"Vím, že se po válce z naší strany stala velká svinstva. Je mi to líto a za to, že bylo dost Němců zavražděno a velká většina vyhnána z domovů v rámci kolektivní viny, se dost stydím... Přes tuto, řekněme, sebekritiku bych rád zdůraznil, že to nebyl český národ, kdo vyvolal válku, a nebyla to početná skupina Čechů, kdo volil henleinovce... Tak jako by se čeští politici měli poklonit německým poválečným obětem, tak by Němci měli najít nějakého nového Willyho Brandta. Ano, právě toho, který v Polsku poklekl u památníku obětí fašismu... Tento Brandt dneška by pak mohl sepnout ruce v LIdicích, Javoříčku, Ležácích a nad hroby obětí heydrichiády. Věřme, že k úplnému odpuštění z obou stran jednou dojde, ale myslím, že to bude nějakou generaci trvat."
Výše uvedené věty cituji z dopisu Martina Nováka z Plzně, publikovaného v Lidových novinách dne 20. srpna 2010. S jeho oceněním Willyho Brandta mohu jen plně souhlasit, stejně jako s tím, že existuje i spousta míst, kde by k modlitbě za odpuštění a smíření mohli pokleknout čeští politikové. Je zde ale také Terezín, kam za války nacisté deportovali Židy a po válce tam Češi některé z přeživších dál nechali coby "Němce". Tam by možná mohli pokleknout Němci i Češi... Mimochodem, když jsem byl v osmdesátých letech s poznávacím zájezdem v Terezíně, o "ghettu" z doby holocaustu jsem se tam nedozvěděl nic. Vše se točilo jen kolem Malé pevnosti.
Historička Eva Hahnová tři kapitoly své knihy "Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí" (Praha 1996) výstižně nazvala "Co viděli jedni", "Co viděli druzí" a "Co neviděl nikdo". Jejich obsah by se dal shrnout tak, že Češi viděli jen své vlastní utrpení v době okupace a sudetští Němci zase jen své vlastní utrpení v době "odsunu". A že osud českých a moravských Židů vesměs "neviděli" ani jedni, ani druzí...
Leč zpět k současné diskusi na stránkách Lidových novin. Byla samozřejmě vyvolána "objevem" hromadného hrobu u Dobronína na Jihlavsku. Ve vztahu k této kauze vnímám velmi pozitivně skutečnost, že se dnes našli Češi, kteří u tohoto hrobu německých obětí z roku 1945 vztyčili kříž. Podobně mne před lety potěšil i pietní akt v klášterní zahradě na Mendlově náměstí v Brně, při kterém byl odhalen pomníček připomínající brněnské Němce, kteří padli za oběť "pochodu smrti". Letos se o této hanebné události, která ukončila mnohasetleté česko-německé soužití v mém rodném městě, diskutovalo na stránkách brněnského vydání Mladé fronty Dnes. Dne 10. června 2010 tam pětaosmdesátiletý Miloš Bednář připomínání obětí "divokého odsunu" s velkým rozhořčením odsoudil. V závěru svého příspěvku napsal:
"...když se zdálo, že pro nás válka skončila, ještě nám Němci ukázali, co jsou zač. 5. května 1945, kdy již byl celkem klid, jsme si udělali kamarádi z lazaretu /Rudé armády/ vycházku za Brno do Bílovic. V údolí zazněla palba z kulometu a na zemi mezi mrtvými ležela naše doktorka Oksaňa a osmnáctiletá sestřička Margita... Obešli jsme místo, kde měli kulometné hnízdo, a Němce chytili. Hrdinní Germáni klečeli a prosili, abychom je ušetřili, že mají doma rodiny, to na nás neplatilo. Přímo na prvním stromě jsme jednoho po druhém oběsili. Taková je válka. Snažíme se na ty hrůzy zapomenout a vy kroťte své pivní emoce a nepřilévejte oleje do ohně."
Když člověk čte řádky tohoto druhu, těžko může nedat za pravdu názoru Martina Nováka, že s úplným odpuštěním mezi Čechy a Němci to ještě "bude nějakou generaci trvat"... Rány v duších lidí, kteří v různých rolích prožívali tehdejší brutální události, jsou leckdy dodnes nezhojené anebo se dokonce předávají z generace na generaci.
Na tomto místě musím přiznat, že sám jsem se česko-německé "smiřovací" akce aktivně zúčastnil jen jednou a že to bylo fiasko. Na pražském setkání sudetoněmeckých katolíků z Ackermann-Gemeinde jsem měl kdysi přednášku na téma "Prezident Emil Hácha". Pochopitelně jsem se v ní nevyhnul zmínkám o zvěrstvech na českých lidech, kterými Hácha po celých šest let okupace nesmírně trpěl. Jednotlivci z řad účastníků setkání mi pak bylo řečeno, že už jsou na řeči o nacistických zločinech alergičtí a že je to vůbec nezajímá. Jeden pán se se mnou dokonce podělil o svůj názor, že ten Hitler přece nemohl být tak úplně špatný...
I když to tenkrát pro mě bylo šokující, určitě bych tyto lidi nechtěl odsuzovat. Psychologicky jejich pocity chápu. Sami se cítí být oběťmi či potomky obětí, a přitom (pokud žili v Československu) o svém utrpení po dlouhá desetiletí nikdy nemohli mluvit a stále museli jen poslouchat o německých zločinech bez jakékoliv zmínky o tom, že ani z české strany zdaleka nebylo vše v pořádku. Ostatně kdoví, zda je alergičnost na připomínání zločinů z vlastní strany větší mezi Němci či mezi Čechy...
Jednou jsem však tehdy přece jen od lidí z Ackermann-Gemeinde v diskusi sklidil potlesk. Bylo to právě v eakci na má slova o tom, že Češi by se měli vyrovnávat především s českými zločiny a Němci s německými. Tento názor zastávám zcela obecně (alespoň ještě jeden pro mne důležitý příklad: mám za to, že je k ničemu, když se muslimové stále pohoršují nad zločiny "křižáků" a křesťané nad zločiny "džihadistů", a že mnohem plodnější by to bylo naopak). Zpravidla na něj ale kladnou odezvu nemívám...
2024 ©