V prvním letošním brněnském Deníku z 2. ledna 2014 jsem velice ocenil výtečný článek „Krajské uspořádání? Vadí i po čtrnácti letech“. Přiměl mě vrátit se i zde k paskvilu tzv. krajského zřízení, který v tomto státě dodnes straší z dob klausovsko-zemanovské „oposmlouvy“…
Jako konzervativec pokládám za velmi důležité, aby lidé někam patřili a mohli mít přirozenou strukturu svých identit, od sounáležitosti s místem bydliště po sounáležitost s velkým státním či nadstátním celkem. Jako ideál vnímám v tomto ohledu staré Rakousko s jeho institutem domovské příslušnosti, okresní a krajskou správou, silnou autonomií jednotlivých zemí a velkým soustátím na vrcholu celé pyramidy. A jako nejhorší možnost model hlásaný a prosazovaný Václavem Klausem s jedinou identitou v podobě České republiky…
Sám jsem nešťastně z Lesné, komunistického sídliště bez dějin a tradice, které půlstoletí po svém vzniku stále postrádá identitu i samosprávu (je součástí podivného celku Brno-Sever). Každopádně cítím sounáležitost s Brnem, s Moravou, se zeměmi Koruny české, se Střední Evropou alias starou habsburskou monarchií i s Evropou jako celkem. Jak známo, Brno bylo z moravské metropole trvale poníženo do podoby centra jakéhosi krajského paskvilu, Koruna česká do podoby republiky, habsburská monarchie do podoby navzájem znesvářených národních států a dokonce i Evropská unie (při vší úctě k její původní ideji) dnes funguje způsobem, který konzervativně smýšlejícím Evropanům činí identifikaci s ní krajně obtížnou…
Pro mne i pro bezpočet jiných Moravanů je pak obzvlášť bolestné dlouhodobé úsilí československých a českých pragocentristů o vymýcení naší zemské identity. Moravu mám „v genech“ – jakou svou srdeční záležitost jsem ji zdědil po tátovi, který byl nejen moravským patriotem, ale také znalcem moravských dějin a místopisu, který znamenitě znal i detaily vývoje územněsprávního uspořádání až po úroveň správních a soudních okresů. Zcela jistě tyto věci znal mnohem lépe než drtivá většina dnešních politiků…
Uvedený článek v brněnském Deníku (raději bych postaru říkal v Rovnosti) začínal slovy, věnovanými době mezi roku 1918 a 1928: „Na území Česka existovaly jako pozůstatek uspořádání z Rakousko-Uherska tři země. Česká, Moravská…a Slezská. Země neměly svou samosprávu. Ústava z roku 1920 počítala s vytvořením takzvaných žup.“ Je jistě ironií, že ti samí čeští politikové, kteří před rokem 1918 tolik žehrali na údajný vídeňský centralismus, po 28. říjnu hned zatoužili zavést skutečný centralismus pražský…
V nesmyslném experimentu s nahrazením zemí župami nicméně českým nacionalistům zabránil strach z nacionalistů německých a maďarských, do jejichž rukou by se mohla dostat vláda v župách obývaných převážně Němci a Maďary…
Roku 1928 tak byla nakonec „z nouze“ obnovena autonomie země České a sloučené země Moravskoslezské, která ovšem nedosahovala míry zemské autonomie z dob habsburské monarchie. Tento systém fungoval v letech 1928–1939 i 1945–1949 a zrůdnostmi nacismu poznamenaným způsobem i v době protektorátu. V té sice Čechám a Moravě neustále hrozila likvidace, protože regionální nacističtí bossové ze sousedství protektorátu chtěli ve jménu germanizace jejich jednotlivé části připojit ke svým německým župám, ale „führer“ se naštěstí rozhodl, že jim vyhoví až po „vítězné válce“. K té sice nedošlo, ale zato přišel „vítězný únor“…
Komunisté (podobně jako mnozí jiní mocipáni před nimi i po nich) praktikovali zásadu „rozděl a panuj“. Generální tajemník nové státostrany Rudolf Slánský krátce po únorovém převratu prohlásil: „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat. Úřady v krajích a okresech budou nyní víc pod kontrolou lidových zástupců.“ Malé kraje z let 1949–1960 poprvé po více než tisíci letech likvidovaly zemské hranice mezi Moravou a Čechami i mezi Moravou a Slezskem…
Roku 1960 se počet krajů snížil, ale na výše uvedené skutečnosti se nezměnilo nic. Nastaly dokonce nové absurdity typu toho, že oblast kolem Moravské Třebové nyní ležela ve východočeském kraji…
Po roce 1989 Moravě velmi záleželo na nápravě této komunistické zvůle, jak o tom svědčí skvělý výsledek Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko v prvních svobodných volbách z roku 1990. Pražští a bratislavští „státníci“ to ovšem ignorovali a na přelomu let 1992 a 1993 došlo jen k rozpůlení Československa, po kterém se postavení Moravy v nově vzniklé České (pražské?) republice stalo ještě beznadějnějším než dřív…
Roku 2000 byl vyhlášen již zmíněný paskvil v podobě návratu ke krajům z dob Klementa Gottwalda. Tento dodnes trvající model nejenže totálně ignoruje jakoukoliv historickou tradici kromě komunistické, ale má i další slabiny: kraje jsou svou velikostí a počtem obyvatel velmi nevyrovnané, jsou drahé a nepříliš funkční, jejich podivnost se ukazuje např. při „přepřahání lokomotiv“ na krajských hranicích atd. Kromě pragocentristů s ním mohla a může být spokojena snad jen hrstka regionálních kariéristů. Z jihomoravských politiků dnešní krajské zřízení nijak překvapivě kladně hodnotí jen jediný – Michal Hašek…
Haškova slova o tom, že je „po vzoru Rakouska či Německa pro posílení kompetencí krajů“, navíc nasvědčují i tomu, že tento muž nechápe rozdíl mezi rakouskými a německými historickými zeměmi s tisíciletou tradicí a českými kraji s tradicí čtrnáctiletou…
Nemohu skončit jinak než otázkou, zda je důležitější, aby se ve státě dobře cítila většina jeho obyvatel, anebo jedinci typu Klause a Haška…