Tímto pro letošek posledním příspěvkem bych rád uzavřel rok 2010 coby první rok tohoto blogu, poděkoval jeho čtenářům a ještě víc těm, kteří na články reagovali v diskusích, a popřál všem požehnané Vánoce.
K následujícímu textu mne inspiroval krásný článek Pavlíny a Petra Kourových „Procházka českými Vánocemi dvacátého století“, obsahující i pasáž, věnovanou době nacistické okupace a prezidentu Háchovi:
„Zatímco nacisté se pokoušeli tradiční rituály spojené se slavením Vánoc potlačovat a nahrazovat je návratem ke germánským pohanským tradicím, protektorátní prezident Emil Hácha se naopak snažil podtrhovat jejich prvorepublikový charitativní ráz poukazem na solidaritu s trpícími. O Štědrém dnu 1939 tak navštívil Vincentinum, pražský ústav pro postižené děti, v následujícím roce zase obdaroval pacienty dětské nemocnice. Křesťanské myšlenky se snažil propašovat i do svých vánočních projevů.“
Tyto řádky bych rád s úctou věnoval především těm, kteří tak jako Hácha o Vánocích myslí na potřebné bližní nebo dokonce tráví Štědrý den přímo v jejich společnosti. Tito lidé vlastně zachraňují smysl vánočního poselství, které je jinak dnešní konzumní ideologií ohroženo v jistém smyslu ještě více než kdysi ideologií nacismu. Při psaní tohoto článku poslouchám rádio, ze kterého neustále zaznívají odporné reklamy, vnucující lidem představu Vánoc jako svátků co nejnepříčetnějšího nakupování, hromadění věcí, ukájení vlastnických pudů, oddávání se obžerství atd. Co mají takovéto „Vánoce“ společného s Dítětem, které se rodí v betlémském chlévě a hned vzápětí Mu hrozí, že přijde i o holý život? S Ním se lze snadněji setkat v krajní nouzi než v obžerném blahobytu. Evangelický teolog Jaroslav Šimsa dokonce své rodině z koncentračního tábora Dachau napsal, že „teprve v tomto prostředí plně pochopil smysl vánočního poselství evangelia“…
V tomto smyslu měly k vánočnímu poselství evangelia svým způsobem blízko i Vánoce, které Češi slavili v roce 1938, v době, kdy po mnichovském diktátu z Československa zůstala už jen tzv. malá republika, jež byla zaplavena zuboženými uprchlíky z odtrženého pohraničí. Všichni navíc už tehdy tušili, že nacistickým „Herodesům“ Sudety stejně stačit nebudou a že našemu národu brzy půjde o bytí a nebytí.
Karel Čapek, tragicky umírající právě na Hod Boží vánoční roku 1938, týden před smrtí v Lidových novinách symbolicky vzpomínal na dobu první světové války, kdy se v jednu chvíli také „všechno zdálo skoro ztraceno“:
„V takových dobách se člověk ohlíží po znameních; i hledal za jednoho nedělního odpoledne – bylo to právě kolem vánoc jako teď – nějaké znamení na temném a sirém hradě pražském. Svatý Vít byl kupodivu otevřen; bylo tam šero jako teď; jen maličko lidí se modlilo ve zšeřené lodi chrámové, a několik svíček zimomřivě svítilo před vysokými temnými oltáři. Bylo to strašně smutné a přísné jako znamení. A tu se otevřely železné dveře kaple svatováclavské, a z nich vycházel průvod kněží s hořícími svícemi; byli to staří, prastaří kanovníci jako z jiného věku, a zpívali. Zpívali mešními, silnými, stářím jakoby nazrněnými hlasy: ,Svatý Václave, vévodo země české, oroduj za nás, pros za nás Boha, Svatého Ducha…’ V katedrále se udělala docela tma, jenom ty ornáty, jenom ty stříbrné a plešaté hlavy velikých starců zářily v kmitavém plápolání svic. ,Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě… Nedej zahynouti nám ni budoucím!’“ Co vám budu říkat – dunělo to jako zvony, jako píseň mužů, jako píseň válečná; temnou lodí chrámovou se ubíral pochodňový průvod z jiného světa a burácel slavnou a tvrdou prosbu za lidi budoucí. Co vám budu říkat: svatovítští canonici už zašli do sakristie, tma zalila katedrálu, a ještě jsem oběma koleny klečel na tvrdém a mrazivém kamení; ale pak už ve mně nebyl malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje, nýbrž zářivá a slavnostní řada hořících svic.“
Svatováclavský chorál se i po Mnichovu zpíval v kostelích jako zoufalá prosba smrtelně ohroženého národa. Zpíval se i při bohoslužbě ve svatovítské katedrále, kterou nově zvolený prezident druhé republiky dr. Emil Hácha dne 1. prosince 1938 zahájil své působení v čele státu, odsouzeného k zániku. Po této bohoslužbě Hácha prosbu k svatému Václavovi symbolicky vyjádřil ještě uctěním světcovy lebky ve svatováclavské kapli.
