl jeho konkrétním ztělesněním. Celý nacismus byl zase konkrétním ztělesněním temných stránek paradigmatu moderny, jež zhruba od osvícenství po druhou světovou válku dominovalo evropské mentalitě.

Hans Küng ve své nedávno konečně i česky vydané monografii o židovství konstatuje, že pro toto paradigma je přes všechny ateistické fráze typická ne snad nenáboženskost, ale víra v náhražková božstva typu rozumu, pokroku, třídy, národa, rasy apod. (2) Moderna je bezbožná ve vztahu k pravému Bohu a současně nadmíru zbožná ve vztahu k uctívání molochů tohoto druhu. Nacisté jim bez mrknutí oka obětovali milióny Židů i milióny dalších lidských obětí.

Konkrétně ve vztahu k "rasistickému antisemitismu, který v holocaustu dosáhl svého teroristického vrcholu", sice Küng jako sebekritický křesťanský autor právem uvádí, že je třeba zabývat se také předcházejícími dějinami "křesťanského" náboženského antijudaismu, které vydláždily cestu k těmto strašlivým koncům; nijak tím však nezpochybňuje pravdivost konstatování, že "Hitler, Rosenberg, Göring, Goebbels, Himmler, Heydrich, Eichmann spolu se svými pomahači a pochopy už dávno nebyli křesťany, ač byli většinou pokřtění, dokonce rozhodně odmítli, že by jimi chtěli být. Byli to novopohané, kteří by po válce ve své ,tisícileté říši‘ ,zatočili‘ nejen se synagogami, ale i s církvemi." (3)

Na jiném místě své knihy Küng rovněž v souvislosti s holocaustem konstatuje, že "inženýři" Himmler a Heydrich byli zároveň i vrcholnými představiteli moderny s jejím důrazem na neomezené možnosti vědy a techniky se současným vyloučením náboženskomravních zábran při jejich využívání. Od Robespierrovy guillotiny přes Leninovy masové popravy až k jejich plynovým komorám bylo v tomto duchu masové vraždění stále víc "zdokonalováno". (4)

K tomu, aby se mohli zrodit Himmlerové a Heydrichové a jejich "životní dílo", byly nutné oba předpoklady: jak odlidštěná technokratická společnost, v níž nikoliv patologičtí sadisté, ale "řádní občané" stanuli před zadáním, jak s pomocí moderních metod pokrokové techniky vyřešit jim zadaný úkol, tak také víra v ony moderní molochy (v tomto případě v německý národ, v árijskou rasu a ve Vůdce coby zbožštěného pána nad svědomím svých věřících).

Psycholog Carl Gustav Jung, sám velmi rozporuplný muž kdesi na pomezí mezi křesťanstvím a novopohanstvím, jehož postojům z doby nacismu by se také dalo ledacos vytknout, po jejím skončení napsal:

"V době, kdy velká část lidstva začíná křesťanství stále víc odkládat, se asi vyplatí, abychom si jasně uvědomili, proč je vlastně člověk přijal. Přijal je, aby konečně unikl surovosti a nevědomosti antiky. Když se křesťanství zbavíme, je tu zase původní surovost, o níž nám současná historie podala nejeden víc než přesvědčivý důkaz… Vždyť jsme přece zažili, co se stane, když celý národ považuje morální masku za hloupou. Pak je vypuštěna bestie a celá civilizace zanikne opojena demoralizací." (5)

Na první pohled se spojení mezi antikou a nacismem může zdát překvapivé, avšak společný jmenovatel surové etiky kultur před‒ a pokřesťanských lze snadno najít v (nejen) nacistickém pojmu "lebensunwertes Leben", tedy v představě, že existují životy nehodné žití, tj. lidé, které je nejen možné, ale také správné a nutné fyzicky likvidovat. (6) V předkřesťanské antice i ti nejušlechtilejší pohané typu Seneky považovali za příkaz rozumu zabíjet např. děti, které se narodily postižené či neduživé. (7) Z pohledu nacistů bylo takovýmto příkazem rozumu hubení těch, kdo ohrožovali biologické či rasové zdraví německé společnosti.

