„Plachá zbožnost“ našich prezidentů?

Napsal Vít Machálek (») 25. 6. 2018 v kategorii Soudobé dějiny, přečteno: 698×

V závěru svého minulého článku jsem zmínil teologické koncepty „imitatio diabolica“ a „praeparatio evangelica“, které vznikly v období patristiky, ale jsou aktuální také v současné době. I když v dějinách teologie tyto koncepty rozhodně nestojí proti sobě (bylo by samozřejmě nesmyslné označovat vše, co se nachází za hranicemi křesťanství, za ďábelskou nápodobu, anebo naopak vše za evangelní přípravu), lze snad u teologů se sklonem ke stavění křesťanství do protikladu k mimokřesťanským náboženstvím předpokládat větší oblibu pojmu „imitatio diabolica“ a u autorů se sklonem k rozostřování mezináboženských hranic a stírání rozdílů zase spíš tíhnutí ke konceptu „praeparatio evangelica“. 

Přístupy tohoto druhu by ovšem vycházely spíš z předem daných představ než ze seriózního hledání odpovědi na zkoumaný problém. Ten by se dal ve vztahu k nejnovějším dějinám našich zemí  formulovat například jako otázka, nakolik religiozita nejznámějších českých intelektuálů typu Masaryka a Havla, kterou Tomáš Halík nazývá „plachou zbožností“, má či nemá blízko ke křesťanství.

Pojem „plaché zbožnosti“ už v sobě představu této blízkosti obsahuje a budí právě podezření, zda profesor Halík nepatří k té části teologů, která je poněkud předpojatá ve smyslu velké otevřenosti vůči dnešní mainstreamové religiozitě či kultuře. Tato otevřenost je sice neodmyslitelnou součástí pokoncilní katolické teologie, někdy v ní ale může přání být otcem myšlenky. (Pro teologa  je jistě lákavější vidět v lidech kolem sebe „anonymní křesťany“ než křesťanství velmi vzdálené „pohany“.) Z pastoračního hlediska je také dost ošemetná, protože stírání hranic mezi církví a „světem“ v praxi nevede k pokřesťanšťování světa, ale k zesvětšťování křesťanů.

Minulý týden jsem byl v Přerově na konferenci Komenský a první republika (k níž se snad ještě vrátím v některém z dalších článků). Mé vystoupení na ní se týkalo tématu „Masaryk a Komenský“, resp. Masarykovy religiozity a rozdílů mezi ní a křesťanskou vírou Komenského. Také na blogu jsem se už v minulosti věnoval a i v letošním roce 100. výročí vzniku ČSR nadále zamýšlím věnovat problematice masarykovské a prvorepublikové religiozity. V kontextu svého dnešního článku musím konstatovat, že mi Masarykův pohled na osobnosti typu Komenského připadá skoro až jako karikatura výše zmíněných teologických konceptů. Pro Masaryka bylo českobratrství jakýmsi „praeparatio“, ovšem ve smyslu přípravy na opuštění křesťanství a příklon k sekularismu, konkrétně k světsky chápaným ideálům humanitním. (1)

Druhým prezidentem, nad nímž se dnes nemohu nezamýšlet, je Václav Havel, jehož portrét či biografii před několika dny poněkud šokujícím způsobem doplnila vzpomínková kniha Jitky Vodňanské. Snažím se brát vážně rozsáhlou recenzi, kterou teď těmto memoárům, Vodňanské a Havlovi věnoval nesporně významný dnešní český novinář Jiří Peňás. Ve shodě s texty samotné Vodňanské se to v ní jen hemží slovy o „duchovnu“ – o tom, že „vztah s Jitkou Vodňanskou nepochybně naplňoval jednu důležitou Havlovu duchovní potřebu“, že byl tím, co muže „táhne vzhůru“, a že v případě Jitky Vodňanské stále trvá jako láska „přeměněná v duchovní cestu“. (3)

O Havlově neuspořádaném rodinném životě se vědělo vždy, ovšem nyní odhalená skutečnost a okolnosti toho, že se jeho počaté dítě nemohlo narodit, jistě srdce mnohých katolických i jiných čtenářů naplní smutkem. V tomto článku mi ovšem nejde primárně ani o páté, ani o šesté přikázání Desatera, ale spíš o přikázání první, resp. o víru jako výlučný vztah s jediným Bohem. České slovo „zbožnost“ dost jednoznačně odkazuje právě k tomuto vztahu, takže ani o „plaché zbožnosti“ by se bez něj dost dobře nedalo mluvit.

Jitka Vodňanská, která o své duchovní cestě mluví často a ráda, a to ve spojení s buddhismem (4), ji vcelku jednoznačně vymezuje tak, že ji není možné spojovat s plachou zbožností a situovat do blízkosti křesťanství. Lze dokonce mít za to, že má vůči křesťanství předsudky v podobě takového toho typicky českého označování víry v Pána Boha za „berličku“ apod. (5) Obávám se, že mluvit o plaché zbožnosti v Čechách se dá jen za cenu toho, že nebudeme brát vážně to, co o sobě lidé hlásící se k dnešní mainstreamové české religiozitě sami říkají. Dnešní český náboženský mainstream je sice velmi těžké nějak pozitivně charakterizovat (leda snad jako „postmoderní religiozitu“), každopádně však není křesťanský.

