Minulý týden mne zpráva o smrti „Schindlerova komplice“ Mieczysłava Pempera znovu přinutila myslet na dějiny doby holokaustu. V době předlistopadové se o tragédii šoa příliš nemluvilo (z obětí nacismu museli stát v popředí komunisté), takže jsem o ní ani sám mnoho nevěděl. Ani později jsem se – byť historik novodobých dějin – holokaustem nijak zvlášť nezabýval. I má kniha o Emilu Háchovi se osudu Židů v Protektorátě Čechy a Morava dotýká jen povrchně a okrajově, což by se jí jistě dalo vytknout.
V době komunismu jsem nicméně na Hlasu Ameriky fascinovaně naslouchal příběhu Raoula Wallenberga, jehož fantastický zápas o životy maďarských Židů paradoxně neskončil jeho zmizením v některém z nacistických lágrů, ale v sovětském Gulagu. Zasáhl mne i román Hanse Habeho o „židovské konferenci“ v Évianu z roku 1938 (1), která snad mohla zachránit ohromné množství lidských životů, z důvodu sobecky lhostejné politiky takřka všech zúčastněných zemí však skončila krachem. Posléze mi samozřejmě neunikl ani Spielbergův film „Schindlerův seznam“, líčící podivuhodný příběh „sudetoněmeckého Wallenberga“. A stranou mé pozornosti nemohly zůstat ani věčné kontroverze ohledně role Pia XII., o kterém roku 2005 americký historik a konzervativní židovský rabín David G. Dalin v knize „Mýtus Hitlerova papeže“ napsal:
„Nebylo v Evropě, okupované nacisty jiné místo, kde bylo tolik Židů zachráněno a chráněno jako v Castelgandolfu (letním sídle Pia XII.). Dnes šedesát let po holokaustu by bylo nutné, aby bylo všeobecně uznáno, že Pius XII. byl opravdovým přítelem hebrejského národa (jak ho také sám Hitler z toho obviňoval!) a že zachránil více životů pronásledovaných Hebrejů než to udělala kterákoliv jiná osoba, včetně Raoul Wallenberga a Oskara Schindlera, mužů, kteří jsou často a právem považováni za hrdiny ve svých záchranných akcích.“ (2)
Nejen samotný holokaust, ale i všechny uvedené „kontroverzní“ příběhy uvádějí lidské myšlení ve zmatek. Člověk by se rád setkával s něčím pohádkově jednoznačným – s příběhy, ve kterých by vedle jednoznačného zla vystupovalo i jednoznačné dobro –, ale nic takového doba nacismu a druhé světové války zpravidla nenabízí. Ve srovnání s nacistickými vrahy lze jistě například Emila Háchu, který lidské životy výhradně zachraňoval, označit za „anděla míru“; jako anti-antisemitská ovšem politika jeho protektorátní reprezentace nepůsobí… Za Pia XII. ve Vatikánu řádil pronacistický biskup Hudal a prameny týkající se Piova pontifikátu mohou budit směs obdivu a zděšení. A snad vůbec nejnejednoznačnější je příběh Oskara Schindlera, svitavského hochštaplera, který od poloviny třicátých let jako špión abwehru pomáhal nacistickému Německu připravovat likvidaci Československa a Polska, aby se později v okupovaném Polsku pustil do podnikání ve zbrojním průmyslu, při kterém mu „světový konflikt zaručoval dostatek zakázek a levná pracovní síla – Židé – zaručovala vysoké zisky“. (3)
Roku 1943 se Schindler sblížil s mnohonásobným vrahem Amonem Göthem, zakladatelem a velitelem koncentračního tábora v Plaszově na předměstí Krakova. „Oba muži měli stejné zájmy – luxusní životní styl, ženy, alkohol. Vliv Goetha mezi nacistickou elitou byl nesporný a Schindler potřeboval další armádní zakázky. Goeth byl tím, kdo Schindlerovi poskytoval židovské vězně z tábora, dokázal zařídit vše, co Schindler potřeboval k dosažení svých cílů. Za to se podnikatel dokázal odměnit – korupce, která mezi nacistickou správou vládla, vedla k netušeným možnostem.“ (4)
Jak napsal v jedné z recenzí na „Schindlerův seznam“ Pavel Keřkovský, „Schindler není ,skvělý nácek’, ale rozporuplná postava, která se k pravému lidství těžce prodírá“. (5) A právě tím je jeho příběh svým způsobem velmi aktuální, jakkoliv nedává jasnou odpověď na základní otázku: Jak dochází k tomu, že prospěchářský kariérista najednou začíná dělat věci, které by od něj sotvakdo čekal (např. po několik let nakupovat pro hladovějící židovské vězně ze svých peněz jídlo na černém trhu)? Nebo že by snad měli pravdu cynikové, podle kterých začal prozíravý Schindler s blížící se porážkou Německa myslet na alibi pro budoucnost?!
