Sekulární Svatý Pavel

Po příspěvcích o Janu Masarykovi a jeho zvláštním přístupu k osobnosti prezidenta Háchy a o Háchově nešťastném tajemníkovi Josefu Klimentovi bych nyní volnou trilogii příspěvků  uzavřel ještě článkem o Prokopu Drtinovi k nekulatému výročí jeho odchodu z tohoto světa z 16. října 1980. Byl tento politik, který se spolupodepsal na osudu lidí typu Háchy či Klimenta, příkladným českým demokratem 20. století, anebo spíš demokratem problematickým?

Jediná existující monografie o Prokopu Drtinovi se bez rozpaků přiklání k první možnosti, a to už svým názvem. (1) Drtinovo politické působení je v ní někdy spíš glorifikováno než kriticky rozebíráno. To je pochopitelné už z toho důvodu, že spoluvydavatelem knihy byl Ústav pro studium totalitních režimů a Drtina (účastník „druhého odboje” i „třetího odboje” a nepopiratelná oběť komunismu) zajisté představuje postavu zapadající do pohledu na dějiny spojeného s touto institucí. Pokud se ovšem přikloníme k alternativnímu pohledu na naše novodobé dějiny, podle kterého jejich temným obdobím nebyla jen léta 1939–1945 a 1948–1989, ale také ono tříleté mezidobí mezi nimi, začnou se věci jevit jinak. Prokop Drtina zastával funkci ministra spravedlnosti právě v onom poválečném mezidobí, v němž spravedlnost (podobně jako předtím a potom) vskutku připomínala ženu se zavázanýma očima…

Drtina byl zřejmě člověkem oddaným demokracii – tak, jak ji chápal. Pro jeho smýšlení a v podstatě i české smýšlení jeho doby obecně bylo typické problematické spojení demokracie s nacionalismem. Šlo také o chápání demokracie, jež bylo zcela sekulární, nijak nezakotvené v transcendenci. Drtina byl sice celý život oddaným masarykovcem, ale Masarykovo náboženské chápání demokracie (2) se u něj nijak neuplatňovalo. Po pravdě řečeno, Drtinova autobiografie budí dojem, že byl právě tím typem matrikového křesťana a faktického „liberála” vyhýbajícího se posledním lidským otázkám, jehož rozšířenost Masaryk považoval za neštěstí našeho národa… 

Drtinova čtyřsvazková, velmi obsáhlá autobiografie přináší mnoho detailů politického a světského rázu, ale o autorově náboženském či duchovním životě neříká nic. Začíná sice v tomto ohledu slibnou větou „Narodil jsem se 13. dubna 1900 na Velký pátek na Smíchově” (3), ale tím také vše končí. Na rozdíl od takového Josepha Ratzingera, který se celý život stále vrací k svému narození na Bílou sobotu a jeho symbolice, pro Prokopa Drtinu to zvláštní narození na Velký pátek zřejmě moc neznamenalo. Nezdá se, že by ho někdy napadla např. nabízející se myšlenka symbolické spojitosti mezi datem jeho narození a jeho těžkým osudem.

Druhá zmínka související s křesťanstvím se v jeho autobiografii objevuje až v souvislosti s dobou jeho gymnaziálních studií, když se v rámci pojednávání o zcela nenáboženském tématu okrajově zmiňuje o tom, že byl evangelík, a měl tedy místo první hodiny, v níž jeho spolužáci měli katolické náboženství, volno… (4)

I když sám nejsem zrovna „masarykovec”, při psaní tohoto článku mi T.G.M. na mysl stále přichází – a to zdaleka ne jen pro sepětí Prokopa Drtiny i jeho otce (filosofa Františka Drtiny) s Masarykem. Spíš musím stále znovu myslet na Masarykovu Sebevraždu, shrnutelnou do jeho známé zkratky, že člověk může svůj život pověsit buď na Boha, anebo na hřebík.

Je paradoxní, že Masarykův boj proti „liberální” nenáboženskosti byl v české společnosti nejneúspěšnější právě v době, kdy byl T.G.M. všeobecně uctívanou hlavou státu. Dokonce i instituce, které po roce 1918 do Masarykova Československa nově přicházely a v zemích svého původu měly výrazně náboženský ráz, se u nás ihned zvláštním způsobem sekularizovaly. Mám na mysli především skauting, jehož křesťanský ráz byl v Československu úplně překryt jeho sekulární „foglarovskou” podobou. O Foglarovi se v souvislosti s Drtinou nezmiňuji jen náhodně: Prokop Drtina byl v letech 1919–1922 vedoucím nejstaršího českého skautského oddílu, proslulé pražské Dvojky, kterou později rekordních šedesát let (1927–1987) vedl právě Jaroslav Foglar. Tohoto autora mám samozřejmě od dětství rád, ale to mi nemůže zabránit, abych si s ustrnutím nepoložil otázku, kterou z těch dvou Masarykem definovaných možností vlastně svým „hochům od Bobří řeky” nabízel. Sám Jaroslav Foglar se ve své autobiografii zmiňuje o tom, že ne méně než čtyři z nich spáchali v dospělosti sebevraždu… (5) Také Prokop Drtina v kritické chvíli svého života skočil z okna…

Ve známé knize Pavla Tigrida o našich novodobých dějinách se objevuje pozoruhodná formulace, která sice určitě není míněna nábožensky, možná však vyjadřuje víc, než jí samotný autor chtěl říci: Tigrid v ní pojednává o Drtinově bezmezně oddaném vztahu k Benešovi a Edvarda Beneše nazývá doslova „Drtinovým pánem a modlou”. (6)

 Ve svých pamětech psaných v závěru života sice Drtina ve svém uctíváním Beneše kolísá a Benešův postup z února 1948 dokonce silně kritizuje, avšak jeho kritika se týká právě jen tohoto jediného momentu, jako by vše ostatní v Benešově působení bylo hodno úcty zcela nesporně.

Tento úctyplný postoj se  zrodil už v Drtinových patnácti letech, kdy jej podle jeho slov „otec poctil velkou důvěrou tím, že mně uložil, abych sám otevřel a uvedl k němu do jeho pracovny návštěvu mladého docenta dr. Edvarda Beneše, o němž mně svěřil tajemství, že v dohledné době odejde tajně za Masarykem do ciziny”. (7) Jako by toto první setkání, při kterém nedospělý Prokop Benešovi jen s úctou otevřel dveře, předznamenalo i budoucí podobu jejich vzájemných vztahů.

