Nemám už dávno televizi, a tak se nemohu vyjádřit ani k seriálu „Bohéma“, který v ní teď sondou do hereckého prostředí zpřítomňuje některá dramata novodobých českých dějin. Rád bych ale okomentoval rozhovor s hercem Vladimírem Javorským hrajícím v „Bohémě“ legendárního komika Vlastu Buriana.
Javorský pojal svou roli velmi vážně a zjevně nejen shlédl Burianovy staré filmy, ale také si prostudoval okolnosti jeho života i okolnosti života celého národa v době nacistické okupace. Jejím dilematům každopádně rozumí mnohem lépe než Tereza Willoughby z Lidových novin, která mu v dané souvislosti klade místy až naivní otázky. Za důležité považuji právě už to, že Javorský Burianův příběh vnímá v kontextu osudu lidí v protektorátě obecně. Hrubé nespravedlnosti v pohledu na jednání těch či oněch konkrétních lidí za nacistické okupace totiž od roku 1945 dodnes byly a jsou páchány právě nedostatečným zohledňováním toho, že (jak konstatuje Vladimír Javorský) „tenkrát byla doba krajní. Celý národ žil krajní situace.“ (1)
Tu krajní dobu bylo třeba nějak přežít. Pro osobní úděl jednotlivců (z herců např. Voskovce a Wericha) bylo zajisté lepší odejít do exilu, ale národ včetně mnoha svých známých osobností musel zůstat doma, přicházet do kontaktu s okupanty, kteří nad ním měli neomezenou moc, a řešit dilemata, v nichž naneštěstí obvykle nešlo o volbu mezi dobrem a zlem, ale spíš o volbu mezi dvěma zly, z nichž někdy za cenu jednoho bylo možné dosáhnout i určitého dobra.
Každý, kdo v době protektorátu zastával nějakou „šéfovskou“ funkci, měl těžkou odpovědnost za spoustu lidí, kteří mohli být kdykoliv posláni na práci do rajchu anebo rovnou do koncentráku. Burianovo dilema, zda udržet Divadlo Vlasty Buriana, anebo je nechat zlikvidovat, bylo ovšem ještě směšně malé ve srovnání s dilematem prezidenta Háchy, který mohl „kolaborací“ udržet, anebo abdikací zlikvidovat existenci protektorátu jako takového, přičemž musel nést odpovědnost za celý národ, pro který i ta loutková protektorátní autonomie byla pořád ještě mnohem menším zlem ve srovnání s možností přímé okupační správy či vlády českých nacistů a fanatiků typu Emanuela Moravce.
V letech 1939–1941 se ještě Háchovi a jeho spolupracovníkům v obdivuhodné míře dařilo tuto českou spodinu paralyzovat, ale v období 1942–1945, kdy Moravec z vůle okupantů zastával úřad ministra školství a lidové osvěty a roli „silného muže“ protektorátní vlády, už to bylo možné jen částečně. Všichni veřejně působící Češi, Emilem Háchou počínaje a Vlastou Burianem konče, měli v těchto letech s Moravcem velké soužení.
Existují různé verze toho, jak Burian spáchal svůj „hlavní hřích“ v podobě skeče parodujícího Jana Masaryka. [Podle Javorského „nikdo úplně přesně neví, proč se tak rozhodl. Pod jakým tlakem okolí a sebe.“ (2) I v tomto případě jde o velmi výstižné konstatování, které by bylo třeba brát v potaz ve vztahu k souzení protektorátní činnosti nejen Vlasty Buriana, ale i mnoha jiných lidí.] K hodnověrným líčením patří vzpomínka novináře Karla Kučery, se kterým Burian mluvil o tom, jak na něj „pan Jahelníček“ tlačí, aby projevoval horlivou pronacistickou činnost:
„Rozesmál se: ‚Já tak říkám Moravcovi. Ta jeho holá lebka (3) mi připomíná mámin jahelníček. Znáš přece náprstek, hříbek na štupování punčoch a jahelníček, ne?‘ nedalo mu, aby to slovo ještě nezopakoval. […] Ujišťoval mne, abych o něho neměl strach, že má ruce i svědomí čisté, nic zlého nikomu neudělal. ‚Jenom hraju…‘ doprovodil mě ke schodišti a dodal: ‚Což je stejné, jako když jiní pracují.‘ Když jsem odcházel, zaparkovalo před [Burianovou] vilou černé vládní auto. […] Limuzína, kterou jsem zahlédl, byla plná rázných mužů, kteří z příkazu ministra Emanuela Moravce naložili Vlastu a odvezli ho do rozhlasového studia na Vinohradech. Tam mu dali do ruky scénář ‚frašky‘ Gustava Opluštila Hvězdy nad Baltimore. Vlasta Burian neodmítl, a tím nad sebou udělal kříž i přes to, že jeho výkon v roli Masaryka byl mdlý a bezbarvý, chyběla mu Burianova obvyklá herecká osobnost, o vtipu už vůbec nešlo mluvit.“ (4)
Ono to bylo ve všech případech (projevy protektorátního prezidenta a ministrů počínaje a výkony umělců konče) pro české posluchače vždycky rozeznatelné, kdy mluví skutečný kolaborant, který to myslí doopravdy, a kdy jen nešťastník, který musí něco mdle a bezbarvě přečíst, protože to pokládá za nevyhnutelné menší zlo. Hlavní rozdíl nespočíval v pronášených slovech, která mohla být stejná, ale v důvodech, proč dotyčný takto mluvil, a v tom, zda šlo o člověka, který jiným českým lidem škodil, anebo se je naopak snažil před nacisty chránit. Ani Vlasta Burian, ani Emil Hácha každopádně „nic zlého nikomu neudělali“, naopak. Hácha nesporně zachránil život bezpočtu lidí (mnozí z nás by tu dnes bez něho nebyli) a Burian pravděpodobně jednotlivcům; např. někdejší redaktor Rudého práva Karel Konrád nejspíš přežil válku jen díky němu. (5)
Ve vztahu k oněm nešťastným projevům, skečům apod. je pak ještě třeba říci, že ti, kdo je pronášeli jen z donucení okupanty či Moravcem, ve svých ústních či písemných vystoupeních z doby okupace na Čechy spiklenecky „mrkali“ nejen způsobem přednesu, ale i různými jinotaji, jejichž prostřednictvím např. Hácha sděloval národu, že se pokládá jen za dočasného místodržícího prezidenta Beneše, a Burian zase způsobem jemu vlastním např. gestem, kterým při představení ukazoval, „jak vysoko mu skáče pes“, aby tak dal najevo, co si myslí o tzv. árijském pozdravu (hajlování).
Tomu všemu čeští lidé v protektorátě velmi dobře rozuměli. Tím, kdo tomu nerozuměl, byli Češi, kteří válku prožili v bezpečí Londýna či Moskvy. (6) A právě ti se po válce vrátili domů jako „mravně bezúhonní hrdinové“, osobující si právo „provinilé“ lidi doma za jejich chování z doby protektorátu soudit.
O otřesném osudu, který po válce potkal prezidenta Háchu, už jsem na blogu psal. Poválečný osud Vlasty Buriana byl ve srovnání s mnoha jinými ještě poměrně mírný, přesto však pro poválečnou „spravedlnost“ (přesněji řečeno, nespravedlnost) charakteristický. Vladimír Javorský konstatuje, že po válce fungoval dvojí metr, což je opět velmi výstižným vyjádřením skutečnosti (např. skutečné kolaboranty, kteří se posléze dali ke komunistům a měli jim co nabídnout, čekala leckdy po květnu 1945 místo soudu závratná kariéra, zatímco lidé úplně nevinní, ale nastupující moci nepohodlní byli odsuzováni k závratným trestům).
