Období: rok 2021

Před časem už jsem se v rubrice Česká šlechta věnoval blogování o počátcích rodu Lobkowiců se zaměřením na osobnost Jana Hasištejnského. V této rubrice se mi však nejedná jen o přiblížení toho, jak naše šlechtické rody psaly dějiny české politiky a kultury ve středověku či raném novověku, kdy je to o nich všeobecně známo, ale i o zdůraznění skutečnosti, že jejich role nemůže být v žádném případě bagatelizována ani v soudobých dějinách. To v plné míře dodnes platí i o mělnické větvi Lobkowiczů, jíž bude věnován tento článek. I z ní by případně mohl vzejít budoucí český král, pokud by společnost otrávená prezidenty znovu zatoužila po králi a rozhodla se jej vybrat z řad české šlechty. číst dál

Na dnešní den připadá 410. výročí martyria čtrnácti františkánů od Panny Marie Sněžné pobitých při protikatolických pogromech z 15. února 1611, kterými pražská lůza reagovala na vpád pasovského vojska povolaného císařem Rudolfem. Mučedníci označovaní jako „Bedřich Bachstein a druhové“ jsou dnes sice v rámci liturgické památky připomínáni v pražské arcidiecézi, velké většině Čechů však nejspíš jména těchto příslušníků „českého nebe“ nic neřeknou… číst dál

K pojmenování, narození a obřezání budoucího proroka Jana Křtitele podle Lukášova evangelia opravdu došlo v tomto pořadí. Jméno Jan (= Hospodin byl milosrdný) mu sice formálně dal po narození jeho otec Zachariáš, ale fakticky již při zvěstování jeho početí anděl Gabriel (1,13). Podobně i Ježíš dostal podle Lukáše jméno již při andělském zvěstování (1,31 a 2,21). číst dál

Orient-Express je slavný vlak, avšak jeho sláva je do značné míry dána právě vraždou, která se v něm odehrává ve slavné detektivce s Herculem Poirotem, poprvé vydané 1. ledna 1934. Famózní zločin tentokrát tak trochu připomíná Divoký Západ, protože jeho obětí je zločinec, který se stal obětí pomsty poté, co na něj zákonná spravedlnost nedosáhla. Je jasné, že tento Poirotův atypický případ – navíc s kontroverzním rozuzlením – volá po konfrontaci s etickou, potažmo duchovní rovinou problematiky zločinu a trestu, spravedlnosti a viny, pomsty a odpuštění. Tvůrci televizního filmu s Davidem Suchetem si toho byli velmi dobře vědomi a této výzvě dostáli ve větší míře než autorka literární předlohy. číst dál

I když parlamentní volby z roku 1946 se konaly až 26. května, musím se jimi zabývat už v blogování o únoru šestačtyřicátého roku. V tomto měsíci bylo vypracováno memorandum oddělení pro vědeckou politiku národně socialistické strany o předvolebních přípravách komunistů na venkově a bývalí agrárníci jednali o tom, ke které z povolených stran se připojit. číst dál

Šestý (podle mého počítání) detektivní román s Herculem Poirotem – a vlastně už jeden z posledních s kapitánem Hastingsem – se zdá být klasickou anglickou detektivkou, která čtenáře zavádí mezi společenskou smetánku v londýnské luxusní čtvrti, kde byl ve svém sídle zavražděn příslušník vysoké aristokracie. Ve skutečnosti je ale dost nekonvenční už v tom, že zavražděný lord Edgware je v románu vylíčen krajně odpudivým způsobem (mj. jako perverzní muž, který si zřejmě k jiným než normálním účelům vydržuje komorníka připomínajícího „řeckého boha“) – což ovšem ještě neznamená, že by ovdovělá lady Edwareová, u níž je zase zdůrazňována její absence svědomí, byla postavou budící ve čtenářích sympatie. číst dál

Ve svém minulém blogování o únoru 1946 jsem již zmínil stupňující se drzost komunistů, projevující se mj. i ve vztahu k bezpečnostním složkám a justici a v neposlední řadě i ve vztahu k takzvané retribuci. V té zatím ještě zdaleka nepřicházely na řadu hlavní poválečné politické procesy se členy vlád druhé republiky a protektorátu, bývalí ministři však byli hned po válce orgány komunistického ministerstva vnitra pozatýkáni a na soudní posouzení svých vin či zásluh museli čekat v leckdy velmi kruté vazbě. Jediným, koho nikdo nechtěl nejen věznit, ale ani soudit, byl Ladislav Feierabend, jehož postupné členství ve vládě druhé republiky, v protektorátní vládě a v Benešově exilové vládě už samo o sobě rozbíjelo stereotyp stavějící do protikladu exilové odbojáře a domácí kolaboranty a bylo by tedy Národnímu soudu k projednávání velmi nepohodlné. číst dál

Úloha brněnské Zbrojovky při organizování únorového puče z roku 1948 je dobře známá. Mnohem méně je však známá skutečnost, že už v únoru 1946 došlo v Brně k malé „generálce na únor“. I ne poměr sil byl při ní stejný jako o dva roky později: hrstka bezbranných studentů na straně jedné a početná, dobře organizovaná a strach budící síla na straně druhé… číst dál