I když Hitler v době, kdy se teprve prodíral k absolutní moci, z taktických důvodů musel předstírat, že v jeho "novém Německu" bude místo i pro katolíky a protestanty, ve skutečnosti pokládal za samozřejmé, že předpokladem realizace jeho programu je vymýcení křesťanství. V jeho očích bylo absolutně nepřijatelné, že by se Němci mohli nechat ovlivňovat "židovskou špínou a kněžským žvaněním", tj. Biblí. (8)

Ve svém úsilí o uzdravení národa z této nákazy nacisté po roce 1933 postupovali de facto stejným způsobem, jako českoslovenští komunisté po roce 1948. Předstírali, že nebojují proti křesťanství, ale naopak proti špatným křesťanům, a snažili se církev diskreditovat prostřednictvím kriminalizace kněží. Hitler v třicátých letech zvolenou taktiku v důvěrném kruhu popsal takto: "Nebudu z nich dělat mučedníky. Budeme je pranýřovat jako sprosté zločince. Strhnu jim z tváře ctihodnou masku. A když to nebude stačit, zesměšním je a vystavím je všeobecnému pohrdání. Dám udělat filmy. Ukážeme dějiny černokabátníků ve filmu. Tam lze pak obdivovat celou změť nesmyslu, ziskuchtivosti, oblbování a podvodu, jak z různých zemí vytahovali peníze. Jak o závod čachrovali s Židy." (9)

Hitlerova slova o tom, že z kněží nebudou děláni mučedníci, byla samozřejmě stejně lživá jako vše ostatní, co tento muž kdy řekl. Přesně to totiž nacisté dělali. Stačí si přečíst memoáry kteréhokoliv z kněží, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. Všichni hovoří o tom, že v lágrech byli kněží nenáviděni a ohroženi na životě ještě víc než jiní vězni.

Obzvláště instruktivní četbu ve vztahu k protikladu nacismu a křesťanství představují vzpomínky tepelského opata a dlouholetého vězně obou totalitních režimů Heřmana Tyla. Tyl byl jedním z premonstrátských řeholníků zatčených po přepadení kláštera v Nové Říši esesáky 29. května 1942, dva dny po atentátu na Heydricha. V následujících letech prošel mj. Osvětimí a Buchenwaldem. Buchenwald, do kterého byli čeští nežidovští vězni z Osvětimi přemístěni po intervencích prezidenta Háchy, byl mnohem mírnějším lágrem než Osvětim. Byla v něm dokonce i knihovna, která však samozřejmě nesměla obsahovat křesťanskou, ale výhradně protikřesťanskou literaturu. "Nenávist vůči kněžím a všemu, co se vztahovalo k Bohu", podle Tylova líčení neznala mezí ani u esesáků, ani u kriminálních zločinců, kteří kněžím dělali kápa a často je na místě vraždili: "Sám Lagerkomandant Haumayer nenechal ani mnohé kněze zaregistrovat a označit číslem, ale přidělil je přímo kápovi Bauhofu, zločinci z povolání, který všechny kněze do večera povraždil násadou od lopaty." (10)

Je až nepochopitelné, že nejen texty komunistických historiků, ale také problematice SS věnované historické práce z doby po listopadu 1989 o bezmezné nenávisti esesáků ke kněžím a křesťanství zpravidla zcela mlčí, podobně jako vesměs mlčí o tom, že katolicismus byl "nejoblíbenějším nepřítelem" Reinharda Heydricha (11), vrcholného představitele esesáckého černého bratrstva. (12)

Heydrich patřil k těm, které Hans Küng označuje za "pokřtěné katolíky". Narodil se 7. března 1904 v Halle, kde byl také "o čtyři dny později pokřtěn v jediném katolickém kostele ve městě, v kostele na Mauergasse". (13) Zatímco v jiných oblastech je k Heydrichovu životopisu k dispozici dostatečné množství pramenů, jeho duchovní vývoj lze rekonstruovat jen s obtížemi. Svou roli v něm patrně sehrála ne právě šťastná výchova ze strany Reinhardovy matky Elisabeth, jež sice byla praktikující katoličkou (14), ale děti vychovávala tak přísně a tvrdě ("rákoskou"), že se obraz Boha, který jim vštípila, sotva mohl krýt s biblickým poselstvím o Bohu, který je Láska.

