Humanismus a jasné myšlení Tomana Broda

„Ano, zajisté, vím – poválečným zločinům českým předcházely válečné zločiny německé, nacistické, v celkovém rozsahu neskonale větší a ohavnější. Mne nikdo nemůže obviňovat z neznalosti! Jenže neustále osočovat pouze ,ty zlé’, zdůrazňovat jenom jejich viny a ospravedlňovat jimi vlastní pomstychtivé skutky je cesta vedoucí spolehlivě do pekel. Neboť nic neomlouvá a neopravňuje vítěze, chce-li se zváti demokratickým a uchovat si mravní převahu, důstojnost i čest, aby sahal k praktikám, běžným v totalitních režimech; v opačném případě klesne sám na úroveň hitlerovských (ale i stalinských) posunovačů s národy, bezohledných k osudům a životům milionů lidí.“ (Toman Brod, historik a někdejší osvětimský vězeň) 

Doktora Tomana Broda věru nelze „obviňovat z neznalosti“. Hrůzy dvacátého století poznal dokonale – nejprve na vlastní kůži a později jako jeden z nejlepších českých historiků novodobých dějin. V tomto článku bych rád čtenáře pozval k procházce soudobými dějinami, na níž nám jako průvodce poslouží Brodova autobiografie Ještě že člověk neví, co ho čeká. (1)

Výše zmíněné hrůzy dvacátého století se odvíjely od první světové války z let 1914–1918 a událostí, jež po ní následovaly. Při přemýšlení o těchto dějinách z českého pohledu se nelze vyhnout kardinální otázce, zda vůbec měla vzniknout Československá republika, resp. zda nebylo osudovou chybou rozbití Rakousko-Uherska.

Brodův pohled na toto téma dvojí. Z úhlu pohledu člověka, který v první Československé republice prožil svá první a na dlouho jediná šťastná léta, píše (s. 314): „Kdykoliv vzpomínám na čas svého dětství, s dojetím si vybavuji ono ovzduší upřímného vlastenectví, pocity naší hrdosti nad vznikem  samostatného státu, mám v živé paměti projevy úcty a lásky k jeho zakladateli, prezidentu Masarykovi.“ Jako historik, kritický k národním mýtům, však současně označuje za pozoruhodnou skutečnost, že v uctívání „milovaného prezidenta Osvoboditele“ se předháněli titíž Češi, kteří v době hilsneriády Masaryka vylučovali z národa jako „vyvrhele“ a „zaprodance židů“ (2). Konstatuje, že u nás žijící židé (3) před rokem 1918 důvěřovali vídeňské vládě a naopak se obávali „případné nadměrné moci českých nacionalistů“ (s. 342). I když se tyto obavy nenaplnily, rozdělení habsburské monarchie každopádně později umožnilo nacistickou okupaci Čech a Moravy a tím také holocaust českých židů a všechny další hrůzy, ke kterým mohlo dojít, protože  nad českými zeměmi  chyběla „ochranná křídla dvouhlavého orla“ (s. 318).

Nové uspořádání středoevropského prostoru po první světové válce bylo nešťastné i pokud jde o tvrdý postup vůči poraženému Německu, který napomohl zrodu nacismu a také zrodu pro budoucnost střední Evropy zhoubné spolupráce Německa a Sovětského svazu. Toman Brod v úvodu ke své knize Pakty  Stalina s Hitlerem konstatuje:

„Evropský pořádek ustavený vítěznými mocnostmi ve Versailles vyznačil dvěma státům místo na periférii evropského dění, poraženému Německu a bolševickému Rusku – Sovětskému svazu – zmítanému občanskou válkou. Bylo jen logické, že oba státy, cítíce se ukřivděny, našly k sobě brzy cestu. V Rapallu uzavřely v roce 1922 smlouvu, kterou nejen obnovily diplomatické styky, ale zahájily i veřejnou hospodářskou a méně veřejnou, zato velmi intenzívní, vojenskou spolupráci. Tato spolupráce trvala po celou dobu existence tzv. výmarské republiky a narušil ji – i když nikoli zcela přerušil – teprve převrat Adolfa Hitlera v roce 1933.“ (4)

Dr. Brod se narodil roku 1929, v předvečer velké hospodářské krize coby posledního z hlavních faktorů, který napomohl Hitlerovu příchodu k moci. Za výběr svého jména vděčil matčině inspiraci Čelakovského baladou „Toman a lesní panna“, takže se jako jeho nositel stal „jediným exemplářem svého druhu“ (s. 21). Pocházel z dobře situované židovské rodiny, která se však – jak bylo mezi českými židy spíše pravidlem než výjimkou – z generace na generaci stále více asimilovala. Již Tomanův dědeček Alois Brod si prý o půstu dával tajně nosit do koupelny k snídani „trejfe“ šunku (s. 18 a 28), což připomíná známou židovskou anekdotu. (5) Ve výchově malého Tomana a jeho bratra Hanuše bylo židovství „neviditelné“, protože jejich rodiče – jak autor uvádí na s. 33 –, „majíce patrně v živé paměti výstřelky hilsneriády, ale i jiné antisemitské projevy, rozhodli, že naši výchovu naplní sekulárními principy s cílem integrovat nás plně do většinové národní společnosti, čímž chtěli zabránit, abychom v budoucnu byli vystaveni údělu nevítané či dokonce pronásledované komunity.“ (6) To se dělo v době, kterou Toman Brod na s. 315–316 popisuje takto:

„Bídu, nezaměstnanost a zmatky, které /v době hospodářské krize/ zachvátily Německo, využil Adolf Hitler a ujal se moci. Veškeré dosavadní předpoklady a jistoty československé politiky vzaly za své… Nacionálně socialistické Německo se úspěšně etablovalo v daném geopolitickém prostoru, Francie mu vyklidila pole a stáhla se na Maginotovu linii, zatímco ruský obr si pro svou chystanou expanzi připravoval půdu i zázení krvavou industrializací a kolektivizací. Velké pozdvižení vzbudily ve světě zprávy o německých koncentračních táborech, menší ohlas měly naopak informace o vnitřních sovětských poměrech; kdežto nacisté tehdy ještě chodili do základní školy hromadného teroru, v bolševickém státě již dávno vládli osvědčení mistři tohoto oboru – Leninem, Trockým a Dzeržinským počínaje, Stalinem a jeho profesionálními zabijáky konče. (Vyhlédla-li si Praha za nového spojence onu fatální garnituru, jež tehdy vládla v Kremlu, spláče nutně nad výdělkem. Ale ani s tou francouzskou velké štěstí neudělá.)“

Katastrofální zahraniční politika ministra zahraničí a pak prezidenta Edvarda Beneše, s kriminální naivitou předpokládající čestné úmysly oné „fatální garnitury v Kremlu“, nezačala až jeho paktováním se se Stalinem v letech druhé světové války, ale už nešťastnou čekoslovensko-sovětskou smlouvou z roku 1935. Byla uzavřena v době, kdy se „ruský obr“ intenzivně připravoval na expanzi do Střední Evropy, expanzi, kterou mu měl umožnit právě Adolf Hitler. V době, kdy Beneš jásal nad uzavřením spojenectví se Stalinem, jeho nový „spojenec“ říkal, že „německý fašismus je ledoborcem revoluce“ (7), který Rudé armádě připraví cestu k proniknutí do zemí typu Československa a dále na Západ…