Touto krátkou meditací nad příslušnou perikopou Janova evangelia i nad z ní vycházející písní Sváti Karáska (18. 10. 1942 – 20. 12. 2020) se ještě vracím k bolestné ztrátě, kterou pro české křesťanstvo odchod tohoto zpívajícího faráře znamenal. V prosinci se tato pohroma zdála být symbolickým závěrem pohromami naplněného loňského roku. Ani skutečnost, že nenahraditelní lidé odcházejí a že celý svět upadl do krize, z níž už zřejmě není návratu do lepšího času „quo ante“, by však křesťana neměla zmást, protože jeho perspektiva musí být eschatologická – směřující ne ke katastrofě a zániku, ale k lásce a radosti svatební hostiny v Božím království.  číst dál

V roce 1946 kráčela naše země dál vstříc svému osudu, o kterém bylo rozhodnuto už v roce předcházejícím, i když se pro mnohé stal zjevným teprve až po ukončení krátkého mezidobí poválečné „třetí republiky“ komunistickým převratem. Cesta k němu však byla vydlážděná už dávno. Nekomunistické strany si možná dělaly iluze, že komunistickou cestu k monopolu moci zkomplikují parlamentní volby připravované na květen 1946, ty jí však místo toho jen ještě víc otevřely dveře dokořán. Za svůj triumf v těchto volbách komunisté posléze vděčili „v podstatě obyvatelům pohraničí či Sudet, kde často získali více než 50%“. (1) číst dál

Poté, co z tohoto světa odešel na věčnost Zdeněk hrabě Sternberg, jedna z nejpozoruhodnějších českých osobností posledního století, nemohu v blogové rubrice věnované českým rodům nepřipomenout Šternberky či Sternbergy, kteří dějiny naší země píší už skoro osm set let. Pražský hrad by měla obývat elita tohoto národa a nelze než litovat neuváženého zrušení monarchie z roku 1918, bez kterého na něm v posledních desetiletích mohl sídlit třeba právě Zdeněk Sternberg. číst dál

Název tohoto článku je v jistém smyslu nepřesný, protože začátek činnosti Národního soudu ve skutečnosti nespadal až do ledna 1946. První takzvaný Národní soud byl zřízen již za prezidenta Háchy krátce po nacistické okupaci jakožto soud, který měl provést revize majetku veřejně činných osob, kterého nabyly za první republiky. Předsedal mu viceprezident Nejvyššího účetního a kontrolního úřadu a přísedící tvořili dva soudci z Nejvyššího soudu a dva z Nejvyššího správního soudu. K veliké nelibosti okupantů vynášel jen samé osvobozující rozsudky, takže za heydrichiády K. H. Frank nařídil jeho okamžité zrušení. (1) Naprostým protikladem tohoto „háchovského“ tribunálu byl poválečný „benešovský“ Národní soud, který naopak nijak nešetřil drastickými a mnohdy nespravedlivými odsuzujícími rozsudky. číst dál

Druhý řádný sněm Církve československé (CČS) z 8.–10. ledna 1946 patří k nejkurióznějším událostem českých náboženských dějin. Teologové tohoto tehdy nejpočetnějšího nekatolického náboženského společenství v českých zemích na něm vyháněli čerta ďáblem prohlášením, že naše demokratická společnost nesnese, aby mezi námi byla přítomna národnostní menšina zbavená všech práv, a proto musíme české Němce úplně vylikvidovat. Současně ztotožnili etiku evangelia s komunistickou etikou „beztřídní společnosti“. číst dál

Rádi se chlubíme „naší demokratickou tradicí“, ale ve skutečnosti se nám demokracii praktikovat nikdy moc nedařilo. Nasvědčuje tomu mnohé, od zvyku posledních let volit stále nová nesystémová hnutí typu Věcí veřejných, ANO apod. přes problém s politickými stranami v době Občanského fóra až k existenci jediné české Národní strany v době počátků demokracie v Rakousku. Za první republiky také nikdy po žádných volbách nedošlo ke klasickému střídání rolí mezi vládou a opozicí a za třetí republiky byla opozice rovnou zrušena a zakázána. A 16. ledna 1946 se všechny povolené strany tvořící vládu Národní fronty dohodly na tom, že tento systém bude zachován i po květnových parlamentních volbách, do kterých všechny strany půjdou se společným „košickým“ programem. Tím se ovšem z voleb do jisté míry staly pseudovolby. číst dál

Ve svém blogování o Lukášově evangeliu se dnes dostávám k prvnímu z textů, které mohou být katolíkům obzvlášť blízké, protože se s nimi denně setkávají při modlitbě breviáře. Ten v ranních chválách obsahuje Zachariášův chvalozpěv známý jako Benedictus a v nešporách Mariin chvalozpěv Magnificat. V modlitbě před spaním se pak objevuje ještě Simeonovo kantikum Nunc dimittis. číst dál