Jisté každopádně je, že se pozdější Heydrich-nacista nikdy nestal ateistou. Označoval se jako "věřící v boha" (gottgläubig), "což bylo označení vlastní SS, jímž se mělo vyjádřit, že člověk je sice věřící, ale není příslušníkem žádného křesťanského vyznání. S označením ,věřící v Boha‘ byla spojena řada novopohanských a domněle starogermánských rituálů: místo křesťanského křtu nastoupilo ,posvěcení jména‘, čímž byly děti rodičů SS přijímány do širší rodiny SS. ,Posvěcení sňatku‘ nahradilo křesťanský svatební obřad a místo Velikonoc se slavila noc letní rovnodennosti, jež symbolizovala vítězství světla nad tmou." (15)

Heydrichův vývoj od katolické výchovy v dětství k "starogermánskému" náboženství jeho esesáckého šéfa Himmlera se zdá být zcela plynulý. Nedošlo v něm k žádné dramatické "konverzi", ale spíš k postupnému odumírání slabých křesťanských kořenů ve světě myšlenek typických pro modernu. Postupem času zřejmě Heydrich zcela bezmyšlenkovitě přijal za své mainstreamové moderní fráze o neslučitelnosti křesťanských dogmat s vědou, o tom, že křesťanská etika je "proti přírodě" apod. (16)

Je dost děsivé uvědomit si, že nacismus nepřestavoval extrémismus totálně odlišný od běžných názorů většinové společnosti paradigmatu moderny, ale spíše naopak. Od těchto názorů typických pro dobu kolem první světové války ("biologicko-vitalistické myšlení, heroizace války a střízlivé dogma státního zájmu") k nacistickému vidění světa nebylo nijak daleko. Rozhodně ne pro Heydricha, který v této době "zastával myšlenky, které jako by vyšly z moderní filozofie života od Bergsona po Klagese, ze světonázorové poezie D. H. Lawrence a Friedricha Nietzscheho", aby pak v nacismu nalezl naplnění s nimi spojeného ideálu. (17)

Svou nacistickou dráhu Heydrich nastoupil roku 1931 jako organizátor esesácké bojůvky, která v Hamburku napadala politické protivníky nacistů. Z pouličního bijce se brzy stal prominentem SS a organizátorem jejich zpravodajské služby. Po nástupu nacistů k moci z roku 1933 se mohl přesunout do Berlína a směle přikročit k fyzické likvidaci odpůrců. Je třeba zdůraznit, že nepřítele číslo 1 pro něj už tehdy představovali katolíci.

Charakteristickou roli Heydrich sehrál již v průběhu tzv. Röhmova puče, tj. vraždění příslušníků konkurenčních SA pod záminkou jejich neexistujícího spiknutí, při němž současně docházelo i k vraždění protivníků nacistů. Zatímco v případě řady jiných zločinů, které tehdy Heydrichovi muži spáchali, šlo jen o plnění rozkazů, které samotný Heydrich dostal, zavraždění ministerského rady Ericha Klausenera, který stál v čele německé Katolické akce, představovalo Heydrichovo iniciativní zasazení úderu protivníkovi, kterého nejvíc nenáviděl.