Zdánlivé spojenectví s československými a francouzskými „sociálfašisty“ proti „německým fašistům“ bylo jen Stalinovým taktickým manévrem. Za vše mluvily už i samotné triky sovětské propagandy se slovem „fašismus“. Je paradoxní, že mnozí čeští publicisté onen komunistický výraz „německý fašismus“ používají dodnes. Ne tak Toman Brod, který na s. 344–345 svým jasným způsobem vysvětluje ohromný rozdíl mezi fašismem jako mezinárodním jevem a nacismem coby jevem specificky německým:

„Fašistickou ideu vyznávali italští obdivovatelé Mussoliniho, ve Španělsku Francovi falangisté, ale například i čeští přívrženci generála Gajdy. (Původně se však italští fašisté vůbec neměli rádi s Hitlerovými národními socialisty a rovněž Gajdovi šovinisté byli protiněmečtí.) Ve svých zemích tvořili fašisté hnutí násilnická i antisemitská, ale nebyli tak krvelační jako ,rasovým’ šílenstvím posedlí hitlerovci. Kdyby bylo Německo fašistické, nebylo by ,holocaustu’ (8).“

Jako historik, jenž dospěl k jasnému a ideologickým balastem nezatíženému pohledu na soudobé dějiny, dr. Brod vyvrací i jiné, dodnes rozšířené fráze à la „U Madridu se bojuje za Prahu“, které komunistům v době španělské občanské války z let 1936–1939 spolkli i demokratičtí intelektuálové typu Karla Čapka a které někteří čeští publicisté rovněž používají dodnes. (9) Na s. 333–334 konstatuje, že „vítězství generála Franka bylo – na rozdíl od případného triumfu komunistických sil – příznivější alternativou válečného výsledku, neboť zabránilo mnohem ukrutnějším represáliím, nežli byly odvety frankistů, vyloučilo německou okupaci země, umožnilo volný průchod do bezpečí mnoha evropským uprchlíkům, a především zachránilo Spojencům veledůležitý Gibraltar, jejž Franco odmítl Hitlerovi vydat.“

Z Brodových pamětí muže, který období německého nacismu sám přežil jen zázrakem, je však úlevné číst především pasáže věnované českým Němců. Na rozdíl od jiných pamětníků, publicistů a politiků, kteří dějiny vztahů mezi „hodnými“ Čechy a „zlými“ sudetskými Němci leckdy dodnes líčí z pohledu českého nacionalismu, Toman Brod o nich píše jako humanista a historik, kterého zajímá jen historická pravda a nikoli „pravda“ nacionálního mýtu.

Podle této „pravdy“ se Češi roku 1918 vysvobodili ze „žaláře národů“ a založili stát, který svým národům a národnostním menšinám naopak poskytl všechna myslitelná práva. Sudetští Němci se ovšem přesto dali pod prapory Henleina a Hitlera, tento stát rozbili a za německé okupace českých zemí se kolektivně zatížili zločiny, za které je po válce stihl spravedlivý trest v podobě „odsunu“.

Toman Brod naproti tomu s obdivuhodnou jasností konstatuje, že „ve státě, v němž vedle dominantních národností žijí i společenství národů méně početných, nelze brát za bernou minci názor vládnoucího etnika, že dostatečně zajišťuje práva menšin – tázány naopak musí být ony, zda se v rámci společného svazku cítí uspokojeny“ (s. 317). A skutečnost je taková, že tyto menšiny, mezi nimiž byla nejpočetnější německá, vesměs vnímaly jako „žalář národů“ Československo. Bylo tedy opravdu s podivem, že Henleinovi nacionalisté získali většinu německých hlasů poté, co byly navíc Sudety velmi těžce postiženy hospodářskou krizí a naopak v Německu nastoupila k moci „Hitlerova vláda, jež vybudovala z Německa opět prvořadou velmoc, odstranila nezaměstnanost i bídu a posílila nacionální sebevědomí svých občanů“ (s. 316–317)? Nebylo vlastně s podivem spíš to, že (jak Toman Brod vzpomíná na s. 48) v této době byli židé v Sudetech „dosud velice vítanými hosty“, někteří němečtí hoteliéři měli v recepci vyvěšen obraz prezidenta Beneše a zdaleka ne všichni sudetští Němci byli stoupenci Hitlera? Na jiném místě svých vzpomínek (s. 269) dokonce autor s odvážnou logikou sobě vlastní konstatuje, že nelze-li za zločince označit všechny členy komunistické strany, pak platí totéž i o členech NSDAP (o SdP ani nemluvě).

Vůbec nejvýmluvnější a nejsilnější je však pasáž na s. 323, konstatující, že i když v době Mnichova (slovy „našich vlasteneckých kruhů“) „němečtí přívrženci Henleina vrazili dýku do zad Masarykově republice“, české pohoršování se nad touto skutečností je značně laciné:

„Každé lidské společenství či alespoň značná jeho část je za jistých podmínek náchylná podlehnout davové psychóze, kterou umějí vyvolávat zruční manipulátoři s veřejným míněním – jenže nikoli pouze demagogové z hitlerovského rodu. Naneštěstí si vzpomínám na lecjaká – jen o deset let pozdější – shromáždění českého lidu, a to v počtech rovněž nezanedbatelných, jejichž účastníci stejně nadšeně aplaudovali řečníkům, oznamujícím městu i světu, že v Československu skončila éra buržoazní, vykořisťovatelské, podvodné Masarykovy ,demokracie’ a namísto ní nastupuje nová, lidová, spravedlivá – a hlavně skutečná demokracie Gottwaldova. Nuže tedy, vzkaz každému, jenž trpí ztrátou paměti: Vyjmi nejprve trám z oka svého a hod kamenem přenech těm, kdož jsou bez viny – já sám hodit nemohu…“ (10)

Také „mnichovskou zradu“ Angličanů a Francouzů Toman Brod popisuje lapidárně (s. 318): „Po první světové válce přidělily vítězné mocnosti pohraniční oblasti nově vzniklé republice – na přání Čechů a proti vůli tamních Němců. Po dvaceti letech v domnění, že napravují svou chybu, zmíněné oblasti, tentokrát na přání Němců a proti vůli Čechů, republice opět odebraly.“ Náš autor se přesto domnívá, že v době Mnichova „překotná kapitulace nebyla rozhodně pro Prahu jedinou alternativou“, že v případě jejího odmítnutí „válečný konflikt vůbec vypuknout nemusel, a především by určitě nevypukl hned, přinejmenším ne v plném rozsahu“, a že „i kdyby Německo zaútočilo, kdyby Československo tentokrát do války zataženo bylo, do války sic dojista prohrané, i pak mohla být porážka v boji zdrojem dobré tradice“ (s. 319).

I to je jistě možný pohled na československé dilema z podzimu 1938 – ovšem vezmeme-li v úvahu výše konstatované skutečnosti, že západní velmoci nestály na naší straně, ale na straně Německa a že spojenectví se Sovětským svazem bylo jen veskrze kontraproduktivní, vzbuzuje to ve mně (po připočtení faktu, že na straně Německa proti Československu stálo i Polsko a Maďarsko a že neopevněná československo-rakouská hranice byla tehdy už hranicí československo-německou) pochybnosti o tom, zda Československá republika opravdu měla nějaký manévrovací prostor. A co by s námi asi hitlerovští „posunovači s národy“, rozběsnění českým odporem, po „dojista prohrané” válce udělali? Zmizeli bychom z mapy Evropy, jak ještě po atentátu na Heydricha Hitler se vší vážností hrozil prezidentu Háchovi? Nebo by nás „jen“ postihl osud podobný pozdějšímu osudu Poláků, tj. zničení hlavního města a vyvraždění více než pětiny obyvatelstva?