Podle nedávno vydané knihy Martina C. Putny „Česká katolická literatura 1918–1945“ (pro mne jednoznačně Knihy roku 2010) byl Hácha zvolen jako „svatováclavský prezident“, což byl vlastně „hybrid, náhražka za neexistujícího krále, který by vládl z práva svatováclavské legitimity“. Pokus o návrat ke křesťanským kořenům českého státu se v tomto „hybridu“ snoubil se zachováním kontinuity s první republikou, přičemž v obou případech mělo jít o snahu vyzdvihnout z křesťanství vycházející etiku, v dané době smrtelně ohroženou nástupem nacismu a fašismu ve střední Evropě.
Jak již bylo řečeno, ve vánočních tradicích (i jinde) se Hácha snažil také o navazování na první republiku: při své procházce Prahou před Vánocemi 1938 se například zastavil u Vánočního stromu republiky a podpořil tradiční nadílku pro chudé děti, založenou roku 1930 prezidentem Masarykem. V těžkých časech druhé republiky položil ještě větší důraz na charitativní rozměr Vánoc a ve prospěch potřebných se dokonce zřekl čtvrt miliónu korun ze svého prezidentského platu. Na Štědrý večer se (podobně v předešlých letech prezidenti Beneš a Masaryk) obrátil k národu s rozhlasovým poselstvím, ve kterém mj. řekl:
„Jest mezi námi všemi, kteří republiku nazývají svým státem, velký počet těch, jimž letošní Vánoce přinesly kromě našich obecných společných strastí ještě zvláštní utrpení osobní. A myslím na naše uprchlíky. Vánoce jsou svátkem lásky. Nechť naše láska platí především jim. V těžkých dobách, jež prožíváme, ožívá u nás, jak tomu bylo v našich dějinách vždycky v době těžkých zkoušek, tradice svatováclavská. Vzpomínám na jednu z mnoha krásných legend o našem národním světci. Je to ona, podle níž v jeho stopách, které zanechával ve sněhu, ohřívali se nuzní a potřební. Řiďme se, drazí spoluobčané, v letošní zimě tímto příkladem svatého Václava. Nechť kudy jdeme, zanecháváme po sobě stopy, ve kterých by se ohřáli ti naši lidé, kterým je zima…“
Háchův projev, dojemně tragickou shodou okolností pronášený jen čtyřiadvacet hodin před smrtí Karla Čapka, nápadně připomínal již citovaný Čapkův fejeton, který končil slovy: „…půjdeme s jinými lidmi a národy po hřejivých stopách, jež nechal ve sněhu dobrý kníže Václav.“
Jestliže o Vánocích z roku 1938 mohl ještě Hácha jako prezident republiky hovořit svobodně, o rok později už byl jen státním prezidentem Hitlerem po okupaci českých zemí vyhlášeného Protektorátu Čechy a Morava a všechny jeho projevy podléhaly německé cenzuře. Právě v době prvních „protektorátních“ Vánoc se však Háchovi podařilo tuto cenzuru pozoruhodným způsobem obelstít. Prezident totiž v této době odevzdal do tisku sborníček svých projevů, který symbolicky uzavíral štědrovečerní proslov z roku 1939. V předmluvě k tomuto sborníku, která se stala příčinou obrovského zájmu české veřejnosti o celou knihu, Hácha napsal:
„Když jsem se v listopadových dnech minulého roku zdráhavě odhodlával přijmouti volbu za prvního úředníka státu, myslel jsem si, maje svůj životní úkol již za sebou, že nebudu ničím více, než jakýmsi místodržícím pro krátkou dobu přechodnou…“
Německé cenzuře tehdy uniklo to, co čeští lidé věděli a chápali: že Hácha, zvolený prezidentem po vynucené abdikaci svého předchůdce, označuje sám sebe za pouhého Benešova „místodržícího“ a že zde Edvarda Beneše veřejně uznává za minulou i budoucí hlavu našeho státu. Dr. Hácha navíc svou předmluvu demonstrativně antedatoval dnem 17. listopadu 1939, aby tak symbolicky protestoval proti nacistickému zásahu proti českým vysokým školám a současně vyjádřil víru, že si je po Benešově budoucím návratu budeme moci znovu otevřít…
