Komentář: Poděkování za článek!

Jestli jsou nejčtenějšími světovými autory Lenin, bible a Verne, jak se uvádí v poznámce k jednomu z předchozích článků, tak mými nejčtenějšími dětskými autory byli May, Foglar a Verne. Foglar byl  mezi nimi trochu znevýhodněn, protože jsem ho začal číst až v roce 1990, ale stejně jsem do něho přečetl prakticky všechno. Takže moc děkuji za tento článek, protože je to jeden z autorů, který pomáhal utvářet mé vnímaní světa a jímž jsem byl určitě také nějakým způsobem „indoktrinován“

Při čtení článku mě ale napadla ještě jedna věc, pokusím se to vysvětlit…. Myslím si, že pokud člověk v dětství (ale snad i v pozdějším věku) hodně čte příběhy, tak na jednu stranu začíná vnímat sebe sama jako součást těchto příběhů a na druhou stranu ho to uschopňuje vnímat svůj vlastní život jako příběh. Ne jako kariérní růst popisovaný nezáživným souborem položek životopisu, ale jako něco, co má nějakou zápletku a co může anebo taky nemusí dopadnout dobře.

Když jsem v pozdějším věku začal číst evangelia, tak ve mně byla vždycky podvědomá touha vnímat Ježíše podobným způsobem jako třeba Kara ben Nemsího, Lubora Klementa nebo Cyruse Smitha. (U někoho jiného mohou podobnou úlohu hrát třeba postavy z Pána prstenů nebo Letopisů Narnie, ale na ty jsem já narazil až v o trochu pozdějším věku...). Je sice pravda, že Ježíš se v evangeliích trochu „vzpírá“ tomu, aby byl vnímán na způsob románového hrdiny, ale myslím si, že je nakonec velmi důležité, aby se křesťan nějakým způsobem stal součástí tohoto příběhu a aby vnímal, že příběh evangelií je součástí jeho vlastního každodenního příběhu. To, že o Bohu mluvíme téměř vždy ve třetí osobě, je dost velký problém... (Vinnetou sice také oslovuje Old Shatterhanda ve třetí osobě, ale nakonec vyjde najevo, že má tak velkou lásku, že dokáže položit život za svého přítele