Novodobá teologie

Tento článek není nekrologem kardinála Miloslava Vlka (17. 5. 1932 – 18. 3. 2017) ani zhodnocením historického významu této osobnosti. Není ani jejím životopisem, protože stručný přehled Vlkovy životní cesty v něm dovádím jen k působení na českobudějovickém biskupském stolci, zatímco jeho pozdější roli pražského arcibiskupa, českého primase a kardinála už nechávám stranou. Chci se v něm spíše jen podělit o své zcela osobní myšlenky a vzpomínky související s významným představitelem českého křesťanství, který nepřímo, ale významně ovlivnil i mou cestu ke katolické víře. číst dál

V druhé, „normalizační“ polovině doby komunistické diktatury v Československu nepředstavovaly totalitě statečně vzdorující disent jen aktivity typu Charty 77, ale do značné míry také aktivity spojené s náboženským životem a tedy s trestným činem „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“. Občanský a křesťanský disent se samozřejmě navzájem prolínaly a ve věznicích husákovského Československa tvořili náboženští, političtí, undergroundoví a další disidenti jediné společenství pronásledovaných. Důležitým svědkem tehdejší doby byl donedávna i P. Radim Hložánka.  číst dál

Nedávno po dlouhém a naplněném životě odešel z tohoto světa P. Radim Hložánka, jeden ze statečných dělníků na vinici Páně, kteří „nesli tíhu dne a vedro“ (1) po celých čtyřicet let vlády ateistické totalitní ideologie. Život tohoto neúnavného vydavatele křesťanského samizdatu a dvojnásobného vězně svědomí je součástí novodobých českých duchovních dějin, která by neměla upadnout v zapomnění. Na blogu jej představuji jako dalšího z generace „dvacátníků“, která se může pochlubit opravdu mimořádným počtem obdivuhodných osobností.  číst dál

Počínaje dneškem bych chtěl své články vyvěšovat vesměs pravidelně každý pátek. Právě pátek a neděle jako dny ukřižování a zmrtvýchvstání utvářejí strukturu křesťanského týdne, odlišnou od týdne sekulárního, židovského či muslimského. I s tímto křesťanským rozměrem pátků a nedělí by měla být spojena výchova v křesťanských rodinách. V nich vyrůstající děti by také – na rozdíl od dětí z většinové společnosti – neměly vnímat jako největší svátek v roce Vánoce, ale Velikonoce s Velkým pátkem a následnou slavností Zmrtvýchvstání Páně. Jedinečnost křesťanství (která se nevylučuje s respektem k jiným druhům jedinečnosti v jiných náboženstvích), vyjádřená specificky křesťanskými svátky, modlitbami, svátostmi, krédem a životním stylem, je ve své podstatě dána osobním, existenciálním spojením s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem. číst dál

„Claude Tresmontant si stěžuje, že se posluchačům filozofie do programu přednášek zařazují výklady Platona, Aristotela, Epikura, Seneky a Epikteta a potom (když se jakoby nic nestalo, přeskočí téměř 16 století) morálka Descartova, etika Spinozy, Kantova morálka a nakonec Nietzsche. Kristus je rafinovaně vytěsněn. On je totiž likvidační konkurencí, protože není pouze systémem, ale překypující náplní lidské touhy.“ (1)  číst dál

Před dvěma lety, 4. září 2014, odešel na věčnost Wolfhart Pannenberg, ne vždy ortodoxní (1), leč v mnoha svých myšlenkách nesporně inspirativní protestantský teolog, kterému bych dnes chtěl věnovat další díl svého volného seriálu o silné generaci křesťanských myslitelů narozených ve dvacátých letech dvacátého století.  číst dál

Před pětadvaceti lety, 28. srpna 1991, byl pražským světícím biskupem jmenován Jaroslav Škarvada, už v předcházejících desetiletích významný protagonista českých církevních dějin. Sám mám na něj nezapomenutelnou vzpomínku z doby o několik let pozdější; vystupuje z ní jako světlá postava velice vlídného, radostného a bytostně ekumenického člověka, jehož zdravice způsobem, který mi dnes připomíná ekuimenickou i lidskou prostotu papeže Františka, uvedla seminář „Přemysl Pitter – křesťan”, konaný ve sboru Církve bratrské.  číst dál

Letošní rok je rokem kulatého výročí G. W. Leibnize (+ 14. 11. 1716), myslitele, jenž vstoupil do dějin mj. jako autor výrazu „teodicea”, obvykle překládaného jako „ospravedlnění Boha”. Toto téma se mi výrazně propojuje s tématem dvacátníků, o kterých jsem začal blogovat minulý týden: někteří z významných teologů narozených více než dvě stě let po Leibnizově smrti odvážným způsobem rozvinuli právě téma „ospravedlnění Boha” v očích člověka 20. století.  číst dál

„Dvacátníky” myslím v tomto článku muže i ženy s rokem narození 192–, a to především ty z nich, kteří v minulém století spoluutvářeli a také dnes minimálně svým odkazem spoluutvářejí přítomnost křesťanství v moderním světě. číst dál