Do Benešovy blízkosti se Prokop Drtina dostal až po jeho zvolení prezidentem republiky z prosince 1935. Předtím byl po vystudování práv několik let zaměstnán u České finanční prokuratury, aby pak v roce 1929 získal místo v Kanceláři prezidenta republiky a roku 1936  se stal Benešovým osobním tajemníkem (patrně na základě příslušnosti k téže politické straně, tj. národním socialistům).

Mezitím se Drtina roku 1930 oženil s Ludmilou Burianovou, o níž se ovšem ve své autobiografii také zmiňuje jen mezi řádky (podobně jako o svém evangelictví). Paní Ludmila se v nich poprvé objevuje ve vzpomínce na rok 1932, kdy Drtina „s ženou viděl” prezidenta Masaryka na koni Hektorovi… (8) Z letmých zmínek v Drtinově životopisu je zřejmé, že život paní Ludmily rozhodně nebyl lehký, a to nikoliv jen z důvodů politického či zdravotního rázu, ale zřejmě i ve spojení se samotným manželstvím. (9)

Prokop Drtina může budit dojem – podobně jako jeho „pán” Beneš –, jako by byl víc politikem než člověkem. V tomto ohledu představuje naprostý protiklad Emila Háchy.  Hácha nebyl homo politicus, ale vždy především člověk, a to i poté, co byl vtažen do politiky. Paradoxně ovšem politický osud Beneše s Drtinou a Háchy s Klimentem byl v zásadě stejný, tj. spojený s rezignací na beznadějný odpor a kapitulací před vojenskou mocí nacistického Německa. Benešovská kapitulace ze září 1938 a háchovská kapitulace z března 1939 byly ve vzájemném vztahu příčinné souvislosti, protože po Benešově přistoupení na odchod armády z pohraničních pevností a zmrzačení republiky už Hácha neměl na výběr a jeho berlínská kapitulace byla jen důsledkem Benešovy „mnichovské”. Zvláštní deformaci Drtinova vidění světa představuje skutečnost, že tuto zjevnou spojitost viděl obráceně a rozhořčeně se pozastavoval výhradně nad kapitulací Háchovou…

Pavel Tigrid to nazývá „arogancí mnichovských kapitulantů” (10). Podobnou nechuť v něm vyvolává i Drtinovo líčení samotné mnichovské krize. Tigrid je nepřímo (ústy své hrdinky Lucie) komentuje označením Beneše s Drtinou za „posery”. (11) Drtina totiž ve svých memoárech líčí, jak se 21. září 1938, po prvním přijetí anglo-francouzského požadavku na odstoupení českého pohraničí Německu, objevili na Hradě demonstranti protestující proti kapitulaci a jak se politikové jeho typu s touto situací vypořádali: zrežírovali frašku, do jejíž hlavní role obsadili nešťastného generála Syrového, který byl díky svému image „jednookého Žižky” davem nadšeně přivítán a spolu s písničkářem Karlem Hašlerem demonstrující studenty (!) zpacifikoval. (12)

„Mluví to za celé svazky a nebohý kronikář Drtina, po všech zkušenostech a o třicet let později, píše o této manifestaci malosti a  zbabělosti vůdčí české politické garnitury skoro nadšeně, jak jsme to sfoukli, jak jsme lid napálili, a navíc s efektem.” (13) K tomuto konstatování dále Tigrid dodává, že až druhý den po oné nevinné demonstraci byla vydána zpráva o přijetí anglo-francouzských podmínek. A že když o týden později následovala definitivní kapitulace mnichovská, národu o ní místo Beneše musel podat zprávu herec Zdeněk Štěpánek…

Po Mnichovu odešel Beneš do exilu a Drtinu trápila otázka, zda mu nyní jeho věrné služby Benešovi nevynesou propuštění z prezidentské kanceláře. Toto z historického hlediska  bezvýznamné téma by nestálo za zmínku nebýt toho, že když se nakonec po Háchově příchodu na Hrad a nástupu nového vedoucího Kanceláře prezidenta republiky dr. Havelky Drtinovy obavy potvrdily, mělo to pro Háchu, Havelku a celou pomnichovskou politickou reprezentaci osudové následky v podobě předsudků, které vůči ní Drtina nikdy nepřestal zastávat. 

Ve skutečnosti měl Drtina předsudky už ve chvíli, kdy si jej nový prezident, jehož  tajemníkem zpočátku byl, zavolal k osobnímu rozhovoru. To je zřejmé ze skutečnosti, že Drtinovo líčení tohoto rozhovoru s Háchou je v příkrém rozporu s tím, co je o Háchovi a jeho smýšlení známo ze vzpomínek jiných pamětníků. Prezident Hácha při něm Drtinovi projevil velkou pozornost a důvěru, když mu dojatými slovy vyprávěl o blahopřání ke svému zvolení, které dostal od dr. Beneše, a o své účasti s Benešovým těžkým osudem. Drtina si však z rozhovoru odnesl dojem, „že to, co Beneš nyní prožívá, on, Hácha, pokládá více méně za trvalé, anebo alespoň dlouhodobé”. (14) Tento dojem byl zcela mylný, protože Hácha ve skutečnosti po celou dobu svého prezidentství vyhlížel okamžik Benešova návratu, avšak Drtinovy předsudky vůči dr. Háchovi a lidem z jeho okolí, zčásti sdílené i dalšími lidmi z blízkosti prezidenta Beneše, nevěstily pro mnohé „háchovce” do budoucna nic dobrého.

Je ovšem možné, že při tom větší roli než špatně interpretované Háchovy politické názory sehrál Drtinův nucený odchod z prezidentské kanceláře k Nejvyššímu správnímu soudu, o který se podle jeho pamětí postaral dr. Havelka. I zde však líčení obsažené v Drtinových memoárech obsahuje pasáž nasvědčující Drtinově sebestřednosti: Hácha Drtinu podle jeho líčení pozval k sobě domů na čaj pro své nejbližší spolupracovníky, přičemž se pak prezident i jeho dcera bavili „téměř výlučně” s ním; podle Drtiny mohlo jít o „nezbytnost, kterou jsem si svým cílevědomým vystupováním vynutil” (!), a v každém případě se prý jednalo o skutečnost, která mu umožnila, že „že jsem Pražský hrad opouštěl nejen s hlavou vztyčenou, ale dokonce tak trochu demonstračně a jaksi okázale”. (15)

Když potom Hácha musel v noci na 15. března 1939 v Berlíně (podle samotného Hitlera jaksi v zastoupení Beneše) prožít tragédii kapitulace před nacisty, vynucené jejich hrozbou leteckého srovnání českých měst se zemí, Drtina nad ním v podstatě už jednou provždy udělal kříž. Bohorovný popis oné osudové noci v Drtinových pamětech budí dojem tristního moralizování a dvojího metru:

„Takto bez odporu a bez boje i bez jakéhokoliv protestu se státní suverenita neztrácí a nesmí ztrácet a národ, které trpí ve svém čele politiky a státníky, kteří jsou schopni tohoto kategorického imperativu nedbat, se vydává nebezpečí, že bude pokládán za národ, který není své svobody hoden.” (16)

Pavel Tigrid cituje tyto i další Drtinovy moralistické tirády o odsouzeníhodných kapitulantech z 15. března se slovy, že mu nad nimi stoupá tlak, protože ve své arogantnosti zcela opomíjejí skutečnost, že státní suverenita byla ve skutečnosti ztracena přijetím Mnichova a že právě od mnichovských kapitulantů Hácha a vláda druhé republiky převzali nehájitelné trosky státu. (17)

Po okupaci se Drtina obával, že bude jako známý benešovec brzy zatčen. Stejně jako později po únoru 1948, i po březnu 1939 tato tragická postava přemýšlela o dvou možnostech: útěku do exilu, anebo sebevraždě… (18)

Když se ukázalo, že pro okupanty jeho osoba ve skutečnosti zřejmě není nijak významná, paradoxně se naopak statečně zapojil do odboje. Spolupracoval v něm mj. s diplomatem a politikem Janem Jínou (gestapo později hovořilo o „Jína–Drtina Gruppe”) a po propojení své skupiny se skupinou kolem někdejšího kancléře Přemysla Šámala stanul přímo v centru domácího odboje, spojeném s jeho Politickým ústředím (PÚ).

Jedna z jeho nejvýznamnějších odbojových aktivit souvisela s děním kolem prezidenta Háchy, kterého nacisté v říjnu 1939 nutili k nové cestě do Berlína, jež měla být spojena se složením „slibu věrnosti” (Treugelöbnisu) Adolfu Hitlerovi. Drtina zde hrál do jisté míry roli spojky mezi Háchou a Benešem, když pro zahraniční odboj vypracoval zprávu o způsobu, jakým se Hácha a protektorátní vláda tomuto požadavku okupantů bránili. (19)

Tato Drtinova zpráva obsahuje zasvěcené a přesné informace (byť někdy v problematickém kontextu), za které vděčila Drtinovu informátorovi, dr. Sobotovi z Háchovy kanceláře. Byla podepsána krycím jménem Hněvkovský, které si Drtina vymyslel snad podle obce Hněvsín, z níž pocházel jeho rod.

V době, kdy Politické ústředí začalo být odhalováno gestapem a řada odbojářů byla zatčena, si na svobodě zůstávající členové PÚ změnili svá krycí jména. Tehdy se zrodil Drtinův slavný pseudonym „Pavel Svatý”. Jeho autorem byl patrně Drtinův blízký přítel a spolupracovník Jaroslav Drábek, v jehož smýšlení hrála zřejmě Bible a svatý Pavel mnohem významnější roli než u Drtiny. Na sv. Pavla si vzpomněl zvláštní asociací se sv. Prokopem, kterého mu zase připomnělo Drtinovo křestní jméno. (20) Později, v letech Drtinovy poválečné politické činnosti, samotný Drtina či lidé z jeho okolí k „Svatému Pavlovi” velmi často odkazovali, ale nikdy ne jinak, než jen zcela prvoplánovitě. Lze opravdu jen těžko říci, zda byl svatý Pavel pro Drtinu i něčím víc než jen pouhým jménem.

Jméno „Pavel Svatý” se stalo známým v Londýně, do kterého Drtina brzy po svém přejmenování uprchl. „Když koncem roku 1939 musel odejít do exilu, nesl si s sebou přesvědčení, že politický systém první republiky se přežil, že staří vůdcové politických stran zklamali a že důsledky Mnichova je třeba napravit.” (21) Jinými slovy, že prvorepublikovou demokracii je třeba v budoucnu nikoliv obnovit, ale nahradit něčím jiným.

Drtinovi byli solí v očích především agrárníci, nejsilnější politická strana první republiky (patrně pod  vlivem Beneše, který agrárníkům nikdy neodpustil, že se v roce 1935 zpočátku stavěli proti jeho zvolení prezidentem). To se projevilo již v jednání o složení československé exilové vlády ve Velké Británii, jež byla jmenována v červenci 1940. Prokop Drtina se neúspěšně snažil zabránit tomu, aby se jejím členem stal Ladislav Feierabend, předválečný agrárník a nedávný člen Háchovy protektorátní vlády, a to z obou těchto důvodů. Přestože vytvoření exilové vlády bylo možné jen díky Háchovi a Eliášově protektorátní vládě (resp. díky tomu, že Beneš mohl dokázat Angličanům, že jej pražská vláda uznává a podporuje), Drtina zásadě nesouhlasil s tím, aby se bývalý člen Eliášovy vlády mohl stát členem vlády londýnské. (22) Nakonec musel ustoupit opačnému stanovisku dr. Beneše, ale na jeho vyhraněném postoji k protektorátní politické reprezentaci, vyjadřovaném i v depeších do vlasti, se nic nezměnilo.

Ještě vyhraněnější postoj zaujal Drtina k českým Němcům. V roce 1940 sice zatím ani on, ani nikdo jiný v kruzích londýnského exilu nepočítal s poválečným plošným „odsunem”, ale již v Drtinově vzkazu domácímu odboji z 9. prosince 1940 se objevily myšlenky nehodné právníka a demokratického politika (tři milióny Němců podle něj sice nepůjde po válce pobít, avšak nikdo nebude moci českému národu bránit „vzít si svoji odplatu v daném okamžiku”). Drtina tehdy poprvé „formuloval své radikální, nacionální stanovisko, které vědomě počítalo s poválečnou živelnou odplatou Němcům. Principy právního státu tak byl ochoten pro daný okamžik odložit.” (23)

Již v roce 1940 se jméno „Pavel Svatý” proslavilo projevy, které pod ním Drtina pronášel z londýnského rozhlasu. I když se v nich posléze přihlásil i ke svému pravému jménu, byly známy (a po válce vydány) pod hlavičkou „A nyní promluví Pavel Svatý…” (24) Jejich diskutabilní součástí byly od počátku ostré útoky na skutečné i domnělé kolaboranty; již 14. srpna 1940 např. Drtina v rozhlase napadl Josefa Klimenta. (25)

JUDr. Prokop Drtina byl právníkem, ale jeho myšlení bylo vždycky spíš politické než právní. To se projevilo mj. i v jeho právně nanejvýš krkolomné, leč politicky (zdánlivě?) účelné konstrukci, podle níž Edvard Beneš nikdy nepřestal (a Emil Hácha nikdy nezačal) být československým prezidentem. Tentýž muž, který v prosinci 1938 s Háchou sám hovořil o dopise, kterým Beneš svému nástupci blahopřál ke zvolení prezidentem, začal posléze hlásat teorii o právní neplatnosti jak Benešovy abdikace, tak Háchovy volby. (26)

