O Zbrojovce, Brnu a Praze a fotbalovém kryptonáboženství

Napsal Vít Machálek (») 8. 6. 2012 v kategorii Osobní, přečteno: 1564×

Brněnský deník Rovnost měl včera na titulní stránce palcový titulek "Vítej zpět, první ligo!". Uvnitř čísla pak o znovuzískání nejvyšší fotbalové soutěže pro Brno referoval v dojemném článku "Návrat do první ligy? Nejlepší zpráva po narození mých dětí", doprovázeném fotografií, na níž kapitán Zbrojovky Petr Švancara zároveň objímá své dvě děti a fotbalový míč a oběma rukama dělá "véčko" na znamení vítězství.

Brněnská fotbalová historie, trvající už skoro sto let, tak bude moci v příštím roce za důstojných okolností dospět k oslavě onoho kulatého výročí (předchůdce Zbrojovky, klub SK Židenice, byl založen dne 14. ledna 1913). Sám jsem svého druhu pamětníkem více než třetiny zbrojováckého století, ke které bych v tomto článku rád připojil pár osobních vzpomínek a glos.

Éra největší slávy fotbalové Zbrojovky byla spojena s působením kanonýra Karla Kroupy, který se stal v roce 1977 nejlepším fotbalistou Československa, a trenéra Josefa Masopusta, jenž roku 1978 vybojoval se Zbrojovkou prvoligový mistrovský titul. Tehdy mi ovšem bylo teprve osm let, na fotbal jsem sám chodit nemohl a táta se mnou šel až na závěrečný zápas s druhou Duklou Praha, a to ne na stadion, ale jen na kopec nad Lužánkami, kde bylo možné podílet se na slavení titulu bez utrácení za vstupné... A tak se mé vzpomínky na zbrojováckou slávu týkají spíš zápasů vysílaných v televizi, která samozřejmě přenášela bitvy Zbrojováků v evropských pohárových soutěžích.

V roce 1983 však Zbrojovku náhle potkala pohroma v podobě sestupu do druhé ligy. Mužstvo do ní výkonostně nepatřilo (což dokazovalo už od prvního druholigového utkání, v němž nad pražským Xaverovem zvítězilo 6:0), ale dostat se zpět do nejvyšší soutěže bylo velice obtížné. V sezóně 1984/85 sice Zbrojovka druhou ligu vyhrála, postup ale fotbalový svaz "přiklepl" druhým Budějovicím, které Zbrojovku udaly pro údajný pokus o podplácení. Od té doby se českobudějovickým v Brně říká "jidáši" (!).

V době kolem poloviny osmdesátých let jsem za Lužánky na fotbal pravidelně chodil a dodnes si dobře pamatuji zbrojováckou sestavu: Rabušic - Michal Schwarz Maléř Zamazal - Šeďa Grmela Navrátil - Čuhel Kukleta Zelníček. V této sestavě tuším Zbrojovka na podzim 1986 "vyklepla" svého tehdy největšího soupeře v boji o postup, spíše politicky než sportovně proslulé JZD Slušovice, v poměru 3:0. Góly dával Roman Kukleta, nepochybně jeden z nejtalentovanějších československých fotbalistů všech dob. Druhý z nich, který se stal "gólem roku", vstřelil zády k brance "nůžkami" přes hlavu. Na utkání se Slušovicemi přišlo třiadvacet tisíc platících diváků, což byl dozajista druholigový rekord. Z postupu se však na konci sezóny neradovali ani Zbrojováci, ani Slušovičtí, ale Hradec Králové...

V následující sezóně se pak Zbrojovka mj. dostala do semifinále Českého poháru, v němž se dne 30. března 1988 za Lužánkami utkala se Spartou Praha, "klubem ÚV KSČ", tehdy bezmála totožným s československou fotbalovou reprezentací. Na zápas přišlo nepřekonatelných čtyřicet tisíc diváků z Brna a snad i celé Moravy. Tyto ohromné davy od první minuty hnaly druholigového brněnského Davida v boji s pražským Goliášem do útoku a brněnská útočná formace složená z kanonýra Kuklety, rychlíka Libora Zelníčka a s neuvěřitelným nasazením bojujícího Petra Čuhela (dnešního úspěšného trenéra Zbrojovky) si s reprezentačními obránci Sparty opravdu uměla poradit. Zbrojovka dlouho vedla 1:0, Sparta dokázala jen vyrovnat, ale při střelbě pokutových kopů byla nakonec šťastnější.

