Ze svého letošního blogování jsem byl nejvíce spokojen s osobně pojatým článkem věnovaným našim a americkým prezidentům v době kolem roku 1989 (1), který byl zároveň i mým vyznáním víry ve svobodu. Ne ovšem ve svobodu jakoukoliv, ale ve svobodu, k níž prezident Havel ve svém mnou v tomto článku citovaném projevu ve Filadelfii v narážce na zmínku o Stvořiteli jako dárci svobody v americké Deklaraci nezávislosti odkázal slovy, že „svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal“. Dvě vzájemně související charakteristiky našeho málo šťastného vývoje v posledních třiceti letech by se v duchu těchto slov daly pojmenovat jako „zapomenutí na Boha“ a „nenaplnění svobody“.
Přímo v devětaosmdesátém vše vypadalo velmi nadějně, když Desetiletí duchovní obnovy národa, mistrovské – byť také s jednou problematickou stránkou spojené (2) – dílo kardinála Tomáška a jeho spolupracovníků Tomáše Halíka a Petra Piťhy, hned ve svých začátcích vyvrcholilo „rokem svaté Anežky“, v němž touha po dosažení politické svobody a touha po duchovní obnově národa kráčely ruku v ruce. K tomu druhému však nikdy nedošlo a hned na prahu devadesátých let se naopak směřování české společnosti výrazně změnilo.
V jiném ze svých minulých článků jsem pojednal o tom, že za velký průšvih polistopadových českých dějin pokládám až nepříčetnou privatizaci. (3) Privatizační mentalita zasáhla všechny oblasti života společnosti včetně oblasti duchovní a náboženské. V té se projevila pokračujícím hlásáním marxistického dogmatu o „náboženství jako soukromé záležitosti jednotlivce“, propojeného s novými dogmaty konzumní společnosti. Příslušnost ke společenství církve je tím posledním, co by v tomto ideologickém rámci mohlo být vnímáno jako přitažlivé. „In“ je mnohem spíš ryze individuální religiozita, v níž si po seberealizaci toužící jednotlivec prochází supermarket s duchovnem a ze všech jeho regálů ukládá do nákupního vozíku zboží, v němž jeho oko nalezne zalíbení.
Mnozí se také nesnaží duchovní žízeň hasit dokonce ani tímto způsobem, ale spokojují se jen s pouhým nakupováním ve skutečném super- či hypermarketu. „Mnohé sociologické studie prokazují, že nedělní rodinný nákup na okraji města plní u ateistické části populace roli náhražkové bohoslužby a vrcholu rodinného života. I tito lidé mají v sobě zakotvenou přirozenou náboženskou potřebu. Odmítnutí transcendentního Boha však u nich vzbuzuje nutnost hledání pseudoreligiózních objektů v tomto světě.“ (4)
Problém postkomunistické české společnosti nespočívá ve ztrátě zájmu o duchovno, ale v tom, že se její ve srovnání s většinou jiných zemí závratně velká část orientuje na (pseudo)spiritualitu bez Boha. Náš takzvaně ateistický národ je ukázkovou demonstrací platnosti známého výroku G. K. Chestertona: „Je velký omyl domnívat se, že když lidé ztratí víru, nebudou věřit v nic. Budou věřit v cokoli.“ (5) Pro ilustraci této skutečnosti postačí ocitovat několik titulků z českých médií: „Češi nejsou nevěřící – věří skoro všemu“, „Kde je prázdno, nastupují šarlatáni“, „Místo církví věří Češi hvězdám, věštcům a amuletům“, „Polovina národa hledá radu a pomoc astrologů“, „Česko je rájem věštíren“ apod. (6)
„Víry“ výše naznačeného druhu lze vnímat jako součást neblahých polistopadových trendů k podnikání a manipulaci všeho druhu na straně jedné a k privatizaci na straně druhé. Ve srovnání s křesťanstvím jsou nesporně mnohem náročnější ve smyslu požadavku na odložení racionality (které zřejmě v době postmoderní skepse vůči rozumu pro mnohé nepředstavuje žádný problém), zároveň však mnohem pohodlnější po stránce etické, v níž na člověka nekladou nároky žádné.
Zatímco ideály sametové revoluce měly ke křesťanství velmi blízko, v polistopadovém vývoji se prosadila etická (dez)orientace, která je s ním zcela neslučitelná. Společnost jako celek zcela ovládl hédonismus, tj. zaměření jen na osobní „blaho“. (7)
Za daných okolností, k nimž je třeba přičíst i velkou míru náboženské negramotnosti, resp. znalosti spíš protikřesťanských předsudků než křesťanství jako takového, není divu, že podstata křesťanského poselství o Bohu a člověku, o lásce a vykoupení nenalézá v české společnosti ohlas, zatímco o to větší míru (zcela negativního) ohlasu nalézají eticky náročné prvky křesťanství.
