Ve svém minulém příspěvku jsem uzavřel téma legislativní přípravy takzvané retribuce, za kterou nesl jako ministr spravedlnosti hlavní odpovědnost Jaroslav Stránský. Břímě odpovědnosti za vlastní průběh retribučních procesů však už potom připadlo Prokopu Drtinovi, který svého národně socialistického stranického kolegu Stránského na postu ministra spravedlnosti vystřídal 6. listopadu 1945.
K jeho jmenování shodou okolností (?) došlo v předvečer sovětského státního svátku za situace, kterou výmluvně popisují mj. i Drtinovy paměti. Na podzim 1945 se již rýsovaly poměry, které my dříve narození dobře pamatujeme z celého období před rokem 1989: 28. říjen se začínal měnit ze svátku samostatného státu v den spojovaný se znárodněním podle sovětského vzoru, vedle něj začínal být slaven i 7. listopad a po boku československých státních symbolů se všude objevovaly i sovětské.
28. říjen 1945 zdánlivě ukončil nejnestandardnější éru prezidentských dekretů (v jejímž závěru musel být rychle přijat ještě mj. dekret znárodňovací a malý retribuční) svoláním provizorního parlamentu. Předsedou Prozatímního Národního shromáždění byl zvolen vůči komunistům poddajný národní socialista Josef David, dosavadní náměstek předsedy vlády. Ve vládní funkci Davida vystřídal Stránský, jehož nástupcem v čele ministerstva spravedlnosti se stal Drtina. K žádným dalším změnám ve vládě Národní fronty nedošlo. Nadále v ní byly dvě skupiny ministrů, z nichž jednu tvořili komunisté, "nezávislý" Ludvík Svoboda a sociální demokraté (s výjimkou Václava Majera) v čele s premiérem a komunistickým quislingem Zdeňkem Fierlingrem a druhou zbývající nekomunisté s výjimkou kolísavého Jana Masaryka. (1)
I příslušníci této druhé skupiny však souzněli s programovými prioritami vlády Národní fronty počínaje loajalitou k Sovětům a konče plošným odsuzováním Němců i představitelů protektorátní politické reprezentace. To bylo velmi typické právě také pro Drtinu, jehož jmenování ministrem spravedlnosti tak působilo spíš jako výsměch spravedlnosti. O tom jsem již psal při svém starším blogování. (2) Také ve své letos vydané knize se zabývám důsledky toho, že právě Drtina, už za války v Londýně známý jako černobílý odsuzovatel háchovské politické reprezentace, byl jmenován ministrem spravedlnosti zodpovědným za provádění retribuce, a bohorovností, s níž tento muž ve své nové funkci vypracoval scénář souzení háchovců ve třech velkých politických procesech. (3) Už vzhledem ke skutečnosti, že mezi nimi byla řada jeho dobrých známých či dávných přátel (např. Josef Kliment, u kterého by Drtina byl zřejmě spokojen s jeho případným odsouzením k smrti a popravou), budí tento muž dojem, že byl na prvním místě politik a teprve potom člověk.
Nebudu se zde však už opakovat, ale vrátím se k již zmíněným Drtinovým pamětem a ke způsobu, jakým v nich Prokop Drtina sám popisuje svůj nástup do nové funkce. Drtina tvrdí, že se mu do vlády a do provádění retribuce nechtělo, ale že poté, co byl v kruzích své strany kandidován, těžko mohl odmítnout "metu, o které musí snít a po ní toužit každý politik". Podobně jako v řadě jiných případů si i zde poněkud protiřečí, protože současně cituje svůj vlastní výrok z března 1945, kdy ujistil Gottwalda, že do politiky jít nechce a nepůjde. Ještě i ve svých pamětech, psaných poté, co byl Gottwaldovým režimem dlouhá léta vězněn a týrán, se při tom Gottwaldovi za tuto svou nezamýšlenou mystifikaci omlouvá. (4)
Odchodem do vlády skončilo jeho působení v Kanceláři prezidenta republiky a dlouholetá intimní spolupráce s Edvardem Benešem, jehož bezmezným obdivovatelem Drtina byl (a po jehož totální kapitulaci z doby únorového převratu se o sedmadvacet měsíců později rozhodl k zoufalému pokusu o sebevraždu...). Jestliže mu v listopadu 1945 ještě nebylo zřejmé, kam benešovská politika směřuje, je to také poněkud paradoxní, protože sám píše, že mu Beneš na rozloučenou naznačil doporučení "dobrého vztahu a do jisté míry i kolaborace s komunisty a Gottwaldem". (5) Současně je paradoxní i to, že zde sám používá slovo "kolaborace", aniž by si sebeméně uvědomoval, že tím zpochybňuje morální právo sebe a svých poválečných politických souputníků jako kolaboranty nálepkovat a soudit Háchu a spol.