Předehrou Klausenerovy násilné smrti se stal 1. máj 1934, kdy Klausener vyzval katolíky, aby se místo slavení tohoto dne v duchu nacistického kultu zúčastnili bohoslužby. Když potom v neděli 24. června 1934 (tři dny po nacistickém slavení noci letní rovnodennosti jako velké demonstrace pravého germánského smýšlení) Klausener na katolickém dni v Hoppegartenu znovu vystoupil s řečí, kterou gestapo označilo za protistátní, byl jeho osud zpečetěn. K jeho zavraždění nicméně nedošlo na příkaz z nejvyšších míst, ale bylo, "jak řekl Göring v Norimberku, ,vysloveně divokou Heydrichovou akcí‘. Šest dní po Klausenerově vystoupení na katolickém dni, 30. června 1934, vydal Heydrich ve své služebně na Prinz-Albrecht-Strasse hauptsturmführerovi Gildischovi tento příkaz: ,Přebíráte případ Klausener, kterého musíte osobně zastřelit.‘ Gildisch splnil rozkaz přesně. Zastřelil Klausenera v jeho kanceláři… Teprve po svém návratu na Prinz-Albrecht-Strasse se hauptsturmführer dozvěděl, kdo Klausener byl a proč musel zemřít: ,Byl to jeden nebezpečný vůdce katolíků.‘ Tak znělo Heydrichovo vysvětlení." (18)

Heydrich byl mužem činu, nikoliv mužem pera, ale pár psaných textů po sobě přece jen zanechal. Ve vztahu k prvkům germánské mytologie, které se v nich objevují, je těžké říci, nakolik šlo o podkuřování jejímu velikému milovníkovi Himmlerovi, na kterém byla Heydrichova kariéra závislá, a nakolik o autorovu srdeční záležitost. Zcela nesporně však lze za "slova ze srdce" označit projevy vášnivé nenávisti vůči katolické církvi. (19)

"Rozhodně není náhodné, že v jediném větším Heydrichově psaném elaborátu, v nedlouhé řadě článků a brožuře s názvem Proměny našeho boje jsou ještě i v roce 1935 všechny síly, jež jsou tu zaregistrovány jako ,odpůrci‘, uvedeny až na druhém místě za politickým katolicismem. Na prvním místě uvádí Heydrich ,politické zneužívání církví‘… Podle Heydricha ještě před Židy a svobodnými zednáři, ačkoli nepřátelství k nim spojovalo všechna křídla nacistické strany, stojí církev." (20)

Mnou již zmíněné paralely mezi protikatolickým bojem nacistů a komunistů jsou nápadné i v tomto případě. Podobně jako komunisté vždy zdůrazňovali, že nikomu není bráněno v praktikování víry v soukromí, ale nesmí jí být "zneužíváno" ve veřejném prostoru, také Heydrich se stylizoval do role ochránce křesťanství před jeho politickým zneužíváním. Komunismus a nacismus měl v obou případech své vlastní, specifické zrůdnosti (např. "třídní boj" komunistů a "rasový boj" nacistů), přičemž odpor vůči nim považoval za ztělesnění onoho "zneužívání" křesťanství.

"Nejlepší příklad takové světské arogance církví", praví Heydrich, "je pokus sabotovat zákon o sterilizaci a rasové zákonodárství. Aby rozšířily oblasti vlivu, vsadily církve po převzetí moci [nacisty] v nebývalé míře na církevní školení nekněžských pomocných sil, takzvaných laiků. Jsou cvičeni ve stovkách domů určených k exerciciím, kde je vše, jak už sám název naznačuje, natolik mechanizováno, že si postižení ani nevšimnou, jak systematicky jsou jejich zděděné hodnoty krve deformovány nebo odumírají." (21)