Napadá mě však ještě jeden, tentokrát nikoli smrtelně vážný, ale spíše úsměvný důvod, proč prezidentovi Benešovi jeho mnichovskou kapitulaci neumím zazlívat. Toman Brod ve svých memoárech vzpomíná na stále ještě relativně šťastný život v pomnichovské republice, ba dokonce i v počátečním období protektorátu, na to, že ve škole zpočátku jedinou změnu představovalo zmizení obrazu prezidenta – protože Benešův nástupce Hácha si „nepřál, aby se jeho portrét veřejně vystavoval“, a „prezidenta jednoduše nahradil křesťanský kříž“ (s. 69) – a v neposlední řadě i na to, co pro chlapce a dívky jeho generace znamenala éra foglarovská éra Rychlých šípů, Záhady hlavolamu a klubů Mladého hlasatele (s. 80–81), trvající od prosince 1938 do května 1941. Nebyla by škoda, kdyby toto období nikdy nezačalo a místo něj se česká mládež už od podzimu 1938 stávala obětí nejprve pustošivé války a pak nejbezohlednějšího okupačního teroru?

I když už krátce po okupaci a následném vyhlášení Protektorátu Čechy aMoravaz 16. března 1939 začali nacisté v českých zemích zavádět své antisemitské zákony a diskriminační opatření se stále stupňovala, o holý život začalo českým židům jít až na podzim 1941, kdy nacisté zahájili jejich deportace do dobytých oblastí na Východě. Předcházelo tomu sovětsko-německé rozdělení „sfér vlivu“ paktem Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939 (11), jež umožnilo likvidaci všech samostatných států mezi Německem a SSSR a vytvoření dlouhé německo-sovětské hranice, a tím i německý postup dál na Východ, ke kterému došlo po 22. červnu 1941 – nebo alternativně sovětský postup směrem do Německa a západní Evropy. (12)

V říjnu a listopadu 1941 bylo z Prahy vysláno pět transportů po tisíci židech do ghetta v Lodži.  Následovaly další transporty do Terezína. V obou případech mělo jít jen o přestupní stanice pro posílání židů do míst vyhlazení dál na východě. Na Tomana, Hanuše a jejich matku (otec zemřel jich v době Mnichova, kdy se – psychologicky vzato – stal jednou z prvních českých obětí nacismu) přišla řada v červenci 1942, kdy se také ocitli v terezínském „ghettu“. 

Terezín byl  podle vzpomínek dr. Broda „městem paradoxů“ a „nejsvobodnějším místem nejen v Protektorátu, ale i v celé hitlerovské Říši“. Nacisté na jeho obyvatele pohlíželi jako na odsouzence k smrti, přesto (či právě proto) jim však tolerovali aktivity v okolním světě zcela nemyslitelné. V ghettu (resp. koncentráku) byla soustředěna „intelektuální elita střední Evropy“. Probíhaly v něm jak „stovky necenzurovaných přednášek a besed ze všech možných oborů“, tak i umělecká vystoupení, při nichž z pódií často zaznívala neoficiální hymna terezínských vězňů, která končila „optimistickou, leč velezrádnou prognózou, kterak jednoho krásného dne ,na troskách ghetta budeme se smát!’“:

„Lze si vůbec představit, že by se nějaký soubor na kterékoli pražské scéně závěrem svého vystoupení radoval, jaké všeobecné veselí vypukne nad ruinami Protektorátu? A bylo rovněž nemyslitelné, aby v kterémkoli internátě pod hitlerovskou pravomocí – s výjimkou terezínského – visel na chodbě a recitoval se epigram tohoto znění: ,V chrámu Apisově, historie říká/ staří Egypťané uctívali býka/ Tento kult šel časem značnou měrou dolů/ dnes vzdáváme poctu kdejakému…’“ (s. 109) Pointa tohoto epigramu je zřejmá ze známého protektorátního vtipu o nápisu „Hitler je vůl“, který se objevil na zdi jistého pražského domu a který prý prezident Hácha, požádaný okupanty o vyjádření, odsoudil slovy: „A říkám jim to pořád, že to má být nejdřív německy a pak česky!“

Věřící konali v Terezíně židovské i křesťanské bohoslužby, zatímco sekularizovaní židé mohli nalézat útěchu např. v demokratických, vlasteneckých či sionistických hodnotách a ideálech. A ovšem také v komunistickém „kultu“, protože v lágru existovaly i „nějaké tajné stranické buňky, které své členy školily v marx-leninské nauce“. Mezi její vyznavače se zařadil i Hanuš Brod, který se pokoušel do „nadějeplného obsahu tohoto učení“ zasvěcovat i Tomana, „zatím však marně“ (s. 117).

V prosinci 1943 byli všichni tři Brodovi zařazeni do transportu směřujícího do Osvětimi-Birkenau, do tábora známého posléze jako „Familienlager“ neboli „rodinný tábor terezínských židů“. Doprovázel je tam pokyn „Sonderbehandlung. Frist – sechs Monaten Karantene“, který označoval smrt v plynových komorách po uplynutí šestiměsíční lhůty (s. 138–139).

„Vězňové tohoto rodinného tábora terezínských vězňů se těšili určitým privilegiím. Neprošli úvodní selekcí, při které většina vězňů byla zpravidla hned z přijímací rampy poslána do plynových komor. Ženské bloky nebyly od mužských odděleny ostnatým drátem, ale společně byly umístěny v jednom úseku, takže se rodiny mohly stýkat a pomáhat si. Brzy byl zřízen dětský blok, kde děti dostávaly o něco lepší stravu… Úmrtnost však přesto nebyla nižší než v ostatní Osvětimi.“ (13)

„Rodinný“ tábor byl dokonce v něčem i horší než tábory mužské a ženské, protože ke všem jiným způsobům ničení lidské důstojnosti vězňů v něm přistoupila ještě i likvidace „přirozeného lidského studu“ (s. 146). I když (neodpustím-li si ošklivou ironii) radikální stoupenkyně ideologie genderu by vlastně osvětimskou realizaci své ideje společných „toalet“ musely ocenit…

V noci z 8. na 9. března 1944 bylo v plynových komorách zavražděno 3.792 vězňů ze zářijových transportů a o několik měsíců později přišla na řadu úplná likvidace „rodinného“ tábora. V červnu 1944 tomu předcházela „selekce“, při které byli zdraví a relativně zdatní vybráni k přesunu do jiných koncentračních, resp. pracovních táborů. Tomanova matka mezi těmito „vyvolenými“, které esesmani uznali za „způsobilé k práci pro německého Vůdce“, nebyla a stala se pak jednou z obětí vůbec nejmasovější vraždy československých občanů, ke které došlo 10.–11. července 1944… Hanuš Brod sice selekcí prošel, pravděpodobně však „zahynul na jaře příštího roku během jakéhosi pochodu smrti. Bylo mu osmnáct let.“ (s. 175)