Drtina dále píše, že po svém jmenování z 6. listopadu 1945 ještě téhož dne pronesl svůj první ministerský projev, který byl samozřejmě - "protože to bylo v předvečer 7. listopadu" - spojen s velebením Sovětského svazu. Podle svých slov chtěl naší veřejnosti záměrně hodně citovým způsobem připomenout entuziasmus spojený s válečnými vítězstvími Rudé armády, protože cítil, že v ní "roste chuť to přehlížet". A vskutku pak dostal od jednoho z posluchačů svého projevu dopis vyjadřující znechucení nad tím, že si hned po jmenování ministrem pospíšil pronést prosovětský projev. Odpověděl na ni slovy, že stejným způsobem mluvil i za války z Londýna - zřejmě aniž by si uvědomoval, že tuto skutečnost mu příslušný protisovětsky smýšlející demokrat sotva přičte k dobru... (6)
K dobru může být Drtinovi každopádně připsáno to, že se po nástupu do čela ministerstva spravedlnosti alespoň zmínil o osudu lidí, mnohdy už od května 1945 držených ve vazbě bez toho, že by byli propuštěni nebo že by mohli být souzeni za "kolaboraci", a že se také brzy pokusil čelit komunistickému vytváření falešných svědectví gestapáků ohledně údajné kolaborace nekomunistů za války. (7)
Přesto musí budit rozpaky, jak kladně v pamětech hodnotí své ministerské působení i celé tehdejší vládní dění. Lze sice zajisté akceptovat, když píše, že hned v listopadu 1945 vnímal jako pozitivní zprávu o tom, že od nás odejde sovětská (a samozřejmě i americká) armáda - i když to se současným velebením Rudé armády příliš neladí -, avšak hned následná zmínka o jáchymovském uranu už na čtenáře Drtinových memoárů musí působit skličujícím dojmem:
"Utvělo mi z těch prvních [vládních] schůzí [...], že jsme též byli postaveni před nutnost schválit smlouvu se SSSR, podle níž jsme postoupili exploataci Jáchymovských uranových dolů na pět nebo deset roků Sovětskému svazu. Ovšem bylo to časově limitováno a bylo to trochu asi též sovětské junctim s odchodem Rudé armády. Proto to vláda schválila bez odporu a téměř bez debaty. Dnes víme, co z toho počátku vyplynulo a v jaké koloniální vykořistění uranového bohatství české země se sovětský imperialismus obrátil. Tomu tehdy právě ta smlouva měla zabránit, ale nezabránila, když Sovětům poplatná Československá komunistická strana se v únoru 1948 zmocnila neomezené a nekontrolované moci ve státě. Toho dne, kdy se tak stalo, byl český národ okraden o největší nerostné bohatství své země." (8)
Čtenář, jehož logika je jiná než Drtinova, si nemůže neklást otázku, zda k tomuto okradení opravdu došlo až 25. února 1948, anebo spíše už 23. listopadu 1945, kdy byla uzavřena ona vládou Národní fronty "bez odporu a téměř bez debaty" schválená dohoda (9)...
Poznámky:
1) Viz Vladimír Krajina, Vysoká hra: Vzpomínky, Praha: Eva, 1994, s. 161.
2) http://vit-machalek.bloger.cz/Soudobe-dejiny/Sekularni-Svaty-Pavel
3) Viz Vít Machálek, Prezident lidskosti: Životní příběh Emila Háchy, Praha: Academia, 2020, s. 617 aj.
4) Viz Prokop Drtina, Československo můj osud, svazek druhý, kniha 1., Praha: Melantrich, 1992, s. 107-110.
5) Tamtéž, s. 108.
6) Viz tamtéž, s. 110-111.
7) Viz tamtéž, s. 113-115.
8) Tamtéž, s. 112.
9)Viz http://podzemi.solvayovylomy.cz/histhor/lokality/jachym/JACHYM2.htm