Období: rok 2011

Bob Dylan, který za dva měsíce oslaví sedmdesátiny, je bezesporu jednou z nejvýznamnějších postav kulturních dějin posledního půlstoletí. Myslím, že v každém století se zrodí jen několik zcela originálních a mimořádně inspirujících i znepokojujících osobností na pomezí geniality a patologie, kteří (často za cenu excentrického a jiným lidem neznámými pokušeními a trýzněmi naplněného života) na svém poli otevřou lidstvu do té doby neznámé obzory.   číst dál

V letošním roce uplyne osmdesát let od narození mého otce a také deset let od jeho odchodu z tohoto světa. Vzpomínám však na něj i v souvislosti se sčítáním lidu, které nás teď zase čeká. Při předminulém sčítání v roce 1991 – v době, kdy jsem já právě objevil víru – nechal táta ve sčítacím dotazníku rubriku Náboženství nevyplněnou. O deset let později (krátce před svým odchodem na věčnost) však do ní vepsal „římskokatolické“. číst dál

Zítra uplyne 650 let od narození českého a římského krále Václava IV., jenž spatřil světlo světa v Norimberku dne 26. února 1361. Barvité a dramatické období vlády tohoto panovníka je zajímavé především ve vztahu k církevním dějinám, v českých zemích spojeným mj. se jmény čtyř Janů (Jana z Jenštejna, Jana Nepomuckého, Jana Husa a Jana Želivského). Tyto dějiny jsou odedávna líčeny v duchu různých ideologií (klerikální, husitské, obrozenecké, marxistické atd.), takže je v nich těžké odlišit historickou skutečnost od pozdějších mýtů. V tomto příspěvku bych se chtěl pokusit oddělit zrno od plev a podat stručný a pokud možno nepředpojatý přehled událostí doby Václavova panování.  číst dál

Ve světě vědy pro mne vždy byli nejvíce inspirativní badatelé, schopní rozvíjet plodný interdisciplinární dialog mezi obory jako je religionistika, teologie, filosofie a psychologie. V českých zemích se na tomto poli vzdor ideologickému zglajchštaltování vědy v období komunismu našlo několik velikánů. Ti nás však naneštěstí opouštějí, aniž by za ně byla náhrada. Tři roky poté, co se na věčnost odebral profesor Jan Heller (1), odešel i docent Miloš Raban, kterého dnes, 17. ledna 2011, v hejnické bazilice pochová biskup Jan Baxant. číst dál

Jezuitský teolog, přírodovědec a vizionář Teilhard de Chardin se za svého života nedočkal pochopení ze strany církevních představitelů. Byl nucen k oddělování své vědy na straně jedné a jejího křesťanského smyslu na straně druhé, i když právě spojení dvojí zkušenosti přírodovědce a křesťana považoval za životně důležité nejen pro sebe, ale také pro budoucnost křesťanství, vědy i světa. Teprve v době stého výročí Teilhardova narození o něm kardinál Casaroli na přání papeže napsal: „Náš věk jistě vzpomene…na tento odvážný pokus o syntézu (vědy a víry) u svědka (tohoto) sjednocení, člověka uchváceného Kristem do hloubek svého bytí, který měl snahu společně uctít víru i rozum.“ (1) Na tento příběh musím myslet v souvislosti s osudem stále nepochopeného Teilhardova českého následovníka a pokračovatele Felixe Marii Davídka v den „teprve“ devadesátého výročí jeho narození... číst dál

Karel Kryl v písni Září zpíval: „Několik bláznů na trh kůži nese / a časný podzim marně čeká na sníh / do cizích věcí nevměšujeme se / a ještě méně vlastně do těch vlastních.“ Jiří Dienstbier (1937–2011) patřil k těm nemnoha statečným, kteří se celý život vměšovali. Ještě v roce 2008 po svém zvolení senátorem prohlásil: „Jsem rád, že se budu moci zase víc vměšovat do našich vnitřních záležitostí.“ (A opravdu se pak vměšoval mj. do kauzy radaru v  Brdech.) Těmito řádky bych se rád připojil ke všem, kdo mu dnes za jeho vměšování se vzdávají dík… číst dál

„Jeden Žid se modlí v katolickém kostele. Tu k němu přijde farář a říká mu: ,Příteli, já tě přece znám z vesnice. Vím, že jsi Žid.’ Žid zvedne hlavu a zeptá se: ,No a co?’ Načež mu farář odpoví: ,Vy přece máte vlastní dům Boží – synagogu. Proč se nemodlíš tam?’ Tu Žid vstane, jde k oltáři, podívá se vzhůru a řekne: ,Ježíši, pojď, jdeme odtud pryč, my Židé jsme tady nežádoucí.’“ (1) číst dál

Dne 2. ledna 2011 se dožil sedmdesáti let disident, politik, publicista a myslitel Petr Pithart. Koncem loňského roku mu vyšla kniha osobně laděných rozhovorů Ptám se, tedy jsem. Předloni vydal práci Devětaosmdesátý, líčící pád komunistického režimu a události, které mu předcházely.  A brzy se snad dočkáme i jejího pokračování, ve kterém chce Pithart popsat, „jak jsme to my, ,děti revoluce’, zvrtali. Jak jsme sami vyklidili pozice nejdříve jednodušším lidem bez otázek a pochybností – a pak těm bez skrupulí.“ (1) číst dál