K projevům na toto téma došlo ovšem až poté, co Háchovy vzkazy do Londýna umožnily plné mezinárodní uznání Benešovy exilové vlády v červenci 1941 a machiavelistická politika Reinharda Heydricha se pak o několik měsíců později postarala o „zkompromitování” Háchy v očích Londýna. Drtina dne 30. listopadu 1941 z londýnského rozhlasu nesmyslně  vyzval lidi doma, aby si dobře zapamatovali, „že Hácha je garantem Němců, jak tvrdí Heydrich”. (27) Neméně nesmyslně působí i skutečnost, že 28. prosince téhož roku velmi důkladně rozebíral a odsuzoval fotografii, na níž Hácha „zdravil vztyčenou pravicí”. (28) Veřejně ani soukromě, ani tehdy ani nikdy později, Drtina neprojevil žádné pochopení pro tragédii starého a velmi těžce nemocného muže, kterého jen hrůznost Heydrichova teroru donutila k věcem typu částečného pozvedání pravice (všechny snímky „hajlujícího” Háchy ve skutečnosti působí dojmem přinejmenším polovičního sabotování „árijského pozdravu”). Dokonce i premiér Eliáš, kterého služba okupovanému národu dovedla na nacistické popraviště, je Drtinou v jeho pamětech odsuzován za to, že v létě 1941 neuposlechl Benešovy výzvy k odchodu z úřadu:

„Kdyby Eliáš a Hácha byli uposlechli výzvy prezidenta Beneše, za jehož místodržící sami sebe považovali, byli by dokázali, že svou neslavnou roli na sebe vzali skutečně jako osobní oběť ve službě nešťastnému národu. Takto vzbudili jen znovu podezření, že částečně přece jen kalkulovali s možností vítězství Německa nebo nerozhodné války. Oslabili tak přesvědčivost argumentu, jímž se hájili, a nám vzali možnost, abychom je plně hájili proti útočné obžalobě komunistů!” (29)

Drtinova myšlenka by se ovšem dala formulovat i jinak: To, že se Hácha s Eliášem s ohledem na další osud národa neodhodlali odstoupit, začalo po vypuknutí německo-sovětské války z června 1941 Benešovi působit politické problémy, které on i Drtina řešili tím, že se postupně přizpůsobili odsuzujícímu názoru na Háchu, zastávanému komunisty…

Do úplného protikladu se pohled z Londýna a pohled z Prahy dostaly v květnu 1942, kdy Háchovu snahu o převedení národa dobou nacistické okupace velmi vážně ohrozil atentát na Heydricha. V době, kdy Hitler na Heydrichově pohřbu Háchovi a protektorátní vládě vyhrožoval vystěhováním celého českého národa ze střední Evropy, Drtina v londýnském rozhlase vystupňoval své útoky proti Háchovi, který prý žádného Čecha od ničeho neuchránil a neuchrání a musí být „pokládán za nečestného člověka”. (30)

Po heydrichiádě Drtina ve svých rozhlasových útocích proti Háchovi dál pokračoval. Dne 16. srpna 1942 např. zcela nesmyslně vyprávěl: „V tuto chvíli vzpomínám, co bylo dnes před třemi roky. Byli jsme uprostřed prvých žní, o kterých se na našich polích nezpívalo. Bylo smutno v Čechách. Všem se chvěla na rtech jediná otázka: ,Bude nebo nebude válka, která nás z té bídy vysvobodí?’ Byla to naše jediná naděje. Věřil v ni veškerý náš lid, všechen náš národní instinkt. Jen Hácha a jeho okolí nevěřilo. Již tehdy se rozešli se svým národem. Jejich nevíra, jejich poraženectví je nakonec přivedly do role přímých služebníků a nástrojů Adolfa Hitlera.” (31)

Nejen ve svých válečných projevech, ale i později – až po své na sklonku života psané paměti – Drtina s podivnou tvrdošíjností stále znovu a znovu vyjadřoval svou představu o protikladu mezi vlasteneckými a charakterními londýnskými benešovci na straně jedné a zrádnými a bezcharakterními pražskými háchovci na straně druhé. Kdykoliv jeho výroky tohoto druhu čtu, nepřestávám žasnout nad tím, že tomuto muži nedocházela banální skutečnost, že rozdíl mezi londýnskou a pražskou politickou reprezentací nebyl dán rozdílem v morálních a vlasteneckých kvalitách, ale prostě jen rozdílem v místě působení…

Paradoxní je protiklad mezi Háchovým a Drtinovým pohledem na „německou otázku”. Přestože Hácha trpěl nacistickými zločiny neporovnatelně bezprostředněji, nikdy nepřestal rozlišovat mezi zločinnou ideologií a německým národem. Nikdy také nepřestal věřit v možnost poválečného smíření:

„Byl si vědom toho, že Němci se napáchali na českých lidech tolik křivd, že nebude lehké přiměti Čechy ke klidnému soužití s nimi, ale byl přesvědčen, že není to věc nepřekonatelná. Poukazoval v tom směru zejména na poměry mezi Maďary a Rakouskem během roku 1848, na nenávist, která byla mezi Maďary vůči dynastii, a na to, že přece ani ne za dvacet let došlo k dualizaci a ke korunovaci téhož panovníka, který dal popravit řadu maďarských vlastenců, za uherského krále.” (32)

Z Drtinových úst naproti tomu nikdy žádná zmínka o možnosti česko-německého usmíření nezazněla a z jeho projevů se naopak stále více vytrácelo rozlišování mezi nacismem a německým národem. Po atentátu na Heydricha poprvé pronesl „projev, který obsahoval jasnou formulaci kolektivní viny celého německého národa” (33); v následujících letech pak na tomto poli jen stále více přitvrzoval.

Drtinovy londýnské projevy ve vztahu k poválečné době zřetelně předznamenávaly dvě lidsky a právně tristní věci: kolektivní „potrestání” českých Němců a odsouzení skutečných i domnělých kolaborantů na základě principů spíše politického než právního rázu. Jeho neustálé odsuzování domnělých strašlivých vin háchovců bylo něčím na pomezí vytrvalé sugesce a presumpce viny.