Toman Brod neměl být podle nacistických předpisů spolu se všemi ostatními, kterým ještě nebylo šestnáct let, vůbec k selekci připuštěn. Jeho „zachráncem“ se paradoxně stala jedna z největších zrůd světových dějin, doktor Mengele (14), který si snad 6. července 1944 přišel do „rodinného“ tábora „vyzvednout několik dvojčat“ ke svým experimentům a – jak praví legenda – nechal se kterýmsi židovským chlapcem uprosit, aby dal šanci i těm, „jimž sice ještě není šestnáct let, ale přesto jsou natolik silní, aby mohli být použiti k práci“ (s. 176). Urostlý a fyzicky zdatný Toman pak touto poslední selekcí prošel a s devadesáti dalšími „šťastlivci“ byl přemístěn do mužské části tábora…

V pamětech dr. Broda pak ještě následuje popis celé řady dalších takřka neuvěřitelných scén, jejichž součástí ve svých „lágrových“ letech byl. Přiznám se však, že snad nejneuvěřitelněji na mne působí samotný autor, který všechny ty hrůzy popisuje s naprostou objektivitou a bez emocí. Zatímco spousta Čechů, kteří za okupace nevytrpěli ani setinu toho co on, se po válce zalykala (a někdy ještě dodnes zalyká) nenávistí k Němcům, z Brodových vzpomínek se člověku spolu s děsivými obrazy žen a dětí odváděných do plynových komor vrývá do paměti mj. obraz německého kápa, patrně kriminálního vězně, kterému při pohledu na ně „po tváři tekly slzy a jen šeptal: ,Solche schöne Frauen, solche schöne Kinder!’“ (s. 185) K nevíře je třeba i příběh o esesmanovi, který přijal „sportovně“ porážku ve stolním tenisu, kterou mu Toman Brod uštědřil (s. 182).

V říjnu 1944 se Brod dostal na práci do tábora Gross-Rosen v Horním Slezsku, kde sice nebyly plynové komory, ale jinak tam panovaly ještě strašnější životní podmínky než v Birkenau.  Chlapci, který předtím bez zjevné újmy na zdraví přežil půldruhého roku v Terezíně a deset měsíců v Osvětimi, zde stačily pouhé tří měsíce, aby se „měnil v trosku“ (s.  197). Poslední měsíce války prožil ve stavu nemocných v objektu, který se těžko dal nazvat jinak než „odkladištěm tvorů zasvěcených smrti“ (s. 199). Dožil se sice konce války, ale do Prahy se místo s radostí z osvobození vrátil „v duši netečný, s tělem zoufale vyhublým až na kost, s ohavnou, skvrnitou kůží, způsobenou tyfózní nákazou – a co bylo vůbec nejhorší, s těžkou plicní tuberkulózou“ (s. 208).

Do běžného života se Toman Brod mohl vrátit teprve na podzim 1947. To ovšem neznamená, že by v jeho vzpomínkách nefigurovalo nic ze stínů „osvobozené“ poválečné republiky. Na s. 209 v nich například popisuje, jak zjara 1946 cestou do plicní léčebny Na Pleši v Modřanech spatřil „jakýsi tábor, v němž se pohybovali lidé s bílými páskami na rukávech“, na což reagoval slovy: „Pane můj, tak tedy i v republice máme tábory…“ (s. 209)

„Odsun Němců“ z let 1945–1946 bezpochyby představuje historický mezník, ovšem v jiném smyslu, než se domnívali tehdejší hlasatelé českého historického triumfu. Spisovatel a diplomat Jiří Gruša v letos vydané knize Beneš jako Rakušan konstatuje, že první Československá republika („Československá říše“) představovala „malé Rakousko-Uhersko“, které však po druhé světové válce pozbylo svých „rakouských“ rysů – především multietnicity – a tím i „toho, co z tohoto státu činilo stát středoevropský“ (15). Toman Brod ono Pyrrhovo vítězství Čechů nad Němci lapidárně popisuje slovy: „Přiznají-li vítězové nároky na lidská práva jenom sobě a odmítnou je poraženým, vystavují se nebezpečí, že je zanedlouho ztratí také oni.“ (s. 325)

Brodův názor na poválečné české zločiny jsem již citoval v úvodu tohoto článku. Tento humanista si z utrpení doby holocaustu dokázal vyvodit ponaučení, které by se mělo tesat do kamene: „V mé mysli i v mém přesvědčení zůstaly z kalvárie nacistických let dvě nezvratné zásady: dělit ve svém okolí lidi nikoli podle náboženství, národnosti či barvy pleti, nýbrž odlišovat pouze slušné od neslušných a protestovat, kdykoli zloba a trest postihují nevinné.“ (s. 325)

Se vší umírněností a jen na stránkách svých pamětí, nikoli v nikam nevedoucích diskusích s „lidmi, kteří mají obsah svých opačných názorů už definitivně zformován“ (s. 322), Toman Brod konstatuje, že „špatného českého svědomí“ se nelze zbavit uděláním „tlusté čáry“ za chmurnou minulostí. Nelze se ani vymlouvat na rozhodnutí velmocí, protože „odsun“ Němců byl projektem „etnické čistky československé provenience“:

„Tomuto plánu předcházely a jeho realizaci doprovázely ještě výzvy našich předních politiků k co nejrychlejšímu, nejdůslednějšímu a nejbezohlednějšímu ,vylikvidování’ německého problému v republice, aby spojenecké velmoci, postavené před dokonaný akt, neměly s jeho schvalováním žádné potíže. Místo aby nepopulárně krotili davy českých mstitelů, vládní činitelé je naopak povzbuzovali hesly, jež nalézala široký ohlas. O následcích dotyčných směrnic existuje dosti svědectví; není třeba je zde vypočítávat ani sčítat oběti, které si připsaly na vrub různé sanitární čety. Stačí možná jediný příklad z jistého vrchu poblíž Přerova, kde se v červnu 1945 udála hromadná vražda německých civilistů, mužů, žen i dětí – vražda ještě větší (a vskutku důslednější), nežli byl masakr lidický.“ (s. 324)

Cynik by mohl říci, že se Tomanu Brodovi poválečná „msta“ snadno kritizuje, když se na ní sám nijak nepodílel a z důvodu svého tehdejšího zdravotního stavu vlastně ani podílet nemohl. Brod je ovšem neméně kritický i ke své zcela osobní minulosti – konkrétně k té její etapě, jež začala jeho „vstupem do komunistické strany v lednu 1948. Ten byl motivován přesvědčením, že jestliže „demokracie nebyla s to čelit vzrůstající hitlerovské hrozbě, pak jedinou zárukou proti recidivě hnědého extremismu je extremismus rudý“ (s. 211). Tento mylný, leč pochopitelný názor tehdy ke členství v KSČ přivedl i řadu jiných sekularizovaných a holocaust jen o vlásek přeživších židů (např. Rudolfa Margolia nebo Arnošta Lustiga). Je ovšem třeba konstatovat (a i tato skutečnost je výzvou ke zpytování „českého svědomí“), že česká (už od dob národního obrození do značné míry  sekularizovaná) společnost jako celek vyprodukovala opravdu velmi mnoho vyznavačů  „komunistického náboženství“ (s. 214), resp. „komunistických pověr“ (s. 234)…

Únorový převrat z roku 1948 tedy nebyl „Vítězným únorem“ jen pro skupinu pučistů a sovětských agentů v čele s Gottwaldem (byť bychom to možná rádi takto viděli), ale také pro nemalé procento Čechů. Na druhou stranu ovšem mezi tehdejšími členy KSČ jistě byli i tací, kteří tehdy (tak jako Toman Brod) v hloubi duše litovali, že „skončilo období demokratické plurality, byť…značně už pochroumané poválečným uspořádáním poměrů“ (s. 216). A mezi „demokraty“ (= nekomunisty) zase tací, kteří k likvidaci demokracie v Československu vydatně přispěli; na prvním místě samotný jejich vůdce, k jehož pomníku na Hradčanech by Toman Brod přičinil nápis tohoto znění: „Edvard Beneš se kdysi zasloužil o samostatný stát, ale posléze přispěl i k jeho zničení.“ Na s. 308 náš autor dále uvádí, že Beneš svou utkvělou představou o „dobré vůli“ a důvěryhodnosti Stalina a dalších sovětských vládců „nemalou měrou usnadnil konečný úspěch vnějších i vnitřních komunistických sil v republice“ (16). Můžeme si stěžovat na Spojence, kteří zakázali Pattonovi osvobodit Prahu a Československo nechali napospas Stalinovi, když jsme ani my sami po válce svou suverenitu vůči Sovětům nijak nehájili?

