Na dnešek připadají pětasedmdesáté narozeniny Boba Dylana. Tento muž je už dávno legendou novodobé populární hudby, současně však zůstává i stále činným umělcem, který nepřestává koncertovat, nahrávat a stále nově oslovovat své posluchače. V tomto článku chci psát o tom, co jej i v jeho dnešním věku nutí být stále na nekonečném turné kolem světa, a také o touze, která se objevuje v názvu jednoho z jeho významných alb a lze jí vysvětlit mnohé ze zpěvákova života a díla. Nejprve ale přistoupím ke srovnání jedné z Dylanových písní se známým hymnem svatého Františka z Assisi. Trojdílná struktura článku bude odpovídat třem čtvrtstoletím Dylanova života.
1. Otče noci
Před pěti lety jsem před sedmdesátinami Boba Dylana blogoval o jeho písni Father of Night (1) a konstatoval, že v ní největší písničkář naší doby vidí Stvořitele ve všem Jeho stvoření a celou přírodu vnímá jako obraz chvály jejího Tvůrce. Dnes bych se chtěl ještě podělit o myšlenku, která mne napadla teprve po vydání „ekologické” encykliky papeže Františka Laudato si’, inspirované stejnojmennou písní svatého Františka, a po pročtení či promeditování knihy 15 dní s Františkem z Assisi: obraz Boha, přírody a lidského života v Dylanově písni a v písni italského světce je natolik podobný, že lze hovořit o kongenialitě obou autorů.
Obvyklá klišé představují svatého Františka jako bezstarostně veselého potulného pěvce a Dylana jako fanfaróna divokých šedesátých let s jejich drogovými experimenty apod. Avšak Father of Night, píseň vzniklá na sklonku oněch šedesátých let, není pomatenou modlitbou drogových extází, ale naopak oslovením „Otce noci”, k němuž se člověk obrací uprostřed temných a trýznivých zkušeností každodenního života. A Laudato si’ vzniklo roku 1225, kdy osleplý a umírající František volal k Bohu na dně tělesného a duševního utrpení.
Dylan ve své písni z alba New Morning z roku 1970 Boha střídavě vzývá jako Otce noci či Otce samoty a bolesti i jako Otce dne, který odstraňuje temnotu. Bůh je v ní také Otcem zrní a pšenice, Otcem oblak a hor, Otcem chladu a horka či Otcem vzduchu a stromů a především Otcem, jenž je hoden naší nejvelebnější chvály. V tom všem je nepopiratelná podobnost se slavnou básní svatého Františka, který se v Laudato si’ obrací k Bohu, který je hoden být chválen všemi stvořeními, především bratrem sluncem, který přináší den, a také skrze bratra oheň, kterého poskytuje našim nocím. K chvále svého Pána je u svatého Františka vyzýváno všechno tvorstvo – měsíc a hvězdy, vzduch a mraky, země se všemi plody, trávou a květy atd. (2)
Jak u Dylana, tak u svatého Františka je vždy oslovován Stvořitel, nikoliv stvoření. V tom je i hlavní smysl ekologické encykliky papeže Františka, chápané jako „nástroj dialogu se sekulárním světem, který se zcela neuzavírá víře”. (3) Je třeba, abychom zodpovědně pečovali o zemi jako náš společný domov a s ohleduplností přistupovali k veškerému stvoření, nesmíme však zemi a tvorstvo zbožšťovat či zapomínat na jeho Stvořitele. V opačném případě bychom totiž upadli do noci bez naděje na rozednění...
2. Touha
Dylan i v relativně „nejbezbožnějším” období svého mládí vždy věděl o Bohu, a to jak ze židovské tradice svých předků či křesťanské tradice odrážející se v americkém písničkářství, tak i z přirozeného poznání Stvořitele skrze jeho stvoření. Povědomí o Bohu a vášnivá touha po Bohu jsou ovšem dvě velmi rozdílné věci. K tomu druhému často dospíváme právě až v životních temnotách, které v nás probouzejí touhu po Světle. Tak tomu bylo i v případě Boba Dylana, který k poznání Světla dospěl až koncem sedmdesátých let, poté, co rozpadem své rodiny ztratil všechny lidské jistoty a ocitl se ve zdánlivě naprosté tmě.
