Komentář: Heda M.

Když jsem si přečetla Váš nadpis, tak jsem si řekla, jupííí, Margoliová Tigrid, to bude článek dle mého gusta. Radost však vystřídal smutek, že Heda Margoliová zemřela. Mám k ní dost hluboký vztah.
Kdysi jsem psala "knihu", takovou rodinnou kroniku o mém příteli, chtěla jsem zachytit osudy jeho rodiny za druhé světové války, poválečný antisemitismus, jímž jeho rodina v padesátých letech trpěla a posléze i rozčarování z politické situace v Izraeli, kdde v roce 1969 emigrovali. Hledala jsem různé podklady a historické reálie a dostala se také k Tigridově úžasné knize Průvodce int... a tam se dočetla o osudech Rudolfa Margolia. Zanechalo to ve mě tak hluboké dojmy (vztek), že jsem hned dohledala v knihovně i Na vlastní kůži od Hedy M. K. a knihu (je tak útlá) přečetla doslova jedním dechem, ale hodně dlouho jsem ji nemohla rozdýchat. Nikdy jsem neměla potřebu vyhledat autora díla, abych mu vzdala čest, ale tehdy jsem to udělala. Našla jsem někde na internetu mejlovou adresu Ivana Margolia a nechala jeho mamince vzkázat, že si ji nesmírně vážím a její kniha mě velmi hluboce oslovila. Odpověděl mi velmi laskavě, že vzkaz předá a že je rád, že o tu dobu někdo ještě jeví zájem. Když mi bývalo v životě zle, často jsem si na Hedu vzpomněla, člověk se může buď zhroutit, nebo stavět ze svých ztrát. Svou "knihu" jsem už nedopilovala, nechala ji být, protože nic by nemohlo vydat hodnotnější svědectví než Na vlastní kůži. Tato kniha by měla být povinnou školní četbou. Deník Anny Frank je světový bestseller, ale taková kniha jako Na vlastní kůži je u nás téměř neznámá. Heda si jistě zasloužila velkolepější vzpomínku. Rovněž její manžel. Do toho jsem byla úplně zamilovaná. Jaký to byl mravní protipól toho druhého Rudolfa (Slánského). Četla jsem i knihu Ivana Praha za zrcadlem, ale to už nebylo to ryzí surové a kruté svědectví, i když jsem se zase dočetla mnoho jiných věcí. Nevadilo by Vám, kdybych o Hedě napsala článek také na svém blogu?