Pokud konáš dobro, přičítají to tvému egu

Od tématu „Bono Vox“ se nějak nemohu odpoutat.:-)  Zde bych se rád zamyslel nad otázkou, která mi opravdu připadá hodná zamyšlení: Mezi hvězdami pop-music zajisté není nouze o úlety všeho druhu; proč je z nich nejčastějším terčem vtípků a posměšků právě Bono, jehož život je na dané prostředí na skandály pozoruhodně chudý?

Kdyby se Bono věnoval jen své hudební kariéře, anekdoty by se o něm asi nevyprávěly. „Problém“ však představují jeho charitativní aktivity. Bono využil své popularity k tomu, aby se stal hlasem miliónů těch nejchudších Afričanů, kteří by jinak žádný hlas neměli. Stal se tak i nepohodlným hlasem našeho svědomí – a protože ho nelze umlčet, těm z nás, kteří pro své méně šťastné bližní děláme jen málo anebo vůbec nic, mnohdy velmi vyhovuje alespoň jeho zesměšnění…

Byl to bohužel můj táta, kdo mi tak před dvaceti lety poprvé s gustem vyprávěl vtípek o tom, jak Bono při koncertě apeluje na posluchače, aby si při každém jeho tlesknutí uvědomili, že v Africe právě umírá dítě hlady – načež se z publika ozývá hlas: „Tak přestaň tleskat, ty vrahu!“ Když jsem letos na webu  psal o postojích U2 k mezináboženskému dialogu (tedy o zcela jiném tématu), pochopitelně „diskusi“ pod článkem také vévodila anekdota o tleskajícím vrahovi…

Budiž, tento vtip nakonec je svým způsobem vtipný. Ani trochu vtipné, naopak ubohé a odporné jsou naopak vtipy na téma „Jaký je rozdíl mezi Bonem a Bohem?“, o kterých se rozepisuje novinář Lubomír Heger v článku s příznačným názvem „Bono, africký spasitel“, jenž vyšel v Magazínu DNES č. 24/2010. Ve skutečnosti je vše zcela jinak: Bono si na proroka, neřkuli na spasitele nebo dokonce na Pána Boha absolutně nehraje a pokud o něm jeho fanoušci mají představy zavánějící modlářstvím, stále se je z nich snaží vyvádět. Sám věří v pravého Boha a Spasitele a právě tato víra jej vnitřně motivuje k jeho humanitárním aktivitám.

Lubomír Heger ve zmíněném článku cituje obehraná tvrzení o „mýtomanech, kteří chtějí svět hlavně přesvědčit o své vlastní ceně“, vytrvale čtenáři sugeruje, že Bono je pokrytec, který pořád jen z někoho mámí peníze pro Afričany, ale sám ze svého bohatství „nedává na charitu skoro nic“ atd. (Bono má asi tu smůlu, že o svých darech na charitu nemá potřebu referovat Mladé frontě…)

Žádná legrace to ale opravdu není, protože útoky tohoto druhu svědčí o neradostném stavu světa médií i našeho světa vůbec. Velmi výstižně to vyjádřil Steve Stockman ve své knize „U2 Dál a dál“:

„Odsuzování lidí za snahu zachraňovat životy a pomáhat jiným vypovídá nepěkné věci o prioritách třetího tisíciletí. Je zajímavé, jak agresivně dokážou lidé vystupovat proti někomu, kdo se snaží konat dobro. Kritizujeme ty, kteří se snaží nasytit hladové a bojovat za léky pro nemocné. Odkdy je zločin, když někdo, jakkoli bohatý, miluje svého bližního? Co je to za společnost, která takové názory čte a platí lidem, kteří je píší? (…) Laciné výpady proti lidem, jako je Bono, kteří věnují svůj čas a privilegované postavení pomoci jiným, za účelem zvýšení prodeje tiskovin, představují nesouměřitelně větší nehoráznost.“

Právě na Bona jsem si vzpomněl ve chvíli, kdy jsem četl báseň Matky Terezy, nazvanou „To nevadí“. Jedna z jejích slok zní:

„Pokud konáš dobro, přičítají to tvému egu –

To nevadí, konej dobro.“