Prokop Drtina si byl v posledních letech okupace dobře vědom toho, že Hácha již z důvodu svého fyzického a duševního stavu nemůže nést žádnou odpovědnost, avšak tato skutečnost jej rozhodně nepřiměla k mírnějšímu přístupu. Právě naopak, zdůrazňoval, že „nijak nezmenšuje ani neomlouvá vinu, kterou dr. Emil Hácha se zatížil”, a současně „zvyšuje tím více spoluvinu všech kolem Háchy a za Háchou, kteří pomáhají Němcům tento nástroj udržovat, skrývajíce se za lenoškou, s níž již garant věrnosti k německé říši bez cizí pomoci ani povstati nemůže.” (34)

Drtina znal Háchu osobně už od svých studentských let, kdy při zkoušce ze správního práva poprvé poznal jeho velikou mírnost a lidskost. (35) Všechny jeho lidské zkušenosti s ním byly veskrze kladné. To ovšem v očích muže, pro kterého byla podstatná spíš politická než lidská rovina, vážilo pramálo.

V březnu 1945 došlo k až neuvěřitelné události v době, kdy Drtina v Benešově doprovodu cestoval na osudová jednání s komunisty v Moskvě. Cestou z Anglie do Sovětského svazu se stavovali v Íránu a při setkání s šáhem Rezou Pahlavím podle Drtinových paměti zaraženě zjistili, že perský panovník projevuje ve vztahu k Háchovi větší lidský zájem a soucitnější postoj než oni… (36)

V Edvardu Benešovi možná tato epizoda prohloubila neklid, který v hloubi svého svědomí ve vztahu k Háchovi pociťoval, v Prokopu Drtinovi však nikoliv. Když se oba vrátili do Prahy, projevil se v jejich postoji k Háchovu osudu jistý rozdíl. Drtina, který se vrátil už před Benešem a 10. května 1945 převzal jeho jménem vedení Kanceláře prezidenta republiky, v tehdejším často drastickém dění podle vlastních slov „do ničeho nezasahoval” a „nechával věcem volný průběh”. (37) Do se týkalo i umírajícího dr. Háchy, který byl z příkazu komunistického ministra vnitra Noska odvlečen z lánského zámku do vězeňské nemocnice na Pankráci. Drtinovi se to zdálo být „dosti logické” a byl proto velmi překvapen, když dr. Beneš po svém příjezdu na jeho zprávu o Háchovi reagoval rozhořčenou výtkou, že se měl postarat o to, aby dr. Hácha mohl dožít v Lánech. (38) I pak ovšem jak Beneš, tak Drtina nadále „nechávali věcem volný průběh”, takže Hácha zemřel na Pankráci bez toho, že by se mu tragický závěr jeho života pokusili ulehčit.

Ve vztahu k českým Němcům Drtina projevil záblesk lidskosti v případě dr. Schroubka, někdejšího úředníka Masarykovy a Benešovy prezidentské kanceláře, kterého se (byť marně) snažil zastat. I když proti Schroubkovu chování z doby okupace nebylo sebemenších výhrad, stejně jej postihlo vyhnání z bytu a následně odsunutí do Rakouska, jakkoliv ho Drtinovi bylo „velmi líto”. (39)

Smutný případ tohoto „dobrého Němce” (a bezpočtu jiných, jemu podobných) byl ovšem jen součástí způsobu, jakým se s Drtinovým souhlasem a aktivní účastí po válce vůči Němcům postupovalo. Ten zajisté neměl nic společného ani s pozemskou, natož s vyšší spravedlností. Zní tedy dost ironicky, že Drtinův první poválečný projev ze 17. května 1945, hlásající právě nelítostné zúčtování s Němci, byl při národně socialistickém shromáždění ve velkém sále pražské Lucerny předsedající Fráňou Zemínovou uveden slovy: „Jakpak jsme to neměli vyhrát, když s námi byli i svatí, a tak teď vystoupí jeden z nich, vám všem z londýnského rozhlasu dobře známý Pavel Svatý.” (40)

Drtina pak ve své velmi svérázné interpretaci Masarykova humanistického odkazu hovořil o tom, že vyhnání Němců z Československa není s tímto odkazem v žádném rozporu. Němci jsou totiž jen „cizím vředem na našem těle” a likvidace tohoto „vředu” je v plném souladu s masarykovským realismem. Hlavním úkolem dané chvíle je „vyčistit republiku celou a úplně od Němců”. Abychom tohoto cíle dosáhli, pravil Drtina, „musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. A každému jednotlivému členu národa zde připadá dějinná odpovědnost. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti.” Tento Drtinův projev pak byl (spolu s neméně fanatickými proslovy jeho bratrance Ivana Herbena) publikován v knize My a Němci: Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa, a to pod názvem „Musíme využít historického vítězství”. (41)

Drtinovy úvahy o tom, že Češi „musejí” využít historické příležitosti a vyhnáním Němců se zabezpečit pro budoucnost, nebyly v poválečné době ničím výjimečným; ve spojení se jménem „Pavla Svatého” však přesto působí obzvlášť pochybně. Kdyby tento zvláštní „svatý” neuvažoval jen jako sekulární politik, ale i jako křesťan, mohl přijít na to, co bezprostředně po únoru 1948 formuloval evangelický teolog J. B. Souček, když ve svém dopisu generálnímu tajemníkovi Světové rady církví napsal:

„…v této snaze pomocí nepokrytě tvrdého, nebývalého a neslýchaného, ano obludného opatření se zabezpečit vidím projev ,hybris’ [zpupnosti, hraní si na Boha], jenž nemá naději na úspěch. Takovéto lidské pojistky vždycky ztroskotají. Podle mne je tento nezkrocený nacionalismus, který se projevil odsunem, prvním zlem, oním ,próton pseudos’ [prvotní lží] našeho života po květnu 1945, tím  zlým kořenem, jehož je tento komunistický převrat prvním ovocem.” (42)

Drtina i další národně socialističtí politikové jeho typu se sice v poválečné třetí republice snažili zabránit nastolení komunistické diktatury, svou nacionální zběsilostí mu však fakticky napomáhali. Způsob, jakým připomínání a hájení české „humanitní tradice” spojovali s výzvami k používání nelidských prostředků, současně nasvědčuje jejich povrchnosti a bezmyšlenkovitosti.

Politik, který by byl opravdu oddán myšlence demokratického právního státu, by citovaným způsobem hovořit nemohl. A je jen ironií, že půl roku po svém zběsilém projevu z května 1945 byl Prokop Drtina jmenován ministrem spravedlnosti.

V této funkci zodpovídal v neposlední řadě i za provádění tzv. retribuce, tedy za souzení skutečných i domnělých vin z doby okupace. Drtinovy psané i tištěné projevy z této doby s odstupem času neimponují o nic víc než jeho květnový proslov. Působí jako snůška nabubřelých frází a připomínají spíš karikaturu než obhajobu někdejší prvorepublikové ideologie.