Právě u kariéristy Schindlerova typu je ovšem zřejmé, že jeho členství v NSDAP a spolupráce s abwehrem byly motivovány utilitaristicky, nikoli sympatiemi k nacistické ideologii. A v člověku hledajícímu jen vlastní prospěch se patrně lidskost může probudit přece jen snadněji než v ideologickém fanatikovi…
Oskar Schindler každopádně nikdy nebyl antisemita a s Židy naopak udržoval čilé kontakty. Už v polovině třicátých let se například v Krakově seznámil s místním židovským obchodníkem Szymonem Jeretem, který mu pak po německé okupaci Polska pomohl rozvinout jeho krakovské podnikání. Schindlerovým blízkým spolupracovníkem se v Krakově stal i člen židovské rady Izák Stern, kterého také Schindler předem informoval o zamýšlené likvidaci krakovského ghetta, jehož obyvatelé byli v noci ze 13. na 14. března 1943 nacisty postříleni nebo deportováni. Schindler „své“ židovské dělníky ochránil tím, že jim v osudovou noc umožnil zůstat v továrně. Tito dělníci jeho továrnu označovali za „Noemovu archu“.
Roku 1944 byla Schindlerova zbrojní továrna v Krakově vzhledem k blížící se frontě likvidována a vězňové plaszovského koncentráku transportováni do jiných lágrů. Schindler získal povolení k přesunu své továrny do Brněnce (Brünnlitz) nedaleko jeho rodných Svitav (Zwittau), při čemž pracovní síly pro ni měla zabezpečit v Brněnci zřízená pobočka koncentračního tábora Gross Rosen. Dostalo se do ní 700 mužů z Plaszova (včetně Szymona Jereta, kterému pak Schindler v Brněnci obstaral modlitební řemínky tefilin) a 300 žen, které ovšem předtím prošly Osvětimí.
Oskaru Schindlerovi se údajně podařilo dosáhnout toho, že se v Brněnci strážci chovali k vězňům přijatelněji než v jiných koncentračních táborech. Agresivitu velitele lágru Josefa Leipolda se snažil brzdit úplatky. Pro vězně získával jídlo ve spolupráci se sousedním Daubkovým mlýnem, jehož ředitele znal ještě z předválečných let. Přestože si Schindler přivedl do Brněnce milenku (která s ním zůstala až do jeho odchodu z tábora), přišla tam za ním i jeho žena Emílie, zachránkyně řady vězňů, známá jako „Anděl z Brněnce“. Dne 29. ledna 1945 přednosta železniční stanice ve Svitavách Schindlerovi sdělil, že na nádraží zastavil transport s asi stovkou již polomrtvých židovských vězňů z pobočky osvětimského tábora v Golešově. Schindler se zasadil o jejich přijetí do Brněnce a ošetření v provizorním lazaretu a jeho manželka dávala těžce nemocným krupici a mléko. Díky uvedené pomoci bylo osmdesát procent těchto lidí zachráněno před jistou smrtí a mohlo se uzdravit. (6)
Na konci války se Leipold „snažil tábor v Brněnci zlikvidovat. Schindler jej v jeho záměrech dokázal zastavit a vězňům poskytl zbraně k obraně. Leipolda se v dubnu 1945 podařilo odstranit a odvelet na frontu. /…/ Od této chvíle panovalo v táboře bezvládí. Po instalaci tlampačů na dílnách vězni uslyšeli vítěznou Churchillovou řeč a Schindler se připravoval k útěku. Vězni mu darovali zlatý prsten, vyrobený ze zubního můstku Szymona Jereta.“ (7) Prsten, na kterém byla vyryta slavná věta z talmudu (a koránu): „Ten, kdo zachrání jeden život, zachrání svět.“
O Schindlerově poválečném životě už mnoho pozitivního říci nelze. Odešel do Argentiny chovat nutrie, ale jeho podnikání zkrachovalo. Definitivně opustil svou ženu (8) a zanechal ji v Argentině bez prostředků. Když se ocitl na mizině, „jeho“ Židé na něj uspořádali sbírku; Schindler její výtěžek obratem rozházel a žádal o další peníze. Pokračoval ve svém bohémském způsobu života, dokud mu v tom nezabránil zhoršující se zdravotní stav. Zemřel dne 9. října 1974 v německém Hildesheimu ve věku šestašedesáti let. Podle svého přání byl pohřben na katolickém hřbitově na hoře Sion v Jeruzalémě.