V Čechách byla představa o křesťanské víře už od dob pokrokářství devatenáctého století utvářena posléze i komunisty obratně využívaným obrazem katolické církve jako protipokrokové síly. Dnes je snad ještě intenzivněji „spojena téměř výhradně s tím, že katolicismus, který křesťanství hlavně reprezentuje, je a vždycky byl údajně reakční a zpátečnický. Dnes zejména proto, že nedovoluje eutanazii, potraty a antikoncepci [a] protože neschvaluje sňatky homosexuálních párů a nesezdaná manželství… O tom, že existují věcné důvody, proč setrvává na své věrouce a proč hájí svou pravdu i dnes dokonce proti většině obyvatel kdysi křesťanské Evropy, se zkrátka nepřemýšlí.“ (8)
Citovaná slova pocházejí z článku profesora sociologie Miloslava Petruska k dvacátému výročí sametové revoluce, vyjadřujícího velké zklamání z polistopadového období, v němž po pádu protikřesťanského režimu křesťanská tradice ve společnosti neožila, ale naopak ještě více zeslábla. V době, kdy postupně odchází generace vyrůstající před rokem 1948, jež byla jako poslední ještě do jisté míry zasažena křesťanskou katechezí, prožívá česká společnost jakýsi nejen náboženský, ale i kulturní či civilizační kolaps. Petrusek své zkušenosti z prostředí Univerzity Karlovy (!) shrnuje těmito slovy:
„Nemohu a nechci příliš zobecňovat svou zkušenost se svými mladými kolegy, ale jedno je jisté – jejich neporozumění křesťanské zvěsti je téměř absolutní (protože o ní nic nevědí), jejich odpor vůči katolické církvi je kategorický a někdy až neuvěřitelně nedůtklivý, názor na tradice […] více než skeptický. V diskusi s nimi jsem měl pocit, že jsem se ocitl ve volnomyšlenkářském kroužku někdy z počátku dvacátého století. Ale ti volnomyšlenkáři svého soupeře aspoň znali, ale Nový zákon z těch mých milých neznal […] nikdo, doslova nikdo. Ani ta nejslavnější podobenství, ani ty nejcitovanější příběhy, nejčastěji uváděné metafory, obrazy…“ (9)
V devětaosmdesátém jsme si mnozí mysleli, že po čtyřicetiletém putování pouští konečně vstupujeme do země zaslíbené, ale ve skutečnosti jsme spíš naopak teprve tehdy vstoupili do duchovní pouště… Už moje generace se na případnou cestu k víře vesměs mohla vydávat jen složitě, po individuálních, nevyšlapaných cestách. K hledání pravdy však v dobách předlistopadové vlády lží, zcela zjevných i v tehdejší prezentaci křesťanství, měla oproti generacím dospívajícím po roce 1989 silnější motivaci. Jistě, že i dnes je mnoho duchovních hledačů, ale pro ty už vesměs Bible není nabízejícím se zdrojem poznání potlačované Pravdy, ale jen jednou z bezpočtu knih v onom supermarketu s duchovnem, jenž nenabízí žádnou duchovní orientaci, ale naopak už sám o sobě ztělesňuje naprostou dezorientaci v duchu postmoderních hesel typu „každý má svou pravdu“. Nikam jinam než do jednoho z regálů v tomto supermarketu Bible podle dnes dominantního názoru nepatří. Tento názor nezastávají jen evidentně protikřesťanské síly typu KSČM, ale třeba i jistý politik ze strany hlásající „tradici“ a „odpovědnost“, podle kterého Bible nemá co pohledávat jinde než v prostorách k tomu vyhrazených. (10)
Oproti době, kdy komunisté hlásání evangelia tolerovali jen za zdmi kostelů, se toho po mentální stránce vlastně moc nezměnilo – a v jistém smyslu dokonce změnilo k horšímu. Před rokem 1989 totiž mnozí hledači prostoru svobody do kostelů vstupovali, zatímco dnes je církev většinově vnímána naopak jako potlačovatelka svobody. Když jsem si před lety na začátku svého předmětu věnovaného církevním dějinám dělal mezi studenty brněnské filosofické fakulty anketu, co si představují pod pojmem „církev“, nebyly v ní nijak vzácné odpovědi typu: „řád & rozkazy, inkvizice, strach & poroučení“…
Vzhledem k tomu, že se jednalo o vzorek složený ze studentů vzdělávajících se v humanitních vědách, si věru nelze dělat žádné iluze o představách dominujících v mladé generaci jako celku. Legendární disident a pozdější biskup Václav Malý, který ještě v devětaosmdesátém jako moderátor obrovské demonstrace na Letné dokázal najít společnou řeč s tehdejší mladou generací a dokonce se s ní pomodlit Otčenáš s důrazem na potřebu odpouštět našim viníkům, o necelých deset let později napsal:
„Průběh diskuse pořadu Na hraně (4. 1. 1999) nazvané ,Mají křesťanské církve význam pro naši společnost?‘ mě doslova šokoval. Především mě zarazilo, jak bezmyšlenkovitě a schematicky se mladí lidé vyjadřovali o otázkách náboženství, křesťanství či jednotlivých církví. Vyjadřovali se naprosto suverénně, aniž si uvědomovali, že se dotýkají oblasti, které vůbec nerozumí. Necítil jsem osobní promyšlenou argumentaci, naopak přejaté názory vyjadřované s agresivitou a pohrdáním.“ (11)
Biblické poselství svobody, které zaznělo v listopadu 1989 (byť třeba jen v naznačené podobě např. při zpěvu amerických spirituálů se „sekularizovaným“ českým textem), od té doby už v české společnosti nezaznívá. V následujících letech se v ní rychle prosadily „zasvěcené“ názory typu: „Církev vznikla, aby hromadila majetek a pletla se do politiky – prala se o moc.“ (12)
Vývojem polistopadových vztahů mezi většinovou českou společností a katolickou církví ve znamení jen stále se prohlubujícího vzájemného neporozumění (na kterém se zajisté podílejí obě strany – jak lidé vně církve, tak i my chybující křesťané) se snad budu zabývat až teprve v některém z dalších článků. V závěru toho dnešního se už jen vracím k jeho úvodu a ještě jednou připomínám Havlova slova o tom, že „svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal“. V jejich světle je jen logické, že si se svou svobodou neví rady národ, který ztratil povědomí o biblickém poselství svobody, ztělesněném v ústředním příběhu Starého zákona o Bohu vysvobozujícím svůj lid z egyptského otroctví a v ústředním příběhu Nového zákona o Kristu, který nás na kříži vykoupil k duchovní svobodě.