Komunistická proticírkevní frazeologie, používaná u nás po roce 1948, byla v mnohém totožná. Podobně byly totožné i snahy nacistů a komunistů o kriminalizaci kněží. "Ještě i později sahal Heydrich po peru, když si chtěl vyřídit účty s ,politickou kněžskou kastou‘ uprostřed jedné fáze nacistického ,kulturního boje‘ s katolickým klérem, vyznačující se celou řadou mravnostních a devizových procesů… Několik dní předtím, než před 3. trestním senátem zemského soudu v Koblenci začal největší mravnostní proces v německých dějinách s 276 řádovými bratry z Vestfálska a Porýní, podal Heydrich v dubnu [1936] v novinovém článku obraz ,podvratné činnosti‘ politického katolicismu. Protesty církví proti zákonem předepsané sterilizaci duševně nemocných pokládal za velezradu a pokrytectví. ,Není to mistrovské dílo pokrytectví, když se na jedné straně prohlašují důležité zákony… za neslučitelné s učením církve, zatímco se na druhé straně bezohledně porušují ke škodě státu a národa, ale ve prospěch církve devizové zákony?‘" (22)

A tak kněží ‒ podle Hitlerova přání nikoliv v roli mučedníků, ale v roli zločinců ‒ mizeli v koncentračních táborech, kde byli Heydrichovými lidmi likvidováni. Příznačná je odpověď na protest kapitulního vikáře berlínského dómu Bernharda Lichtenberga proti praktikám v koncentračním táboře Esterwegen, v níž byly Lichtenbergovy stížnosti označeny za "ohavné lži" a o střílení vězňů "na útěku" se prohlašovalo, že bylo "shledáno v pořádku". Neméně příznačné je i to, že Heydrich připisoval katolíkům přesně ty praktiky, které sám používal (např. kydání hnoje na protivníky podle hesla "však ono něco uvízne" či "hlásání nenávisti"). Ve třicátých letech byla jeho protikatolická posedlost mnohem větší než protižidovská. "Dokonce i Hitler ho musel brzdit, když horlivě navrhoval infiltrovat kněžské semináře agenty SD, nahlodávat tak mohutnou stavbu církve zevnitř, až by se nakonec zřítila." (23)

Zatímco Hitler i Himmler se stále ještě obávali veřejného mínění, Heydrich žádnými zábranami netrpěl a opatření gestapa a sicherheitsdienstu proti církví, počínaje shromažďováním "důkazů" o sexuálních orgiích páchaných kněžími a mnichy a konče zatýkáním "opozičních" duchovních, organizoval s velkým nadšením. Trápil ho jen Hitlerův názor, že konečné řešení "církevních problémů" je třeba z praktických důvodů odložit až na dobu po vítězné válce. Pro míru Heydrichovy proticírkevní posedlosti je ilustrativní jeho výrok z doby krátce před Mnichovem, kdy šéfovi říšské kanceláře H. H. Lammersovi napsal, že "za protiněmeckou nepřátelskou agitaci ze strany Československa a Francie koneckonců odpovídá Vatikán". (24)

"Válka pak vytvořila pro Heydrichovu církvi nepřátelskou politiku ideální klima. ,Válečnou nutností‘ se dalo snadno zdůvodnit, co by v míru nebylo prošlo. V říjnu 1939 předložil Heydrich Hitlerovi pamětní spis, z něhož jeho úmysly jasně vyplývaly. (…) Nenávistný nepřítel církve navrhoval poslat ,štváče a sabotéry‘ bez ohledu na to, jak vysoké místo v církvi zaujímají, do koncentračního tábora. Státní příspěvek pro církve chtěl zredukovat, poutě a velká shromáždění věřících ,s ohledem na omezení přepravních možností‘ zakázat. Časopisy konfesí vydávat ,s ohledem na příděly papíru‘ jen v minimálním množství." (25) I zde Heydrichem zformulované zásady v mnohém nápadně připomínají to, co u nás známe z pozdějšího komunistického postupu proti církvi.