Krátce před těmito událostmi, roku 1975, vydal pozoruhodné album Desire (Touha), na kterém se odrážejí různé události jeho tehdejšího rozháraného života, počínaje rozpolceností mezi touhou po manželce v rozpadávajícím se vztahu a neovládanou sexuální touhou projevující se manželskými nevěrami a konče touhou směřující k Nekonečnu. Irský hudební publicista John Waters kdysi ve svém průvodci k výstavě věnované rock'n'rollu a touze po Nekonečnu napsal:
„V polovině sedmdesátých let Bob Dylan nazval Touhou své nové album, sérii hněvivých a ironických příběhů, vzteklých a hořkých, vášnivých a znepokojujících. Jedním slovem, toto album vyjadřovalo celý výkřik člověka. Šlo o písně, které naznačovaly a skrývaly, zapřísahaly a požadovaly. V tom všem se projevovala touha, vpravdě Touha s velkým T. Jen málo lidí dokázalo v písni vyjádřit, tak jako Bob Dylan, ohromný stesk lidského srdce plného touhy po naplnění, které většina vnímavých lidí hledá... Dylan říká, že naše touha je nekonečná, tak nekonečná, že toužíme po Bohu. Právě tak veliká je však i naše křehkost, která za sebou nechává jen prach a klam.” (4)
Dylanovo Desire vnímám podobným způsobem jako např. Cervantesova Dona Quijota, kterého jsem minulý měsíc na blogu rozebral jako umělecké zobrazení protikladu mezi romantickou touhou směřující k modle a autentickou touhou směřující k Bohu. Společným jmenovatelem obojího je touha po štěstí, avšak jen to druhé může štěstí nalézt, zatímco první vede jen k prachu a popelu. Je tedy velmi důležité, aby člověk svou touhu po štěstí neprožíval nereflektovaně, ale kladl si otázku, co je tím štěstím, po kterém touží, a kde má smysl je hledat.
Skutečným štěstím je vlastnění dobra, po kterém toužíme, beze strachu, že je ztratíme. K tomuto poznání přivádí v nyní čerstvě do češtiny přeloženém románu o Tomáši Akvinském sv. Tomáš jeho hlavního hrdinu a pokračuje:
„Ale v tomto pozemském životě máme nejen strach, nýbrž i jistotu, že to ztratíme. Jednoho dne totiž musíme zemřít. A proto skutečné štěstí... trvalé, věčné štěstí nemůže být na této zemi naším údělem. A jinak to ani nejde. Neboť věčné štěstí je jen jiné jméno pro Boha... Teď už to chápete? Touha po věčném štěstí je v člověku stále, ve všech lidech. Ale od pádu byla nasměrována špatným směrem, a jako pošetilci vidíme své štěstí v tom nebo onom – v hromadění zlata nebo moci nebo ve svazku s jiným tvorem, ačkoli ve skutečnosti je štěstí jen v samotném Bohu. Boží láska je pro člověka skutečný poklad.” (5)
Příběh Boba Dylana rozhodně patří k výrazným dokladům skutečnosti, o níž už dávno před sv. Tomášem mluvil například i sv. Augustin. „Člověk je bytost toužící, touha po životě či po štěstí je jednou z charakteristických lidských vlastností. 'Všichni lidé,' říká svatý Augustin, který na toto téma napsal mnoho pozoruhodného, 'hoří touhou', protože 'všichni milují blaženost. (...) Chtějí být totiž vždy šťastní: chtějí být šťastní, ať žijí špatně nebo dobře'. Tak tomu skutečně je, vždyť i ve všech hříších a 've všech přečinech je cílem, kterého chce člověk dosáhnout, vždy pouze štěstí'. Člověk si však štěstí sám obstarat nedokáže, jeho zdroj nevlastní, musí ho získat odjinud.” (6)
Boba Dylana patrně v prvních takřka čtyřiceti letech jeho života nikdy ani nenapadlo, že by se mohl stát křesťanem. Jeho srdce hořící touhou jej však vedlo ke křesťanství jako „náboženství absolutní touhy” (7). Na albu Desire se bezděčný doklad toho, že srdce velkého židovského umělce hledalo Krista, objevuje v písni Oh, Sister, v níž Milenec přichází „zaklepat na dveře” své „sestry” (8). Jedná se o narážku na starozákonní Píseň písní, ale také na novozákonní Zjevení sv. Jana, ve kterém Kristus „stojí přede dveřmi a tluče” (9). Píseň lze interpretovat jako obraz „láskyplného vztahu Ježíše Krista k judaismu” (10), může však být vnímána i jako předobraz Dylanovy blížící se konverze.
K té došlo po zpěvákově zážitku z listopadu 1978, kdy Dylan v hotelovém pokoji v Tucsonu prožil ohromující zkušenost setkání s Kristem, kterou pak popsal slovy: „Tam v pokoji byl přítomen kdosi, kdo nemohl být nikdo jiný než Ježíš. (...) Ježíš na mne vložil svou ruku. Byla to fyzická záležitost. Cítil jsem to. Cítil jsem to všude kolem. Cítil jsem, že se mi chvěje celé tělo. Sláva Pána mne srazila dolů a vyzdvihla mne... Ježíš se mi zjevil jako Král králů a Pán pánů.” (11) Kristus pro něj přestal být náboženskou a literární postavou a stal se Tím, kdo může člověku nabídnout naplnění jeho touhy – ovšem za předpokladu, že Jej člověk bude následovat:
„Ježíš mi poklepal na rameno a řekl: 'Bobe, proč se mi stavíš na odpor?' Řekl jsem: 'Nestavím se ti na odpor!' On řekl: 'Budeš mě následovat?' Já jsem řekl: 'No tohle, o tom jsem předtím nikdy nepřemýšlel...'” (12)
3. Smlouva s vrchním velitelem
Bob Dylan výzvu svého Pána přijal a po patřičné přípravě byl křtem přivtělen ke Kristu. Uzavřel s Ním „smlouvu”, kterou se od té doby dodnes snaží zachovávat.
