Osobní

Brněnský deník Rovnost měl včera na titulní stránce palcový titulek "Vítej zpět, první ligo!". Uvnitř čísla pak o znovuzískání nejvyšší fotbalové soutěže pro Brno referoval v dojemném článku "Návrat do první ligy? Nejlepší zpráva po narození mých dětí", doprovázeném fotografií, na níž kapitán Zbrojovky Petr Švancara zároveň objímá své dvě děti a fotbalový míč a oběma rukama dělá "véčko" na znamení vítězství. číst dál

Motto: "Milovat neznamená hledět jeden na druhého, ale pohlížet společně stejným směrem." (Antoine de Saint-Exupéry) číst dál

Název této drobné autobiografické poznámky jsem si tak trochu vypůjčil od Petra Pitharta, autora studie „Jedno svědectví o Masarykově hledání ,viditelné církve’“. Pithart v ní Tomáše Masaryka líčí jako „zarputilého individualistu“, kterému se „viditelnou církev“ nalézat nedařilo, protože „pro samé ne bezdůvodné obavy, aby taková církev žila svou ,neviditelnou’ podstatou, přehlédl, že k tomu musí  být především církví“. číst dál

Když nepočítám svou práci na pardubické univerzitě (která není minulostí, ale přítomností a budoucností), moje osobní dějiny posledních dvaceti let jsou tvořeny především dvěma navzájem se překrývajícími obdobími – složitým soužitím s mým tátou v letech 1991–2001 a mým působením na Biskupském gymnáziu v  Brně, které začalo v lednu 1998 a definitivně končí nyní, v červnu 2011. Z žádného z nich nemám zrovna nejlepší pocit a jak ke svému zemřelému otci, tak i k řadě lidí spojených s dobou, kdy jsem učil na BIGY, se v duchu obracím slovy Bona Voxe z hitu „One“: „Zklamal jsem tě? Zanechal jsem pachuť ve tvých ústech?“  číst dál

V letošním roce uplyne osmdesát let od narození mého otce a také deset let od jeho odchodu z tohoto světa. Vzpomínám však na něj i v souvislosti se sčítáním lidu, které nás teď zase čeká. Při předminulém sčítání v roce 1991 – v době, kdy jsem já právě objevil víru – nechal táta ve sčítacím dotazníku rubriku Náboženství nevyplněnou. O deset let později (krátce před svým odchodem na věčnost) však do ní vepsal „římskokatolické“. číst dál

Doba před zhruba třiceti lety byla politicky ohavná, ale svým způsobem i idylická. Puberťačky tehdy nečetly obscénní Bravo, ale nevinnou Sedmičku pionýrů, a o jejich srdce se z „celebrit“ pop-music ucházeli jen Míša David s „Poupaty“ a Standa Hložek s Péťou Kotvaldem s „Holkami z naší školky“. A právě posledně jmenovaný „megahit“ osmdesátých let jsem si vypůjčil do názvu tohoto článečku. Rád bych v něm trochu zavzpomínal na holky, které hrály nějakou roli v mém dětství (s Péťovou a Standovou nostalgickou pointou, že holky z naší školky jsou stále nejhezčí:-)).  číst dál

Rád bych se čtenářům svého blogu trochu představil. Využil bych k tomu otázek, které Katolický týdeník v rubrice Dotazník pravidelně předkládá nejrůznějším známým i neznámým osobnostem. číst dál

Před skoro dvaceti lety jsem se při čtení slavného spisu Hanse Künga „Světový étos Projekt“ jednou provždy naučil, že v mezináboženském dialogu je možné a dokonce nutné „spojit otevřenost a pravdu, pluralitu a identitu, schopnost dialogu a zásadovost“. Od té doby se i já snažím spojovat maximální věrnost vlastní cestě k Bohu – cestě katolického křesťana, která mi byla darována a ze které bych nechtěl sejít za nic na světě – s maximální otevřeností vůči všem bratrům a sestrám, kteří se k jediné Pravdě snaží kráčet po jiných cestách. Je mi v tom vzorem i Leonard Cohen, jemuž jsem symbolicky d... číst dál