Memoáry Tomana Broda mi imponují v dvojím ohledu: jako dílo historika, který s neobyčejnou jasností pojmenovává nepříjemná fakta našich novodobých dějin – a jako svědectví pamětníka, který adresuje nepříjemné otázky i sám sobě: „Jak jsem mohl schvalovat a obhajovat komunistickou moc v republice, když už tehdy pronásledovala tisíce nejlepších členů národa, ,kulaky’, živnostníky a duchovními počínaje, někdejšími bojovníky na frontách druhé světové války konče? Jak jsem mohl bez povšimnutí přejít justiční vraždy Heliodora Píky a Milady Horákové? Jak to, že jsem klidně studoval, nadto ještě tančil v modré ,svazácké’ košili jakési chorovody a pěl revoluční písně při nejrůznějších oslavách režimní provenience, když tentýž režim v téže době zavíral na dlouhá léta desetitisíce nevinných lidí do koncentračních táborů, nutil je k otrocké práci, mučil je a ubíjel?“ A zcela poctivě si na ně odpovídá: „Nemohu se ztotožnit s  leckterými mými vrstevníky, kteří díky milosrdnému výpadku paměti nepociťují žádnou újmu na svém čistém svědomí – já bych ho na odiv vystavovat nechtěl…“ (s. 228)

Brod od roku 1950 studoval na „superkomunistické“ Vysoké škole hospodářských a politických věd, kde se také seznámil se svou budoucí ženou Libuší Kvasničkovou. Po „skonu drahých a milovaných vůdců  Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda“  (s. 239) bylo toto stalinistické učiliště v tichosti zrušeno a jeho posluchači převedeni na filosoficko-historickou fakultu Karlovy univerzity, kde již mohli naslouchat přednáškám nejen ideologů, ale i fundovaných historiků. Ve vztahu k přednášejícím na této fakultě mne ovšem zdaleka nejvíc zaujala Brodova zmínka o Věře Olivové, jejíž křečovité velebení první republiky a peskování historiků, kteří se o jejích dějinách opovážili psát kriticky (17), ve mně v devadesátých letech vyvolávalo velmi smíšené pocity – a až nyní jsem díky Tomanu Brodovi pochopil, že tato dáma takto na Masaryka a Beneše přenesla svůj někdejší obdiv ke Stalinovi a Gottwaldovi (s. 240)… Zatímco někteří poúnoroví „svazáci“ se ideologického myšlení nikdy úplně nezbavili, pro jiné (např. pro manžele Brodovy) zůstalo jen jednou – posléze zcela překonanou – fází jejich duchovního vývoje.

K Brodovu definitivnímu prozření a odložení ideologických brýlí paradoxně nedošlo ani při popravě Milady Horákové či Heliodora Píky, ani při antisemitském procesu se Slánského „spikleneckým centrem“, ale v jednom ze spíše světlejších momentů z dějin komunismu – v roce 1955, kdy nový sovětský vůdce Chruščov navštívil Jugoslávii a nazval tam „úchylkáře“ Tita „drahým soudruhem“. Toman Brod o tom píše:

„Cože? Slyšel jsem (vysílali tu scénu rozhlasem a později ji promítali i v kině), slyšel jsem dobře? Takže ten proklínaný zrádce, zaprodanec amerického imperialismu, není a nebyl žádným zločincem a vrahem, nýbrž byl a zůstal pravověrným, ,drahým’ soudruhem? (Pochopitelně že Tito, jako všichni komunističtí uzurpátoři, zločincem a vrahem byl, jenže jiného druhu, než měli kdysi v Moskvě na mysli.) To tedy ale znamená, že neexistovalo nejen sionistické, ale ani žádné jugoslávské spiknutí, neodmyslitelná součást obvinění, které přivedlo na šibenici Slánského a jeho společníky! A právě ona Chruščovova slova, jež se ke mně donesla z éteru, byla tou příslovečnou poslední kapkou, jíž přetekl pohár mých pochybností. Dosavadní rozpaky se rázem změnily v jistotu: v čele československé komunistické strany a vlády stojí lháři a podvodníci, ba co víc, vědomí i cílevědomí vrazi!“  (s. 242)

A dále Brod opět zcela upřímně konstatuje, že neměl odvahu vyvodit z tohoto poznání důsledky a vystoupit z komuistické strany – a tak ohrozit existenci svou i své rodiny, kterou už tehdy měl, a mj. si také znemožnit další studium soudobých dějin, kterému se chtěl věnovat proto, aby „odhaloval jejich zapovězená místa a tím narušoval oficiální stereotypy, užívané při výkladu ,ožehavých’ etap minulosti“ (s. 243–244).  A zde se rozhodně nejedná o nějakou alibistickou sebeobhajobu, protože tomuto úmyslu Toman Brod opravdu plně dostál.

Roku 1955 se stal promovaným historikem a nastoupil do Vojenského historického ústavu na Žižkově, kde brzy začal narušovat „oficiální“ linii dějin druhého odboje, uznávající pouze odboj komunistický, a pokoušet se o rehabilitaci československých letců a vojáků na Západě, mnohdy pozdějších vězňů komunistických kriminálů. Načež samozřejmě následovala nevůle příslušných míst – a ve chvíli, kdy byla profesní existence Tomana Broda koncem padesátých let poprvé vážně ohrožena, využila Státní bezpečnost jeho tehdejší hluboké deprese a získala jej k podpisu spolupráce (která se pak ovšem fakticky neuskutečnila). Brod ani zde ve svých pamětech nic nepřikrášluje a jen poctivě konstatuje: „Co bych měl říci k této epizodě? Měl bych za své selhání (a nemohu svůj počin nazvat jinak) hledat opět jakousi omluvu či výmluvu? Ale ne, prostě jsem se jenom bál odmítnout policejní nabídku za situace, v níž jsem se nacházel… Zajisté ovšem, hanba.“ (s. 255)

Roku 1963 byl Toman Brod přijat do Ústavu dějin evropských socialistických zemí. Pokračoval ve svém bádání o „kontroverzních“ tématech, získal titul doktora filosofie a začal se zaměřovat na československo-sovětské vztahy v období druhé světové války, o čemž na s. 264 říká: „Volba to byla šťastná, neboť z mého výzkumu vznikla má, možno říci, nejdůležitější práce – pohříchu však teprve za čtvrt století…“ (18) Svého členství v KSČ se snažil využívat „k rozvracení toho hanebného spolku, nápravě společenských poměrů v zemi“ (s. 269). Intelektuálové jeho typu opravdu nemálo přispěli k společenskému vření, vrcholícímu lednem 1968 a následným Pražským jarem:

„Během několika týdnů došlo k neuvěřitelnému vzmachu společenských sil, které pád zdiskreditovaného komunistického  předáka Antonína Novotného pochopily po svém. Pouhé rošády na horních příčkách stranického konglomerátu je neuspokojily, očekávaly a požadovaly závažné změny i v celkovém politickém, hospodářském, sociálním i kulturním dění… Situace se vyhrocovala, na schůzích v přeplněných sálech se občané domáhali neslýchaných postulátů: žádali likvidaci cenzury, potrestání zločinců odpovědných za mučení a vraždy politických vězňů, volali po odchodu zprofanovaných činitelů z veřejného života, přáli si zrušit výsadní postavení komunistické strany ve státě a prosazovali i jiné důkladné reformy i proměny životních poměrů v republice.“ (s. 271–272)

Z „obrodného procesu“ roku 1968 je zajisté trvalého záznamu do paměti národa hodno právě toto vzepětí „zdola“, nikoli však čtyřlístek jeho kdysi tolik velebených představitelů, tvořený prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem, prezidentem Ludvíkem Svobodou, předsedou Národního shromáždění Josefem Smrkovským a předsedou vlády Oldřichem Černíkem. Toman Brod podává fascinující charakteristiku těchto čtyř pražskojarních „hrdinů“:

Dubček, ač muž od jiných komunistických pohlavárů velmi odlišný svou vizáží a svým lidským vystupováním, stále zůstával „věrným komunistou“ – dokonce ještě koncem osmdesátých let  hořekoval, že „kvůli svému vyloučení z komunistických řad má stále v srdci ,krvácajúcu ranu’ (s. 288)! –  a politikem oddaným Sovětskému svazu, který „až dojde k nejhoršímu…vůbec nebude s to pochopit ,věrolomnost’, kterou na něm páchají jeho kremelští soudruzi“. Smrkovský „se veřejnosti zdál být nejradikálnějším ,obroditelem’, ve skutečnosti však hlavně svými táborovými řečmi na lidových shromážděních“. Černík „byl politickým činitelem dokonale  bezbarvým, jenž se do popředí dějinných událostí dostal buď náhodnou shodou okolností, nebo omylem“ (s. 277).

Co se týče generála Svobody, mluví za vše Brodova osobní zkušenost s ním, týkající se veřejné schůze Svazu protifašistických bojovníků z počátku šedesátých let, na které se Toman Brod opovážil pozitivně vylíčit exilovou činnost Edvarda Beneše. Soudruh Svoboda tehdy rozhořčeně reagoval slovy: „Kdo to byl Tomáš Garrigue Masaryk? Agent imperialismu! Kdo to byl Edvard Beneš? Zaprodanec západních kapitalistů!“ (s. 275) A v tomto duchu se naneštěstí lidem milovaný „obrodný“ prezident zachoval i v Moskvě při „jednání“ se sovětskými okupanty po 21. srpnu 1968… Toman Brod, kterého okupace zastihla v Rakousku, vše popisuje takto:

„Rakouská televize přinášela mnohé záběry z pražských ulic – scény takřka válečné, barikády, hořící tanky, demonstrace, padlé a raněné. Jenže hned nato kamera zabrala moskevské letiště a obraz se zcela změnil: klid a mír, povinná kulisa vítajících občanů s rudými i trojbarevnými praporky, sváteční nálada. Z vládního letadla sestupuje po schůdkách československý prezident Ludvík Svoboda, na přistávací ploše mu hledí vstříc snad kompletní sestava kremelských násilníků v čele s Leonidem Brežněvem. Prezident k němu přistupuje, vrhá se mu do náruče a po zavedeném komunistickém zvyku ho třikrát políbí na tvář… V místnosti, kde jsem zděšeně zíral na tento výjev, začali Rakušané pískat, dupat, celým sálem znělo: ,Schande!’ Schoulil jsem se v rohu na židli a nejraději bych se byl hanbou propadl… Vždyť tak potupnou servilitou se neposkvrnil ani ubohý Hácha, když svého času přijel do Berlína za Hitlerem…“ (s. 283–284)

Kladně nelze hodnotit ani „výkon“ ostatních československých představitelů, které Sověti po okupaci přivlekli do Moskvy. „Žádný z nich nedoroste státnické úrovně, úrovně politika, jemuž mravnost, čest i vědomí odpovědnosti velí, aby v kritické chvíli, jež nastala, v rozhodování osudovém pro národ i stát, vytrval v obraně a protestu vůči zlovolným násilníkům – i za cenu nejkrajnějších osobních důsledků.“ Zoufalé volání okupovaného národa („Jsme s vámi, buďte s námi!“) vyslyšel jen „jeden jediný člen Dubčekovy družiny, kterou gangsteři unesli do Moskvy: haličský žid František Kriegel, osamocený československý vlastenec. Jediný on pochopil, že ruští bolševici rozumí pouze odhodlanému postoji svých nepřátel, a odmítl se podílet na hanebné kapitulaci. A snad právě proto jediný on ze všech by si zasloužil, aby bylo jeho jméno v domácí síni slávy – kdyby ovšem taková síň existovala a kdyby František Kriegel přece jen nebyl žid…“ (s. 284)

Američané považovali okupaci Československa za „vnitřní záležitost“ Sovětského svazu, vůči níž zaujali postoj „nevměšování“ (s. 287). Černík a Smrkovský záhy zmizeli ze scény a brzy je následoval i Dubček, který však ještě předtím stačil v roli přechodného předsedy Národního shromáždění podepsat „pendrekový zákon“, umožňující brutální zásah proti demonstrantům, provolávajícím jeho jméno… „Svobodu naopak okupanti za jeho vstřícnost odměnili a umožnili mu, aby ještě nějaký čas směl ve funkci státního prezidenta dělat štafáž jejich pražským místodržitelům“; jejich hlavou se stal „ostřílený politický matador“ Gustáv Husák, kterému se podařilo „přesvědčit Brežněva, že bude v Praze jeho mužem nejpovolanějším“ (s. 287–288).

S Husákovým jménem je spojeno i nové přepsání dějin, ve kterých stalinističtí vrahové opět zaujali místo oslavovaných vůdců československého proletariátu, z Pražského jara se stala „kontrarevoluce“, z okupace „bratrská internacionální pomoc“ atd. Pouze Toman Brod odmítl orwellovsky převracet význam jednotlivých pojmů v jejich pravý opak a již v říjnu 1968 na schůzi svého ústavu „pravil, že kontrarevoluce v Československu opravdu existovala, kontrarevoluce par excellence, nejprve vnitřní, která se posléze spojila s kontrarevolucí vnější a obě pak slavily srpnovou okupací vítězství“ (s. 289).

Pro muže s těmito postoji pak samozřejmě brzy přestalo být v oficiální historiografické komunitě místo, takže se Brod na dvacet let proměnil v čerpače vody, taxikáře apod. Současně s vyhozením z ústavu byl ovšem také vyloučen z KSČ. Na rozdíl od Dubčeka nemohl říci, že by mu „srdce krvácelo nad ztracenou příslušností ke straně, která nyní už ani neskrývala, že je nejen organizací vazalskou, nýbrž i organizací zločineckou, právě tak jako její moskevská  protektorka“. Neměl v ní nadále co pohledávat již proto, že „za daných poměrů už v jejím rámci neexistoval prostor pro jakoukoli rozvratnou činnost“ (s. 298–299). Za vlády strany, která za „viny“ exkomunikovaných kacířů trestala i jejich ženy a děti, to ovšem znamenalo těžký úděl pro celou jeho rodinu.