Na hrůzy 17. listopadu a stupňující se nacistický teror proti českému národu Hácha v projevu na Štědrý večer 1939 reagoval modlitbou Václava Beneše Třebízského, kterou tomuto národu vyprošoval Boží ochranu:
„…V tyto dny, kdy zasedá s námi ke stolu láska, nechť spínají se naše ruce k modlitbě, kterou se modlívalo ušlechtilé básnické srdce jednoho z našich národních kněží: ,Neopouštěj, Hospodine, národ ten, jehož krev je krví mou a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem; chraň jej, střez a opatruj!’“
Na Štědrý den roku 1939 se Hácha také vynalézavým gestem poklonil mučedníkům boje za československou svobodu, když poklekl u Hrobu v dáli na Olšanech, symbolu hrobu krajanů, padlých v cizině. O štědrovečerním odpoledni pak následoval tradici, založenou prezidentem Masarykem, když v Bubenči navštívil a dárky i penězi obdaroval nedávno ovdovělou chudou ženu s mnoha dětmi. Zavítal také mezi postižené děti do Domu milosrdenství Vincentinum v Břevnově, kterým řekl:
„Váš ústav je viditelným znamením lidského soucitu. Lidský soucit pak je nejkrásnějším projevem lásky k bližnímu… Svátky vánoční…jsou svátky radosti a lásky a především lásky Toho, který přišel na naši zemi, aby se za lidstvo obětoval. Jsme tedy zde v tomto domě a v nynější době vánoční v ovzduší naplněném láskou. Láska k bližnímu musí být ovšem účinná, a proto se pod vánoční stromek ukládají dárky, aby se naznačilo, že láska k bližnímu není pouhým prázdným slovem.“
Háchova pomoc bližnímu se neomezovala jen na Vánoce; například již v říjnu 1939 věnoval ze svého platu půl miliónu korun na pomoc nejchudším členům společnosti v nadcházející zimě, svými příděly zvýšenými ze zdravotních důvodů živil celou řadu lidí, do školy na Hládkově, kde se stravovaly nejchudší děti, dodával maso a další potraviny, jeho dcera dávala na Hradě obědy potřebným dětem atd.
Posuňme se nyní v čase o jeden rok a podívejme se na „prezidentské“ Vánoce z roku 1940. Den před Štědrým dnem tehdy dr. Hácha navštívil Českou dětskou nemocnici v Praze na Karlově, kde od něj všechny děti dostaly vánoční dárek a nemocnice příspěvek 25.000 korun. Na Štědrý den pak vzdal poctu národním velikánům na vyšehradském Slavíně, kde položil věnec s nápisem „velkým mrtvým českého národa státní prezident“.
Pod stále silnějším tlakem ze strany okupantů bylo již pro Háchu v roce 1940 velmi obtížné vyhnout se ve štědrovečerním projevu politickým frázím. Kdo se však pozorně zaposlouchal do prezidentových slov, poznal, že mezi nimi nebylo v zásadě jediné, které by nemohl přijmout odboj. Háchova řeč i tentokrát končila citátem. Podle vzpomínek Háchova tajemníka a blízkého spolupracovníka Josefa Klimenta se prezident rozhodoval mezi J. A. Komenským, jehož byl ctitelem, a J. K. Tylem. Projev nakonec končil Tylovými verši:
„…Druhé válečné Vánoce kladou nám všem na rty otázku, jak bude dále. Světový přerod zdaleka není u konce. Naše dosavadní cesta byla cestou dobrou, neboť nám zachovala základy naší národní existence. Ještě však nejsou všechna nebezpečí překonána. Národu našemu kyne jen tehdy šťastná budoucnost, prokáže-li i nadále svou vnitřní schopnost a užitečnost v budoucím světě. Toho dosáhneme, bude-li každý – byť i nejdrobnější pracovník – nenahraditelným na svém místě. Buďte všichni takovými pracovníky, pak Bůh požehná naší práci a šťastny budou naše příští osudy. Stále i pro nás platí povzbudivá slova významného spisovatele z naší národní minulosti: ,Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí.’“