S prezidenty Masarykem a Havlem je to ovšem komplikovanější. Ony typicky české protikatolické (i obecně protikřesťanské) předsudky z nich měl jen Masaryk. (6) Na druhou stranu měl ovšem   zase Masaryk ke katolicismu mnohem blíž v rovině mravoučné. V rovině věrouky se s křesťanstvím osobně míjeli oba, ale Havel bral obsah křesťanské víry mnohem vážněji. Ve srovnání s Masarykem, který neměl zábrany vydávat za křesťanství různé své interpretace, které s ním ve skutečnosti neměly nic společného, slouží Havlovi ke cti, že právě toto činit odmítal. (7)

S Halíkovým spojováním Masaryka i Havla s fenoménem „plaché zbožnosti v Čechách“ by se snad dalo souhlasit ve spojení s jeho označováním „plaché zbožnosti“ za „chybějící článek“ v procesu přechodu od křesťanství k „neviditelné zbožnosti“ dnešní české společnosti. (8) Takto definovaná plachá zbožnost by ovšem byla opakem „praeparatio evangelica“ – ne přípravou na přijetí evangelia, ale přechodným stadiem na cestě od křesťanství ke zcela odlišnému typu religiozity.

Masaryk i Havel byli katolíky jen v prvním období svého života. Tím ovšem není ještě nic řečeno o vyústění jejich životních příběhů (křesťan samozřejmě doufá, že životní cesta obou skončila v Boží náruči). Masaryk se krátce před smrtí za neznámých okolností setkal s katolickým knězem Silvestrem Braitem. Václav Havel se zase před odchodem na věčnost sešel se svým někdejším spoluvězněm Dominikem Dukou. (9) Pak ovšem ještě i s tibetským dalajlámou.

Žili v různých dobách, ale oba de facto patřili do doby neúprosného boje mezi ateistickými ideologiemi a křesťanstvím. Havlova pozice v něm musí být z křesťanského pohledu rozhodně vnímána pozitivněji – Masaryk měl koncem Rakouska blíž k ateistickým hnutím typu Volné myšlenky než ke křesťanství a po vzniku republiky sehrál svou roli v odkřesťanšťování české společnosti, zatímco Havlovi patří dík za jeho podíl na pádu ateistického režimu a obnovení náboženské svobody.

Oba často mluvili o pravdě, přičemž však jako nositelé prezidentské standardy s nápisem „Pravda vítězí“ smysl tohoto nápisu, vytrženého z někdejšího husitského a biblického „Pravda Páně vítězí“, příliš neobjasnili. Havlovo pojímání pravdy zřejmě na rozdíl od Masarykova nebylo nijak poznamenáno jejím čistě vědeckým, pozitivistickým chápáním a bylo patrně bližší jejímu chápání náboženskému, ovšem nikoliv explicitně křesťanskému. Masaryk měl zase ke křesťanství de facto blíž svým chápáním (byť třeba i v pozitivistickém kontextu) toho, že pravda může být jen jedna. Radování se nad dnešní růzností pohledů na základní otázky lidské existence, vyjádřené třeba v Havlově předmluvě k Tibetské knize o životě a smrti, by mu bylo cizí. Cizí by mu samozřejmě bylo i havlovské koketování se všemi možnými i nemožnými „duchovními tradicemi“ typu okultismu a hermetismu, které pro odchovance pozitivistické vědy nebyly hodné ani kritické pozornosti. (10)

Masaryka a Havla tedy nelze zařadit do stejné „škatulky“ – a pokud ano, tak právě jen ve smyslu neurčitého pojmu typu plaché religiozity. Žádný z nich nemůže být jednoznačně spojen s křesťanstvím, a ovšem ani se žádným jiným náboženstvím (a už vůbec ne s ateismem). Možná oba ztělesňují skutečnost, že novodobá česká religiozita je – tápající.

 

Poznámky:

1) Mám na mysli především Masarykovo opakovaně zdůrazňované tvrzení, že prý Komenskému a „Českým bratřím všem“ nezáleželo na věrouce, obřadech a církvi, ale jen na etice, na tom, že „náboženství má osvítit karakter“ (Tomáš Garrigue Masaryk, J. A. Komenský, Praha: Státní nakladatelství, 1920, s. 8).

2) Jitka Vodňanská, Voda, která hoří, Praha: Torst, 2018.

3) Jiří Peňás, „Václav Havel jako muž, který se nemohl rozhodnout: Vzpomínková kniha Jitky Vodňanské líčí víc než jeden problematický vztah“, Týdeník Echo, 21. 6. 2018, roč. 5, č. 25, s. 49.

4) Kdysi mne fascinovalo jedno z čísel odborného (?) časopisu Psychologie dnes (2006, roč. 12, č. 9), které v redakčním úvodníku slibovalo (a na dalších stránkách přinášelo) rozhovor, v němž „psychoterapeutka Jitka Vodňanská hovoří o meditaci, nirváně a karmických bolestech“.

5) Viz Alice Horáčková, „Havlova láska Jitka Vodňanská“, Mladá fronta DNES, 19. 1. 2013, roč. 24, č. 16, příloha Víkend, s. 8.

6) Na „zásadní protiklad“ mezi prezidentem Masarykem a prezidentem Havlem v postoji ke katolicismu upozorňuje Martin C. Putna, Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, Praha: Knihovna Václava Havla, 2011, s. 219.

7) Viz tamtéž, s. 220.

8) Tomáš Halík, „Katolická církev v České republice po roce 1989“, in: Vratislav Doubek (ed.), Společnost v přerodu: Češi ve 20. století, Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 153.

9) Dominik Duka jako Havlův výrok pronesený při jejích posledním rozhovoru citoval slova: „Není mi dobře, ale my víme, že On je“ („Svět opustil Václav Havel, jeho duše ale kráčí dál“, Katolický týdeník, 20. 12. 2011 – 2. 1. 2012, roč. 22, č. 52–53, příloha Perspektivy, č. 26, s. I).

10) Viz Martin C. Putna, Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, Praha: Knihovna Václava Havla, 2011, s. 290–291.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a devět