Do článku se mi nějak nevešla zmínka o jedné velmi zvláštní teologické tezi, která se objevuje hned na začátku románu. Herboise zmiňuje shovívavého kněze, který v penzionátu slouží mše, a říká: "Ví, že v našem věku jde do důchodu i hřích a že jeho ovečky se kají z vin zcela pomyslných." Kdoví, co si autoři představují pod pojmem "hřích". Jestli jen vášně spojené s mládím, tak ho každopádně nechápou. Ale nechci jim křivdit, Herboise o tom asi má nějaké ponětí, když o pár stránek dál přiznává, že jej trápí otázka, jestli není sobec...