Až do očí bijící je např. frázovitost Drtinovy předmluvy ke knize Český národ soudí K. H. Franka. Ta je plná opěvování značně nesourodých osobností od Přemyslovců přes Husa a Komenského k Masarykovi a podobně nerozlišujícího házení do jednoho pytle jen v Drtinově mysli vzájemně si blízkých postav „německých” politiků od středověku po éru nacismu. Poskytuje obraz světa, v němž na jedné straně stojí zmatená česká ideologie, v níž splývá nacionalismus, humanita, osvícenství a reformace, a na straně druhé neméně zmateně definovaný tábor jejích nepřátel. Nad tvrzeními typu „Karl Hermann Frank nebyl jiný než byl Ota Braniborský nebo Ferdinand II.” (43) se zajisté historik může jen pousmát.

Proces s Frankem však stále ještě patřil k tomu nejlepšímu či nejméně spornému z poválečné retribuce (necháme-li stranou jeho šeredné zakončení veřejnou popravou, tj. smrtí člověka pojatou jako představení pro veřejnost). Nepoměrně problematičtější byly procesy s českými protektorátními činiteli. V jednom z minulých článků jsem již poukázal na některé zvláštnosti procesu s představiteli Háchovy prezidentské kanceláře (dr. Popelkou a dr. Klimentem), při němž ani ze strany ministra Drtiny nemohla být řeč o nějaké presumpci neviny. Nyní je třeba zmínit ještě alespoň procesy s členy protektorátních vlád.

V prvním z nich byl roku 1946 souzen prof. Krejčí (předseda protektorátní vlády od ledna 1942 do ledna 1945) a jeho ministerští kolegové (včetně ministra financí Kalfuse, který od počátků okupace finančně i jinak podporoval odboj, a to i v osobní spolupráci se samotným Drtinou). Drtina jako ministr spravedlnosti v průběhu tohoto procesu mj. vystoupil s velkou řečí v Českomoravských strojírnách, v níž nesmyslně prohlásil za jakýsi zločin už samotnou existenci protektorátní vlády:

„V tomto procesu se především jedná o odsouzení politického systému, který vzal na sebe odpovědnost za přisluhování Němcům při jejich úsilí vyhubit náš národ. Protektorátní vláda být neměla, neboť každý národ je povinen bránit svou existenci, a když tak nemůže učinit silou fyzickou, musí tak učinit alespoň tím, že nedá souhlas k vlastnímu vyhlazovacímu procesu. Protektorátní vláda tím, že byla vytvořena, převzala spoluodpovědnost za vše, co Němci u nás prováděli.” (44)

Ladislav Feierabend (po válce Drtinův stranický kolega, protože po zákazu obnovení agrární strany mu nezbylo než vstoupit k národním socialistům) ve svých pamětech rozhořčeně konstatuje, že podle této svérázné logiky byli Kalfus, nacisty popravený Eliáš i on sám zločinci, a k procesu s protektorátní vládou dodává: „Úkolem soudního řízení bylo spíše souzení pomnichovské politiky než zjišťování subjektivní viny obžalovaných. Odsuzovaly se následky Mnichova, ale neodsuzoval se sám Mnichov.” (45)

K „politicky správnému” pojímání procesu s protektorátní vládou Drtinu v jeho průběhu výslovně vyzvali Sověti, kteří mu podle jeho pamětí opakovaně sdělili, že „alespoň tři z obžalovaných by měli být odsouzeni k smrti”. (46)

Drtina se neodvážil ani sebemenšího projevu nesouhlasu s tímto zcela bezostyšným zasahováním do procesu a tím i do československé státní suverenity, což ve svých pamětech hájí jako jediné možné a pro hlavy obžalovaných dokonce ve svých důsledcích spásné řešení. Poněkud tragikomicky v nich dokonce za „protest proti Sovětům dosti výrazný” označuje skutečnost, že jeho národní prokurátor v procesu nenavrhl tři, ale „jen” dva tresty smrti… (47)

Faktem je, že soud si nakonec zachoval relativní nezávislost a žádný trest smrti nevynesl a že Drtina pak odolal velkému komunistickému tlaku na obnovení procesu a „nápravu” údajně mírných rozsudků. Ve skutečnosti šlo ovšem u čtyř z pěti obětí tohoto politického procesu o rozsudky drastické (Kalfus byl uznán vinným, ale trest mu byl milostivě odpuštěn); dvě z nich zemřely ve vězení.

Druhý proces s protektorátními a druhorepublikovými ministry se konal v roce 1947 a byl „přímo kabinetní ukázkou politické pomsty” proti agrární straně. (48) Její někdejší předseda Rudolf Beran při něm byl odsouzen k dvaceti letům vězení (fakticky k doživotí). Stejný trest byl vynesen i nad generálem Syrovým (údajně proto, že odmítl svědčit proti Beranovi, a také za to, že kdysi s československými legiemi v Rusku bojoval proti bolševikům). Beran i Syrový sice hned po nacistické okupaci odešli z politiky a Beran byl dokonce nacisty vězněn pro odbojovou činnost, ale jejich odsouzení coby „kolaborantů” to nijak nepřekáželo.

V průběhu tohoto procesu se Drtina dokázal v tisku ohradit proti sovětskému vměšování do jeho průběhu, přičemž ovšem šlo o obhajobu vlády proti obvinění z „krytí kolaborantů” spíše než o obhajobu práv obžalovaných. (49) Sotva lze mít za to, že by mu byl proces s Beranem, tj. proces s agrární stranou, proti mysli.

Také po procesu projevil značně svérázný postoj k právům odsouzených, když se v době kampaně komunistického tisku proti údajně „fešáckému” vězení Berana a Syrového ohradil mj. slovy, že oba trestanci byli ve skutečnosti zaměstnáni „zemědělskými pracemi, a to podle potřeby od 4.30 hod. až do 22 hod.” (50) Nelze než vyjádřit údiv nad tím, že ministru spravedlnosti se zjevně zdálo být v úplném pořádku, že političtí vězňové pokročilého věku (v Syrového případě navíc se sníženou pracovní schopností) těžce fyzicky pracují „podle potřeby” sedmnáct a půl hodiny denně…

Za daných okolností lze střety ministra Drtiny s komunisty vnímat v nejlepším případě jen jako velmi polovičatou obranu právního státu. Šlo navíc o střety odehrávající se na hřišti vytyčeném komunisty – v rámci systému Národní fronty a v něm všemi zastávané loajality vůči Sovětskému svazu. Ve vztahu k sovětskému „spojenci” dokonce i Drtinovi nakloněný životopisec konstatuje, že Prokop Drtina „sehrál pro budoucnost státu osudovou roli”, když při audienci u Stalina z července 1947 „téměř okamžitě připustil možnost případného odstoupení ČSR od nabídky Marshallova plánu. Byl přesvědčen, že je nutné učinit se Sovětským svazem za každou cenu dohodu a udržet tento spojenecký svazek.” (51)

Komunistům ovšem částečná povolnost nekomunistických politiků naprosto nestačila a jejich pomstychtivost vůči všem, kdo se jim opovážili v čemkoliv vzdorovat, neznala mezí. V září 1947 Drtinův budoucí osud výmluvně naznačila aféra s výbušninami, zaslanými ministrům Drtinovi, Zenklovi a Masarykovi. Její vyšetřování odhalilo pachatele v komunistickém poslanci Sosnarovi, který prý jednal na příkaz Gottwaldova zetě Čepičky.