Počátkem sedmdesátých let až příliš mnozí z těch, kteří se ještě nedávno zaklínali, že „z nastoupené cesty živi nesejdou“, nyní „živi i zdrávi křepce kráčeli po nových cestách za svou kariérou“ (s. 303), přičemž hlavní způsob ospravedlňování tohoto obratu představovala právě potřeba brát ohled na své blízké.  Ti, kteří se přizpůsobili, pak lidem typu Tomana Broda vytýkali, že se také nedali „na cestu pokání“, která by je i jejich rodiny zachránila od občanské degradace. Brod na tyto výtky odpovídá prostě: „Nemohl jsem zradit své přesvědčení, k němuž jsem se tak těžce propracoval. Nedokázal jsem si představit, že bych měl společně se všemi  bezpáteřnými kolaboranty hlásat scestné fráze, podepisovat lživá ,poučení’ a prohlašovat brutální okupaci za ,bratrskou pomoc’. Ztratil bych úctu sám před sebou i vážnost u svých bližních.“ (s. 300)

Když se koncem roku 1976 zrodila Charta 77, dokument žádající československou vládu, aby v souladu se svými mezinárodními závazky respektovala lidská a občanská práva, Toman Brod „s takovou výzvou přirozeně souhlasil a připojil k ní svůj podpis“ (s. 308). Člověk se zkušeností s nacistickými koncentračními tábory tak „přirozeně“ podstoupil víc než reálné nebezpečí, že dostane příležitost seznámit se tentokrát s komunistickými kriminály…

Protože „krátkozrakost – či chcete-li tupost – je imanentní vlastností všech totalitních režimů“,  komunistický režim, místo aby Chartu ignoroval či bagatelizoval, reagoval naopak hysterickou kampaní, kterou bezděky udělal „chartistům obrovskou reklamu, hlavně Václavu Havlovi“ (s. 312). Havel se díky ní stal světoznámou postavou a Husák si jej tak vlastně nechtěně připravil pro roli svého nástupce.

Režimem svolané shromáždění představitelů „kulturní fronty“, které vešlo do dějin jako anticharta, je dnes tak trochu v módě srovnávat se zdánlivě podobnými „proříšskými“ shromážděními z doby nacistické okupace. Toman Brod i zde vidí věci jasně a ve svých memoárech konstatuje naprostou nesrovnatelnost obojího: „Kdysi za Protektorátu mohl leckomu, kdo by byl svévolně chyběl na režimní manifestaci, hrozit koncentrační tábor či dokonce trest smrti, nyní by však už nikdo, kdo by ignoroval pozvání, nedával v sázku svůj život; přišel by nanejvýš o lukrativní roli v Dietlově televizním seriálu.“ (s. 311–312)

V roce 1978 disidentské intelektuály polarizovala diskuse mezi obhájci a kritiky poválečného vysídlení československých Němců na základě principu kolektivní viny. Od začátku devadesátých let začala tatáž diskuse fakticky rozdělovat celou českou společnost, jejíž nemalé části dnes mluví z duše prezident Klaus, neúnavně bijící na poplach před údajným hrozivým nebezpečím, že by kritika „individuálních zločinů“ (!), spáchaných Čechy po druhé světové válce, mohla „zakrývat širší souvislosti“ a vymazat „porozumění příčinám a následkům tehdejších dějin“ – tj. de facto hlásající, že je třeba „vyváženě“ zdůrazňovat nicotnost českých vin ve srovnání s vinami německými. (19) Bývalý osvětimský vězeň, jehož hlas má jistě větší morální váhu než Klausův, naopak po válce uskutečněnou „úřední“ myšlenku „vypudit z domovů muže, ženy, děti, starce, lidi, jejichž společnou osudovou chybou bylo, že si kdysi v republice za hlubokého míru zapsali do rodného listu – státem uznávanou – německou národnost“, označuje za „neuvěřitelnou“ (s. 321). A svůj „nevyvážený“ pohled na toto téma uvádí slovy:

„V poslední době se velmi módním stalo slovo ,vyvážený’ – vyvážená musí být každá zpráva, každý komentář. Nemám to slovo rád. Představuji si totiž, že by za války mohl například švýcarský rozhlas vysílat toto sdělení: ,Ze spojeneckých kruhů se oznamuje, že v Třetí říši dochází k hromadné likvidaci židů, naproti tomu v Berlíně tvrdí, že židé znamenají pro německý národ hrozbu, a proto musí být z jeho lůna odstraněni.’ Informace zajisté dokonale vyvážená, leč zcela bezcenná, ba co víc, záludná a zákeřná. Moje příští řádky tedy nebudou vyvážené, zato budou obsahovat podstatná objektivní fakta, z nichž budu moci vyvodit vlastní názory a stanoviska.“ (s. 313–314)

Svou diskusi s autorem článku „Bono, africký spasitel“ na tomto blogu považuji za příklad tohoto sporu mezi kritikem a stoupencem zásady „vyváženosti“ (20), takže Toman Brod mi zde (jakož i na mnoha jiných místech své knihy) mluví z duše. Radujme se však hlavně z toho, že dnes takovéto spory, v dobách předlistopadových zcela nepředstavitelné, vůbec můžeme vést.

Konec „bolševického panství“ u nás a v celém sovětském bloku podle Tomana Broda umožnily především tři události: nástup Ronalda Reagana ve Spojených státech, „volba krakovského kardinála Karola Wojtyly římským papežem a ovšem zrod a rozmach Walęsovy ,Solidarity’ v Polsku“ (s. 334–335). Když se o řadu let později k těmto třem faktorům přidal nástup Gorbačova v Sovětském svazu, začala se konečně pomalu probouzet i naše společnost. Pražských demonstrací z let 1988 a 1989 se samozřejmě účastnil i Toman Brod. Včetně té z pátku 17. listopadu 1989, po níž to konečně přišlo…

„Stávka herců (a nejen herců; například v neděli Česká filharmonie odmítla pořádat ohlášený koncert v Obecním domě a zahrála pouze státní hymny). Ke stávce se připojili studenti. Manifestace desetitisíců na Václavském náměstí a na letenské pláni. Les zdvižených prstů a cinkot klíčů, nad hlavami lidí moře československých vlajek. Na tribunách Václav Havel, Václav Malý, Marta Kubišová, Jaroslav Hutka a ovšem brzy i Alexander Dubček. Generální stávka. Pražské ulice, nároží a výkladní skříně polepené stovkami plakátů a nápisů; dominovalo v nich jediné heslo: ,Konec vlády jedné strany!’ Procházel jsem městem a nestyděl se za slzy – tak jsme se přece jen dočkali!“ (s. 357–358)

„Ale čeho?!“, chtělo by se asi mnohým z nás k Brodovým slovům dodat v dnešní deziluzi z vývoje polistopadové politiky. Toman Brod však v posledních odstavcích své knihy pregnantně charakterizuje i tento vývoj a odpovídá na tuto nevyřčenou námitku:

„…není a nedopadlo všechno tak, jak si lidé v euforii revolučních dní představovali… Na výšiny vlivu se úspěšně prodraly osoby nezatížené ideály, zato obdařené razancí, cílevědomou bezohledností, individua s podezřelou politickou minulostí, zato však s užitečnými kontakty, letitými zkušenostmi a ovšem s finančními zdroji, nyní ještě výhodně rozmnožitelnými. (Pamatovali si asi z dob stranického školení Leninovu výzvu ,obohacujte se!’, a vyložili si ji po svém.) Ale jinak ani býti nemohlo. V dobách kritických, převratných, revolučních se totiž posléze vždy prosadí živly bez skrupulí a s vlastnostmi, jež sice nemohou být přijatelným etickým vzorem, mají však optimální váhu, aby svým nositelům zajistily bezpečné místo nahoře… Znovu však jenže! Přes vše totiž, co bylo právě řečeno, přes veškeré potíže, nedostatky a nezdary současného dění, přes všeobecnou deziluzi, přesto přese všechno – Bohu díky za dny a týdny, měsíce a roky, jichž jsem se mohl (jichž jsme se mohli) po listopadu 1989 dožít!“ (s. 359–360)

Toman Brod má dar vyjadřovat jasným způsobem jednoduché, ale zdaleka ne banální pravdy.  Činí tak především na svém poli historika, ne však jenom na něm. Závěrem bych rád ocitoval jeho teologický výrok, kterým několika slovy smetl ze stolu celou teologii „smrti Boha“. Slovy, jež v ústech člověka, který sám prošel Osvětimí, zajisté mají váhu:

„Lze občas zaslechnout názor, že v Osvětimi zemřel Bůh, že židé po této genocidě nemohou nadále věřit v Boha. Ať už jsem či nejsem věřící, nemohu ten názor akceptovat – vždyť Hospodin neuzavřel s židovským národem žádnou smlouvu, že ho bude chránit před veškerým protivenstvím.“ (s. 348)

(Děkuji Petře Havelkové za upozornění na knihu Ještě že člověk neví, co ho čeká a za její zapůjčení.)

Poznámky:

1) Toman Brod, Ještě že člověk neví, co ho čeká: Života běh mezi roky 1929–1989, Praha: Academia, 2007. Citát v perexu tohoto článku je ze s. 324–325.

2) Tato myšlenka na s. 341 pokračuje fascinujícím odkazem k pašijím: „Není však třeba lámat hůl na vrtkavostí českého národa, nejde totiž o vlastnost ojedinělou, vždyť kupříkladu lid jeruzalémský také vyměnil kdysi své nadšené ,hosana!’ za zlověstné ,ukřižuj!’ – změnu svých sympatií sice provedl v opačném gardu, zato během pouhých pěti dnů.“

3) Určitě by stála za diskusi otázka pravopisu slova „židé/Židé“. V tomto článku používám z respektu vůči publikaci, které je věnován, malé počáteční písmeno. Toman Brod na s. 92–93 vysvětluje: „Termín ,židé’ se za Protektorátu psal důsledně s velkým Ž, aby se veřejně zdůraznilo, že u židů nejde o náboženskou, nýbrž o rasovou a národní odlišnost. Dnes už sice žádný diskriminační znak neexistuje, já ale používám v textu písmeno malé.“

4) Pakty Stalina s Hitlerem (publikaci sestavil, dokumenty přeložil a předmluvu napsal PhDr. Toman Brod, CSc.), Praha: Naše vojsko, 1990, s. 7.

5) Mojše říká rabínovi, že se minulý týden nepomodlil po jídle. Rabín chce vědět proč a Mojše vysvětluje: „Zapomněl jsem si totiž umýt ruce před jídlem.“ Rabín se ptá, proč porušil hned dva předpisy Zákona, a Mojše odpovídá: „To jídlo totiž nebylo košer.“ „Tys jedl jídlo, které nebylo košer?!“ táže se rabín zděšeně. „Nebyla to židovská restaurace.“ „No to ale celou věc ještě zhoršuje. To sis nemohl vybrat košer restauraci?“ „A jak asi, když byl Jom kipur!“

6) Nad tragikou těchto neuskutečnitelných snah o plnou asimilaci, které české Židy před ničím neuchránily, ale jen podlomily jejich duchovní identitu a přispěly tak k tomu, že později mnozí z nich hledali náhražkové náboženství v komunismu, jsem se již zamýšlel v článku Šesticípá a pěticípá hvězda [online], 24. 8. 2009, URL: http://machalek.bigbloger.lidovky.cz/c/98218/Sesticipa-a-peticipa-hvezda.html.

7) Viktor Suvorov, Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku, Praha: Naše vojsko, 1995, s. 28.

8) Toman Brod se ve shodě s většinou jiných autorů přiklání k názoru, že řecký nábožensko-kultický výraz pro zápalnou oběť „holocaust“ není vhodným označením vyvražďování evropských židů nacisty, a preferuje spíše hebrejský termín šoa (katastrofa, zničení).

9) Po teroristických útocích v Madridu z 11. března 2004 např. sociolog Antonín Rašek publikoval článek „Opět jde v Madridu i o Prahu“ (Mladá fronta DNES, 12. 3. 2004, roč. 15, č. 61, s. A6). Mou repliku „Klement Gottwald o atentátech v Madridu“ MFD nezveřejnila.

10) Viz Matouš 7:5, Lukáš 6:42 a Jan 8:7.

11) Mým prvním setkáním se jménem Tomana Broda se v roce 1990 stala jeho již zmíněná kniha Pakty Stalina s Hitlerem, představující pečlivě sestavenou a komentovanou edici dokumentů k sovětsko-německému spojenectví z let 1939 a 1940.

12) Podle dokumentů, shromážděných např. ve výše citované knize Všechno bylo jinak, se před 22. červnem 1941 sovětská armáda připravovala ne na obrannou, ale na útočnou válku s Německem a na velké tažení na Západ.

13) Miroslav Kárný – Anita Franková, Persekuce a vyhlazení Židů za 2. světové války, in: Vladimír Sadek et al., Židé - dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum, 2001, 2. vyd., s. 55–82, cit. místo s. 74–75.

14) Podle některých interpretací však Josef Mengele není ani tak výjimečně zrůdnou jako spíš symptomatickou postavou. Mengele, kterého izraelský historik holocaustu Jehuda Bauer nazval prototypem „moderního vědce bez morálky a zábran“, představoval ambiciózního kariéristu, který za normálního režimu nedokázal získat vytouženou docenturu a po nástupu nacismu si pak vše vynahrazoval „vědeckou“ činností spojenou s prováděním pokusů na lidech…

15) Jiří Peňáz, Dva „prošvih“. Obou byla škoda, Lidové noviny, 7. 5. 2011, roč. 24, č. 107, s. 29.

16) Celkové hodnocení  Benešovy politiky viz Toman Brod, Osudný omyl Edvarda Beneše: Československá cesta do sovětského područí v letech 1939 až 1948, 2. vyd., Praha: Academia, 2002.

17) Viz např. Věra Olivová, Manipulace s dějinami první republiky, Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1998.

18) Toman Brod, Moskva – objetí a pouto: Československo a Sovětský svaz 1939–1945, Praha: Listopad, 1992.

19) Viz Klausův projev v Terezíně z 15. května 2011 (Klaus: Genocida je zamlžována, Lidové noviny, 16. 5. 2011, roč. 24, č. 114, s. 4).

20) Viz http://vit-machalek.bloger.cz/Hudba/Pokud-konas-dobro-pricitaji-to-tvemu-egu (diskuse pod článkem).