Podle konstatování Günthera Deschnera byly církve za války zajímavé i pro Heydricha jako šéfa tajné služby, která od něj dostávala pokyny ke sledování a infiltrování veškeré komunikace mezi biskupy a Vatikánem i k podobným opatřením ve vztahu k zahraničním kontaktům protestantů. Na boj proti svému "nejoblíbenějšímu nepříteli" Heydrich v žádném případě nezapomněl ani poté, co na svátek svatého Václava z roku 1941 začal po svém úřadovat jako zastupující říšský protektor v Praze. V říjnu 1941 přikázal "zdokonalit zpravodajskou síť tak, abychom měli v den zúčtování všechny doklady o nebezpečnosti církví pro stát po ruce". (26)

Právě jen u Deschnera ‒ nikdy ne u žádného z českých historiků ‒ jsem narazil i na úvahu o významu atentátu z 27. května 1942 pro křesťanské církve, které jím byly zbaveny svého nejodhodlanějšího nepřítele: "Jakkoli byl systém vůči církvím již ze své podstaty nepřátelsky zaměřen, motorem nacistického boje proti nim byl Heydrich, jenž v tomto směru projevoval, puzen věčným neklidem, neúnavnou nenávist… Jeho aparát odborníků na církve na gestapu a v SD (…) byl nyní vozem bez pohonu." (27)

Avšak podobně jako je naivní jásat nad tím, že Heydrichovou smrtí byl svého nepřítele zbaven český národ (který se přitom ve zdaleka nejhorší situaci ocitl ve dnech po atentátu), také ve vztahu k proticírkevní perzekuci v Čechách a na Moravě platí, že katolické (nikoliv jen pravoslavné) církvi způsobila největší škody právě v době druhé heydrichiády.

"V souvislosti s tzv. akcí ANTHROPOID byli uvězněni kanovníci svatovítské katedrály Otto Stanovský (1882‒1945) a Antonín Bořek-Dohalský (1889‒1942), kteří věděli o stopě vedoucí k parašutistům v Resslově ulici a neučinili udání na gestapu… (28) Za různé ,přečiny‘ byli pronásledováni profesoři teologických fakult, zatčen byl například rektor pražského semináře Josef Beran (1888‒1969), Jan Merell (1904‒1986), Josef Miklík (1886‒1947), Josef Zvěřina (1913‒1990), Antonín Brand (1890‒1948), církevní historik Bohumil Zlámal (1904‒1984) atd. Pět katolických kněží působících v regionu střední Moravy popravili nacisté v Kounicových kolejích… Ve výčtu obětí nemůžeme zapomenout na kněze Josefa Štemberka (1869‒1942), který zemřel se svými farníky při vyhlazení Lidic." (29)

Závěrem bych se ještě rád zmínil o tom, že k tomuto článku mne inspirovala mj. následující pamětnická vzpomínka, publikovaná před letošními Velikonocemi v Katolickém týdeníku:

"Po rodičích zůstal starý zarámovaný barvotisk, ke kterému měli silný citový vztah. Na něm vyčnívá z rozbouřených vod jako jediné pevné místo kamenný kříž, k němuž se vztahují ruce zbědovaných trosečníků. Na první pohled pouťový kýč, který nezaslouží větší pozornosti. Ovšem kdyby k němu nebyla rukou dopsána slova: ,Zachraň nás, bez tebe zahyneme!‛ a datace ,léto 1942‛. To znamená období heydrichiády, chvíle před 75 lety, kdy hrůza Čechům stahovala hrdla. Vždyť každý nový den museli naslouchat novým a novým jménům popravených. Když to pominulo, ne náhodou vztyčili lidé na pusté lidické pláni prostý dřevěný kříž – symbol nejen nevinného utrpení samotného Boha, ale i konečného vítězství lásky a dobra nad zlem." (30)

V dnešní době bezbřehého relativismu, v níž jsou běžně stavěna všechna náboženství od křesťanství po satanismus do jedné roviny, není od věci připomenout, že éra nacismu byla dobou nesmiřitelného střetu mezi hákovým křížem a křížem Kristovým, v níž Reinhard Heydrich (který nebyl ateistou, ale náboženským člověkem) spatřoval svůj životní úkol také či především v boji proti křesťanství.

Poznámky:

1) Günther Deschner, Reinhard Heydrich: Architekt totální moci, Praha: Rybka Publishers, 2002, s. 305.

2) Viz Hans Küng, Židovství, Brno: Barrister & Principal, 2016, s. 544.