Mimořádnost tohoto utkání byla samozřejmě dána i rivalitou mezi Brnem a Prahou, resp. brněnským pocitem křivdy vůči Pražákům, který je od doby, kdy pragocentristé zrušili Moravu a Brno jako její metropoli degradovali na bezvýznamné "krajské město", velice silný. Vychází na světlo právě ve sportu - přesně stejně, jako mohl celonárodní pocit vzteku vůči Rusům vycházet najevo jen při zápasech Československo - Sovětský svaz.  Ve fotbale byl navíc vždy posilován ještě i tím, že každý opravdu dobrý hráč, kterého si kdy Zbrojovka od žáčků vypiplala, byl vždy nakonec dříve či později chycen do lasa lanaři některého z pražských klubů. To se nakonec stalo i s Romanem Kukletou, který k vlastní škodě odešel do Sparty, kde pak jeho v Brně hvězdné výkony rychle upadly do průměru. Ještě předtím ovšem v dalším z rozhodujících zápasů o postup do první ligy mezi Plzní a Zbrojovkou tato brněnská hvězda po celý zápas jen - podle nasnadě jsoucích dohadů nikoliv zadarmo - neškodně postávala u postranní čáry. Pachuť v ústech brněnských fanoušků pak už nemohlo smýt ani rekordních šest gólů, které Kukleta nastřílel v zápase mezi Zbrojovkou a Mladou Boleslaví s celkovým skóre 9:0.

Teprve v roce 1989 se Zbrojovka konečně dostala zpátky do nejvyšší soutěže. Radost z postupu jsem si tehdy ještě s ostatními brněnskými fanoušky spoluprožil, ale další události (nový sestup v roce 1991, další návrat o rok později, triumf v podobě třetího místa v první lize v sezóně 1994/95...) už šly stále více mimo mě. Začátkem devadesátých let jsem prožil konverzi ke křesťanské víře a neděle jsou pro mne od té doby svátečním dnem ve spojení se zmrtvýchvstáním a nedělní mší, a ne už ve spojení s nedělním fotbalovým zápasem...

Jako religionista a psycholog náboženství se dnes nemohu ubránit dojmu, že fotbal je u nás pro mnoho lidí kryptonáboženstvím, tj. záležitostí, která v jejich životě plní některé funkce, jinak spojované s náboženstvími. Jde o psychologické potřeby typu slavení, strukturování času, svátečních prožitků apod. Spíše než s opravdovými náboženstvími musí být ovšem fotbal srovnáván s hlavními sekulárními kryptonáboženstvími typu vlastenectví, resp. nacionalismu, protože na rozdíl od monoteistické víry, vnímající celé lidstvo a celý svět jako dílo jediného Boha-Stvořitele, je svět fanoušků rozdělen do "znepřátelených" táborů, z nichž každý mává vlastními vlajkami, provolává vlastní hesla a prožívá svůj vlastní boj "našinců" proti "cizákům". V dnešní České republice, v níž se státními vlajkami mává hlavně ve sportovních ochozech ve spojení s hesly typu "Kdo neskáče, není Čech", je ostatně vlastenectví a fanouškovství pozoruhodně propojeno...

V posledních dvou desetiletích je tedy můj postoj ke sportu a fandění dosti rezervovaný a na Zbrojovku už prakticky nechodím. Moje fotbalová éra zůstane navždy spojena se stadionem za Lužánkami, který je vinou nepříliš šťastné politiky brněnských konšelů nebo i pro Brno nepříznivého způsobu rozdělování peněz ze státního rozpočtu od roku 2001 uzavřen, zarůstá plevelem a čeká na likvidaci. Ve vztahu k politice si nemohu odpustit ani poznámku ohledně fabriky Zbrojovka Brno, do jejíchž akcí jsme já a můj otec v éře klausovské privatizace "investovali", abychom se pak po skončení privatizačního "tunelování" dozvěděli, že tyto akcie mají hodnotu nula korun...