Více než čtvrt století po své konverzi zpěvák roku 2004 poskytl rozhovor televizi CBS, v němž poněkud zašifrovaně, ale přece jen srozumitelně reagoval na důležitou otázku, proč po tak mnoha letech na pódiu stále ještě pořádá jedno koncertní turné za druhým a pořád posluchačům neúnavně nabízí své písně. Dylanova odpověď zněla: „To se vztahuje k té osudové věci. Chci říci, že jsem v ní kdysi dávno uzavřel smlouvu, kterou budu zachovávat až do konce.” Na další dotaz, s kým tuto smlouvu uzavřel, pak reagoval slovy: „S vrchním velitelem na této zemi a v neviditelném světě.” (13)
Když o dalších osm let později Bob Dylan vydal album Tempest, dylanolog Kees de Graaf k jeho někdejším slovům z televizního interview odkázal v důkladné analýze textu jedné z jeho nejsilnějších písní, Pay in Blood (Platím krví):
„Bez ohledu na to, jak těžko pochopitelná se ta slova mohou zdát, se mezi řádky snadno můžeme dočíst, že jeho částí oné smlouvy, tak jak jí Dylan rozumí, mohlo být to, že Dylan bude 'hájit zákony Boží', že dokonce 'přísahal', že bude hájit zákony Boží. Hájení zákonů Božích může znamenat, že Dylan cítí, že jako umělec musí hrát roli 'strážní věže', varovat lidi, v jistém smyslu tak, jako to dělali staří bibličtí proroci, že tento svět je odsouzen k zániku. To může být důvodem, proč se píseň All Along the Watchtower (Všechno o strážní věži), která se týká této věci, už tolik let vine jako červená nit takřka všemi jeho vystoupeními. Zdá se, že Dylan je přesvědčen o tom, že má v životě poslání, které musí naplnit, a že našel způsobem, jak vyjádřit své odhodlání, že se bude držet zákonů tohoto poslání. To je důvodem, proč /v písni Pay in Blood/ říká: 'Můžeš mě postavit před popravčí četu.' Kdyby to bylo nezbytné, je připraven položit za své přesvědčení život a stát se mučedníkem. Ani kdyby byl postaven před popravčí četu, nezměnilo by to jeho smýšlení; bude hájit zákony Boží bez ohledu na to, co se s ním stane.” (14)
K této části svého dnešního článku jinak odkazuji na své dřívější příspěvky na blogu, recenzi na album Tempest (15) a především básničku Všechno o strážní věži (16).
Poznámky:
1) http://vit-machalek.bloger.cz/Hudba/Bob-Dylan-Father-of-Night
2) Viz „Father of Night / Otče noci”, in: Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, Praha: Kalich, 2007, s. 414–415 a „Píseň bratra Slunce či Píseň tvorstva”, in: Jacques Le Goff, Svatý František z Assisi, Praha: Vyšehrad, 2004, s. 83–84. Pozoruhodný výklad básně Laudato si’ předkládá Thaddée Matura, 15 dní s Františkem z Assisi, Brno: Cesta, 1999, 11. den, s. 80–85.
3) „Biskupové: Ekologie jako dialog se světem”, Katolický týdeník, 10.–16. 5. 2016, č. 20, s. 3.
4) John Waters, Three Chords and the Desire for Truth: Rock'n'roll as Search for the Infinite (brožura ke stejnojmenné výstavě na Meetingu Rimini 2012), s. 23.
5) Louis de Wohl, Tiché světlo: Román o Tomáši Akvinském, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2015, s. 216.
6) Ferruccio Ceragioli, Sedm žen z evangelií: Sedm podob modlitby, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 59–60.
7) Boris Vyšeslavcev, Etika proměněného erotu, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2005, s. 63.
8) Bob Dylan, Lyrics/Texty 1962–2001, s. 569.
9) Zjevení 3:20.
10) Bert Cartwright, The Bible in the Lyrics of Bob Dylan, Bury: Wanted Man, 1985, s. 20.
11) Clinton Heylin, Bob Dylan, Olomouc: Votobia, 1994, s. 259.
12) Booklet trojalba Bob Dylan, The Bootleg Series Volumes 1–3, Sony Music 1991, s. 41.
13) „Bob Dylan's 'Pay in Blood' – an analysis by Kees de Graaf” (2012), dostupné na http://www.keesdegraaf.com/media/Misc/9531p17frdb3hbgjlsr01b7vulrpgu1.pdf
14) Tamtéž.
15) http://vit-machalek.bloger.cz/Hudba/Tajemstvi-v-ocich-Boba-Dylana
16) http://vit-machalek.bloger.cz/Basnicky/Vsechno-o-strazni-vezi
2024 ©