Pravý smysl všech těchto prezidentových slov je zřejmý ze skutečnosti, že na Hod Boží vánoční 1940 poslal domácí odboj Benešovi do Londýna depeši se zprávou o setkání mezi Háchou a novinářem Zdeňkem Bořkem-Dohalským, který byl Benešovým zmocněncem v protektorátě. Dr. Hácha, který se cítil být „velmi unaven a mdlý“, podle této zprávy Dohalskému řekl: „Jsem Vám k dispozici, kdykoliv si budete přát. Těším se, až to odevzdám. Vy víte komu… Do ráje už s Vámi nepůjdu, já zůstanu stát na prahu…“
Hácha správně tušil, že nebude mít dost sil k tomu, aby dokázal až do konce války úspěšně vzdorovat okupantům. V roce 1940 už bylo gestapo na stopě kontaktům, které prezident a jeho ministerský předseda Eliáš udržovali s odbojem. Jeden z nejvýznamnějších členů Eliášovy vlády dr. Feierabend si dokonce zachránil život jen díky útěku za hranice, ke kterému mu pomohl právě Hácha. O Vánocích roku 1940 se Feierabend podle svých pamětí v Londýně modlil, „aby Bůh dal hodně síly všem dobrým Čechoslovákům, hlavně Háchovi, Eliášovi, kolegům z jeho vlády a všem, s nimiž jsem pracoval v podzemí a kteří mi zachránili život.“
Edvard Beneš dne 30. prosince 1940 podle záznamu svého kancléře Smutného prohlásil: „V celku vyjde z toho Hácha čestně. On si je vědom své úlohy, ví, že je to práce, kterou musí dnes dělat a vždycky přece někoho uchránit může… Měl jsem větší obavy z jeho vánočního projevu, není tak zlý, naopak dosti statečný.“
O rok později bylo už všechno jinak. V době kolem Vánoc 1941 řádil v Praze Reinhard Heydrich, čeští lidé byli hromadně popravováni na základě jím vyhlášeného stanného práva, Háchovi nejbližší spolupracovníci se nacházeli ve vazbě gestapa a samotný prezident nebyl zatčen jen proto, že v jeho případě si Heydrich stanovil jiný cíl: zkompromitovat Háchu v očích Edvarda Beneše a dosáhnout rozkolu mezi Prahou a Londýnem. Tento cíl se mu podařilo splnit mj. i proto, že starý a nemocný prezident se začal pod náporem nacistického teroru psychicky i fyzicky hroutit. Kombinací výhružek a slibů zmírnění perzekuce jej okupanti nutili k zařazování stále ošklivějších kolaborantských pasáží do jeho projevů. Také Háchův štědrovečerní projev v roce 1941 poprvé obsahoval křiklavé politické fráze, objevila se v něm však i nadějeplná slova do budoucnosti: „Vedle zářícího vánočního stromku zdůrazníme si symbol chudých jesliček, v nichž dřímá dítko – naděje nových lepších zítřků…“
Vánočním dárkem prezidenta Háchy roku 1941 byla nadílka chudým hornickým dětem a rodinám ve slánském okrese. Z Háchových peněz byly vypláceny i příspěvky postiženým při živelných pohromách. Prezident zároveň oznámil své rozhodnutí, že v roce 1942 věnuje polovinu svého základního platu, půl miliónu korun, zvláštnímu fondu pro sociální účely. Rovněž si trvale snížil na polovinu částku na úřední výdaje, což byla i jistá forma protestu proti stupňujícím se německým nárokům na protektorát.
Rok 1942 začal politickým nástupem Háchovi odporného kolaboranta Emanuela Moravce, kterého Němci prezidentovi vnutili do vlády, a pokračoval strašlivým terorem po atentátu na Heydricha, v jehož rámci dokonce Hitler prezidentovi vyhrožoval deportací celého českého národa do Střední Asie. Hácha byl stále ještě schopen v rámci svých možností pomáhat českým lidem, ale jeho stav se stále zhoršoval a Vánoce z roku 1942 byly již posledními, o kterých byl ještě fyzicky s to veřejně vystoupit.