Ryszard Rechen, jeden z těch, kdo přežili holokaust díky Schindlerovi, po smrti tohoto „špatného“ katolíka napsal: „Cítil jsem se velmi špatně, jako by umřel můj bratr nebo otec. Oskar Schindler zachránil nejen naše těla, ale i duše. Jeho přičiněním jsme neztratili víru v člověka. Dokázal, že byli a jsou křesťané, kteří jako Samaritán nalili hojivého oleje a vína do našich ran. Oskare, ty jsi náš Samaritán!“ (9)
Mieczysłav Pemper konstatoval, že „tento komplikovaný a těžko pochopitelný člověk v sobě nosil hodně odvahy a lidskosti“, a dále napsal: „Myslím, že Schindlera je nutno vidět v jeho životních periodách, takže tu máme hned několik Schindlerů, Schindler před válkou, ve válce a v době poválečné, kdy měl problémy a skoro nic se mu nedařilo. Pro nás byl samozřejmě rytířem bez bázně a hany, dobrodincem, andělem a Bůh ví čím vším ještě. My jsme na něm chyby neviděli a ani je nehledali, a kdyby jich měl třeba i na tucty, byli bychom mu je rádi odpustili. Byl to pořízek naládovaný energií a sršící humorem. Nebyl vládcem nad naším životem a smrtí, ale naším patronem, ba skoro bych řekl sponzorem. Hrál vysokou hru, ale snad si toho ani nebyl vědom, protože byl ve stavu jakéhosi sportovního vzrušení. Dával před námi najevo, že je mazanější než jeho křečovitě váleční kolegové, a těšil se z toho, že je může tahat za nos. /…/ Byl nositelem toho nejlidštějšího němectví, ale i němectví mezinárodního, zřídkavě dobrý export z multikulturního prostředí předválečných Svitav.“ (10)
Nad těmito slovy si nelze než povzdechnout nad zánikem onoho multikulturního německo-česko-židovského prostředí Svitav a tolika jiných míst Moravy a Čech. A současně konstatovat nesmyslnost házení všech Němců, Čechů, nacistů, komunistů atd. do jednoho pytle. Kolektivní vina neexistuje, existuje jen individuálně konané dobro nebo zlo, přičemž všichni asi máme (v různém poměru) „na svědomí“ obojí… Schindlerův příběh odkazuje ke zmíněnému podobenství o milosrdném Samaritánovi z desáté kapitoly Lukášova evangelia a také k podobenství o posledním soudu, při kterém podle pětadvacáté kapitoly Matoušova evangelia obstojí ti, kdo něco učinili pro Krista, trpícího v Jeho nepatrných – takže při něm možná svitavský dobrodruh obstál a mnozí spořádaní „dobří křesťané“ nikoliv…
Kritéria platná při posledním zúčtování pro nás dost možná budou předmětem velkého úžasu. Nejsem si už ale jist dokonce ani kritérii, která by měla platit při lidském posuzování té či oné osoby, takže zde už jenom jako námět k diskusi ocituji to, co jsem v souvislosti s názorem někdejšího soudce Nejvyššího správního soudu Josefa Novotného, že musí vždy jít o hodnocení souhrnu všech aktiv a pasív za celý život, napsal ve své knize o Emilu Háchovi:
„Známe-li dnes počty zatčených, umučených a popravených obětí nacistické okupace našich zemí, zcela nevyčíslitelný zůstává počet těch, kteří stejnému osudu unikli díky činnosti dr. Háchy a jeho spolupracovníků. Jejich výčet by však byl nepochybně delší než proslulý seznam židovských vězňů, uchráněných před smrtí zásluhou svitavského nacisty Oskara Schindlera, který vstoupil později do povědomí miliónů lidí jako výjimečný kladný hrdina… V této souvislosti se nelze nepozastavit nad skutečností, že zatímco Schindlerův obraz zachránce lidských životů vysoce převyšuje v očích veřejného mínění všechna pasíva celého života tohoto nacistického dobrodruha, v případě celoživotního demokrata a vlastence Emila Háchy překrývá naopak jeho poválečný obraz ,kolaboranta’ pro mnohé dodnes nejenom všechny jeho zásluhy již z dob první republiky, ale i všechna aktiva jeho protektorátního působení…“ (11)
Každopádně je ale jasné, že v prostředí nacistického koncentráku by byl gentleman typu Háchy k ničemu a někoho zachránit v něm mohl pouze hochštapler typu Oskara Schindlera… V tomto článku mi však jde ještě o jiný typ hrdiny doby nacismu – o člověka, který se sám měl stát obětí nacistické mašinérie, a v dané situaci dokázal statečně bojovat nejen o vlastní život, ale také a především o životy svých bližních. Schindlerův projev na rozloučenou, pronesený večer 8. května 1945 k již osvobozeným vězňům tábora v Brněnci, obsahoval jednu velice hezkou myšlenku:
„Za své přežití neděkujte mně, poděkujte svým lidem, kteří pracovali dnem i nocí, aby vás zachránili před vyhlazením. Poděkujte Sternovi a Pemperovi a mnoha jiným, kteří při vaší záchraně, zvláště v Krakově, riskovali život. Lidem, kteří přemýšleli o společném dobru a starali se o každého z vás.“ (12)
Zatímco Izáku Sternovi se symbolického poděkování dostalo i prostřednictvím Spielbergova „Schindlerova seznamu“, ještě důležitější postava Mieczysłava Pempera z filmového zpracování Schindlerova příběhu zcela vypadla a měla by tedy být o to více připomenuta alespoň nyní, po Pemperově odchodu na věčnost.