Dne 20. února 1948 podali Drtina, Zenkl i všichni ostatní ministři národně socialistické i lidové a slovenské demokratické strany demisi, kterou chtěli čelit komunistickým snahám o ovládnutí Sboru národní bezpečnosti a zvyšující se neochotě komunistů ke spolupráci v rámci Národní fronty. Gottwaldovi tím jen poskytli příležitost k provedení státního převratu. Drtina naivně věřil, že komunistickou odpověď na demisi zhatí to, že „se k stanovisku tří demokratických stran jasně přihlásí svou demisí Jan Masaryk a tou nebo onou formou zejména president dr. Edvard Beneš”, jejichž „popularita a Benešova autorita budou rozhodující”. (52) Masaryk se ovšem k demisi nepřipojil a Beneš 25. února před komunistickými výhrůžkami kapituloval podobným způsobem, jako o sedm let dříve Hácha před nacistickými. Drtina byl Benešovým únorovým postupem velmi zklamán, přesto však pro něj Beneš až do konce života zůstal „prorokem i světcem” (!). (53)

Po komunistickém převratu Drtina nejprve pomýšlel na odchod za hranice. Když zvažovaný plán útěku selhal, pokusil se o sebevraždu zastřelením z revolveru, ve kterém se mu však podle jeho slov vzpříčil náboj. Proto pak v noci z 27. na 28. února 1948 vyskočil z okna své pražské vily „raději, než bych se nechal té noci komunistickou tajnou policií zatknout a tak definitivně bez protestu proti 25. únoru umlčet”. (54)

Skok z druhého poschodí vily mu ovšem způsobil jen těžká zranění a ve zcela bezmocném stavu jej tak vydal do rukou právě té policie, které se tak obával. „Drtina byl komunistickou policií hrůzně mučen, skoro se pominul na mysli a odseděl si dvanáct let.” (55)

Putování ministra spravedlnosti československými věznicemi z let 1948–1960 by bylo námětem hodným pera Franze Kafky. Stačí říci, že po svém zranění se Drtina v sádrovém krunýři ocitl na Pankráci v téže nemocniční cele, v níž před necelými třemi roky zemřel prezident Hácha. (56) Později těžce nesl skutečnost, že žalářníci „nic nehleděli na naši politickou minulost” a že on, který „byl ostře proti těm, kteří v době Mnichova se ukázali slabí” (!) a nechtěl s nimi mít nic společného, musel opakovaně sdílet celu se spoluvězni odsouzenými za jeho ministrování v rámci retribuční justice. (57) Jedním z těchto jeho spoluvězňů byl i Josef Kliment.

Po pěti letech ve vyšetřovací vazbě byl s Drtinou roku 1953 uspořádán monstrproces, ve kterém byl odsouzen za velezradu k patnácti letům vězení. O sedm let později byl na amnestii propuštěn. V letech 1961–1967 byl pracovníkem knihovny Národního technického muzea v Praze, poté odešel do důchodu.

Pražské jaro roku 1968 umožnilo Drtinovi veřejně vystoupit na obranu svého a Benešova jména. V rozhovoru pro časopis Dějiny a současnost ovšem Benešovu víru v demokracii popsal způsobem, který víc otázek vyvolává než zodpovídá:

„…ani mnichovské zklamání, ani osobní příkoří, způsobené [Benešovi v době Mnichova] dočasnými malými představiteli Francie Velké revoluce, která evropskému lidstvu přinesla světlo osvícenství, rovnosti, svobody a lidskosti, nemohlo u ideologicky i filosoficky uvažujícího politika pohnout jeho vírou v demokracii a demokratické ideály, jichž byla Francie od Revoluce z roku 1789 vždy symbolem.” (58)

Můj dojem je takový, že právě ideologické sepětí s tradicí Velké francouzské revoluce, která „světlo osvícenství, rovnosti, svobody a lidskosti” ve skutečnosti šířila gilotinou, Beneš i Drtina sdíleli s komunisty a věci československé demokracie jím nikterak neposloužili. A musím se ještě jednou vrátit k problému sekularizace, v evropských dějinách ztělesněnému jakobíny posílajícími pod gilotinu všechny, kdo nesdíleli jejich heslo „Francouz nemá jiného Boha než národ a vlast”. (59) Prokop Drtina se sice v jednom ze svých londýnských rozhlasových projevů k tématu nacismu dotkl podstaty věci zmínkou o nahrazení „obrazu Kristova obrazem Hitlerovým” (60), zřejmě jej však nikdy nenapadlo, že podobnými modlářskými náhražkami jsou i jiné ideologie než jen nacistická – ideologií Velké revoluce počínaje a ideologií českého nacionalismu jeho doby konče…

Roku 1969 byl Drtina rehabilitován. O dva roky později normalizační režim jeho rehabilitaci zase zrušil. Komunistická právní fraška pak vyvrcholila v roce 1975, kdy Městský soud v Praze Drtinovu někdejší „trestnou činnost” překvalifikoval z velezrady na podvracení republiky a novým rozsudkem se zpětnou platností jej odsoudil k šesti letům vězení. O dva roky později se pak i Drtina stal terčem orwellovské propagandistické kampaně  komunistických médií v čele s Rudým právem, když se zařadil mezi signatáře Charty 77.

