Brněnský deník Rovnost měl včera na titulní stránce palcový titulek "Vítej zpět, první ligo!". Uvnitř čísla pak o znovuzískání nejvyšší fotbalové soutěže pro Brno referoval v dojemném článku "Návrat do první ligy? Nejlepší zpráva po narození mých dětí", doprovázeném fotografií, na níž kapitán Zbrojovky Petr Švancara zároveň objímá své dvě děti a fotbalový míč a oběma rukama dělá "véčko" na znamení vítězství.
Brněnská fotbalová historie, trvající už skoro sto let, tak bude moci v příštím roce za důstojných okolností dospět k oslavě onoho kulatého výročí (předchůdce Zbrojovky, klub SK Židenice, byl založen dne 14. ledna 1913). Sám jsem svého druhu pamětníkem více než třetiny zbrojováckého století, ke které bych v tomto článku rád připojil pár osobních vzpomínek a glos.
Éra největší slávy fotbalové Zbrojovky byla spojena s působením kanonýra Karla Kroupy, který se stal v roce 1977 nejlepším fotbalistou Československa, a trenéra Josefa Masopusta, jenž roku 1978 vybojoval se Zbrojovkou prvoligový mistrovský titul. Tehdy mi ovšem bylo teprve osm let, na fotbal jsem sám chodit nemohl a táta se mnou šel až na závěrečný zápas s druhou Duklou Praha, a to ne na stadion, ale jen na kopec nad Lužánkami, kde bylo možné podílet se na slavení titulu bez utrácení za vstupné... A tak se mé vzpomínky na zbrojováckou slávu týkají spíš zápasů vysílaných v televizi, která samozřejmě přenášela bitvy Zbrojováků v evropských pohárových soutěžích.
V roce 1983 však Zbrojovku náhle potkala pohroma v podobě sestupu do druhé ligy. Mužstvo do ní výkonostně nepatřilo (což dokazovalo už od prvního druholigového utkání, v němž nad pražským Xaverovem zvítězilo 6:0), ale dostat se zpět do nejvyšší soutěže bylo velice obtížné. V sezóně 1984/85 sice Zbrojovka druhou ligu vyhrála, postup ale fotbalový svaz "přiklepl" druhým Budějovicím, které Zbrojovku udaly pro údajný pokus o podplácení. Od té doby se českobudějovickým v Brně říká "jidáši" (!).
V době kolem poloviny osmdesátých let jsem za Lužánky na fotbal pravidelně chodil a dodnes si dobře pamatuji zbrojováckou sestavu: Rabušic - Michal Schwarz Maléř Zamazal - Šeďa Grmela Navrátil - Čuhel Kukleta Zelníček. V této sestavě tuším Zbrojovka na podzim 1986 "vyklepla" svého tehdy největšího soupeře v boji o postup, spíše politicky než sportovně proslulé JZD Slušovice, v poměru 3:0. Góly dával Roman Kukleta, nepochybně jeden z nejtalentovanějších československých fotbalistů všech dob. Druhý z nich, který se stal "gólem roku", vstřelil zády k brance "nůžkami" přes hlavu. Na utkání se Slušovicemi přišlo třiadvacet tisíc platících diváků, což byl dozajista druholigový rekord. Z postupu se však na konci sezóny neradovali ani Zbrojováci, ani Slušovičtí, ale Hradec Králové...
V následující sezóně se pak Zbrojovka mj. dostala do semifinále Českého poháru, v němž se dne 30. března 1988 za Lužánkami utkala se Spartou Praha, "klubem ÚV KSČ", tehdy bezmála totožným s československou fotbalovou reprezentací. Na zápas přišlo nepřekonatelných čtyřicet tisíc diváků z Brna a snad i celé Moravy. Tyto ohromné davy od první minuty hnaly druholigového brněnského Davida v boji s pražským Goliášem do útoku a brněnská útočná formace složená z kanonýra Kuklety, rychlíka Libora Zelníčka a s neuvěřitelným nasazením bojujícího Petra Čuhela (dnešního úspěšného trenéra Zbrojovky) si s reprezentačními obránci Sparty opravdu uměla poradit. Zbrojovka dlouho vedla 1:0, Sparta dokázala jen vyrovnat, ale při střelbě pokutových kopů byla nakonec šťastnější.
Mimořádnost tohoto utkání byla samozřejmě dána i rivalitou mezi Brnem a Prahou, resp. brněnským pocitem křivdy vůči Pražákům, který je od doby, kdy pragocentristé zrušili Moravu a Brno jako její metropoli degradovali na bezvýznamné "krajské město", velice silný. Vychází na světlo právě ve sportu - přesně stejně, jako mohl celonárodní pocit vzteku vůči Rusům vycházet najevo jen při zápasech Československo - Sovětský svaz. Ve fotbale byl navíc vždy posilován ještě i tím, že každý opravdu dobrý hráč, kterého si kdy Zbrojovka od žáčků vypiplala, byl vždy nakonec dříve či později chycen do lasa lanaři některého z pražských klubů. To se nakonec stalo i s Romanem Kukletou, který k vlastní škodě odešel do Sparty, kde pak jeho v Brně hvězdné výkony rychle upadly do průměru. Ještě předtím ovšem v dalším z rozhodujících zápasů o postup do první ligy mezi Plzní a Zbrojovkou tato brněnská hvězda po celý zápas jen - podle nasnadě jsoucích dohadů nikoliv zadarmo - neškodně postávala u postranní čáry. Pachuť v ústech brněnských fanoušků pak už nemohlo smýt ani rekordních šest gólů, které Kukleta nastřílel v zápase mezi Zbrojovkou a Mladou Boleslaví s celkovým skóre 9:0.
