Období: rok 2021

„The Hollow“ (českým názvem „Poslední weekend“) je psychologický román Agathy Christie z roku 1946, jenž mne fascinuje jako dílo zasahující i do psychologie náboženství (či kvazireligiozity). Jestliže jsem za psychologickou označil už i předcházející knihu poirotovské série, „Pět prasátek“, v tomto případě jde vlastně o román víc psychologický než detektivní, jehož obvyklých rekvizit (stopy, dedukce…) zde moc není. číst dál

Tato část mého blogování o dějinách Brna bude věnována dlouhému období od roku 1801 do roku 1918, kdy bylo Brno v rámci Moravy i celé habsburské monarchie (od 1804 Rakouského císařství) mj. významným centrem textilního průmyslu.  číst dál

Další z krásných vánočních příběhů sv. Lukáše, který následuje hned po narození Krista, se týká pastýřů u jesliček. Zmínka o pastýřích nocujících pod širým nebem (v. 8) je spíš drsná než romantická. Lukáš, evangelista ponížených, píše o pastýřích, patřících „k nejnižší společensko-náboženské vrstvě“. Vidí v nich ty, kdo jsou právě proto schopni poznat v Dítěti narozeného Spasitele. Zároveň jsou i jakýmsi předobrazem těch, kdo se později stanou pastýři Kristovy církve. (1) číst dál

O románu „Pět malých prasátek“ (1942), který teď v mé poirotovské chronologii přichází na řadu, už jsem kdysi blogoval. Nyní však o něm ještě napíšu pár slov z jiného úhlu pohledu. Nechám už stranou otázku, která z postav („pěti prasátek“ říkanky) mohla zavraždit malíře Amyase Craylea a spíš se zaměřím jen na psychologii postav (a to i z osobního úhlu pohledu). Jen na úvod připomenu, že jde o zpětně vyprávěnou vraždu v příběhu, odehrávajícím se dlouhá léta poté, co Karolína Craleová zemřela ve vězení poté, co byla předtím uznána vinou vraždou svého manžela Amyase.  číst dál

Poznámka: V tomto článku prozrazuji zápletku knihy „Zlo pod sluncem“. Kdo si zatím nepřeje vědět pachatele vraždy Arleny Marshallové, ať jej nečte. číst dál

Poznámka: V tomto článku prozradím vraha z románu známého pod výše uvedenými názvy. Kdo se jej nechce dozvědět, ať dál nečte. číst dál

Ve svém článku z přelomu loňského a letošního roku jsem bohužel marně doufal, že v roce 2021 bude Británii dopřána oslava stých narozenin královnina manžela prince Philipa. Dnes je nicméně (bez ohledu na tento stín) unikátní den, v němž se pětadevadesátých narozenin dožívá samotná panovnice Velké Británie a Commonwealthu.  číst dál

Agatha Christieová jako názvy svých románů ráda používal útržků citátů, a to zvláště také ze svého oblíbeného Shakespeara. V případě „Temného cypřiše“ (1940) jí byl inspirací verš z „Večera tříkrálového“: „Tak už pojď, jen pojď, smrti má / pod cypřišem temným ať spočinu…“  číst dál

„Vánoce Hercula Poirota“ (1938) jsou dalším případem „záhady zamčeného pokoje“ (podobně jako jím byla např. i „Vražda v Mezopotámii“). Podobají se také „Schůzce se smrtí“, protože i v nich vystupuje starý tyran, který si sadisticky pohrává se svou rodinou.  číst dál

„Schůzka se smrtí“ (1938) je po „Smrti na Nilu“ dalším, ale už posledním z románů, ve kterých se Hercule Poirot poněkud záhadně nachomýtne k případu odehrávajícímu se v exotickém mimoevropském prostředí. Tentokrát se jedná o jordánskou Petru, přičemž vraždě předcházející část děje se odehrává i v Jeruzalémě.  číst dál

O zápletce „Smrti na Nilu“ (1937) je prakticky nemožné psát bez prozrazení pachatele. Prosím tedy ty, kdo si pachatele nepřejí znát, aby tento článek nečetli. číst dál

Na dnešek připadá 100. výročí narození Jiřího Rubína. I když jen poměrně nevelká část jeho vzpomínek, s nimiž jsem měl to štěstí být obeznámen v živé ústní podobě, se týkala let 1938–1945, přesto musejí právě ta stát v popředí tohoto článku. Jedná se totiž mj. o léta prezidentství Emila Háchy, osobnosti, s níž byla spojena velká část veřejných aktivit pana Rubína po roce 1989. číst dál

Agatha Christieová patřila k milovníkům psů, jak tomu nasvědčuje i název románu „Němý svědek“, kterým až trochu bizarně zveličuje roli foxteriéra Boba v případě vraždy slečny Arundellové. Této staropanenské oběti zajisté pes patřil, ale jeho role „svědka“ se mohla týkat nanejvýš incidentu s míčkem pro psa, který ještě nebyl vlastní vraždou. Aby toho nebylo málo, spisovatelka dokonce tuto knihu dedikovala svému vlastnímu teriérovi. číst dál

Druhý román Agathy Christieové z roku 1936 v souladu se svým názvem vykládá „karty na stůl“, a to nikoliv jen spojením zápletky s hraním bridge, ale i poctivým předložením pouhých čtyř možností, kdo mohl vraždu spáchat. Vše je však kombinováno ještě se zápletkou v podobě vražd, které někteří či všichni ze čtyř podezřelých už mají na svědomí z minulosti. číst dál

„Vražda v Mezopotámii“ z roku 1936 je kupodivu jedinou detektivkou, v níž Agatha Christieová využila svých dlouholetých zkušeností s mezopotamskými vykopávkami, načerpaných po boku jejího druhého manžela, archeologa Maxe Mallowana. číst dál