Před těmito Vánocemi prezident tradičně rozvinul své sociální a charitativní aktivity. V listopadu 1942 se zapojil do zřizování Sociální pomoci pro Čechy a Moravu, stejně jako dříve do Charity a Českého srdce; nyní však měl již velké problémy s Emanuelem Moravcem, který podle zápisků Němci později popraveného dr. Emila Soboty z prezidentské kanceláře „bránil, aby Hácha dával peníze na feriální péči a české děti“. Kromě toho nacisté prezidenta už 30. října donutili věc zprofanovat rozhlasovým projevem, ve kterém se téma pomoci potřebným muselo snoubit s ošklivými proněmeckými frázemi. I těchto frází však Hácha občas dokázal využít způsobem pro národ užitečným: tak ve svém posledním štědrovečerním projevu z 24. prosince 1942 hovořil o tom, že místo Čechů není ve válce, ale na „frontě práce“, protože „podle vůle Vůdce Adolfa Hitlera naši příslušníci nebojují po boku vítězného vojína německého“. Snahám českých fašistů a kolaborantů o to, aby čeští vojáci museli bojovat po boku Němců na frontě, totiž Hácha od počátku (slovy Václava Černého) „po svém, ale obratně“ čelil neustálým připomínáním Hitlerova „slibu“, že Češi budou zbaveni povinnosti branné účasti ve válce.
V rozhlasovém projevu na Štědrý den 1942 Hácha dále ještě naposledy vyzval: „Chovejme se jako vzorná rodina, která právě v době společných starostí se musí osvědčiti, buďme k sobě trpěliví, potírejme hamižnost stejně jako závist a nezapomínejme dětí, osob potřebných a nemocných…“
Člověk se nemůže ubránit otázce, zda si lze podobná slova představit ve štědrovečerním projevu dnešních představitelů českého státu. Naneštěstí nelze – jednak dodnes trvá komunisty zavedené nahrazení štědrovečerních projevů projevy novoročními, jednak jsou dnes „in“ pouze řeči o ekonomice a státním rozpočtu, zatímco křesťanské soucítění s chudými a nemocnými by v ústech dnešních vládních představitelů působilo jako čiré pokrytectví…
„Svatováclavský prezident“ Emil Hácha stanul v čele českého národa bez ohledu na vlastní opačné přání, i za cenu vlastního ponížení hledal cestu k jeho záchraně před vyhlazením mocnou sousední říší a nakonec se dočkal tragické smrti z českých rukou. V tom všem se podobal samotnému svatému Václavovi, o kterém spisovatel Pavel Švanda píše:
„Podle zdání zvítězil 28. září 929 úspěšný pučista jménem Boleslav. Provedl státní převrat a ujal se moci. Ale ve skutečnosti zvítězil ten, kdo zůstal ležet na zemi u chrámových dveří ve Staré Boleslavi, rozsekán ranami mečů a opuštěn svými, o jejichž odporu není zmínky. Jsou tedy situace – a toho dne ráno ji vytrpěl i světec – kdy člověk zvítězit nemůže. Avšak křesťan ví, že je tu eventualita, která se nekryje ani s lidskými představami o vítězství, ani s našimi obavami z porážky. Je to Bůh, jenž podivuhodně a často zcela nečekaně pozvedá naše činy na vyšší úroveň a tím je proměňuje… V říjnu roku 929…se Václavovo opuštěné chladnoucí tělo jevilo nanejvýš jako doklad pošetilého idealismu, smutného konce člověka, jenž nevěděl, že jenom to, co je doma, se počítá. Po několika desetiletích už vypadala situace jinak a po českých králích i dnešní představitelé státu se ve Svatováclavské kapli ucházejí o duchovní legitimitu.“
Čerpají však naši dnešní političtí představitelé opravdu svou legitimitu od „pošetilého idealisty“ Václava – anebo spíš od Boleslava, který věděl, že „co je doma, se počítá“? Ať tak či onak, poselství Vánoc nám mohou pomoci porozumět pouze oni „pošetilí idealisté“, mezi které patřil i Emil Hácha.
Literatura:
Čapek, Karel. Na břehu dnů. Praha 1966.
Černý, Václav. Paměti II: Náš kulturní odboj za války. Praha 1992.
Feierabend, Ladislav Karel. Politické vzpomínky II. Brno 1994.
Kliment, Josef. U obětovaného prezidenta. (Rukopis pamětí, uložený v Archivu Národního muzea.)
Kourovi, Pavlína a Petr. Procházka českými Vánocemi dvacátého století. Katolický týdeník, 14.–27. 12. 2010, č. 51–52, s. 6.
Machálek, Vít. Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy. Praha 1998.
Pan president k národu: Výbor z projevů pana státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou. Praha 1940.
Putna, Martin C. Česká katolická literatura 1918–1945. Praha 2010.
Sobota, Emil. Co to byl Protektorát. Praha 1946.
Švanda, Pavel. Svatý Václav nám i budoucím. Rovnost, 29. 9. 1994, č. 229.
2024 ©