Církevní dějiny

„Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás, tvoříme jedno tělo, slyšíme Kristův hlas…“ S mou oblíbenou písní (1) na rtech si dnes, 31. října 2017, připomínám 500. výročí vystoupení Martina Luthera. Jako historik církevních dějin se trápím všemi těmi strašlivými věcmi, které si katolíci a protestanti od Lutherova vystoupení po celá staletí vzájemně prováděli. Jako křesťan dnešní doby jsem však především vděčný za to, že v éře ekumenismu jsme si už vědomi toho nejpodstatnějšího, co nás spojuje – jednoho Pána, jedné víry, jednoho křtu. číst dál

V druhém ze svých úvodních článků letošního roku bych rád zmínil některá pro mne podstatná výročí roku 2017 a s nimi spojené osobnosti, jejichž společným jmenovatelem se mi zdá být rozporuplnost.  Předesílám, že žádnou z těchto osobností neodsuzuji a že jejich rozporuplnost mi je spíš naopak přibližuje. Může mi pomáhat i k sebekritickému přemýšlení o nejednoznačnosti vlastního smýšlení a jednání… číst dál

Dnešní den, 12. prosinec, je v katolickém kalendáriu dnem Panny Marie Guadalupské, patronky Latinské Ameriky. Latinskoamerický papež Papež František si ji dnes připomíná ve Vatikánu a obyvatelé Latinské Ameriky (zvláště původní, indiánští) ve svých zemích. číst dál

Přestože počet mučedníků, kteří trpěli a umírali za vlády komunistického režimu, byl u nás větší než v jiných státech střední a východní Evropy, slova „krev mučedníků je semenem nových křesťanů” se příliš nenaplnila. Dnes je u nás křesťanů méně než kdy dřív a naopak nevraživosti k církvi a nostalgie po době komunismu víc než dost. Týden po nepříliš radostných oslavách 27. výročí pádu komunismu a v předvečer 100. výročí narození mučednice Zdenky Schelingové (25. 11. 1916 – 31. 7. 1955) bych chtěl o to víc připomenout její příběh, z nějž je dnes tak často stíraný rozdíl mezi dobrem a zlem více než zřejmý. číst dál

S blížícím se 14. listopadem, na který připadne 300. výročí výročí odchodu Gottfrieda Wilhelma Leibnize z tohoto světa, bych se rád dále věnoval připomínání tohoto myslitele, s nímž jsem již letos započal v článku věnovaném teodiceji v kontextu novodobé teologie. Zatímco Leibniz jako přírodovědec nebo i Leibniz jako filosof stojí spíš na okraji mého zájmu, podstatný je pro mne Leibniz jako apologeta ekumenicky chápaného křesťanství a Leibniz jako postava z dějin západního vyrovnávání se s islámem. O prvním z těchto témat pojednám nyní, k druhému bych se rád dostal přímo v onen výroční den.  číst dál

Po takřka celoročním každotýdenním blogování si nyní na blogu udělám měsíční „prázdniny”. Před nimi bych však chtěl ještě zmínit tři texty z nedávných čísel Katolického týdeníku, z nichž jeden se týká dnešního svátku a dva olomoucké arcidiecéze v přelomových obdobích. číst dál

Na dnešek připadá 480. výročí odchodu na věčnost velkého křesťanského humanisty Erasma Rotterdamského z 12. července 1536. Touto osobností už jsem se kdysi na internetu důkladně zabýval, a to v komparaci s postavou Martina Luthera. (1) Dnes bych však ve vztahu k ní ještě rád reflektoval téma trojiční teologie, kterému jsem se mezitím věnoval ve své habilitační práci. Můj zápas o co nejhlubší pohled na uvedené dvě osobnosti stále pokračuje; na jedné straně v naší dnešní době, která je zase jednou dobou plnou hrubé nesnášenlivosti a sprostých útoků, ještě víc než dřív oceňuji erasmiánskou smířlivost a noblesu, na straně druhé si však nejsem jist, zda Lutherova teologie (přes všechnu svou těžko stravitelnou nesnášenlivost a protikatolickou i jinou nesmiřitelnost) nebyla vlastně hlubší než Erasmova. Lutherovo vášnivé potýkání se s mystériem Boha nekonečně přesahujícího lidský rozum se mi zdá být jaksi hlubší a opravdovější než Erasmova teologie tíhnoucí k racionalistické a moralistní (dez)interpretaci křesťanství. Je opravdu těžké říci, co křesťanství v dějinách uškodilo víc, zda vzájemná nesnášenlivost mezi křesťany začínající po vystoupení Martina Luthera, anebo degradace víry na povrchně racionalistickou religiozitu, k níž v tragické míře došlo v osvícenství a v náznaku již v humanismu doby Erasmovy... číst dál