Mietek Pemper zastával jako vězeň koncentračního tábora Krakov-Plaszov „funkci“ osobního písaře velitele Amona Götha. „'Ve službách' nechvalně proslulého nacisty získal Pemper přístup k tajným a mnohdy stěžejním dokumentům třetí říše. Jedním z nich byl také příkaz shora, který vyžadoval zrušení všech koncentračních táborů, jejichž vězňové nebyli pracovně zapojeni do válečné výroby. A ruku v ruce se zrušením táborů dokument nařizoval i likvidaci všech vězňů. Včasná informace od Pempera umožnila Oskaru Schindlerovi transformovat svou výrobnu smaltovaného nádobí v Brněnci na válečně důležitý podnik a vyreklamovat si pak postupně na 1200 vězňů jako pracovní síly pro něj. Pemper v ohrožení života vynášel z tábora také seznamy vězňů, z nichž pak Stern a Schindler sestavovali seznamy požadovaných osob. Vyreklamované se tak po dalších peripetiích podařilo zachránit před jistou smrtí. Když sami nacisté v roce 1944 zatkli plaszovského velitele Götha za to, že zatajoval cennosti, které byly odebrány vězňům, dokázal Schindler převzít do své továrny i Pempera. Jeho jméno se na seznamu nachází pod pořadovým číslem 655.“ (13)
Muž, který jen zázrakem přežil německou okupaci Polska, se roku 1958 z komunistického Polska vystěhoval – do Německa. Vystudovaný psycholog v západním Německu pracoval jako podnikový poradce. Zemřel v jednadevadesáti letech dne 7. června 2011 v bavorském Augsburgu, který mu před šesti lety udělil titul čestného občana. Po zprávě o Pemperově smrti městské zastupitelstvo rozhodlo, aby byly na jeho počest vlajky svěšeny na půl žerdi.
Poznámky:
1) Hans Habe, Tajné poslání, Praha: Mladá fronta, 1967.
2) Citováno podle Josef Koláček, Pius XII. – papež, který nemlčel [online], 2. 8. 2005, dostupné z www: <http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=4248>.
3) Radoslav Fikejz, Hledání hvězdy Davidovy: Oskar Schindler – spravedlivý mezi národy, Svitavy: Městské muzeum a galerie, 2008 (stránky nečíslovány).
4) Radoslav Fikejz, cit. dílo.
5) Pavel Keřkovský, Schindlerův seznam, Protestant, 1994, č. 5, s. 14.
6) Viz Radoslav Fikejz, cit. dílo.
7) Tamtéž.
8) Emílie Schindlerová byla roku 1993 – třicet let po svém muži – izraelskou komisí přijata mezi „Spravedlivé mezi národy“. O dva roky později ji papež Jan Pavel II. pozval do Vatikánu. Zemřela roku 2001 ve věku čtyřiadevadesáti let.
9) Radoslav Fikejz, cit. dílo.
10) Tamtéž.
11) Vít Machálek, Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy, Praha: Regulus, 1998, s. 242.
12) Radoslav Fikejz, cit. dílo.
13) Zemřel „komplic“ Schindlera, Lidové noviny, 10. 6. 2011, roč. 24, č. 136, s. 24.
2024 ©