Soudobé dějiny

V den stého výročí narození Pavla Tigrida (27. 10. 1917 – 31. 8. 2003) by se možná hodilo připomínat spíše zásluhy této osobnosti v boji proti nacismu a komunismu, článků na toto téma však je a bude jistě dost jinde. (1) Na svém blogu připomenu tři méně známé, leč pro mne důležité aspekty života tohoto muže: jeho první lásku s Hedou Blochovou (jednou z nejpozoruhodnějších ženských postav našich novodobých dějin), jeho pohled  na osobnost prezidenta Háchy a na české dějiny období 1938–1945 a na závěr se smutkem i jeho nikoliv přirozenou smrt.  číst dál

Při katolických bohoslužbách se dnes (v úterý 25. týdne v mezidobí, 26. září 2017) čte úryvek z šesté kapitoly knihy Ezdráš, popisují radost a vděčnost, s nimiž Židé po vysvobození z babylonského zajetí slavili obnovení jeruzalémského Chrámu. Katolický týdeník vybízí k zamyšlení se nad tímto textem slovy: „Nabytou svobodu vyjadřují izraelité stavbou chrámu. Ten přetrvá pět století. Okolní národy je v tom podporují. Izraelité tak před nimi svědčí o jediném, pravém Bohu! Čím jsme my naplnili svobodu?“ (1)  číst dál

Před 145 lety, dne 12. července 1872, se narodil Emil Hácha, po většinu svého života všemi respektovaný a mnohými obdivovaný právník a soudce a na úplném konci své životní cesty naopak nešťastný, mnohými odsuzovaný státník. Samotný Hácha svou životní cestu s ironií jemu vlastní nakonec popsal slovy „zapomněl jsem v pravý čas do hrobu se uložiti“. (1) K popsání toho, co Hácha v posledních letech svého života prožíval, stačí jediné slovo: utrpení. Také důvod, proč onu roli nešťastného státníka proti své vůli přijal a sehrál, může být pojmenován jediným slovem: pokora. číst dál

V těchto dnech si připomínáme pětasedmdesáté výročí smrti Reinharda Heydricha z 4. června 1942 po předcházejícím atentátu. Heydrich patří k významným negativním postavám světových dějin dvacátého století, i když jej obvykle poněkud trapně chápeme především jako postavu českých dějin. Jejich zloduchem sice nesporně byl (po jeho příchodu do Prahy ze září 1941 se už tak neblahé poměry v protektorátě po všech stránkách dál změnily k horšímu), nicméně větší zlo než Heydrichův zásah do osudů českého obyvatelstva v protektorátě představoval jeho podíl na vyvražďování Židů. Ten je u nás ještě jakž takž znám (i když s ním Heydrichovu zaslouženou smrt nikdy nikdo nespojoval!); neznámý však zůstává Heydrichův neméně lví podíl na pronásledování křesťanů a boji proti katolické církvi, na který se chci zaměřit v tomto článku. číst dál

Nemám už dávno televizi, a tak se nemohu vyjádřit ani k seriálu „Bohéma“, který v ní teď sondou do hereckého prostředí zpřítomňuje některá dramata novodobých českých dějin. Rád bych ale okomentoval rozhovor s hercem Vladimírem Javorským hrajícím v „Bohémě“ legendárního komika Vlastu Buriana. číst dál

Na dnešek připadá sté výročí 21. listopadu 1916, kdy po osmašedesáti letech vlády zemřel  František Josef I. a na rakouský, uherský a český trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I. Tento náš poslední panovník byl svým dřívějším životem do značné míry spjat s českým prostředím, zejména s Prahou a se svatováclavským dvojměstím Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, a jako druhý český panovník po svatém Václavovi byl také nakonec roku 2004 kanonizován. V tomto článku se nebudu zabývat ani Karlovým životopisem, ani jeho svatostí, ale zaměřím se jen na méně známou kapitolu jeho spolupráce s českým orientalistou a cestovatelem po Blízkém východě (a současně katolickým knězem a teologem) Aloisem Musilem.  číst dál

Po příspěvcích o Janu Masarykovi a jeho zvláštním přístupu k osobnosti prezidenta Háchy a o Háchově nešťastném tajemníkovi Josefu Klimentovi bych nyní volnou trilogii příspěvků  uzavřel ještě článkem o Prokopu Drtinovi k nekulatému výročí jeho odchodu z tohoto světa z 16. října 1980. Byl tento politik, který se spolupodepsal na osudu lidí typu Háchy či Klimenta, příkladným českým demokratem 20. století, anebo spíš demokratem problematickým? číst dál