Je rozhodně zapotřebí ocenit jeho statečnost, s níž se i v pokročilém věku a s podlomeným zdravím ještě jednou postavil na odpor totalitní diktatuře. Bohužel však ani bilance Drtinovy spolupráce s Chartou a Václavem Havlem není jednoznačná. Když totiž režim zjistil, že pro jeho zájmy není vhodné založit Havlovo trestní stíhání na obvinění z organizování Charty, byl Václav Havel místo toho obviněn z poškozování zájmů republiky v cizině, kterého se měl dopustit tím, že odeslal do zahraničí Drtinovy paměti. Drtina k tomu komunistům z nejasných důvodů fakticky napomohl, když 19. ledna 1977 „na policii vypověděl, že vyexpedování jeho memoárů do ciziny zprostředkovala buď jeho sestra, nebo Václav Havel. Proč jmenoval Havla, zůstává záhadou, Drtinova sestra byla tou dobou již po smrti a všechno mohlo zůstat pěkně na ní.” (61)

Na stařičkého a nemocného Drtinu už asi estébácké metody byly příliš. Jejich terčem zůstal až do své smrti z 16. října 1980 a dokonce i po ní; StB se nestyděla ani zabránit uložení jeho ostatků do rodinné hrobky. (62) Nikdo tedy dnes nemůže postát u jeho hrobu či na něj položit květiny…

Tváří v tvář zrůdnosti komunistů – a předtím nacistů –, s nimiž Prokop Drtina svým způsobem bojoval, je na dr. Drtinu a jeho osud nesporně třeba pohlížet s respektem a pietou. Způsob myšlení charakteristický nejen pro něj, ale i pro jiné významné české politiky 20. století jsem však v článku přesto musel problematizovat. Považoval jsem za důležité poukázat na potřebu hlubší a zásadnější alternativy k nelidským ideologiím. A na to, že není Svatý jako svatý.

 

Poznámky:

1) Ondřej Koutek, Prokop Drtina: Osud československého demokrata, Praha: Vyšehrad a Ústav pro studium totalitních režimů, 2011.

2) „Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši; to je pravá, metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat.” (Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 327.)

3) Prokop Drtina, Československo můj osud: Kniha života českého demokrata 20. století, sv. 1, Praha: Melantrich, 1991, kniha 1, s. 9.

4) Viz tamtéž, s. 20–21.

5) Viz Jaroslav Foglar, Život v poklusu, Praha: Olympia, 1997, s. 109.

6) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 133.

7) Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 1, kniha 1, s. 18.

8) Tamtéž, s. 35.

9) „Manželství Prokopa Drtiny a jeho ženy Lídy procházelo v některých etapách jejich společného života nelehkými obdobími a po jistou dobu poznamenalo jejich vztah i partnerské odloučení. Manželství nakonec bohužel zůstalo bezdětné.” (Ondřej Koutek, Prokop Drtina, s. 29.)

10) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce, s. 112.

11) Tamtéž, s. 84.

12) Viz Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 1, kniha 1, s. 121–128.

13) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce, s. 85.

14) Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 1, kniha 1, s. 304.

15) Tamtéž, s. 308–309.

16) Tamtéž, s. 336.

17) Viz Pavel Tigrid, Kapesní průvodce, s. 111–112.

18) Viz Ondřej Koutek, Prokop Drtina, s. 63 a pozn. 49.

19) Viz Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 1, kniha 1, s. 441–444.

20) Viz Ondřej Koutek, Prokop Drtina, s. 78.

21) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Drtina Prokop”, s. 88.

22) Viz Ondřej Koutek, Prokop Drtina, s. 89.

23) Tamtéž, s. 93.

24) Prokop Drtina, A nyní promluví Pavel Svatý…: Londýnské rozhlasové epištoly z let 1940–1945, Praha: Vladimír Žikeš, 1946.

25) Viz Ondřej Koutek, Prokop Drtina, s. 112.

26) Viz tamtéž, s. 100–101.

27) Prokop Drtina, A nyní promluví Pavel Svatý, s. 166. – Za „garanta” věrnosti českých zemí říši byl Hácha Heydrichem označen při Heydrichem inscenovaném ponižujícím rituálu s českými korunovačními klenoty. Doc. Kliment a zřejmě i samotný prezident Hácha slovo „garant” chápali ve smyslu „rukojmí”.

28) Tamtéž, s. 174.

29) Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 1, kniha 2, s. 606.

30) Prokop Drtina, A nyní promluví Pavel Svatý, s. 217.

31) Tamtéž, s. 245.

32) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 72.

33) Ondřej Koutek, Prokop Drtina, s. 126.

34) Prokop Drtina, A nyní promluví Pavel Svatý, s. 398.

35) Viz Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 1, kniha 1, s. 302.

36) Viz Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 2, Praha: Melantrich, 1992, kniha 1, 13.

37) Tamtéž, s. 50.

38) Viz tamtéž, s. 51 a 54.

39) Tamtéž, s. 50.

40) Tamtéž, s. 62.

41) Ondřej Koutek, Prokop Drtina, s. 169. Text Drtinova projevu vyšel ve Svobodném slově z 19. 5. 1945 a je zveřejněn i v jeho pamětech (Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 2, kniha 1, s. 63–64) – v těch sice už s mírně apologetickou tendencí, rozhodně však bez toho, že by k němu autor aspoň s odstupem času zaujal sebekritický postoj…

42) „Dopis do Ženevy z r. 1948”, Křesťanská revue, únor 1991, roč. 58, č. 2, s. 41–42.

43) Prokop Drtina, „Úvodní slovo”, in: Český národ soudí K. H. Franka, ed. Karel Zajíček, Praha: Orbis, 1947, s. 8.

44) Citováno podle Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 323.

45) Tamtéž.

46) Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 2, kniha 1, s. 191.

47) Tamtéž, s. 192.

48) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, s. 341.

49) Viz Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 2, kniha 2, s. 286–287.

50) Tamtéž, s. 308.

51) Ondřej Koutek, Prokop Drtina, s. 282.

52) Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 2, kniha 2, s. 519.

53) Viz tamtéž, sv. 1, kniha 1, Drtinův citát na předposlední straně knihy v závěrečné poznámce Jiřího Doležala.

54) Tamtéž, sv. 2, kniha 2, s. 643–644.

55) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce, s. 134.

56) Viz Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 2, kniha 1, s. 647.

57) Viz tamtéž, s. 659–660.

58) Zdeněk Šikl, „Rozhovor s Prokopem Drtinou”, Dějiny a současnost, 1968, č. 7, s. 16.

59) Toto jakobínské heslo a jeho roli v dějinách nacionalismu zmiňuje recenze na norskou monografii k tomuto tématu: Jan Hájek, „Jeg, vi og de andre”, Babylon, 1998, roč. 4, č. 7, s. 6.

60) Prokop Drtina, A nyní promluví Pavel Svatý, s. 174.

61) Daniel Kaiser, „Tak Havel, skončily srandičky!”, Lidové noviny, 13. 11. 2009, roč. 22, č. 265, s. 11.

62) Viz Ondřej Koutek, Prokop Drtina, s. 398.