3) Tamtéž, s. 223.

4) Viz tamtéž, s. 545.

5) Carl Gustav Jung, Člověk a duše, Praha: Academia, 1995, s. 252.

6) Pojednání na toto téma v kontextu nacistického programu eutanazie viz Marta Munzarová a kol., Proč ne eutanazii aneb Být, či nebýt?, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 32nn.

7) Spisovatel Heinrich Böll napsal, že i nejhoršímu křesťanskému světu by dal přednost před nejlepším světem pohanským, "protože v křesťanském světě je místo pro ty, jimž pohanský svět nikdy místo nedával: pro mrzáky a nemocné, staré a slabé ‒ a je tu pro ně něco víc než místo: láska k těm, kteří se pohanskému a bezbožnému světu jeví jako neužiteční" (Alfonso Pereira, Myšlenky a modlitby, Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2014, s. 252).

8) Viz Hitler´s Secret Conversations 1941‒1944, New York: Octagon Books, 1976, s. 416.

9) Citováno podle Anton Witwer, "Jezuitští mučedníci ve 20. století", Teologické texty, 2011, roč. 22, č. 4, s. 187.

10) Heřman J. Tyl, Psancem, Třebíč: Arca JiMfa, 1995, s. 44‒45.

11) Viz kapitola "Jeho nejoblíbenější nepřítel: Řím" v monografii Günthera Deschnera (viz pozn. 1), s. 106‒118.

12) Říšským vedoucím SS byl samozřejmě Heinrich Himmler, Heydrich však byl nejen jeho nejbližším spolupracovníkem, ale i "mozkem" ‒ viz název knihy Laurenta Bineta HHhH (Praha: Argo, 2010), představující zkratku slov "Himmlers Hirn heisst Heydrich", Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich.

13) Günther Deschner, op. cit., s. 14.

14) Otec Bruno Heydrich se naproti tomu zdá být spíš člověkem nábožensky lhostejným, který se z evangelíka stal katolíkem, aby mohl dosáhnout žádoucího sňatku.

15) Robert Gerwarth, Reinhard Heydrich: Hitlerův kat, Praha‒Litomyšl: Paseka, 2012, s. 111.

16) Srov. Günther Deschner, op. cit., s. 111.

17) Viz tamtéž, s. 306.

18) Tamtéž, s. 116‒117.

19) Viz tamtéž, s. 107.

20) Tamtéž, s. 106‒107.

21) Tamtéž, s. 108.

22) Tamtéž, s. 109.

23) Viz tamtéž, s. 110.

24) Viz Robert Gerwarth, op. cit., s. 111‒113.

25) Günther Deschner, op. cit., s. 117‒118.

26) Tamtéž, s. 118.

27) Tamtéž.

28) Antonín Bořek Dohalský byl kancléřem pražského arcibiskupství. Kdyby nebyl za druhé heydrichiády zatčen a o několik týdnů později v Osvětimi umučen, patřil by po válce k hlavním kandidátům na jmenování pražským arcibiskupem. Byl také bratrem Zdeňka Bořka Dohalského, který za protektorátu působil v odboji mj. jako spojka mezi prezidentem Benešem v Londýně a prezidentem Háchou v Praze, za první heydrichiády byl gestapem zatčen a v únoru 1945 z Himmlerova příkazu v Terezíně zastřelen. Za zmínku stojí i skutečnost, že komunisté po válce bratry Dohalské zařadili mezi hlavní představitele kolaborace s Němci.

29) Stanislava Vodičková, "Střet idejí ‒ křesťané v protinacistickém odboji: Formy odboje na příkladech duchovních a laiků", in: Zdeněk Hazdra (ed.), Válečný prožitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací (1939‒1945): Sborník příspěvků ze sympozia k 70. výročí vypuknutí druhé světové války, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, s. 60.

30) Václav Štaud, "Bůh lidem nezůstává nic dlužný", Katolický týdeník, 4.–10. 4. 2017, roč. 28, č. 14, s. 4.