Motto: „Měla jsem ho vždycky ráda a věřila jsem, že je osobně čestný člověk. Myslím, že osobní kvality by se vždycky měly oddělovat od politického vyznání.” (Adina Mandlová o Josefu Klimentovi jako jedné z obětí poválečného honu na kolaboranty)  číst dál

„Nechci, aby z lidské paměti vymizel Hácha-člověk a ve vědomí mladých generací přežil jen Hácha-nešťastný státník, tak, jak jej v lidsky zkreslené podobě zobrazila propaganda londýnského vysílání.” (1) Těmito pro mne velmi důležitými slovy je uvedena stať „Hácha – Beneš” od Františka Schwarzenberga, publikovaná v knize z roku 1990, jež tehdy zásadním způsobem ovlivnila zrod mé role Háchova životopisce. (2) Nejpopulárnějšími řečníky českého vysílání z Londýna v letech druhé světové války byli osobnostně velmi různí, ale svým tragickým osudem (skok či vyhození z okna po komunistickém puči) nakonec si blízcí Jan Masaryk a Prokop Drtina, kteří oba přispěli k onomu zkreslenému obrazu prezidenta Háchy. Dnes se budu zabývat prvním z nich, protože na 14. září 2016 připadá 130. výročí narození Jana Masaryka.  číst dál

Nad druhou světovou válkou, jejíž vypuknutí si 1. září každoročně připomínáme, bych se dnes rád zamyslel z úhlu pohledu nikoliv dnešní, ale tehdejší doby. Obyvatelé okupovaného Protektorátu Čechy a Morava tehdy nemohli vědět, zda se dočkají porážky nacistického Německa. Nejenom statečně jednat, ale i správně se orientovat v tehdejší situaci bylo podle všeho mnohem těžší, než se nám dnes zdá.  číst dál

Protektorátní anekdota praví, že po bitvě u Stalingradu, v níž wehrmacht ztratil na sto tisíc vojáků, přispěchal Velkoněmecké říši na pomoc prezident Tiso, který nabídl Hitlerovi slovenskou vojenskou pomoc. Položil prý přitom Vůdci otázku, jestli mu bude stačit jeden slovenský tank, či zda si bude přát oba dva…  číst dál

Dnešní datum, 27. červen, je v kalendáři označeno jako Den památky obětí komunistického režimu. Jde o výroční den popravy dr. Milady Horákové z roku 1950. Současně se však jedná také o výroční den smrti dr. Emila Háchy v pankrácké věznici z roku 1945. Čtenáři následujícího textu budou moci posoudit, zda Hácha patří či nepatří k obětem komunismu, resp. k obětem obou nejhorších totalit dvacátého století.  číst dál

Motto: „Role Vatikánu jako silného nepřítele nacismu a smrtelného nepřítele komunismu patří k tomu nejdůležitějšímu z odkazu papeže Pia XII. (...) Jak nacismus, tak komunismus chtěl dosáhnout toho, aby národy světa měly jen bohy schválené vládou. Úsilí Pia XII. o uchování víry v jediného pravého Boha se stalo inspirací pro jeho nástupce a významně napomohlo k vítězství Západu ve studené válce. Současně však tyto snahy naneštěstí umístily Pia XII. a Vatikán na první místo seznamu nepřátel, sestaveného Kremlem.” (Ion Mihai Pacepa)  číst dál

Minulý týden se odehrávaly hlavní aktivity spojené s Meetingem Brno. S potěšením konstatuji, že šlo již o několikátou z akcí, jimiž mé rodné město za primátora Petra Vokřála – nesporně nejlepšího z polistopadových  brněnských starostů – přispívá k důstojnému vyrovnávání se s našimi nedávnými dějinami. Jedno z hlavních témat Meetingu Brno představovalo letošní sté výročí nástupu na trůn posledního českého krále (a moravského markraběte) Karla IV. z 21. listopadu 1916. číst dál

V prvním letošním brněnském Deníku z 2. ledna 2014 jsem velice ocenil výtečný článek „Krajské uspořádání? Vadí i po čtrnácti letech“. Přiměl mě vrátit se i zde k paskvilu tzv. krajského zřízení, který v tomto státě dodnes straší z dob klausovsko-zemanovské „oposmlouvy“… číst dál