„Není to tak, že funguje-li dvojí metr, nejedná se o právní stát, nýbrž o režim?“ (7) ptá se Vladimír Javorský, který, jak Tereza Willoughby čestně a až obdivuhodně přiznává, kladl v rozhovoru s ním lepší otázky než ona. (8) Hácha, který byl v době první republiky prezidentem jejího Nejvyššího správního soudu, ztělesňoval právní stát a hájení občanských práv, aby se pak v tzv. třetí republice paradoxně sám stal obětí nahrazení právního státu režimem. Vlasta Burian po válce podle Javorského pykal „hlavně proto, že se jeho poklesek někomu hodil“. (9)
„V roce 1945 byl komunistickými divadelními ‚revolucionáři‘ vybrán jako exemplární příklad – zejména díky svému značnému majetku – a obviněn z údajné kolaborace a v opakovaném (!) soudním přelíčení byl odsouzen k velké finanční pokutě, krátkému vězení, a především mu byla zakázána veřejná umělecká činnost.“ (10)
Jak konstatuje Burianův kolega i rival Jára Kohout, Vlastovi Burianovi příznačně nepomohl „ani jeho dramaturg Karel Konrád, kterého nepropustil ani za války, ačkoliv o něm bylo známé, že je to komunista. Nejenže se ho tento spisovatel nezastal, ale ještě svému chlebodárci, který ho vůbec vlastně nepotřeboval, uškodil před soudem jako svědek. Smočil si, aby nebyl smočen.“ (11)
Podobným způsobem jednali po květnu 1945 i někteří lidé, kteří celý protektorát prožili na Hradě a v Lánech, ve vztahu k Háchovi. Například někteří z pracovníků prezidentské kanceláře, kteří v ní byli v Háchově éře a po válce se v ní chtěli udržet, si vůči němu v pětačtyřicátém "smočili, aby nebyli smočeni". (12) Žádný z nich však nezašel tak daleko jako hradní lékař Adolf Maixner, jenž za protektorátu zdravotní stav prezidenta Háchy (který jej "zdědil" po Masarykovi a Benešovi) svou neschopností správné diagnózy a špatnými vztahy s pacientem jen zhoršoval a Háchovým osobním lékařem zůstal až do konce okupace jen z vůle K. H. Franka; ten se po válce bez ohledu na lékařskou etiku o stav ve vězení umírajícího dr. Háchy zcela odmítl zajímat a místo toho si vůči němu "smočil" i v médiích. (13)
Václav Černý, Václav Havel a mnozí jiní jednání tohoto druhu lapidárně charakterizují jako „čecháčkovství“. Právě svědectví profesora Černého (za války významného účastníka domácího odboje) je ve vztahu k absurditám poválečné retribuce obzvlášť výmluvné. Háchovu smrt na Pankráci i řadu dalších tehdejších bezpráví a nelidskostí Černý komentuje slovy „bylo opravdu proč se třást, nebyl to pěkný pohled“. A k Burianovi suše poznamenává, že chválu jeho počínání z „úst Karla Konráda a Kosti Biebla“ slýchal jen za války, nikoli však po ní. (14)
Za protektorátu žil celý národ v krajních situacích, což samozřejmě dvojnásob platilo o všech jeho exponovaných osobnostech. Po válce vůči nim zavládl „dvojí metr“ a tehdejší bezpráví dodnes v řadě případů včetně Háchova nebyla dostatečně pojmenována a odčiněna. Jednu z mála výjimek představuje případ Vlasty Buriana, který „byl v roce 1994 zásluhou divadelního historika Vladimíra Justa soudně plně rehabilitován“. (15) Doufejme, že k pravdivějšímu pohledu na naše novodobé dějiny dnes přispěje i seriál „Bohéma“.
Poznámky:
1) Tereza Willoughby, „Vladimír Javorský: Buriana nesoudím, pykal dost“, Lidové noviny, 3. 2. 2017, roč. 30, č. 29, magazín Pátek, č. 5, s. 8.
2) Tamtéž, s. 9.
3) Král komiků byl ve svém odkazu k Moravcově holé lebce mnohem decentnější než drsná protektorátní anekdota, v níž se na otázku „Víte, proč má Moravec holou hlavu?“ odpovídalo: „Když leze Němcům do pr…, tak aby je to nešimralo!“
4) Ivan R. Černý, Byl jednou jeden Vlasta…, Praha: Magnet-Press, 1991, s. 81–82.
5) Viz tamtéž, s. 80.
6) Na toto téma velmi výmluvně píše František Schwarzenberg ve stati „Hácha – Beneš“ (Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 241).
7) Tereza Willoughby, „Vladimír Javorský: Buriana nesoudím, pykal dost“, s. 9.
8) Viz tamtéž, s. 7.
9) Tamtéž, s. 9.
10) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 54–55.
11) Jára Kohout, Hop sem, hop tam, Praha: Jan Kanzelsberger, 1991, s. 163.
12) Poválečné výpovědi hradních úředníků i MUDr. Maixnera, které si v některých případech "smáčejí" vůči tehdy ještě žijícímu Háchovi i vůči budoucím obětem retribučních procesů (např. Rudolfu Beranovi, který prý "zavinil" Háchovo zvolení prezidentem republiky), jsou dostupné např. v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR, fond Edvard Beneš, oddělení III (1945 - 1948), kart. 57, inv. č. 253, sign. P57/5 Stíhání E. Háchy.
13) Viz „Svědectví lékařovo“ v otřesném článku Maxima Bernarda „Hácha – loutka v rukou nacistů“, Svět práce, 11. 10. 1945, roč. 1, č. 14, s. 8–9.
14) Viz Václav Černý, Paměti III (1945–1972), Brno: Atlantis, 1992, s. 54–56.
15) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, s. 55.
2024 ©