Výsledky fotbalové Zbrojovky - v minulých letech zcela v duchu (po)klausovské éry podle střídajících se sponzorů a majitelů bizarně přejmenovávané na Boby, Stavo Artikel aj. - jsem nicméně vždy sledoval v novinách, a to až do podzimu 2011, kdy po novém sestupu Zbrojovky z nejvyšší soutěže přestalo být možné její výsledky z novin zjistit.

Odebíral jsem tehdy Lidové noviny, deník věnující fotbalu velmi mnoho prostoru, pohříchu však zaměřeného hlavně na pražské kluby. Zatímco zápasy Sparty či Slavie byly v Lidovkách vždy rozebírány ze všech stran, u Zbrojovky bývaly uváděny jen nekomentované výsledky a po jejím sestupu nakonec už ani ty ne. O návratu Zbrojovky do nejvyšší soutěže jsem se pak 7. června 2012 mohl dočíst jen díky zakoupení regionální Rovnosti, zatímco v celostátních Lidových novinách se tato jistě ne nezajímavá zpráva (Zbrojovka byla po podzimu ve druhé lize až čtrnáctá a nakonec postoupila jako druhý postupující ze čtvrtého místa díky tomu, že dvě mužstva před ní postrádala stadion s prvoligovými parametry) nikoli překvapivě vůbec neobjevila...

To by samozřejmě samo o sobě bylo vcelku bezvýznamné, nebýt toho, že jde jen o jeden z bezpočtu projevů skutečnosti, že v očích mnoha Pražanů je tento maličký stát ještě menší, než doopravdy je, a končí někde u Průhonic. V těchto dnech to bylo ve vztahu k fotbalu vyjádřeno i tím, že z dresů reprezentace České republiky zmizela moravská a slezská orlice a stal se z ní de facto jen reprezentační tým Čech.

Tento měsíc si mimochodem připomínáme i dvacáté výročí voleb z roku 1992, po kterých se pražské "impérium" zmenšilo o Slovensko, ale mentálně zůstalo nedotčeno. Karel Kryl onehdy v rozhovoru pro Mladý svět o Československu řekl:

"Zbavili jsme se jedné části /Podkarpatské Rusi/, teď druhé /Slovenska/. Já su Moravák, třeba se zbavíme jednou i jí. Předcházet by mohlo Slezsko, následovat severní Čechy, ty dáme Němcům, západní Čechy také, a uděláme nakonec stát pražský?"

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
NULI z IP 90.181.216.*** | 9.6.2012 13:51
Po včerejším výkonu našich fotbalistů nejsem zdrcená, je to jen fotbal, ale vidím opravdu hlubší příčiny toho, jak to momentálně mastíme. A Vy jste zaznamenal určité prvky, které fotbal degradují. Navíc:  ten pražácký svět už mi taky začíná vaditsmile.
Vít Machálek | 12.6.2012 08:14
Děkuji za milou reakci. Ano, něco je shnilého ve státě dánském. K Slavii jsem taky míval relativně blízko, ta "klub ÚV" nebyla a kdysi za ni hrával Pepi Bican...
Vít Machálek | 2.9.2014 10:16
Když jsem článek psal, vůbec jsem netušil, že Roman Kukleta už není mezi námi. Až dnes jsem se o tom dočetl v Lidových novinách, kde mu věnují dva velké články v rubrice "Pohnuté osudy". Zůstává mi stát rozum nad tím, že podle vzpomínky Petra Švancary po Kukletově smrti z 26. 10. 2011 vedení Zbrojovky tehdejším hráčům zakázalo účast na jeho pohřbu, protože ve stejný den se hrál mistrovský zápas. Místo aby Zbrojovka své někdejší superhvězdě sama vypravila slavný pohřeb...

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a osm