„Ty vole“ coby staromilská kultivovanost

Karel Kryl kdysi o své generaci mládeže šedesátých let zpíval: „Nosíme z módy kopretiny / čímž okrádáme stáda / a vůl – kdys jméno obětiny / je titul kamaráda.“ O dvě generace později už titulem kamaráda nebo kamarádky nebývá jméno obětiny, ale spíš velmi obhroublá jména delikátních částí lidského těla… 

Slova, která jsme si my, generace puberťáků let sedmesátých, jen konspirativně špitali, dnes hlaholivě zaznívají na každém kroku. Jáchym Topol teď ve svém fejetonu „Proč ten kníže sprosťačí?“ (LN 9. 7. 2010) konstatuje: „že vulgarity a sprosťárniček přibylo, si všímají všichni.“

„Mně tahle mluva vadí,“ říká Topol a pozastavuje se nad tím, že nedávno musel „nachovět“ nad řečí  letohradského faráře Václava Vacka, jakož i nad tím, že kníže Karel Schwarzenberg se vyjadřuje způsobem, na kterém jako by se ukazovalo, „že jeho dlouholetým poradcem ve věci používání češtiny je básník Ivan Martin Jirous“. Přál by si, aby alespoň kněží a šlechtici ponechali sprosťárny dlaždičům a prokletým básníkům…

K jeho přání i k jeho zkušenostem se připojuji. Také jsem jednou na přednášce z úst kněze, kterého si velmi vážím, slyšel slovo z řad těch, které Topol ve svém fejetonu vytečkovává. Je pravda, že nezaznělo samoúčelně, ale v ilustrativním příběhu z trutnovského festivalu, který by se bez jeho zopakování vyprávět nedal. Krom toho zmíněný kněz sám sebe představil jako kamaráda Magora–Jirouse, kterému by vytýkat vulgarismy jistě dost dobře nešlo. Ale i tak si myslím, že je velký rozdíl v používání obscénních výrazů v Jirousových básních psaných v extrémně drsném prostředí valdického kriminálu na straně jedné a v dnešní přednášce katolického kněze na straně druhé.

Na té přednášce byly i děti. Ty už dnes také mluví ledasjak, protože se samozřejmě „učí“ od svého okolí. Občas slýchám dívenky z nižších tříd osmiletého gymnázia, jak se navzájem oslovují tituly, za které se místo nich červenám. V prostředí malých dětí se nepohybuji, ale vůbec bych se nedivil, kdyby to už i tam bylo podobné. Možná to jejich vychovatelům a rodičům ani nevadí: žijeme přece ve společnosti, která (Topolovými slovy) dospěla k závěru, že „sprostá ani nesprostá slova neexistují, je to jen dobová konvence“…

Hlasatelé společenské kultivovanosti typu Gutha-Jarkovského nebo Tomáše Masaryka (který kdysi Olze Scheinpflugové s velkým rozhořčením vytknul, že ve svém románu použila jedno z běžných „knížecích“ slov) se dnes nad námi musejí obracet v hrobě.

Říkám-li „nad námi“, sebe z toho samozřejmě nevyjímám. Ba právě naopak. Závěr tohoto mého  zamyšlení může mít jedině podobu předsevzetí, že se obscénnosti budu snažit čelit na jediném místě, na kterém s ní opravdu mohu něco dělat, totiž ve vlastních slovech a myšlenkách…