Teprve v roce 1989 se Zbrojovka konečně dostala zpátky do nejvyšší soutěže. Radost z postupu jsem si tehdy ještě s ostatními brněnskými fanoušky spoluprožil, ale další události (nový sestup v roce 1991, další návrat o rok později, triumf v podobě třetího místa v první lize v sezóně 1994/95...) už šly stále více mimo mě. Začátkem devadesátých let jsem prožil konverzi ke křesťanské víře a neděle jsou pro mne od té doby svátečním dnem ve spojení se zmrtvýchvstáním a nedělní mší, a ne už ve spojení s nedělním fotbalovým zápasem...
Jako religionista a psycholog náboženství se dnes nemohu ubránit dojmu, že fotbal je u nás pro mnoho lidí kryptonáboženstvím, tj. záležitostí, která v jejich životě plní některé funkce, jinak spojované s náboženstvími. Jde o psychologické potřeby typu slavení, strukturování času, svátečních prožitků apod. Spíše než s opravdovými náboženstvími musí být ovšem fotbal srovnáván s hlavními sekulárními kryptonáboženstvími typu vlastenectví, resp. nacionalismu, protože na rozdíl od monoteistické víry, vnímající celé lidstvo a celý svět jako dílo jediného Boha-Stvořitele, je svět fanoušků rozdělen do "znepřátelených" táborů, z nichž každý mává vlastními vlajkami, provolává vlastní hesla a prožívá svůj vlastní boj "našinců" proti "cizákům". V dnešní České republice, v níž se státními vlajkami mává hlavně ve sportovních ochozech ve spojení s hesly typu "Kdo neskáče, není Čech", je ostatně vlastenectví a fanouškovství pozoruhodně propojeno...
V posledních dvou desetiletích je tedy můj postoj ke sportu a fandění dosti rezervovaný a na Zbrojovku už prakticky nechodím. Moje fotbalová éra zůstane navždy spojena se stadionem za Lužánkami, který je vinou nepříliš šťastné politiky brněnských konšelů nebo i pro Brno nepříznivého způsobu rozdělování peněz ze státního rozpočtu od roku 2001 uzavřen, zarůstá plevelem a čeká na likvidaci. Ve vztahu k politice si nemohu odpustit ani poznámku ohledně fabriky Zbrojovka Brno, do jejíchž akcí jsme já a můj otec v éře klausovské privatizace "investovali", abychom se pak po skončení privatizačního "tunelování" dozvěděli, že tyto akcie mají hodnotu nula korun...
Výsledky fotbalové Zbrojovky - v minulých letech zcela v duchu (po)klausovské éry podle střídajících se sponzorů a majitelů bizarně přejmenovávané na Boby, Stavo Artikel aj. - jsem nicméně vždy sledoval v novinách, a to až do podzimu 2011, kdy po novém sestupu Zbrojovky z nejvyšší soutěže přestalo být možné její výsledky z novin zjistit.
Odebíral jsem tehdy Lidové noviny, deník věnující fotbalu velmi mnoho prostoru, pohříchu však zaměřeného hlavně na pražské kluby. Zatímco zápasy Sparty či Slavie byly v Lidovkách vždy rozebírány ze všech stran, u Zbrojovky bývaly uváděny jen nekomentované výsledky a po jejím sestupu nakonec už ani ty ne. O návratu Zbrojovky do nejvyšší soutěže jsem se pak 7. června 2012 mohl dočíst jen díky zakoupení regionální Rovnosti, zatímco v celostátních Lidových novinách se tato jistě ne nezajímavá zpráva (Zbrojovka byla po podzimu ve druhé lize až čtrnáctá a nakonec postoupila jako druhý postupující ze čtvrtého místa díky tomu, že dvě mužstva před ní postrádala stadion s prvoligovými parametry) nikoli překvapivě vůbec neobjevila...
To by samozřejmě samo o sobě bylo vcelku bezvýznamné, nebýt toho, že jde jen o jeden z bezpočtu projevů skutečnosti, že v očích mnoha Pražanů je tento maličký stát ještě menší, než doopravdy je, a končí někde u Průhonic. V těchto dnech to bylo ve vztahu k fotbalu vyjádřeno i tím, že z dresů reprezentace České republiky zmizela moravská a slezská orlice a stal se z ní de facto jen reprezentační tým Čech.
Tento měsíc si mimochodem připomínáme i dvacáté výročí voleb z roku 1992, po kterých se pražské "impérium" zmenšilo o Slovensko, ale mentálně zůstalo nedotčeno. Karel Kryl onehdy v rozhovoru pro Mladý svět o Československu řekl:
"Zbavili jsme se jedné části /Podkarpatské Rusi/, teď druhé /Slovenska/. Já su Moravák, třeba se zbavíme jednou i jí. Předcházet by mohlo Slezsko, následovat severní Čechy, ty dáme Němcům, západní Čechy také, a uděláme nakonec stát pražský?"
. 
2025 ©