Poznámky:
1) vit-machalek.bloger.cz/Osobni/Moji-prezidenti-I-19751990
2) Za jedinou problematickou stránku Desetiletí pokládám skutečnost, že připomínalo jen odkaz katolických světců, místo aby připomnělo i Husa, Komenského etc. a zdůraznilo, že duchovní obnova národa je odkazem všech velkých postav českých dějin.
3) vit-machalek.bloger.cz/Osobni/Privatizacni-Moloch
4) Vojtěch Belling, „Hypermarket místo kostela?“, Katolický týdeník, 21.–27. 11. 2006, roč. 17, č. 47, s. 1.
5) Moudrost a vtip G. K. Chestertona: Paradoxy, aforismy a postřehy, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 111.
6) Jan Jandourek, „Češi nejsou nevěřící – věří skoro všemu“, Katolický týdeník, 10.–16. 5. 2016, roč. 27, č. 20, s. 4; Pavel Novotný, „Kde je prázdno, nastupují šarlatáni“, Lidové noviny, 27. 5. 2005, roč. 18, č. 124, Páteční magazín, č. 21, s. 3; Josef Greš, „Radovat se i v příštím životě: Místo církví věří Češi hvězdám, věštcům a amuletům“, Respekt, 18.–24. 6. 2001, č. 25, s. 18; Josef Greš, „Každý je kosmický hrdina: Polovina národa hledá radu a pomoc astrologů“, Respekt, 13.–19. 8. 2001, č. 33, s. 13; „Okultní vědy – Polovina Čechů je pověrčivá. To je nejvíc ze střední Evropy: Česko je rájem věštíren“, Lidové noviny, 23. 6. 2007, roč. 20, č. 146, s. 3; Marek Kerles, „Každé české městečko má svoji věštírnu“, Lidové noviny, 9. 7. 2007, roč. 20, č. 157, s. 5.
7) Podle sociologa Libora Prudkého, dlouhodobě zkoumajícího postoje k hodnotám v české společnosti, je v ČR „suverénní pozice hédonistických hodnotových orientací. Hlásí se k nim přes 90 % dospělé populace.“ (Josef Beránek, „Revoluce hodnoty nezměnila: Sociolog Libor Prudký již více než deset let soustavně sleduje vnímání hodnot českou společností. Přinášíme rozhovor o tom, na co v posledku sázíme“, Universum, 2009, roč. 19, č. 4, s. 12.)
8) Miloslav Petrusek, „Cožpak jsem strážcem bratra svého? Myšlenky, s nimiž usíná stárnoucí profesor sociologie“, Katolický týdeník, 24.–30. 11. 2009, roč. 20, č. 48, příloha Perspektivy, č. 24, s. I.
9) Tamtéž.
10) Když pořadatelé projektu Celonárodní čtení z Bible „chtěli svůj stánek rozložit o Velikonocích také na Karlově náměstí v Kolíně, místní radní jim čtení zakázali. ,Hlasoval jsem proti. Podle mě Bible patří do prostor, které jsou k tomu vyhrazené,‘ vysvětlil serveru iDNES své rozhodnutí radní Jan Pospíšil z TOP 09.“ (Václav Drchal, „Zavalení právníci a zase ten bachař“, Lidové noviny, 2. 5. 2011, roč. 24, č. 102, s. 29.)
11) „Co zaujalo Václava Malého“, Anno Domini, 1999, roč. 10, č. 2, s. 7.
12) Názor devatenáctileté studentky citovaný in: „Anketa“, Katolický týdeník, 21. 9. 1997, roč. 8, č. 38, s. 6.
2024 ©