Na dnešek připadá sedmisté výročí narození císaře Karla Lucemburského, velkého státníka čtrnáctého století. V tomto století ovšem žila i plejáda jiných významných osobností. Z důležitých postav dějin křesťanství k nim například patřili Mistr Eckhart, Johannes Tauler, William Occam, sv. Brigita Švédská, sv. Kateřina Sienská i John Wyclif, v českých církevních dějinách pak Jan ze Středy, Jan z Jenštejna, sv. Jan Nepomucký, Konrad Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a nakonec i Jan Hus. K nejznámějším z těchto osobností patří i muž svým jménem spojený s městem, ve kterém působím – arcibiskup Arnošt z Pardubic, kterému bych se chtěl u příležitosti dnešního výročí ve spojení s Karlem věnovat.  číst dál

S pocitem velké únavy spíše než úlevy dnes konečně držím v rukou svůj svázaný habilitační tlustospis, završující pomyslný pentateuch mých velkých, několikasetstránkových prací. Pokud jde o jejich témata, lze zjednodušeně říci, že v prvních třech z těchto pěti prací jsem se zabýval vztahem křesťanství a sekulárních totalitních ideologií, zatímco v posledních dvou vztahem křesťanství a islámu. číst dál

Poslední dva roky svého života jsem takříkajíc prožil s Komenským, a tak sotva mohu zapomenout na výročí tohoto týdne. Dne 15. listopadu 2015 uplyne 345 let od chvíle, kdy tento veterán Kristův po čtyřiapadesáti letech posvátné služby odešel ke svému Pánu. (1) číst dál

V předminulém článku jsem se vyznal ze své lásky k dějinám 17. století. Možná by však místo o lásce k nim bylo na místě  mluvit o hrůze z nich. Každopádně teď stále přemýšlím o době třicetileté války, a to v souvislosti s každoročními srpnovými oslavami obrany Brna proti Švédům a samozřejmě i v souvislosti s mou rodící se knihou o Budovcovi a Komenském, kteří v souvislosti s třicetiletou válkou skončili na popraviště, resp. v doživotním vyhnanství. číst dál

Ve své letos vznikající habilitační práci „Budovec, Komenský a islám: Sonda do hledání identity na prahu novověku“ se zabývám nejen Budovcem a Komenským, ale i duchovním vývojem Evropy v období osmanských výbojů 14.–17. století. Při přemýšlení nad tímto vývojem dospívám k závěru, že klíčový mezník v něm představuje hned století čtrnácté, doba počátků renesance a novověkého individualismu.  číst dál

V letošním roce nemám možnost věnovat síly a čas psaní propracovanějších článků na blozích (na mém druhém blogu na idnes.cz už jen dobíhají články zrozené již dříve), ale tím spíše bych se chtěl v rámci letmějších textů podělit i o některé střípky spojené s dobou Budovce a Komenského, s níž je spojena má nyní se rodící habilitační práce. číst dál

K blížícímu se svátku Jana Husa bych rád vyvěsil svůj starý text z druhé poloviny devadesátých let (v obsahově nezměněné podobě, přestože dnes  bych jej už samozřejmě v něčem napsal jinak). Jde o recenzi na knihu P. Antonína Odvárky „Hus mluví o sobě: Rehabilitace Mistra Jana Husa“ (Sedlec-Prčice, 1996), věnovanou i postavě Hanse Künga a napsanou pro časopis Moravskoslezské křesťanské akademie. Bohužel musím konstatovat, že v tomto časopise nejenže nikdy nebyla publikována, ale navíc zřejmě způsobila naprostou ztrátu zájmu MSKA o jakoukoliv spolupráci s mou osobou. Ke stejnému výsledku mimochodem v téže době vedla i má nabídka příspěvku o Hansi Küngovi (podotýkám, že ne nekritického) Radiu Proglas…  číst dál

Zítra uplyne 650 let od narození českého a římského krále Václava IV., jenž spatřil světlo světa v Norimberku dne 26. února 1361. Barvité a dramatické období vlády tohoto panovníka je zajímavé především ve vztahu k církevním dějinám, v českých zemích spojeným mj. se jmény čtyř Janů (Jana z Jenštejna, Jana Nepomuckého, Jana Husa a Jana Želivského). Tyto dějiny jsou odedávna líčeny v duchu různých ideologií (klerikální, husitské, obrozenecké, marxistické atd.), takže je v nich těžké odlišit historickou skutečnost od pozdějších mýtů. V tomto příspěvku bych se chtěl pokusit oddělit zrno od plev a podat stručný a pokud možno nepředpojatý přehled událostí doby Václavova panování.  číst dál